The Greenpeace Book Of The Nuclear Age by John May

KNIHA ATOMOVÉHO   VĚKU     GREENPEACE               

UTAJOVANÁ HISTORIE

Cena, kterou lidé platí za využívání atomu                                John May

 

Dáváme široké čtenářské veřejnosti k dispozici knihu Johna Maye „Atomový Věk“. Vydána v roce 1989, i dnes je to stále kniha palčivě aktuální. Stále ještě se v médiích i po hospodách vedou spory, jestli je atomová energie bezpečná nebo není, jestli je pro nás výhodná, jestli má opodstatnění do ní investovat. Lidstvo se nepoučilo z historie.

Každá nehoda, každá šokující zpráva, uvedená v této knize, je pečlivě doložena. A atomová historie se pyšní dlouhou řadou nehod a konfliktů... pokud si čtenář po přečtení tohoto díla alespoň uvědomí, že žádná atomová technologie není a nemůže být dostatečně bezpečná, a to ani přes sugestivní sliby a ujištění příslušných činitelů, splnila tato kniha důležité poslání.

 

Dva nejčerstvější incidenty, které v knize samozřejmě ještě zahrnuty nejsou, ukazují hrozivost přítomnosti jádra docela pěkně: nehoda a únik v Tokaimuře v Japonsku dokládá, že vážné nehody s ohrožením života lidí se mohou stát i v současnosti, a to i v zemích technologicky nejvyspělejších. Obyčejná lidská chyba... Vojenský puč v Pákistánu zase vybízí k úvaze nad tím, kolik atomových zbraní se může dostat do rukou, jež by možná neváhaly je použít....     

Petr Kuča, rok 2000

 

Technická poznámka:

tento překlad jsem dělal ještě do počítače, který vůbec neměl harddisk. Z jedné diskety se natáhl systém, na druhou se pak ukládal napsaný text. Pozdější převod do Wordu neproběhl úplně dokonale. Nehledejte zde dokonalou grafickou úpravu. A vlastně ani nebyl čas odstranit z překladu drobné amerikanismy. Důležité pro mne bylo vám rychle poskytnout text knihy. Času je tak málo, takže drobné vady na kráse knihy odstraním možná někdy v příštím životě... nezlobte se na mne prosím. PK

 

Vyšel tento překlad knižně?

Ačkoliv Greenpeace ČR nechalo tuto knihu přeložit za účelem knižního vydání a ačkoliv překlad knihy zaplatilo (kniha byla překládána v roce 1993), publikaci už nevydalo, protože mělo pocit, že kniha se stává zastaralou. Nikdy neprošla závěrečnou grafickou ani jazykovou úpravou a práce, kterou jsme nad překladem strávili, vyšla téměř nazmar.

Z překladu tohoto díla jsem neměl zisk, dělal jsem jej ze snahy pomoci předávat naléhavé informace – takže pokud by měla má práce přijít vniveč, byl by to pro mne nejhorší trest.  Proto jsem ji poskytnul ke stažení alespoň na internetu na stránce http://atom.ecn.cz. Předpokládám ale, že k mnoha lidem se nedostala. Někdy po roce 2000 se Greenpeace ČR rozhodlo uspořádat tiskovou konferenci o této knize a zveřejnit ji též na svých stránkách. Nakonec z plánů sešlo.

 

Původní, anglická verze

Originál knihy je k dispozici ke stažení na http://www.greenpeace.org/international/press/reports/the-greenpeace-book-of-the-nuc ,

ovšem bez obrázků. V prvním vydání této knihy z roku 1989 je zmínka, že jsou již sbírány podklady k druhému, aktualizovanému vydání. Pokud vím, druhé vydání nikdy nevyšlo.

 

Mgr. Petr Kuča, Ostrava, prosinec 2006


 

 

Omlouvám se, že tento text je optimalizován pro čtení v MS Word. Proč? Protože je bohužel nejrozšířenějším editorem. Docela dobře se ale čte i v html – oba formáty k dispozici na http://atom.ecn.cz

Pokud tedy používáte MS Word:

 

·        Zkuste kliknout na submenu ZOBRAZIT > „ROZLOŽENÍ PRO ČTENÍ“. Možná se vám takto bude kniha číst lépe.

·        Na panelu nástrojů „rozložení pro čtení“ je tlačítko + a -, kterým lze nastavit velikost písma, také lze povolit dvě stránky vedle sebe.

·        V tomto rozložení jsou obrázky ovšem zmenšeny. Pokud některý potřebujete vidět v původní velikosti, klikněte na ZOBRAZIT > NORMÁLNĚ a potom ZOBRAZIT > LUPA > ŠÍŘKA STRÁNKY

·        Dokument je chráněn proti přepsání, abyste si jej omylem nesmazali. Pokud s ním chcete dále pracovat, uložte si jej pod novým názvem

Pokud máte před sebou html, nezapomeňte, že si můžete upravit velikost okna i velikost písma – tak, aby se vám to lépe četlo.

 

 

 

Arco ve státě Idaho –„první město na světě osvětlené atomovou energií. 1600 m n.m.“ (Toto zpustlé městečko je v rozlehlé stepní oblasti, kde se též nachází závod Idaho Falls)   Foto: Petr Kuča, 1998

 

OBSAH KNIHY>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>

 


 

KNIHA ATOMOVÉHO   VĚKU     

GREENPEACE               

UTAJOVANÁ HISTORIE

Cena, kterou lidé platí za využívání atomu

John May

 

 

 

 

Praha,  1993

Z anglického originálu přeložili:

Mgr. Petr Kuča, Dr. Čestmír Jech CSc., Jan Hanousek, Jiřina Hejtmánková

Redakční úprava překladu:

Mgr. Petr Kuča, RNDr. Jindřich Petrlík a Mgr. Magda Cibulková

Odborný konzultant překladu:

Ing. Dalibor Stráský

 

Knihy Greenpeace

Hlavní autor a vedoucí projektu: John May

Hlavní pisatel (Palomares, Thule, Three Mile Island a Černobyl): John Trux

Doplňkový text a výrobní manažer: Ian Whitelaw

 

Poprvé publikováno:

Victor Gollancz Ltd.

14 Henrietta Street

Londýn WC2E 8QJ

Velká Británie

1989

 

Překlady korigoval, pro internetové publikování připravil a vydal Mgr. Petr Kuča, Praha
 

KNIHA   

A    T    O    M    O    V    É   H  O                    

V      Ě      K     U              GREENPEACE

 

OBSAH.:

 

 PŘEDMLUVA

 ÚVOD

 ILUZE BEZPEČÍ

 RISKANTNÍ REAKTORY

 VELENÍ A DOZOR

 

 ZÁKLADNÍ ZNALOSTI:

 CO JE RADIOAKTIVITA?

 Vědecké vysvětlení

 Druhy záření

 Vlastnosti jednotlivých typů záření

 Poločas rozpadu

 Měření záření

 ZDRAVOTNÍ ÚČINKY ZÁŘENÍ

 Co způsobuje záření v živých organismech?

 Akutní radiační syndrom

 Účinky nízkých dávek záření

 Standardy radiační ochrany

 ŠTĚPENÍ, FÚZE A JADERNÝ PALIVOVÝ CYKLUS

 Jaderná reakce

 Jaderný palivový "cyklus"

 JADERNÉ REAKTORY

 Konstrukční principy

 Reaktory různé konstrukce

 Lehkovodní reaktory

 Těžkovodní reaktory

 Reaktory chlazené plynem

 JADERNÉ ZBRANĚ

 Jaderné pomůcky, hlavice a zbraně

 Štěpné zbraně

 Konstrukce štěpných výbušnin

 Fúzní zbraně

 Zbraně se zvýšenou radiací (neutronové bomby)

 Fyzikální účinky výbuchů jaderných zbraní

 Nehody jaderných zbraní

MAPY

Internetové odkazy

KLÍČOVÉ VÝRAZY        

 ZKRATKY A AKRONYMY

 PŘEDPONY JEDNOTEK SOUSTAVY SI

 

ČTYŘICÁTÁ LETA

 POKUS TRINITY (TROJICE), NOVÉ MEXIKO

 LOUIS SLOTIN

 Jaderná smrt jaderného vědce

 AMERICKÉ ATOMOVÉ POKUSY, ČÁST 1

 Test Able

 Test Baker

 HANFORD, ČÁST 1 - GREEN RUN

 

 PADESÁTÁ LÉTA

 AMERICKÉ ATOMOVÉ POKUSY, ČÁST 2

 Smoky

 Ti, kteří "žijí po větru..." (The Downwinders)

rámeček: 1954: The CONQUEROR (Dobyvatel) a smrt Johna Wayneho

 BRITSKÉ JADERNÉ TESTY

 Operace Hurikán (3. 10. 1952)

 Operace Totem (14. a 26. 10. 1953)

 Operace Mozaika (16. 5. a 19. 6. 1956)

 Operace Buffalo (září - říjen 1956)

 Operace Antler (Paroh) (září - říjen 1957)

 Vánoční ostrov (květen 1957 - září 1958)

 REAKTOR CHALK RIVER, PROVINCIE ONTARIO V KANADĚ

 AMERICKÉ JADERNÉ POKUSY, ČÁST 3

 Bravo

 Kwajalein

  BROKEN ARROW (ZLOMENÝ ŠÍP) Č. 1 - LETECKÁ ZÁKLADNA LAKENHEATH, VELKÁ BRITÁNIE

  BROKEN ARROW (ZLOMENÝ ŠÍP) Č. 2 - LETECKÁ ZÁKLADNA KIRTLAND, STÁT NOVÉ MEXIKO

 SKALNATÉ PLOŠINY (ROCKY FLATS), KOLORÁDO

 WINDSCALE V SELLAFIELDU, ANGLIE, ČÁST 1

Radioaktivní emise

 ČELJABINSK - 40, SSSR

 BROKEN ARROW (ZLOMENÝ ŠÍP) 3, FLORENCE, JIŽNÍ KAROLÍNA

 DOPLŇUJÍCÍ PŘÍHODY

 

 ŠEDESÁTÁ LÉTA

 FRANCOUZSKÉ JADERNÉ POKUSY, ČÁST 1

 POŽÁR RAKETY BOMARC, NEW JERSEY

 POŽÁR RAKETY BOMARC, NEW JERSEY

 REAKTOR SL-1 V IDAHO FALLS, STÁT IDAHO

 BROKEN ARROW (ZLOMENÝ ŠÍP) 4, GOLDSBORO V SEVERNÍ KAROLÍNĚ

 REAKTOR NUKEY POO, ANTARKTIDA

 PONORKA AMERICKÉHO NÁMOŘNICTVA THRESHER, SEVERNÍ ATLANTIK

 ČÍNSKÉ ATOMOVÉ POKUSY

 OPERACE HAT, HIMÁLAJ

 LETADLOVÁ LOĎ AMERICKÉHO NÁMOŘNICTVA TICONDEROGA, SEVERNÍ TICHOMOŘÍ

 BROKEN ARROW 5, PALOMARES, ŠPANĚLSKO

rámeček: Palomares - problém měření radioaktivity

 FERMI REAKTOR DETROIT

 LODĚ S JADERNÝM POHONEM

 BROKEN ARROW (ZLOMENÝ ŠÍP) 6, THULE, GRÓNSKO

 Konec pohotovosti

 Role základny v Thule

 Jedna ztracená bomba?

 AMERICKÁ PONORKA SCORPION, SEVERNÍ ATLANTIK

 OPERACE HOLYSTONE (PEMZA)

 DOPLŇUJÍCÍ PŘÍHODY

 rámeček: DEFCON

 

 SEDMDESÁTÁ LÉTA

 FRANCOUZSKÉ JADERNÉ POKUSY, ČÁST 2

 JADERNÉ ZKOUŠKY USA, ČÁST 4

 rámeček: Příprava na "shot"

 rámeček: "MIDASŮV MÝTUS " A "MOCNÝ DUB"

 WINDSCALE, SELLAFIELD, VELKÁ BRITÁNIE, ČÁST 2

 KAREN SILKWOOD

 PROJEKT JENNIFER, SEVERNÍ TICHOMOŘÍ

 POŽÁR V BROWNS FERRY, ALABAMA

 SRÁŽKA LODÍ BELKNAP A J.F.KENNEDY

 HANFORD, ČÁST 2: "ATOMOVÝ MUŽ"

 KOSMOS 954, KANADA

rámeček: Sovětské družice

Rámeček: AMERICKÝ KOSMICKÝ PROGRAM VYUŽÍVAJÍCÍ JADERNOU ENERGII

  BĚLOJARSKÝ REAKTOR, SSSR

 THREE MILE ISLAND, PENNSYLVANIA

 Post skriptum

 DOPLŇUJÍCÍ PŘÍHODY

 

 OSMDESÁTÁ LÉTA

 FRANCOUZSKÉ JADERNÉ POKUSY, ČÁST 3

rámeček: Ciguatera

 INDICKÝ NUKLEÁRNÍ PROGRAM

 Tarápur

 Rádžastán

 Narora

 Těžká voda

rámeček: indická bomba

 NORADSKÉ POČÍTAČOVÉ ZÁVADY    (COLORADO)

 rámeček: Systém varování před útokem řízenými střelami

rámeček: WIMEX

 POŽÁR STŘELY TITAN II, V ARKANSASU

 MYS LA HAGUE, FRANCIE

 VÝBUŠNINA LX-09

 PRASKLINA V REAKTORU GINNA, STÁT NEW YORK

rámeček: Pukliny trubek

 RADIOAKTIVNÍ ŠROT, MEXIKO

 Navazující nehody

 SELLAFIELD, ANGLIE, ČÁST 3

 POTOPENÍ MONT LOUIS, SEVERNÍ MOŘE

rámeček: Fluorid uranový (hex) a atomové transporty

 NEHODA HERO, NĚMECKO

rámeček: HERO nehody

 GORE, OKLAHOMA

 ČERNOBYL, UKRAJINA

 Sarkofág

 Cena

 Post mortem

 Spad bez hranic

 Dozvuky

 POŽÁR SOVĚTSKÉ PONORKY -  SEVERNÍ ATLANTIK

 HAVÁRIE JADERNÉHO TRANSPORTÉRU, VELKÁ BRITÁNIE

 GOIÂNIA, BRAZILIE

 JADERNÁ ELEKTRÁRNA BIBLIS, BLOK  A    (NĚMECKO)

 AMERICKÝ ZBROJNÍ KOMPLEX

Hanford

Savannah River Plant

Rocky Flats

Výrobní středisko Fernald Feed Materials

DOPLŇUJÍCÍ PŘÍHODY

 

KONEC JADERNÉHO SNU

 Slib jaderné hojnosti

 Slib jaderné bezpečnosti

 K bezjadernému světu

 

PO UZÁVĚRCE (ANGLICKÉHO ORIGINÁLU)

 Britské jaderné zkoušky

 Windscale, Sellafield, Velká Británie

 Čeljabinsk - 40, SNS

 Černobyl, SSSR

 Požáry sovětských ponorek

 Zbrojní výrobní komplex USA

 Americko-sovětská smlouva

 Americké jaderné reaktory

 

PODĚKOVÁNÍ

PRAMENY

 ZÁKLADNÍ PRAMENY

 HLAVNÍ ZDROJE PŘÍBĚHŮ

 PUBLIKACE GREENPEACE

 Jaderná energie

 Jaderná bezpečnost

 Radioaktivní odpad

 Přepracování vyhořelého paliva

Námořní jaderná technologie

 

REJSTŘÍK

Některé ekologické organizace v ČR - odkazy

Další zajímavé odkazy – v angličtině

 

 


 

SPOLUPRACOVNÍCI A KONZULTANTI:

 

William M. Arkin je autorem množství knih o vojenských a jaderných záležitostech, redaktor Údajů o jaderných zbraních (Nuclear Weapons Data Books, člen redakční rady Bulletinu atomových vědců a poradce pro otázky odzbrojení u Greenpeace.

Simon Carroll dělá u Greenpeace jaderného campaignera, pracoviště má v Bruselu.

Damian Durrant pracuje v kampani Greenpeace "bezjaderné moře" v Londýně.

Geoff Endacott je nezávislý vědecký dopisovatel a publicista.

Shaun Gregory je výzkumný pracovník v oddělení mírových studií na Bradforské univerzitě. Jeho nová kniha The Hidden Cost of Deterrence: Nuclear Weapons Accidents (Skrytá cena odstrašování: nehody jaderných zbraní) vychází ve vydavatelství Brassey’s Defense Publishers Ltd.

Helmut Hirsch je vědec, který pracuje v Hannoveru s Gruppe Ökologie jako nezávislý konzultant pracující v oblasti jaderné bezpečnosti. Byl rovněž poradcem rakouské federální vlády a zemské vlády Dolního Saska.

Dr. David Lowry je výzkumný pracovník v oddělení výzkumu energie a životního prostředí na Open University v Milton Keynes a ředitel evropského centra pro zákaz šíření zbraní (European Proliferation Information Centre) v Londýně. Dr. Lowry je novinář a publicista se zaměřením na jaderné problémy.

Barbara Moon je odpovědným redaktorem časopisu Saturday Night v Torontu.

Robert S. Norris je vedoucí výzkumný pracovník ve výboru na ochranu přírodních zdrojů (Natural Resources Defense Council) ve Washingtonu, DC.

Paul Rogers je vedoucí lektor na Oddělení mírových studií Bradfordské univerzity.

Mycle Schneider je nezávislý konzultant, výzkumník a autor prací o nukleárních problémech pařížského úřadu Světové informační služby o energii (World Information Service on Energy).

Steve Sholly je nezávislý analytik v oboru nukleárních problémů spolupracující s MHB Technical Consultants v Kalifornii.

Andy Stirling je mezinárodním koordinátorem jaderné kampaně Greenpeace v Amsterodamu.

Dr Jinzaburo Takagi je nezávislý jaderný vědec a ředitel Občanského jaderného informačního centra (Citizens Nuclear Information Centre) v Tokiu.

Ralph Torrie je nezávislý konzultant pro jaderné a energetické problémy, pracující v Ottavě v Kanadě.

John Trux je nezávislý odborný publicista a hlavní konzultant Knihovny vědeckých fotografií (Science Foto Library) v Londýně.

 


 

 

 PŘEDMLUVA        ÚVOD    ILUZE BEZPEČÍ    zpět na OBSAH.>>>>>>>

 Toto je kniha o nehodách a rizicích, o povaze náhody a tíživosti tajemství, o neviditelnosti a intrikách, o tragických událostech, o příčinách a následcích, o oficiálních lžích a pravé ceně jaderné energie pro lidstvo.

 Svět, který je popsán v této knize, existuje všude kolem nás jako alternativní realita. Je to svět, kde se lidská chyba střetává se složitou technikou, kde lidé ze správných důvodů činí sled logických rozhodnutí, aby pak zjistili, že jediným výsledkem je chaos. Svět, ve kterém má pravda mnoho verzí.

 Tato kniha vám představí černý kufřík v červené chatrči, helikoptéra vás odnese nad hořící atomové jádro, do poškozeného reaktoru, ve kterém se množí živí tvorové, do království černého humoru a mystických shod okolností.

 Protože trvá desetiletí, než se ukáží následky radiace, jsou skoro všechny příběhy v této knize ze současnosti, i když některé z nich začínají již v polovině 40. let tohoto století. V tomto kontextu si informace vyvíjejí svůj vlastní poločas - dobu, kterou oficiální pravda potřebuje na to, aby vykapala z kanystrů, ve kterých je skladována.

 Vytvořil se tak jakýsi nový zeměpis s novou skupinou význačných bodů a komplexní sítí mezivztahů. Jaderný materiál se stále pohybuje na své pouti kolem zeměkoule, hromadí se v jeskyních hluboko v zemi, je shazován do hlubokomořských příkopů. Nad našimi hlavami létají družice poháněné jadernou energií, které věrně snímají obrazy jaderného loďstva, a zatímco my spíme, radary pátrají na horizontu po tepelných stopách přilétajících raket.

 Mezi našimi suvenýry z cesty kolem této planety se může objevit písek alchymistické přeměny jaderným výbuchem, přezka z opasku utopeného sovětského námořníka z ponorky, ozářená noha od stolu z restaurace, nebo bojová hlavice, kterou někdo náhodou ztratil v čísi zahrádce.

 Třístupňová střela Trident 2 v ceně 25 milionů dolarů, napěchovaná imitacemi bojových hlavic, se vymyká z kontroly pouhé čtyři sekundy po vypuštění z jaderné ponorky USS Tennessee, potopené přibližně 80 km od Mysu Canaveral na Floridě dne 21. března 1989. Již pátá neúspěšná zkouška rakety Trident 2. (Prohlášení Associated Press)

 Cesta běží od Alamogorda až do budov Z-9 v Hanfordské rezervaci, přes pouštní střelnice na hranicích Mongolska, korálové útesy v Pacifiku, Antarktidu, Švýcarskou jeskyni, Himálaj a nejbližší oblasti kosmického prostoru.

 Příběhy v knize jsou svědectvím o rizicích, která denně podstupujeme, a o nočních nebezpečenstvích, neodmyslitelně spjatých s jaderným snem. Nadzvedávají plást, který zahaluje ohromný průmyslový podnik stvořený k tomu, aby bránil soupeřící ideologie - atomické papežství byzantské slávy a kolosálních měřítek s hlubokými a historickými institucionálními kořeny a mlčenlivou byrokracií. Proti tomuto se táhnou řady těch nenarozených, nevinných a nepodezírajících. Vdovy po vojácích, kteří se s radostí nechali fotografovat v sluncem zalitém Pacifiku na palubě ozářených válečných lodí v roce 1947, kteří si spolu s vyznamenáním k odchodu z činné služby odvezli také rakovinu. Děti z Kyjeva, které byly evakuovány až poté, co jejich tradiční prvomájový průvod prošel radioaktivním spadem. Navajští pastýři, mexičtí dělníci z oceláren, obyvatelé Maršallových ostrovů, australští domorodci - ti všichni stáli na druhé straně této neviditelné hrozby.

 V těchto příbězích ventily nikdy nefungují, počítačové programy chybují, sudy netěsní, povětrnostní podmínky jsou vždy nepříznivé: ta poslední věc, kterou by člověk očekával, ta nejbizarnější, má tu drzost se přihodit. Murphy by to chápal.

 "Existuje jakýsi latentní strach, téměř intuitivní víra pocházející z lidové moudrosti...že v něčem tak komplikovaném se něco prostě musí pokazit...lidé věří Murphyho zákonům." (P. Bracken, The Command and Control of Nuclear Forces, Yale University, 1983)

 Murphyho zákon vznikl v Mohavské poušti v Kalifornii v roce 1949. Major John Paul Stapp riskoval svůj život v experimentu s raketovými sáněmi, které mu udělily zrychlení 31 krát větší než je zemská přitažlivost. Přežil a zjistil, že ani jeden měřič přetížení nefungoval.

 Kapitán Edward Aloysius Murphy byl povolán, aby našel, co se porouchalo, a přišel na to, že kdosi namontoval všech šest měřičů přetížení obráceně. "Je-li více než jeden způsob, jak vykonat práci, a jeden z těchto způsobů může skončit katastrofou, někdo ji vykoná právě tímto způsobem", poznamenal Murphy. Tak vznikl Murphyho zákon.

 Murphy prý později řekl: "Mé původní prohlášení mělo varovat lidi, aby si byli jisti, že mysleli na všechny možnosti, protože pokud to neuděláte, dostanete se do potíží. Nemyslel jsem to fatalisticky.

 Murphyho zákon získal od té doby značnou popularitu a pomohl několika lidem, ne však jemu samotnému, ke zbohatnutí.

 Homo sapiens si udržuje přirozený skepticismus vůči nukleárním záležitostem, a je povzbudivé, že radiofobie je jedním z nejrychleji rostoucích postojů na světě, a to ve všech společnostech. Tento globální fenomén svědčí o tom, že prostí lidé instinktivně chápou, že záření poškozuje živé buňky, a je to známkou toho, že už více nechtějí trpět jeho následky. Tato kniha je napsána s vírou, že informace v ní obsažené by měly být veřejnými vědomostmi, s nadějí, že převládne zdravý rozum. Naše společná lidská budoucnost je v sázce: okolnosti z ní učinily nejdůležitější problém naší doby.

John May, Lewes, červenec 1989

 

 ÚVOD                    ILUZE BEZPEČÍ        OBSAH.>>>>>>>

 Tato kniha Greenpeace o jaderném věku je doposud nejsrozumitelnějším populárním výčtem civilních i vojenských jaderných katastrof. Není akademickou prací, ani vědeckým pojednáním, ani čistě propagandistickou knihou. Je skrytou historií napsanou z těch nejlepších žurnalistických důvodů - působivé příběhy a ještě působivější důvody říci je nahlas.

 Kniha nedokumentuje všechny jaderné havárie, to by bylo zbytečné a encyklopedické. Náš výběr nehod týkajících se jaderných rektorů byl založen na Bertiniho hlášení, kde byly použité následující kategorie:

"Havárie vybrané k zahrnutí do hlášení splňují alespoň jednu z následujících podmínek:

  1. zapříčinily úmrtí nebo vážné zranění;

  2. došlo k úniku významného množství radioaktivity do okolí (např. několikanásobná maximálně povolená koncentrace pro delší období

  3. vedly k poškození aktivní zóny reaktoru (roztavení nebo roztržení), nebo bylo podezření na poškození aktivní zóny, i když k němu ve skutečnosti nedošlo;

  4. vedly ke značnému poškození většiny zařízení;

  5. bezděčně zapříčinily kritický stav;

  6. byly předzvěstí potenciálně vážné nehody;

  7. vedly k vysokým výdajům na obnovu (např. více než půl miliónu dolarů)."

Přidali jsme několik dalších:

8. podivné avšak pravdivé;

9. podstatné pro zachování života na této planetě;

10. neuvěřitelné.

Vojsko má pro popis závažných incidentů své vlastní eufemismy:

Zlomené křídlo (Broken Arrow): Neočekávaná událost týkající se jaderné zbraně nebo radiologické jaderné komponenty, která vyúsťuje v kteroukoli z následujících situací, kdy nebezpečí vypuknutí jaderné války není: 1. jaderný výbuch; 2. nejaderný výbuch nebo hoření jaderné zbraně nebo komponenty radiologické jaderné zbraně; 3. radioaktivní kontaminace; 4. loupež, krádež nebo ztráta jaderné zbraně nebo radiologické jaderné komponenty, včetně shození do moře; 5. veřejné ohrožení, skutečné nebo naznačené.

Ohnuté kopí (Bent Spear): Neočekávaná událost týkající se jaderné zbraně nebo radiologické jaderné komponenty, která nespadá do kategorie havárie jaderné zbraně, ale: 1. vede k evidentnímu poškození jaderné zbraně nebo radiologické jaderné komponenty v takové míře, že je třeba rekonstrukce, úplné nahrazení, přezkoušení nebo recertifikace od ministerstva energetiky USA; 2. je nutná okamžitá akce v zájmu obecné bezpečnosti nebo bezpečnosti jaderné zbraně; 3. může vést k nepříznivé reakci veřejnosti (národní nebo mezinárodní) nebo k předčasnému uvolnění utajené informace; 4. vzbuzuje obavy, že jaderná zbraň byla částečně nebo úplně odjištěna; 5. mohla by vést k havárii jaderné zbraně a zaručuje, že vysocí úředníci signatářských institucí budou informováni nebo podniknou opatření.

Zvadlý obr (Faded Giant): Nekontrolovatelný kritický stav reaktoru, který vede k poškození aktivní zóny reaktoru nebo k úniku štěpných produktů z aktivní zóny do atmosféry nebo okolního prostředí.

Tupý meč (Dull Sword): Příhoda, která má za následek ztrátu kontroly nad radioaktivním materiálem, představuje skutečné nebo potenciální ohrožení života, zdraví nebo majetku.

 Do knihy jsme zahrnuli všechny známé nehody, spadající do těchto kategorií, a také mnoho dalších případů, které zůstávají oficiálně nezveřejněny nebo příhodně zapomenuty.

 V případě mnoha vojenských jaderných nehod není jasné, zda jaderné zbraně na palubě byly či nikoli. Naše důvody pro zahrnutí těchto nehod byly nejlépe vyjádřené Lloydem J. Dumasem v příspěvku "National Insecurity In The Nuclear Age", Bulletin of the Atomic Scientists, květen 1976. Píše toto:

 "Zahrnutí havárií, při kterých byla přítomnost jaderných zbraní popřena nebo nespecifikována, lze ospravedlnit třemi způsoby: Za prvé, kdykoli je možné popřít nebo překroutit zapojení zbraní hromadného ničení do havárií, je naprosto jisté, že vzhledem ke snaze odvrátit strach a nepříznivou reakci veřejnosti se tak bude dít bez ohledu na skutečná fakta. Za druhé, existují určité specifické důkazy, že rozdíl mezi nosnými systémy, které jsou jaderné zbraně schopné nést a systémy, které jaderné zbraně skutečně nesou, je spíše zdánlivý. Admirál ve výslužbě Gene La Rocque v souvislosti s americkými námořními silami prohlásil:  Má zkušenost... je, že každá loď, která je schopná nést jaderné zbraně, jaderné zbraně nese. Tyto zbraně se před tím, než loď jede do přístavu cizí země jako Japonsko a jiné, nevykládají. Jsou-li lodě schopné je nést, obvykle je mají na palubě stále (kromě období, kdy je loď podrobena technické prohlídce nebo větší opravě).  Konečně, i když bezvýhradně uznáme, že jaderné zbraně byly přítomné pouze tam, kde to bylo konkrétně potvrzeno odpovědnými místy, havárie tohoto druhu považovat za závažné a relevantní problematice havárií jaderných v každém případě. To, že tyto zbraně nebyly v době nehody přítomné, lze považovat za šťastnou náhodu, ale musíme si uvědomit, že přítomnost jaderných zbraní na palubě by těmto nehodám nepředešla."

 V této knize je spolu svázáno mnoho disciplín, technologií, národů a látek. Snažili jsme se vybírat si cestu touto houštinou nejasností a nabídnout přesvědčivý a informativní výčet těch otázek, které budou zajímat běžného čtenáře.

 Kniha pokrývá incidenty, ke kterým došlo v USA, daleko důkladněji než incidenty z jiných zemí, a to z jednoho prostého důvodu, kterým je americký Zákon o svobodě informací, FOIA. Byli jsme si této nevyhnutelné předpojatosti vědomi a pokusili jsme se její důsledky co nejvíce potlačit. Pokusili jsme se vykreslit co možná nejglobálnější obrázek.

 Chtěli bychom poukázat na to, že je velmi nepravděpodobné, že by v zemích, kde zákon o svobodě slova neexistuje, byla správa jaderné energie lepší - spíše naopak. Je zde pouze obtížnější monitorovat situaci. Prohlédneme-li si stručnou historii jaderného podniku, zjistíme, že "žádné zprávy" nebyly nikdy dobrými zprávami.

 Příběhy v této knize se stále vyvíjejí a mění svou podobu v souladu s tím, jak přibývají nové informace, nebo jak se mění náš úhel pohledu. Zde vyslovené skutečnosti tedy jistě nejsou konečným slovem ke kterémukoli z těchto témat a může se stát, že některé z faktů uvedených v této knize se později z tohoto důvodu ukáží být nesprávné. Tato oblast je ovládána tajemstvím a lhaním. V minulosti jsme byli odpovědnými úřady obelháváni a dezinformováni neustále. Za takových okolností je "pravda" pochybná.

 Kniha začíná sérií úvodních esejů, napsaných specialisty v jednotlivých oborech. Pojednávají o "bezpečnosti", kterou jaderné zbraně zdánlivě zajišťují, o politické historii civilního využití atomové energie, o nebezpečí nukleární havárie a možnosti náhodného vypuknutí jaderné války. Následující kapitola - Základy - uvádí základní vědecké a technické poznatky o jaderných zbraních a jaderném zbrojení a objasňuje mechanismus účinků radiace na živé organismy. Pro snadnou orientaci je na konci této kapitoly slovníček klíčových výrazů, vysvětlivky zkratek a jednotek měření.

 Hlavní část knihy je rozdělena do pěti dekád. První dekáda přibližuje čtyřicátá léta - tedy dobu, kdy člověkem vyrobená jaderná energie dala svou existenci poprvé najevo. Každá kapitola obsahuje podrobný výčet základních jaderných incidentů dekády (jejich zeměpisná poloha je znázorněna v originálu na mapce) a stručný přehled kratších, doplňkových příběhů.

Závěrečná kapitola předkládá názor Greenpeace na současný stav jaderného věku a na svítající možnost, že planeta již nebude sužována hrozbou jaderné katastrofy - ať už na poli civilního, nebo vojenského využívání jaderné energie.

 Při sestavování materiálu se k některým zdrojům odvoláváme soustavně. Tyto jsou v textu vytištěny tučně a jejich úplné bibliografické detaily jsou uvedeny v ZÁKLADNÍCH PRAMENECH.

 

  Zdroje všech hlavních historek jsou samostatně uvedeny na konci knihy, zatímco zdroje kratších doplňujících příběhů jsou přímo na konci jednotlivých vstupů. 

 Informace v této knize jsme nechali projít rukama mnoha expertů, kterým tímto děkujeme. Zbývá jen říci, že za všechny zbylé chyby je zodpovědný autor.

 

 

 ILUZE BEZPEČÍ                  OBSAH.>>>>>>>

 Člověk nemůže otevřít noviny, naladit si rádio nebo zapnout televizi, aniž by nebyl neustále upomínán na existenci atomové bomby. Je všudypřítomná, stejně jako alarmující nebezpečí, které s sebou její existence nese. Naše kniha přináší svědectví o skutečnosti, že k "jaderným" nehodám dochází s děsivou pravidelností. Řízené střely explodují, pokusy selhávají, bombardéry padají, lodě a ponorky troskotají a z továren na výrobu bomb uniká radioaktivita. Takové množství nehod nabývá na mnohem větší závažnosti, dáme-li je do souvislosti se systémem jaderných zbraní, který je vždy v permanenci a čeká na provokaci, aby se mohl aktivovat a vše zničit .

Existence atomové bomby ohrožuje naši existenci nejen přímo; je nebezpečná i pro naši ekonomiku. Nové generace stále smrtonosnějších jaderných zbraní - řízené střely Midgetman, bombardéry Stealth, ponorky typu Trident - se objevují se stále nechutnějšími cenami. Od nabídky řešit atomovou hrozbu systémem Hvězdných válek se dá očekávat jen další finanční ruinování. My nyní seznáváme, že nákupní horečku Reaganovy éry doprovázelo všeobecné plýtvání a korupce, přičemž generálové a admirálové nejsou se zvyšujícími se rozpočty a kapacitou branných sil ani zdaleka spokojeni a neustále žádají další částky.

 Přestože napětí mezi Severoatlantickým paktem (NATO) a paktem Varšavským se uvolnilo, na závody ve zbrojení to mělo jen velmi nepatrný vliv.

 Zdá se, že takový okamžik, kdy by představitelé armády uznali, že arzenály jsou zásobeny dostatečně a technologie, kterou mají, nepotřebuje další vylepšení, je v nedohlednu. Nikdy nebudou ochotni směrovat své armádní rozpočty jiným, humánnějším a produktivnějším směrem. Jejich výzbroj nebude nikdy taková, aby se na světě cítili bezpečně. Nemohou nám slíbit opravdové bezpečí, ani zajistit účinnou obranu.

 Rozhodně nám ji nemohou zajistit s bombou. Samotná podstata bomby si totiž vyžaduje utajení, zesiluje autokracii a nevyhnutelně se střetává se zájmy veřejnosti. Když byly v Evropě úspěšně instalovány střely Cruise a Pershing, bylo to považováno za vítězství nad mírovým hnutím. Když došlo k podepsání smlouvy o zbraních středního doletu (Intermediate-range Nuclear Forces – INF Treaty) a byla dokončena smlouva o omezení strategických zbraní Strategic Arms Reduction Treaty (START), viděli v tom zastánci atomových zbraní kroky, které by měly jednou provždy veřejnou opozici anulovat. Pokusy donutit Nový Zéland vyhrožováním obchodními sankcemi a vyloučením ze svazku tradiční obranné aliance k tomu, aby modifikoval antinukleární postoj, měly sloužit jako příklad pro ostatní vlády, aby raději o své věrnosti nukleární politice nepřemítaly.

 Vlády a armádně průmyslové komplexy jsou znovu a znovu přistihovány, jak veřejnosti o skutečném nebezpečí jaderných zařízení lžou. S rozvíjejícím se pronikáním nukleárních technologií a know-how do dalších států, z nichž mnohé jsou situovány v těch nejnestabilnějších politických oblastech, se nukleární nebezpečí pro svět stále zvyšuje.

 A tak nyní, v éře snižování mezinárodního napětí a sbližování, nepřestává bomba mást optimisty. Je podepsána dohoda o kontrole zbraní, aby se jeden druh eliminoval, avšak současně se modifikací starých zbraní vytvářejí nové zbraně, na které se dohoda nevztahuje. Na zbraň se vymyslí nový uzávěr, který má ztížit manipulaci nepovolaným osobám, nebo se vyvine nový postup, který má odstranit chyby ve válečných plánech, na povrch však vyplývají nové problémy. Další chyby, selhání a podvody nevylučuje ani instalace libovolného množství bezpečnostních zařízení a tisíceré ujišťování o bezpečnosti bomby.

 Přes veškeré snahy zastánců bomby zachovat její anonymitu, etablovat ji jako přijatelnou a smysluplnou součást moderního života, veřejná opozice ne a ne utichnout, lidé mají stále stejné obavy a zůstávají nepřátelští jako dříve. Veřejné mínění může utichnout a zůstane netečné tak dlouho, dokud se neobjeví krize nebo dokud se klání se supersilou nestane příliš bezstarostným; tehdy nervozita veřejnosti znovu velice rychle procitá. Jaderné zbraně vzbuzují v podvědomí lidí strach.

 Nejde ani tolik o strach, že v nejbližším okamžiku dojde ke zničení celého světa; atmosféra neustálého napětí vzniká především díky tomu, že se den za dnem znovu a znovu dozvídáme o selhání technologie, špatném zacházení a krizových situacích na ostří nože a konečně nám začíná být jasné, co toto "soužití s bombou" vlastně všechno obnáší.

 Po čtyři desetiletí se stovky a tisíce vědců a inženýrů zaměstnávaly úkolem, jak zvýšit spolehlivost bomby, jak vylepšit její funkci a jak z ní udělat běžnou součást života. Stratégové a teoretici zkoumali ve vyčerpávajícím úsilí scénáře destrukcí a simulovaných krizí v marné snaze kontrolovat nepředvídatelné. Vlády cynicky manipulovaly informacemi s cílem bombu "dezinfikovat", a neutralizovat tak opozici vůči ní - to vše naprosto bezúspěšně.

 V osmdesátých letech, v éře supí politiky Reaganovy administrativy, v době zhroucení vztahů se SSSR, jež hrozilo vyústit v globální konflikt, se nedůvěra veřejnosti vůči jaderným zbraním ještě prohloubila.

 Reaganův sen o hvězdných válkách podkopal víru v nukleární systém ještě více. Tento prezident řekl veřejnosti, že to, co se od bomby očekávalo - že zabrání válce - už nadále neplatí, a že chceme-li žít nadále v bezpečí, potřebujeme ochranný štít.

 Záměrem Reaganova řečnického cvičení mělo být zmobilizování veřejnosti na podporu dalšího, nového a nákladného megaprogramu. Bylo to ale pochopeno jinak: jako by sama technologie už byla prokázala, jak je tento hrůzu nahánějící argument zastaralý. Nikdo už v té době nukleární zbraně jako prostředek garantující mír nevnímal.

 S příchodem Gorbačova došlo k naprostému obratu v celkové politické situaci. Atomová církev a generálové studené války jsou nyní zaměstnáni sháněním argumentů proti odzbrojování. Říkají, že bychom měli situaci vyvíjející se v SSSR sledovat velmi pozorně a předpovídají, skoro si přejí, aby Gorbačov ve svém nestoudném úsilí redukovat vojenské zatížení své země a eliminovat nukleární ohrožení selhal. Jejich vztah k atomové bombě vychází z toho, že nám umožnila žít víc než čtyřicet let v míru. Jsou přesvědčeni, že přeměnou existující nukleární politiky by se zhroutil mezinárodní řád, že amatérské pohrávání si s bombou znamená nejen riskovat jakousi nevypočitatelnou katastrofu, ale že je tu i nebezpečí, že by se kontrola nad celým tím nukleárním podnikem mohla dostat do rukou veřejnosti.

 Obyčejní lidé se už z okouzlení projektem nukleární obrany probrali a ti, kteří nám vládnou, zjistí, že nebude snadné tento proces zvrátit. Na své dřívější pozice této slepé důvěry v nukleární zbraně a naivní hledání opory v nich už se nevrátíme.

 Navíc nejde jen o to, zda si bombu ponechat či nikoliv. Z nukleární debaty vyplývají i další témata typu: jak by měly být v naší společnosti rozdělovány veřejné fondy, jakou prioritu hodláme přiřknout ochraně přírody či jaký potřebujeme druh vlády.

 Argumentace o úrovních relativního zisku je již neplatná. Chceme-li žít ve svobodném a civilizovaném světě, nemůžeme už přítomnost atomové bomby jako nezbytného zla akceptovat. Riziko, na němž se podílíme, a oběti, o něž jsme žádáni, jsou ospravedlňovány pouze tvrzením, že zde není žádná jiná alternativa.

 Vytvoření veřejně dostupného záznamu nehod, incidentů a zneužití jaderné energie představuje pro ty, jež nukleární systém podporují a chtěli by zachovat status quo, největší nebezpečí. Je zapotřebí dokonaleji ventilovat, jak se dějiny atomové energie odvíjely ve skutečnosti: jaké doopravdy byly náklady na nukleární testy a výzkum, jak doopravdy vypadaly nukleární plány a strategie, jak vypadá úplný výčet veškerého znečištění a všech problémů zapříčiněných nukleárním odpadem. Sestavení této knihy je pouze jedním krokem v tomto procesu.

 Nukleární zbraně jsou předmětem nejintenzívnější utajovací kampaně v dějinách lidstva. Jenže ve chvíli, kdy všechna tato zatemnění, nejasnosti, padělaná fakta a prázdné fráze odhalíme, závěr zní, že atomové zbraně jsou prostě špatné. Že je potřeba se jich zbavit. Můžeme jen doufat, že se v závěrečné kapitole historie atomového věku bude psát o tom, jak jsme se málem zmýlili, a ne že tato kapitola bude muset popisovat důsledky skutečného zmýlení.

 William M. Arkin

 Washington DC, červenec 1989

 

 RISKANTNÍ  REAKTORY       OBSAH.>>>>>>>     Zpět na ÚVOD

 Díváme-li se na výsledky atomové vědy a atomového inženýrství čistě z hlediska toho, jakou rychlostí byly masivní vojenské výrobní programy navrhovány a rozvíjeny, pak jsou skvělé. Je smutné, že geniální mozek, který je vytvořil, nevěnoval dostatečnou pozornost bezpečnostním opatřením, jejichž potřebnost by si byl určitě uvědomil, nebýt tlaku způsobeného válkou a radostí z objevování. Jasným dědictvím tohoto krátkozrakého myšlení čtyřicátých let je právě probíhající bombastický program výprodeje v severoamerických vojenských výrobních jaderných komplexech.

 Na začátku padesátých let vedla poválečná euforie k bezuzdnému "atomovému" optimismu - že uvolnění požehnaných darů v atomu vázaných učiní ze života ráj na zemi. Jaká nálada tehdy převládala, lze více než přesvědčivě demonstrovat na programu "Atom za mír", který v roce 1953 předložil Eisenhower ve Spojených národech. Proklamovaným záměrem mělo být upozornit svět, aby věnoval svou pozornost pozitivnímu využití atomové energie, nicméně ale o zcela filantropickou záležitost se nejednalo. Americká vláda měla dva postranní motivy. Za prvé zajistit, aby americký průmysl při globálním prodeji atomových elektráren ukořistil největší výhody (přitom ovšem do té doby žádné "atomky" v USA postaveny nebyly). Za druhé pak, aby vláda získala kontrolu nad veškerým zásobováním jaderným palivem. Spojené státy se totiž obávaly ostatních zemí, které by se možná také chtěly stát členy onoho "klubu" exkluzivních zbraní, jehož členy byly doposud pouze USA, Sovětský svaz a Velká Británie.

 Ve snaze atomovou energii komercionalizovat americký Kongres drakonicky vylepšil svůj Zákon o atomové energii (Atomic Energy Act), původně navržený v roce 1946 k tomu, aby tajemství atomu zůstalo v Americe. V roce 1954 se Kongres pokusil zlákat soukromý průmysl ke spolupráci s federálními proatomovými strukturami nabídkou členství v Komisi pro jadernou energii (Atomic Energy Comission - AEC). O nedostatcích technologie se veřejnost příliš nedozvídala, což ovšem neznamená, že by se o nich nevědělo v kuloárech.

 Tak například v březnu 1955 napsal profesor George Weil v prestižním týdenníku Science, který vydává společnost American Academy for the Advancement of Science: "O nadějných vyhlídkách spojených s rozvojem atomové energie se toho publikovalo nepřeberné množství. Naproti tomu diskuse o negativních aspektech se téměř výlučně omezily na odborné publikace a semináře."

 Weil pokračuje výčtem téměř unikátních, nebezpečných vlastností atomových reaktorů, které mohou způsobit katastrofální neštěstí. Weil přitom nemluvil ze stanoviska protijaderného bojovníka - sám totiž coby vědecký pracovník extrahoval první palivovou tyč z „prehistorického“ chicagského reaktoru v roce 1942.

 Další varování vzešlo od Jamese Conanta, jednoho z Weilových kolegů, kteří se zúčastnili výroby atomové bomby ve čtyřicátých letech. Conant se stal prezidentem Harvardské univerzity i „American Chemical Society„. Předpověděl, že atomová energie uvízne na mrtvém bodě díky prakticky neřešitelnému problému s ukládáním jaderných odpadů. K takovým projevům ovšem docházelo jen vzácně a nikdo jim nevěnoval pozornost. Carroll L. Wilson, který byl generálním ředitelem americké AEC v letech 1947 - 1951, na to v článku pro Bulletin of the Atomic Scientists v červnu 1979 vzpomíná: "Pro chemiky a inženýry nebylo zajímavé zabývat se odpadem. Nečekala tam žádná sláva ani kariéra, spíše nepříjemnosti. Za zájem o jaderný odpad ještě nikdy nikdo žádná "okénka do  modrého života" nedostal."

 Riziko atomové energie chápali pouze zasvěcení a až na vzácné výjimky byly pochybnosti udržovány jako důvěrné. Jednou takovou výjimkou bylo prohlášení jaderného "guru" Dr. Edwarda Tellera, zvaného "otcem vodíkové pumy", který se objevil před americkým Kongresovým výborem pro atomovou energii (Congressional Joint Committee on Atomic Energy - JCAE). Teller byl vedoucím výboru, který dohlížel na bezpečnost reaktorů (Reactor Safeguards Committee - RSC) při americkém Výboru pro atomovou energii (AEC), založeném v roce 1947. Otevřeně přiznal, že "jsme měli dosud obrovské štěstí, že se žádná z nehod atomových reaktorů nestala osudovou. S rozsáhlejší aplikací jaderných reakcí a atomové energie nelze očekávat, že si toto štěstí udržíme."

 Přestože Teller toto přiznal, nevybízel při rozvoji jaderné energie k opatrnosti. Naopak rozvoj spíše podpořil: "Žádná opatření nemohou do budoucna zabránit nehodám ani vyloučit zcela náhodné ztráty na lidských životech. Můj názor je takový," řekl, "že to nevyhnutelné nebezpečí, které zůstane přítomno i když budou provedena všechna smysluplná kontrolní opatření, nesmí stát v cestě rychlému rozvoji atomové energie."

 Považovalo se za nepřijatelné, že by snad soukromé pochybnosti o bezpečnosti atomové energie měly ohrozit celý jaderný program. Utajení, kterým byl zahalen vývoj jaderné bomby, bylo jako rubáš přeneseno na projekty získávání atomové energie, které vyrůstaly jako houby po dešti v poválečných stopách rozvoje těchto bomb. Malé skupiny zasvěcených vědců chápaly, že jaderná technologie představuje dvě zásadní rizika:

 + Produkuje odpad o nízké úrovni radioaktivity, který má být v plynné nebo tekuté formě vypouštěn do prostředí. Dále produkuje tekutý odpad o vysoké úrovni radioaktivity, jenž musí být odděleně skladován po velmi dlouhou dobu, a pevný odpad o nízké a průměrné úrovni radioaktivity, pro nějž je třeba nalézt způsob ukládání.

 + Nehody reaktorů mohou zapříčinit únik velkého množství smrtících štěpných produktů do prostředí.

 Přesto ale, přesně v duchu politiky utajení, neproběhla v žádné zemi, která se vydala na cestu nukleárních programů výroby elektrické energie, debata o jejích výhodách a riziku z hlediska životního prostředí. Dokonce ani v USA, kde by to politická kultura dovolovala. Namísto toho si americké jaderné složky administrativy umínily se svými plány prorazit - tím, že výhody atomové energie zvýší. Svůj Power Reactor Demonstration Program, započatý v roce 1955, bohatě financovali s pomocí tzv. "tax-dolarů" (tj. dolarů z daní, dolarů daňových poplatníků), což měla být součást taktického manévru, jak přilákat ke spolupráci soukromý průmysl.

 Americký AEC navíc nepromarnil jedinou příležitost, kdy by mohli prodat "atomový sen" do ciziny. Již několik měsíců poté, co se započalo s demonstračním programem, se americká atomová technologie objevila k prodeji na prvním globálním trhu komerčního atomového věku - na Konferenci o mírovém využití atomové energie (Peace Uses of Atomic Energy Conference) v Ženevě, sponzorované Společností národů. Úvahy o rizikovosti reaktorů byly z míst, kde vládl obchod, vykázána jako cosi nespolečenského.

 Pro pochopení toho, jak probíhal proces vývoje globálních dohod o nukleárním riziku, je určující proces vývoje jaderného bezpečnostního režimu v USA - na světovém trhu měly totiž dominovat reaktory, projektované a licencované ve Spojených státech. Tento příběh, kterak byla věda zpolitizována a zneužita pro sobecké zájmy, je velmi poučný. Bylo dovoleno téměř vše, pokud to neohrožovalo expanzi světové atomové říše.

 V roce 1956 pochopil Kongresový výbor pro atomovou energii (JCAE), že atomová energie nebude pro soukromý průmysl přitažlivá, pokud nebude finanční zodpovědnost krýt vláda, a instruoval AEC, aby připravil studii o veškerých důsledcích selhání reaktoru. Závěrečná zpráva, provedená národní laboratoří Brookhaven National Laboratory na Long Islandu v New Yorku, byla publikována v březnu 1957 v poněkud líbivější formě. Přesto však některé údaje této brookhavenské zprávy s kódovým jménem WASH - 740, "Teoretické možnosti a souvislosti při závažných selháních velkých atomových elektráren", byly děsivé. Možnost závažného selhání tam byla stanovena v rozmezí mezi 1:100 000 a 1:1 000 000 000 na rok a reaktor. Pokud by k takové nehodě mělo dojít, pak by to podle této zprávy mělo za následek 3 400 úmrtí, 43 000 zranění a hmotné škody asi za sedm milionů dolarů. Vzhledem k tomu, že s provozem reaktorů komerční řady byly tehdy k dispozici zkušenosti doslova nulové, nevycházela celá zpráva z reality, ale z teoretického modelu. Přesto tato prognóza donutila Kongres uzákonit sníženou odpovědnost perspektivních provozovatelů reaktorů. Price - Andersonův zákon stanovil limit, který má být z federálních zdrojů vyplacen jako kompenzace po jakékoliv atomové nehodě, na 560 milionů dolarů (v roce 1987 zvýšil Kongres tuto částku na 7 miliard). Atomový průmysl neměl mít žádnou reziduální odpovědnost a veřejnost žádný obecně platný zákon, který by jí umožňoval vznést nějaký požadavek vůči staviteli či provozovateli elektrárny poškozené nehodou. Zákon byl schválen poté, co proběhla formální debata ve Sněmovně reprezentantů. V Senátu debata neproběhla. Samotná existence Price - Andersonova zákona naznačovala, že jaderný průmysl začíná mít pochyby o spolehlivosti své vlastní propagandy o bezpečných reaktorech.

 Price - Andersonův zákon měl platit deset let. V roce 1964 začal AEC jako přípravu pro jeho nadcházející obnovení v roce 1967 revidovat WASH - 740. Tato revize se nakonec ukázala být ještě kontroverznější než původní Brookhavenská zpráva. AEC ji prováděla v době, kdy její vlastní předseda Glenn Seaborg vyprávěl na konferencích v Evropě, jak "obrovské kroky" nukleární technologie učinila a jak převládající optimismus "pramení ze zkušeností".

 Se zkušenostmi tomu bylo ve skutečnosti trochu jinak. Nová "WASH - 740" provedla analýzu většího typu reaktoru, plánovaného pro komerční využití. Stanley Szawlewicz z AEC - Oddělení pro vývoj reaktorů (Division of Reactor Development) varoval ve svém dopise, který adresoval výboru pro dohled nad bezpečností reaktorů RSC (jenž připravoval současnou WASH - 740; pro tento účel jej zřídila opět AEC) před nebezpečími, vyplývajícími z uveřejnění revidované WASH - 740. Poukazoval na to, že veřejnost bude znepokojena závěrem, že nehoda reaktoru by mohla hypoteticky mít následky i vážnější než výbuch atomové bomby. Tento fakt lze z dat uvedených v analýze extrapolovat, což by mohlo mít velmi vážné následky na možnost získat stavební povolení pro další reaktory.

 Nová brookhavenská studie varovala, že elektrárny s těmito většími reaktory v sobě budou obsahovat takové množství radioaktivního materiálu dlouhodobé životnosti, jaký by se uvolnil asi tak z tisíce bomb typu Hirošima. Navíc dodává, že pokud by se měla uvolnit třeba i jen malá část tohoto inventáře, "mohla by katastrofa zasáhnout území velikosti Pensylvánie". O patnáct let později se tato předpověď s děsivou ironií málem vyplnila: při nehodě na elektrárně Three Mile Island v pensylvánském městě Middletown.

 Vědci z Brookhavenu sdělili AEC, že podle revidované studie není v návrzích současného reaktoru ani jeho bezpečnostních systémů obsaženo nic, co by garantovalo, že "nedojde k závažnému selhání reaktoru, nebo neselžou ochranné bezpečnostní systémy. Pokud k takovému selhání dojde a ochranné systémy selžou, budou výsledkem škody o velkém rozsahu." V AEC zavládlo zděšení. Ne snad že by se obávali možné nehody a jejího rozsahu; spíše tu byl strach, že atomová energie ztratí svou po desetiletí pečlivě kultivovanou podporu od veřejnosti a průmyslu.

 Když se zvědaví lidé z Kongresu snažili něco o nové studii dovědět, byli AEC informováni, že doposud není kompletní; přesto poslal v roce 1965 Seaborg JCAE dopis, doporučující prodloužení platnosti Price - Andersonova zákona. Prohlásil, že pravděpodobnost závažné nukleární nehody je "stále vzdálenější" (ačkoliv by měla stále horší následky). Platnost zákona byla prodloužena.

 Zájmová skupina jaderného průmyslu, organizovaná v Atomic Industrial Forum (Atomovém průmyslovém fóru), v roce 1965 AEC doporučila, že by revidovaná verze WASH - 740 "v současné době neměla být v žádné formě publikována". Seaborg se podle tohoto doporučení zařídil. Od té doby trval na tom, aby studie nebyla nikdy dokončena. Dále v interním shrnutí celého projektu, jež AEC sepsala v roce 1969, řekl Forrest Western, člen výboru, který zprávu připravoval: "důležitým faktorem pro rozhodnutí revizi WASH - 740 podle plánu Brookhavenských nedokončit, byly obavy o kladné vztahy s veřejností". A tak zase jednou měly vztahy s veřejností prioritu před její bezpečností.

 Od té doby, co se v polovině šedesátých let začala zatajovat fakta o skutečném riziku při nehodách reaktorů, prodej reaktorů rapidně vzrostl. Je nepravděpodobné, že by k tak rozsáhlé expanzi bylo došlo, i kdyby byla bývala pravda v plném rozsahu publikována.

 Na počátku sedmdesátých let začalo být v USA diskutováno v oblasti nukleárního rizika nové téma. Tentokrát šlo o účinnost tzv. "nouzového systému chlazení aktivní zóny" (Emergency Core-Cooling System - ECCS), který má zásadní význam pro reaktory s lehkou vodou a velkým objemovým zatížením. Diskuse byla převratná v tom, že ji poprvé vedli lidé nesvázaní s atomovou sférou. Výsledný politický tlak byl tak silný, že Kongres svolil uspořádat na toto téma zvláštní slyšení. To začalo v lednu 1972. Kvalita zabezpečení, jehož vysoké standardy vynášeli nukleární protagonisté do nebe, byla podrobena těžké kritice. A tak když se ozvala vážná kritika i ze strany interních odborníků, rozhodla AEC v březnu 1972 zorganizovat další velkou studii o pravděpodobnosti nehod. Nový předseda AEC James Schlesinger rozhodl, že studii vypracuje AEC samo (vnitřní, tzv. in-house forma studie). Aby se jí však dodalo nezávislého a objektivního vzhledu, začala AEC pátrat po vedoucím projektu, který by pocházel z vnějšku.

 Po několika neúspěšných pokusech AEC nakonec svého muže získala. Jmenoval se Norman Rasmussen a byl profesorem na prestižním Massachusetts Institute of Technology (MIT). Rasmussen nebyl specialistou na nukleární reaktory a nikdy nepublikoval na téma bezpečnosti reaktorů. Nicméně v lednu 1972 otiskli v průmyslovém magazínu Nuclear News krátký odborný článek, v němž se o riziku reaktorů vyjádřil jako o "velmi malém" a "nevýznamném".

 Rasmussen jmenování okamžitě přijal a tentýž den nadšeně odepsal AEC, spolu s návrhem, jak celou studii vést. Ve společném memorandu se svým kolegou z MIT Dr. Benedictem vyhlásil, že AEC bude moci závěrečnou zprávu zkontrolovat, a tak bude možné dát výsledkům "takovou formu, ve které ji AEC bude ochotna akceptovat". Dále dodávali: "Citlivý charakter těchto studií bude vyžadovat pečlivou kontrolu vůči jakémukoliv úniku informací".

 A tak opět dostaly následky škod způsobených únikem informací prioritu před důsledky škod plynoucích z úniku radiace.

 Rasmussenova studie o otázce bezpečnosti reaktorů Reactor Safety Study (RSS)( WASH – 1400) dala vznik tzv. chyby-prosté analýze, v níž se pravděpodobnost nehody a následky vynášely do stromového diagramu. Chyby-prostá analýza je způsob prezentace složitých jevů zjednodušeným způsobem: dost dobře vyhovuje při zpracování chyb technického vybavení, ale nestačí na nedostatky v projektech. RSS nezkoumala platnost základních počítačových kódů používaných v nukleárním průmyslu. Na to neměli ani čas, ani se jim nedostávalo expertů, kteří by to dokázali provést. Namísto toho se spoléhali na data od provozovatelů elektráren.

 Po sérii pečlivě naplánovaných úniků dat do tisku v prvních měsících roku 1974, plných uklidňujících náznaků o výsledcích RSS, byla v srpnu vydána hrubá verze Rasmussenovy zprávy. AEC zorganizovala vlastní vnitřní revizní skupinu, aby zprávu analyzovala. Její připomínky obsáhly více než 200 stran, ale nebyly zveřejněny. Tyto připomínky byly kritické k různým nedostatkům Rasmussenovy metodologie. Přestože AEC znala obsah připomínek vlastních expertů, začala vést propagandu Rasmussenovy zprávy s nestoudným entuziasmem. Masivní reklamní kampaň, včetně předem natočených zpráv v televizi, se rozběhla přes Spojené státy. Nesla poselství o tom, že atomové elektrárny jsou, když se to tak vezme, bezpečnější než téměř cokoli jiného v moderním životě.

 Vědci tolik nadšením nehořeli. The Bulletin of the Atomic Scientist ve svém vydání z října 1974 varoval, že RSS je "v zásadě vnitřní studie provedená organizací pod těžkým nátlakem, snažící se ze sebe setřást kritiky. V žádném případě nejde o objektivní výzkum... je to spíše obrana politiky AEC." Nejodmítavější kritika se objevila v létě 1975, kdy Americká fyzikální společnost (The American Physical Society - APS) publikovala výsledky vlastní studijní skupiny o hodnocení bezpečnosti lehkovodních reaktorů. Na WASH - 1400, kterou APS rozebrala a zhodnotila, se začalo pohlížet jako na atrapu, postrádající vědeckou integritu a důvěryhodnost. Revidovaná verze, NUREG 75/014, byla vydána v říjnu 1975.

 V červnu 1976 publikovala federální Agentura pro ochranu životního prostředí (The US Environmental Protection Agency - EPA) břitkou kritiku revidované WASH - 1400. Mezi jiným v ní EPA tvrdila, že Rasmussen podhodnotil latentní rizika rakoviny, které by vyvolalo selhání reaktoru, dva- až desetkrát.

 A tak nejen, že tato Rasmussenova zpráva, čítající devět svazků a asi 2 300 stran, ani zdaleka nepřesvědčila americkou veřejnost, perspektivní investory do atomového průmyslu ani vědeckou komunitu, že reaktory jsou více - méně bez rizika, ale navíc ještě prohloubila nedůvěru v samotný atomový průmysl, který v polovině sedmdesátých let skomíral díky ekonomickým nejistotám. Další přehodnocení Rasmussenovy zprávy byla provedena Jadernou řídící komisí (Nuclear Regulatory Commission - NRC), která nahradila v roce 1975 AEC. Revizní skupina NRC uzavřela hodnocení s tím, že Rasmussenova zpráva obsahuje ve svých výpočtech pravděpodobnosti takové množství nejistot, že je vlastně nepoužitelná. Mnohé z kalkulací byly "po podrobení pečlivé a důkladné analýze shledány nedostačujícími". Výstižné připomínky kritiky prošly bez povšimnutí nebo se jim autoři vyhnuli.

 V lednu 1979 po čtyřech měsících zvažování kritiky své revizní skupiny NRC tuto kritiku přijala a veřejně se Rasmussenovy práce zřekla. NRC suše oznámila, že odvolává jakoukoliv explicitní či implicitní podporu "exekutivní zprávě WASH - 1400 (Executive Summary of WASH - 1400). O dva měsíce později, ani ne dva kilometry od rodinné farmy, kde Norman Rasmussen vyrostl, u toku Susquahenna, došlo k vážné nehodě na atomové elektrárně Three Mile Island (Třímílový ostrov).

 Taková je ironie nukleárního rizika. NRC se dobrala pravdy v pravý čas na to, aby si zachovala tvář, ale Three Mile Island už zachránit nedokázala. Nukleární riziko zůstává všudypřítomné.

David Lowry

V červenci 1989 v Milton Keynes

 

Prameny:

Bulletin of the Atomic Scientist, 1947 a 1951

Science (4. 3. 1955)

R. Nader & J. Abbotts, The Menace of Atomic Energy (W. W. Norton, 1977)

N. Moss, The Politics of Uranium (Andre Deutsch, 1981).

D. Ford, The Cult of the Atom: the Secret Papers of the Atomic Energy Commission (Simon & Schuster, 1982)

 

 


 

 VELENÍ A DOZOR               OBSAH.>>>>>>>

 Jaderné zbraně, tak jako celý komplex špičkových technologií, mohou selhat. Je zcela přirozené, že - i když třeba budou splněny odpovídající bezpečnostní opatření - letadla budou padat, odporové články budou přetíženy, jaderné elektrárny budou chrlit radioaktivitu a družice budou vypadávat z oběžných drah. Následky takových příhod mohou změnit normální chod světa nebo zabíjet lidi, proto by měla být možnost nehod jaderných zbraní brána na mnohem větší váhu. Ničivé účinky výbuchů v Hirošimě a Nagasaki poskytují dobré měřítko, podle kterého si můžeme potenciální účinky nehod jakýchkoliv jaderných zbraní snadno představit.

 Není proto překvapivé, že takřka na úsvitě jaderné éry přijímají jaderné vlády a vojenské instituce opatření ke snížení možnosti nehod jaderných zbraní a rizika jejich zbytečného nebo neoprávněného užití, která by mohla vyvolat jadernou válku. Opatření, která přijímají ke kontrole akcí, v nichž jsou jaderné zbraně použity, a zajištění, aby byly užity jen kvalifikovaně a oprávněně, může být volně popsáno společným termínem velení a dozor.

 Z bezpečnostních důvodů byly jaderné zbraně doplněny širokou škálou procedurálních, fyzických a elektronických opatření, která směřovala především ke snížení možnosti takových nehod, jež by měly vážné důsledky - jako je jaderný výbuch nebo široký rozptyl radioaktivního zamoření - jakož i ke snížení pravděpodobnosti nehod obecně. Předmětem debaty však zůstává, jakou mez bezpečnosti měla tato opatření garantovat a jakou budou garantovat do budoucna. S tím je spojená i otázka všeobecné bezpečnosti lidstva.

 Základní princip v otázkách bezpečnosti je vyrábět jaderné zbraně v takové úpravě, aby šance, že bomba při nehodě vybuchne, byla redukována skoro k nule, bez ohledu na to, jak extrémní podmínky nehodu provázejí. Fakt, že ještě nikdy k nechtěné jaderné explozi nedošlo - což zastánce jaderné energie jistě těší - však sám o sobě žádné záruky do budoucna nedává. Pro mnohé lidi je navíc riziko potenciálních účinků možné nehody neúnosné do té míry, že dlouhodobě jsou schopni akceptovat pravděpodobnost jaderné exploze jedině rovnou nule. Že by riziko doopravdy neexistovalo, však zatím ani ve vládních, ani v armádních kruzích nikdo nebyl v stavu prohlásit.

 Procedurální bezpečnostní opatření jsou navržena tak, aby zabezpečila, že užití jaderných zbraní nebude schopna způsobit žádná nepovolaná nebo nerozumná osoba. Taková opatření, jako "pravidlo dvou lidí" (žádný úkon, který se týká jaderných zbraní - od nejvyššího velení až po vojáka v poli - nesmí být proveden bez vzájemné spolupráce nejméně dvou osob), jsou určena k zamezení incidentům, jaký se stal v říjnu 1958 na americké základně ve Velké Británii (anglické letadlo Sculthorpe). Toho dne seržant Leander Cunningham dostal záchvat amoku, následovaný nervovým kolapsem. Zamkl se ve skladišti jaderných zbraní a vyhrožoval, že spáchá sebevraždu odpálením jedné z bomb (Campbell, 1984). Podobné úchylné chování může být způsobeno též drogami nebo alkoholovým opojením, které, jak ukazuje výzkum Herberta Abramse (1988), se nyní v útvarech, vyzbrojených jadernými zbraněmi, široce rozmáhá.

 Fyzická ochrana zahrnuje množství zařízení jako je vypínač, reagující na podněty okolního prostředí; umožní jaderné zbrani vybuchnout až tehdy, když se dostane do určitého specifického rámce, například prostředí o nulové tíze (při volném pádu). Dokud se takto vybavená zbraň nachází na zemi, zůstane zajištěna a tudíž "bezpečná"; pokud však náhodou vypadne z letadla, zařízení bude "myslet", že je zbraň použita proti skutečnému cíli (dostane se totiž do volného pádu), pojistka se odjistí a nálož hrozí vybouchnutím. Často je sériově používán vypínač na podobném principu, který reaguje na výšku nebo atmosférický tlak, či pracuje s pomocí radaru. Letecká havárie letounu B-52 v Goldsboro dne 29. 1. 1961 ( BROKEN ARROW (ZLOMENÝ ŠÍP) 4) měla za následek, že jaderné zbraně vypadly z letounu a před dopadem se odemklo pět ze šesti vypínačů, což jasně dokazuje, že k nehodě mohou vést dokonce i komplexní bezpečnostní systémy.

 Elektronickými zařízeními může být eliminována rovněž hrozba nerozumného nebo nepovolaného užití jaderných zbraní (například teroristy). Nejdůležitějším takovým zařízením je asi tzv. "článek povolení akce" (PAL). PAL si lze představit jako elektronický "zámek", který zbrani nedovolí explodovat, dokud mu není dodán speciální elektronický kód (Caldwell 1987). Poprvé byl tento systém použit na začátku šedesátých let pro americké jaderné zbraně. Protože PAL-klíče zůstaly v rukou několika málo armádních velitelů, začalo být možné dosáhnout vysokého stupně zajištění jaderných zbraní, i když budou lokalizovány na mnoha místech. V Evropě potom došlo k řadě zcizení bomb nepovolanými lidmi, která vyvolávala paniku (Stein a Feaver, 1987). PAL se ukázal být tak úspěšný, že Spojené státy učinily bezprecedentní krok a nabídly informace o jeho řešení a použití Velké Británii, Francii i Sovětskému svazu (Kleine a Littel, 1969), aby podpořily jejich širší užití a tím zajistili globální bezpečnost a jistotu.

 Je potřeba dodat, že PAL byl tehdy drahý a první typy byly primitivní a poměrně snadno oklamatelné. Vylepšené systémy bývají instalovány převážně na nové zbraně, zatímco na zbraně starší bývají instalovány velmi zřídka. Mnoho jaderných zbraní proto není zajištěno tak dobře, jak by být mohlo. PAL navíc není používán ani na anglických a amerických raketách odpalovaných z ponorek, nebo na námořních jaderných zbraních krátkého doletu. Toto pravděpodobně platí i pro některé další druhy jaderného potenciálu.

 K zabránění nehodám, nebo ke snížení jejich potenciálních účinků, byla kromě tohoto systému navržena také organizační struktura, která převezme v případě jaderné nehody odpovědnost. Američané i Angličané mají jednotky, které jsou pro takový případ v pohotovosti všude na zeměkouli. USA mají tzv. "týmy ponehodové odpovědnosti" (ART), které jsou dislokovány na 450 místech po celém světě (NARCL, 1987) a předpokládá se, že Británie má podobné jednotky na území svém i na územích, kde jsou anglické zbraně běžně rozmístěny (v současnosti bývalé Západní Německo). Tyto jednotky obvykle mají vojáky speciálně vycvičené v oborech bezpečnost, měření radiace, lékařství, zvládání požárů, nauka o zbraních, stavitelství a v dalších oborech, nezbytných k řízení činnosti na místě nehody a případnému obnovení normálního stavu. Ne všechny tyto jednotky mají vojáky všech těchto odborností, proto za účelem řešení následků jedné nehody se obvykle spojí více jednotek - tak se na akci zúčastní všichni potřební odborníci. Na řešení situace na místě nehody, které může trvat několik měsíců, se může eventuálně podílet až 500 lidí. (NARP, 1984). Sověti, Francouzi a Číňané mají pravděpodobně podobnou organizační strukturu, ačkoliv důkazy nejsou tak přesvědčivé.

 Historie však přesto ukázala, že nás nehody jaderných zbraní navzdory značnému úsilí provázejí stále dál, ruku v ruce s tempem závodů ve zbrojení. Proto jsme přesvědčeni, že se musíme snažit ze všech sil a využít všech možností, aby byla snížena incidence nehod a potlačeny jejich potenciální účinky.

 Zatím jsme hovořili o problémech, které se týkaly udržení velení a dozoru nad jednotlivými jadernými zbraněmi. Možná ještě důležitější je však udržet velení a dozor nad systémem včasného varování, spoji a počítačovými systémy, jež mohou nasazení zbraní umožnit. Nejhorší vojenskou noční můrou posledních dvaceti let je protivník, který udeří neočekávaným útokem "z modrého nebe" za použití přesných jaderných zbraní s krátkou dobou letu na životně důležitá vládní a vojenská centra, komunikační systémy a základny s jadernými zbraněmi, čímž by "vyhrál" jadernou válku. (Steinbruner, 1981/2). Jakkoliv se takové scénáře zdají být nepravděpodobné, jadernými vládami a vojenskými plánovači byly brány velmi vážně, aby mohli od základů změnit systém velení a dozoru nad jadernými zbraněmi, při tomto postupu ovšem pravděpodobnost použití jaderných zbraní na základě nehody či na základě neopodstatněného užití velmi vzrostla.

 Obava z rychlé destrukce - kdykoliv v těchto dnech mohou rakety kterékoliv z obou velmocí dosáhnout území svého protivníka do patnácti minut - způsobila, že na každé straně bylo uvedeno do vyšších stupňů pohotovosti velké množství jaderných střel. Mnohem častěji byly také na interpretaci zjištěných dat a na zajištění varování o útoku používány počítače, aby bylo možno provést okamžitou protiakci. Dokonce byla prosazována norma "odpálení na základě varování" (LOW), která mohla být aplikována na jaderné zbraně. Tato norma nabízí, že zbraně budou připraveny k výstřelu kdykoliv a mohly by být odpáleny při pouhém varování o útoku. Je jisté, že k takové normě nezbytně patří dokonale přesná a spolehlivá technologie včasného varování, protože každá chyba může způsobit odpálení mnoha jaderných střel (Aldridge, 1983).

 Úzký vztah mezi jadernými zbraněmi a počítači je součástí vzrůstajícího trendu automatizace systémů jaderných zbraní (Borning, 1987), trendu, který našel svoje nejprvnější vyjádření v programu Strategické obranné iniciativy (SDI) (Roberts a Berlin, 1987). Projekt SDI - nyní mnohem skromnější program než jak byl zamýšlen prezidentem Reaganem v roce 1983 - závisel na čase, za jaký systém včasného varování údaj o napadení vyhodnotí. Tento čas je tak krátký, že neumožní smysluplnou lidskou kontrolu. Je příliš brzy na to, aby bylo možno říci, že jaderné zbraně řídí počítače, ale vzrůstající pasivita lidí, kteří pečují o data a obsluhují počítač, je důvodem ke skutečnému zamyšlení. Počítače nejsou neomylné. Od jejich prvního užití v systému časného varování v leteckém obranném systému US SAGE v padesátých letech po radarové systémy časného varování BMEWS v letech šedesátých, se objevila řada vážných chyb. Jejich nejzávažnějším projevem je nepochybně vytváření falešných jaderných poplachů. Počítač BMEWS v roce 1960, když procházel zkouškou, chybně indikoval, že byl proti USA podniknut masivní jaderný útok. Počítač omylem vypustil na radarovém ukazateli vzdáleností dvě nuly, a proto ohlásil velký cíl ve vzdálenosti 4 000 km (který byl považován za rozsáhlý sovětský útok) místo 400 000 km (zaměřen byl Měsíc). (Morrison, 1984). V červnu 1980 se dvakrát stalo, že poškozený čip za 46 centů způsobil, že počítač, který sloužil k varování před útoky, ukázal, že začal raketový útok SSSR proti USA (NORAD). Chyba byla brzy rozpoznána, ale to již byly součásti amerických jaderných obranných sil připraveny vést odvetný úder (Hart a Goldwater, 1980). Po těchto dvou incidentech následovalo podrobné vyšetřování Kongresu USA, které dospělo k výsledku, že se falešné poplachy mohou vyskytnout znovu. Na sovětské straně může být situace ještě horší, protože Sověti mají všeobecně mnohem méně rafinované a spolehlivé počítače než Západ.

 Přesto však mnoho vynikajících vědců namítalo, že riziko odpálení jaderné zbraně na základě falešného poplachu je v mírové době velmi nepravděpodobné.

Jejich pohled staví na faktu, že operatér musí provést při jakékoliv známce varování o útoku různá bezpečnostní opatření - včetně ověřování poplachu dalším, nezávislým poplašným systémem, založeným na jiných čidlech - a na všeobecné představě, že v době míru je jaderný útok vysoce nepravděpodobný. Skutečně může být pravda, že v době míru bývají varování o jaderných útocích považována a priori za chybná. Proto také, za předpokladu, že napětí nebude narůstat nebo střely se nepřiblíží, nebývá příprava jaderných zbraní k odvetnému úderu dovedena do krajnosti. V období mezinárodního napětí nebo konvenční války však nelze na tak kladnou interpretaci falešného poplachu spoléhat. Představy se mohou změnit - možná bude jaderný útok naopak předpokládán - a síly budou nepochybně uvedeny do vyššího stupně pohotovosti, aby mohly být okamžitě vypáleny k odvetě. Čím bude pravděpodobnost jaderného útoku větší, tím víc budou falešné poplachy nebezpečnější.

 Navíc v období mezinárodního napětí mohou být scénáře jaderné války naplněny velmi brzy, takže riziko, že jaderné zbraně budou použity bez opodstatnění, roste také. Nebezpečí neopodstatněného užití jaderných zbraní hrozí i ze záměny mezi jadernými a konvenčními zbraněmi, ke které může snadno dojít, nebo ze ztráty centralizované kontroly nad jadernými zbraněmi - která se za války nevyhnutelně objeví - a to bude mít za následek další eskalaci konfliktů.

 Jak se bude konfliktní situace vyhrocovat, protivníci budou sledovat všechny vojenské činnosti ostatních zemí mnohem pečlivěji, za použití rozličných špionážních zařízení. Kroky, které budou přijímány k mobilizaci sil a přípravě na obranu, mohou být interpretovány nepřítelem jako provokace. Tím, že se stalo velmi obtížným odlišit přípravy k obraně od příprav k útoku, se situace ještě více zkomplikovala. Zjištění, že nepřítel činí přípravy k válce, mohou druhou stranu vybudit k protiakci a tím se roztočí spirála útoků a protiútoků, která může způsobit oboustranné zvýšení bojovnosti a vést k vypuknutí války. K současné evropské situaci byla přirovnávána atmosféra před první světovou válkou, kdy mobilizace branných sil vedla neúprosně a nekontrolovatelně k jejímu vypuknutí (Van Evera, 1984).

 V přípravě na válku jaderné mocnosti budou muset udělat ohledně jejich jaderných sil množství důležitých rozhodnutí. Jestliže jaderné zbraně zůstanou ve skladišti (zejména tam, kde jsou skladiště blízko bojišť, jako je tomu v Evropě), podstupují riziko, že budou dobyta vyspělými zbraněmi protivníka nebo se stanou jejich prvním terčem. Aby tomu bylo zabráněno, hned v prvních stádiích konfliktu mohou být jaderné zbraně ze skladiště odvezeny a rozptýleny po bojišti. Toto představuje další hrozbu. Jestliže zbraně budou rozmístěny bez toho, že by byly připraveny k boji (například s neodemčenými zámky PAL), může se později stát velmi obtížným zámkům PAL správný odemykací kód dodat nebo zbraně jinak ovládat.

 Na bojišti bude nepochybně zmatek, který bude celou situaci komplikovat; komunikační systémy budou zasaženy rušením a tak dále - z vojenského hlediska tento scénář hovoří pro odemknutí a odjištění zbraní před jejich rozptýlením po území. Toto ve skutečnosti rozdrobí kontrolu nad jadernými zbraněmi mezi velký počet, možná stovky důstojníků na bojišti, kteří se mohou dostat do konvenční (nebo jaderné) palby. Množství prstů na jaderných spouštích, které mohou být zmáčknuty, ať už omylem nebo jako odpověď na útok, tím znatelně vzroste. Navíc - jakmile budou zbraně užity, vzniklý výbuch a obrovský psychologický šok z překročení jaderného prahu může stačit k vyvolání širokého užití jaderných zbraní. A to je proces, který, jakmile je jednou spuštěn, může být neobyčejně těžké zastavit (viz Bracken, 1983).

 Jaderné mocnosti jsou si těchto těžkostí ve větší nebo menší míře vědomy. Kroky, kterými je chtějí řešit, šly často jenom tak daleko, že odpovídají na nebezpečí tak, jak je napadne. Potřeba přímé komunikace mezi supervelmocemi za účelem objasnění politických a vojenských akcí a předcházení nedorozuměním a nepochopením musí být zjevná každému, kdo někdy přemýšlel o problémech budování vztahů mezi supervelmocemi v soutěživém a nestálém světě. Přesto však až do kubánské raketové krize v srpnu 1962 vedoucím činitelům SSSR ani USA taková "horká linka" mezi těmito dvěma státy potřebná nepřipadala. Dokonce ještě i nyní tato "horká linka" spojuje více vojenská než politická centra obou zemí a zůstává nepostačujícím nástrojem pro citlivé a kritické rozhovory mezi politickými předáky. Navíc byla při mnoha příležitostech důvodem ke korupci a zhroucení vztahů.

 Po záplavě nehod jaderných zbraní v šedesátých letech, zvláště po haváriích letounů B-52 v Goldsboro, Palomares a Thule supervelmoci podepsaly v září 1971 Dohodu o jaderných nehodách, která je zavazuje okamžitě podat zprávu o raketovém nebezpečí, o jakékoliv nehodě spojené s jaderným výbuchem nebo odpálením; urychlenou zprávu podat o každém odpálení rakety, které může být považováno za ohrožení; dále je zavazuje používat "horkou linku" k výměně informací. (Goldblat, 1982). Tato opatření by měla zajistit, že ani vážná nehoda jaderných zbraní nebude vykládána jako první známka jaderného útoku.

 Do charakteru vztahů mezi NATO a bývalou Varšavskou smlouvou však zasahují vztahy k mnoha "horkým" územím a není snadné zde najít společné řešení. Určité znepokojení rovněž vyvolává dnešní schopnost protiútoku jaderných sil, vysoce pohotový charakter zbraní a hojnost jaderné munice ve většině regionů světa. Současné klima Glasnosti však může nabídnout cestu ze slepé uličky ven. Podstatné omezení strategických jaderných arzenálů bude pravděpodobně zmenšovat výskyt nehod, zlepšovat vztahy mezi supervelmocemi a přispívat ke strategické stabilitě. Tato zlepšení ve vztazích mezi Východem a Západem a vzrůst důvěry mezi všemi stranami může vytvořit vhodné klima pro hledání všestranně přijatelných řešení společných hrozeb.

 Jaderná bezpečnost zůstane místem společných zájmů bez ohledu na vztahy mezi Východem a Západem. Tak jako darování technologie PAL bylo všeobecně prospěšným aktem v šedesátých letech, může prospět v budoucnu všem stranám i sdílení dalších bezpečnostních technologií. S trochou optimismu lze předpokládat, že dnešní situace se přerodí ve stav, kde bude méně provokací a kde budou jaderné zbraně lépe zabezpečené. To bude důležitá meta na cestě, vedoucí k dalšímu odzbrojení.

 Shaun Gregory, Bradford, červenec 1989

 

Prameny:

H. Abrams, "Inescapable risk: human disability and  accidental   nuclear war", Current Research on Peace and Violence, vol  1/2, 1988

R. Aldridge, "The counterforce syndrome", Institute for Policy  Studies, 1983

L. R. Beres, Apocalypse: Nuclear Catastrophe in World Politics  (The University of Chicago Press, 1980)

A. Borning, "Computer system reliability and nuclear war", In: D.  Bellin a G. Chapman (Eds), Computers in Battle: Will They  Work? (HBJ Inc, 1987)

P. Bracken, The Command and Control of Nuclear Forces (Yale  University, 1983)

D. Caldwell, "Permissive action links", Survival (květen/červen,  1987)

D. Campbell, The Unsinkable Aircraft Carrier (Michael Joseph Ltd,  1984)

Center for Defense Information, "Nuclear weapons accidents:  danger in our midst", The Defense Monitor, vol 10, No. 5,  1981

Defense Nuclear Agency, Joint Nuclear Accident Co-ordination  Center (JNACC), Nuclear Accident Response Capability Listing  (NARCL) Manual, DNA 5100.52.1L, (22. 9. 1987)

Defense Nuclear Agency (USA), Nuclear Accident Response  Procedures (NARP) Manual, DNA 5100.1 (leden 1984)

J. Goldbalt, Agreements for Arms Control: A Critical Survey, SIPRI, (Taylor and Francis, 1982)

G. Hart a B. Goldwater, "Recent false alerts and the nations  missile attack warning system", Report for the Senate Armed  Services Commitee, US Senate (9. 10. 1980)

E. Kleine and R. Littell, "Shh, let‘s tell the Russians",  Newsweek (5. 5. 1969)

P. Morrison, "An absence of malice: computers and armageddon",  Prometheus, vol 2, No. 2, prosinec 1984)

E. Roberts and S. Berlin, "Computers and the strategic defense  initiative", In: Bellin and Chapman (Eds), op cit. P. Stein  and P. Feaver, "Assuring the control of nuclear weapons",  CSIA Occasional Paper Series No. 2, Harvard University, 1987

J. Steinbruner, "Nuclear decapitation", Foreign Policy (zima  1981/82)

S. Van Evera, "The cult of the offensive and the origins of the  First World War", International Security, vol 9, No. 1, 1984

 

 


 

 ZÁKLADNÍ ZNALOSTI                    OBSAH.>>>>>>>

 

 CO JE RADIOAKTIVITA?

 Radioaktivita je přírodní jev, při kterém určité atomy mění svou strukturu. Naše poměrně nedávné poznatky o tomto procesu nám umožnily využívat radioaktivitu různými způsoby.

 Nejvíce záření, kterému jsme vystaveni, přichází z přírodních zdrojů - z vesmíru, hornin, půdy, vody i lidského těla samého. Toto záření nazýváme radioaktivním pozadím. Jeho úroveň se od místa k místu mění, i když průměrné roční dávky jsou poměrně konstantní. Největším podílem se na něm podílí radon, což je plyn, který vzniká rozpadem radioaktivních látek v půdě a v některých stavebních materiálech.

 Záření, které nás nejvíce zajímá, je to, které vzniká v důsledku lidské činnosti. Jeho zdroje zahrnují lékařské použití radioaktivních látek, spad z nadzemních pokusných výbuchů, provedených před přijetím Smlouvy o částečném zákazu zkoušek v roce 1963, výpustě z jaderného průmyslu a radioaktivní odpady. Ačkoli umělé záření je zodpovědné za malý zlomek celkového záření, mohou jeho účinky být nesouměřitelné. Některé člověkem vyrobené radioaktivní látky se v přírodě nevyskytují - například plutonium, jiné mohou být vypouštěny v odlišných fyzikálních a chemických formách, což jim umožňuje, aby se snadněji rozptýlily v prostředí nebo aby se hromadily v potravním řetězci.

 Dávky se značně liší. V oblastech blízko výpustí se například mohou vyskytovat úrovně záření, které jsou mnohem vyšší než průměr.

 Z těchto důvodů pouhé porovnání pozaďové a umělé radioaktivity nemusí odrážet skutečný poměr nebezpečnosti. Stejně významné je, že nikdy nebylo dokázáno, že existuje něco jako bezpečná dávka záření, a tak skutečnost, že globální úrovně postupně zvyšujeme, by nás měla zajímat stejně jako možnost další velké jaderné katastrofy. Bereme na sebe další zdravotní nebezpečí, které není nutné.

 

 Vědecké vysvětlení

 Jádro každého atomu obsahuje protony, které jsou kladně nabité, a neutrony, které elektrický náboj nemají. Jádro je obklopeno mrakem záporně nabitých elektronů. Normálně atomy obsahují stejný počet protonů a elektronů, jejichž náboje se vzájemně vyrovnávají, takže celý atom je elektricky neutrální. Pokud atomu přidáme nebo odebereme elektrony, vznikne elektricky nabitá částice, která se nazývá ion (množné číslo ionty).


Obrázek: atom, elektrony, jádro složené z neutronů a protonů.

 

 Všechny atomy téhož chemického prvku mají stejný počet protonů. Ten se udává jako tzv. atomové nebo též protonové číslo prvku. Atomy téhož prvku však mohou obsahovat různé množství neutronů. Takto se od sebe odlišují jednotlivé izotopy prvku. Jsou určeny tzv. hmotnostním číslem, které udává úhrnný počet protonů a neutronů v jádru (hmotnost elektronů je proti hmotnosti neutronů a protonů velice malá, proto ji běžně můžeme při stanovení hmotnosti atomu zanedbat) Uran je například tvořen dvěma izotopy: 235U (92 protonů a 143 neutronů) a 238U (92 protonů a 146 neutronů).

 V přírodě se vyskytuje 92 prvků, z nichž nejlehčí je vodík (jeden proton) a nejtěžší uran (92 protonů). Každý prvek může mít několik přírodních izotopů, existuje tedy několik set různých atomů. Prvky těžší, než je uran (tedy ty, které mají více než 92 protonů) lze vytvořit uměle pomocí urychlovačů částic a jaderných reaktorů. Takto lze vytvořit též nové izotopy lehčích prvků.

 Ačkoliv se protony svými kladnými náboji neustále vzájemně odpuzují, je jádro drženo pohromadě přitažlivou silou, vytvářenou mezi protony a neutrony. Většina jader je v stabilním stavu, ale při některých kombinacích protonů a neutronů není rovnováha udržena a jádra se samovolně přeměňují (rozpadají), aby zaujala formu stabilnější.

 Tyto změny jsou známy jako radioaktivita a příslušné atomy jako radioaktivní izotopy. K dosažení stabilnějšího stavu se z atomu musí uvolnit určitá energie a právě tato energie je vyzařována ve formě záření, které může být pro živé organismy škodlivé.

 

 Druhy záření

 Záření může být různého druhu. Patří mezi ně záření alfa, beta a gama, rentgenové záření a proud neutronů.

 Záření alfa: jeví-li jádro radioaktivitu alfa, rozpadá se vymrštěním rychle letící částice alfa, složené ze dvou neutronů a dvou protonů. Následkem ztráty dvou protonů se atom přemění na jiný prvek, který má atomové číslo snížené o 2 jednotky. Záření alfa se normálně vyskytuje u těžkých prvků.

 Záření beta: při rozpadu typu beta se neutron přemění na proton (nebo naopak) a je vymrštěna částice beta, aby byla zachována rovnováha elektrických nábojů a aby byl uvolněn přebytek energie. Atom se stane prvkem v posloupnosti o jednotku vyšším nebo nižším. Uran-239 (92 protonů a 147 neutronů) se rozpadá vyzářením částice beta a mění se na neptunium-239 (93 protonů a 146 neutronů).

 Záření gama: po vyzáření částic alfa nebo beta nezůstává vždy jádro v nejstabilnějším stavu a zbývající nadbytečná energie může být uvolněna ve formě záření gama. (Je to forma elektromagnetického záření podobně jako rentgenové záření, světlo, radiové vlny nebo mikrovlnné záření).

 Emise neutronů: nastává, když se velmi těžká nestabilní jádra samovolně štěpí rozpadem na dva velké úlomky a uvolňuje se několik volných neutronů.

 Všechny tyto druhy záření mohou vzájemně působit na okolní látky a vytvářet elektricky nabité atomy známé jako ionty. Tyto mohou rozrušovat chemické vazby a vytvářet nové. Když k tomuto jevu dojde v buňkách živých organismů, může je to poškodit.

 Různé typy záření mohou reagovat s hmotou, kterou procházejí, různými způsoby a různá je také pronikavost jednotlivých typů záření.

 

Pronikavost radioaktivních částic. Zhora: železo, beton; alfa, beta a gamma záření.

 

 Vlastnosti jednotlivých typů záření

 Částice alfa: Tyto částice jsou poměrně velké a těžké. Při pohybu ztrácejí energii, a tedy brzdí dvěma způsoby:

1. Jsou elektricky nabité, proto ztrácejí energii, když míjejí jiné nabité částice. 2. Při srážkách s jinými částicemi. Ve vzduchu mohou proto dolétnout jen do malé vzdálenosti a nemohou proniknout lidskou pokožkou nebo papírem. Pro člověka je významné to, že když je alfa-aktivní látka spolknuta nebo vdechnuta, mohou vyzařované částice vyvolat velké poškození soustředěné v určitých oblastech živé tkáně.

 Částice beta: jsou méně hmotné a pohybují se rychleji. Mají větší pronikavost než částice alfa, ale lze je zastavit tenkou vrstvou hliníku nebo plexiskla. Čím větší je jejich energie, tím hlouběji pronikají. Částice beta mohou pronikat pokožkou a předat svou energii do většího objemu tkáně a vyvolávají tedy více rozptýlené poškození ve srovnání s částicemi alfa

 Paprsky gama a neutrony: Paprsky gama, neutrony a rentgenové záření nemají elektrický náboj a ztrácejí tedy energii pomaleji. Ve vzduchu mohou doletět do velkých vzdáleností a jsou velmi pronikavé.

 

 Poločas rozpadu

 Okamžik, ve kterém se určité radioaktivní jádro rozpadá, je zcela nahodilý. Pro určitý radioaktivní izotop je však charakteristická střední rychlost, se kterou se vzorek materiálu rozpadá. Tu lze vyjádřit poločasem - dobou, za kterou se rozpadne polovina z celkového počtu atomů ve vzorku. Stejnou dobu pak trvá, než se redukuje na polovinu zbylá část původních atomů a tak dále. Poločasy mohou nabývat hodnot od zlomku sekundy až do milionů let. Poločas uranu-238 je např. více než 4 miliardy let, zatímco u vizmutu-214 činí méně než 20 minut.

 

 Měření záření

 Radioaktivita, záření a jeho účinky vyžadují různé typy měření.

 Aktivita je počet radioaktivních rozpadů za jednotku času v daném množství radioaktivní látky. Moderní jednotkou aktivity je becquerel. Jeden becquerel představuje jeden rozpad za sekundu. Například vzorek plutonia-239 s aktivitou 2 000 megabecquerelů vyzařuje 2 000 milionů částic za sekundu. Dříve se aktivita udávala v curie. Jedno curie se rovná 37 000 milionům becquerelů.

 Absorbovaná dávka udává množství záření deponované v materiálu, kterým prochází. Jednotkou absorbované dávky je gray. Představuje dávku záření, která způsobí, že se v jednom kilogramu materiálu absorbuje jeden joule energie.

 Dávkový ekvivalent (expozice) bere ohled na skutečnost, že některé druhy ionizujícího záření jsou více nebezpečné než jiné. Ekvivalent je absorbovaná dávka v grayích násobená příslušným jakostním koeficientem. Energetickým neutronům se např. připisuje jakostní faktor rovný deseti. Záření alfa má jakostní faktor rovný dvaceti.

 Tento jakostní faktor je pouhým přiblížením, protože naše poznatky o radiačních účincích ještě nejsou úplné. Jednotkou dávkového ekvivalentu je sievert. Dříve se tato veličina měřila v remech. 100 rem = 1 sievert.

 Efektivní dávkový ekvivalent. Protože různé části těla jsou stejným množstvím záření postiženy různě, je k výpočtu celkového ohrožení těla expozicí jednotlivých částí zapotřebí znát váhový činitel. Tento váhový činitel násobený dávkou orgánu vyjadřuje ekvivalentní celotělovou expozici. Udává se rovněž v sievertech.

 

 ZDRAVOTNÍ ÚČINKY ZÁŘENÍ                                OBSAH.>>>>>>>

 

 Co způsobuje záření v živých organismech?

 Buňka je základní funkční jednotka živého organismu. Ionizující záření může v živých buňkách přerušovat vazby mezi atomy uvnitř molekul. Může též vyvolat změny atomů samých. Taková poškození buněk mohou vést ke změnám jejich funkce nebo je dokonce usmrtit.

 Určité úrovně poškození mají buňky schopnost opravit, ale jestliže je poškození příliš rozsáhlé nebo v příliš citlivé části struktury, může již být neopravitelné.

 Obecně lze účinky záření rozdělit na ty, které postihují exponované jedince a na ty, které postihují jejich potomky. U ozářených jedinců se objevují účinky somatické. Zahrnují leukémii a rakovinu. U následujících generací se objevují dědičné nebo genetické účinky.

 Záření může mít tři základní účinky:

1. buňka může být usmrcena,

2. může být ovlivněno buněčné rozmnožování, což se projeví jako rakovina,

3. mohou být poškozeny buňky ve vaječnících a varlatech, což vede ke sterilitě nebo k vývoji dětí s vrozenými deformacemi.

 Ve většině případů se stane smrt buněk významnou jen po usmrcení velkého počtu buněk. Orgány obvykle obsahují více buněk, než je nutné k udržení jejich normální funkce. Účinky smrti buněk se stanou zjevnými pouze při poměrně velkých úrovních dávek.

 Je-li poškozená buňka schopná dávku záření přežít, je situace poněkud odlišná. Ve většině takových případů se účinek poškození buňky nikdy neprojeví. Několik nefungujících buněk významně neovlivní orgán, v němž se převážná většina buněk ještě chová normálně.

 Jiné to však je, pokud je postižena buňka zárodečná, ve vaječnících nebo varlatech. Ionizující záření může poškodit DNA, tedy molekulu, která v buňce funguje jako "kniha návodů". Jestliže se ze zárodečné buňky později vyvine dítě, přenesou se tyto poruchy i do jeho buněk. Lokalizovaná chemická změna DNA v jediné buňce může být vyjádřena v jedné nebo v mnohých následujících generacích jako dědičná abnormalita.

 Když se v tělesné tkáni podobně změní somatická buňka způsobem, že se ona sama nebo její potomci vymknou kontrolnímu procesu, který normálně řídí jejich dělení, může tato skupina buněk začít svým růstem překonávat okolní tkáně. Svoji velikost může zvětšit natolik, že vytvoří prokazatelnou rakovinu a rozšířením místním nebo do jiných částí těla způsobit smrt.

 

Citlivost lidských orgánů k záření. Nalevo, odzhora: štítná žláza, plíce, játra, tlusté střevo, tenké střevo, močový měchýř, řiť, varlata, kost. Nízká citlivost, střední, vysoká. Napravo, odshora:   lymfatická tkáň, mozek, slinné žlázy, jícen, prsa, žaludek, slinivka břišní, vaječníky, kostní dřeň, kůže. Zdroj: UNSCEAR, ICRP.   

 

 Akutní radiační syndrom

 Následkem velkých dávek záření mohou být mnohé buňky usmrceny přímo nebo poškozeny takovým způsobem, že nejsou schopny se úspěšně dělit. Tímto mechanismem vzniká nemoc z ozáření. Zvláště zasažitelné jsou buňky v období rychlého růstu nebo dělení, buňky v plodu nebo buňky malého dítěte, buňky na povlaku střev, v kostní dřeni nebo rozmnožovací buňky.

 Vysoké dávky do 30 sievertů poškozují centrální nervovou soustavu, způsobují nevolnost, úporné zvracení, ztrátu orientace, koma a během několika hodin smrt. Nižší dávky mezi 10 a 30 sieverty poškozují střevní trakt, v prvních hodinách vyvolávají nevolnost a zvracení. Následuje vnitřní krvácení, průjmy a záněty. Dochází ke ztrátě tekutin a střevní autoinfekci. K úmrtí dochází během několika týdnů následkem útlumu obnovy buněk v epitelu vnitřností.

Citlivost lidských orgánů vůči záření: zejména jsou postiženy tyto orgány: štítná žláza, plíce, játra, tlusté střevo, tenké střevo, močový měchýř, konečník, varlata, kost, lymfatická tkáň, mozek, slinné žlázy, jícen, prsa, žaludek, pankreas, vaječníky, kostní dřeň, pokožka.

 

Účinky vysokých dávek záření lze shrnout následovně:

100 Sv: Smrt během několika dnů následkem poškození centrálního nervového systému.

10 až 50 Sv: Smrt po jednom nebo dvou týdnech následkem poškození střev.

3 až 5 Sv: Polovina lidí umírá během jednoho nebo dvou měsíců následkem poškození kostní dřeně.

 

 Účinky nízkých dávek záření

 Zatímco v názorech na účinky vysokých dávek záření je obecná shoda, jsou zde značné rozpory pokud jde o působení malých dávek. Interpretaci údajů komplikují: dlouhá doba, za kterou se následky projeví; skutečnost, že okruh zkoumaného obyvatelstva (těch, kteří přežili jaderné útoky, kteří byli vystaveni spadu z jaderných zkoušek, nebo zaměstnanců jaderného průmyslu) je poměrně malý a přesné dávky se obtížně určují; skutečnost, že z řady důvodů se jednotlivé studie velmi obtížně vzájemně srovnávají.

 Jedním z výsledků těchto sporů o účinky nízkých dávek je zaměření pozornosti na působení i těch nejmenších dávek. Rostoucí počet vědců poukazuje na skutečnost, že s nízkými dávkami záření souvisí neúměrně vysoké nebezpečí. Jiní předpokládají přímou úměrnost mezi dávkou a nebezpečím rakoviny pro všechny úrovně dávek a další tvrdí, že malé dávky jsou spojeny s nebezpečím zanedbatelným.

 

 Standardy radiační ochrany

 Škodlivé účinky záření byly rozpoznány poté, co byla uveřejněna první zpráva o poškození rentgenovým zářením v roce 1896 a k ochraně lidí trvale vystavených záření při práci byl v roce 1928 zřízen Mezinárodní výbor pro ochranu před rentgenovým a rádiovým zářením (IXRPC). Tento výbor byl v roce 1950 přetvořen na Mezinárodní komisi pro radiologickou ochranu (ICRP).

 Přesné informace o účincích různých dávek záření jsou pro posuzování nebezpečí přirozeně důležité, ale zejména u nízkých expozic záření jsou zde o rozsahu účinků spory.

 Vědecký výbor pro účinky atomového záření Spojených národů (The United Nations Scientific Committee on the Effects of Atomic Radiation - UNSCEAR) vydává své vlastní zhodnocení stejně jako Výbor pro biologické účinky ionizujícího záření (Committee on the Biological Effects of Ionising Radiation - BEIR) americké Akademie věd. Poslední rozbor (1988) ukazuje, že mezinárodně uznávaná hodnocení nebezpečí vývinu rakoviny možná byla podceněna pět až sedmkrát.

 Nejvýznamnější poznatky o účincích záření pocházejí ze studie těch, kteří přežili v Hirošimě a Nagasaki. Výklad těchto dat se stal základem standardů pro mezinárodní radiologickou ochranu, ale jak roste úroveň vědeckého poznání, vychází najevo, že mnohé z těchto odhadů byly nepřesné. Například se ukazuje, že bylo špatně vypočítáno množství záření a následkem toho bude třeba přisoudit  škodlivým účinkům na jednotku dávky dvojnásobnou váhu.

 V nových studiích byly na základě použití těchto a pozdějších dat vypočteny obecné odhady nebezpečí a všechny se shodují v tom, že nebezpečí z ionizujícího záření je tři až patnáctkrát vyšší než kolik uvažují bezpečnostní pravidla. Bezpečnostní standardy se ve většině zemí řídí doporučením ICRP. Bylo uváděno, že členská základna této komise je příliš úzká; členové byli vybíráni povětšinou z jaderného průmyslu, jeho kontrolních orgánů a z řad lékařských radiologů. Historicky největší podíl jejích členů tvořili fyzikové, zatímco patologové, epidemiologové, a kupodivu i biofyzikové byli zastoupeni zřídkakdy. Její doporučení byla stále častěji začleňována do národních zákonů a nařízení o radiační ochraně. O povaze a rozsahu nebezpečí bylo v poslední době získáno více poznatků a výbory by tudíž měly reagovat snížením nejvyšších přípustných úrovní celotělového záření. Výbor však nezrevidoval své odhady od roku 1970 s tvrzením, že důkazy o tom, že nebezpečí bylo trvale podceňováno, jsou stále neprůkazné. V roce 1900 byla nejvyšší dávka ekvivalentní 100 mSv za den. V roce 1925 byla tato hodnota snížena na 10 mSv za týden. Od roku 1977 zůstal roční dávkový limit pro pracovníky, kteří jsou trvale vystaveni záření, prakticky na 50 mSv (méně než jeden mSv za týden).

 První doporučená mez pro obyvatelstvo obecně byla zavedena v roce 1952 - 15 mSv za rok. V roce 1959 byla tato hodnota byla snížena na 5 mSv za rok, na kteréž úrovni zatím zůstává. Některé národní instituce přijaly úrovně nižší, než doporučuje ICRP.

 

 ŠTĚPENÍ, FÚZE A JADERNÝ PALIVOVÝ CYKLUS                                              OBSAH.>>>>>>>

 

 Jaderná reakce

 Energii lze uvolnit jadernými procesy buď štěpením, nebo fúzí. Může to být neřízené uvolnění energie jako v jaderných zbraních nebo řízené uvolnění tepelné energie v jaderných reaktorech k získání elektřiny.

 Při roztříštění atomového jádra na dvě nebo více částí (jaderném štěpení) se uvolní velké množství energie. Pouze některé izotopy těžkých prvků se štěpí snadno, například uran-235 a plutonium-239. K vyvolání štěpení se jádra bombardují neutrony a když se jádro rozletí, vyzáří opět dva nebo tři neutrony. Jsou-li blízko jiné štěpitelné atomy, pak tyto neutrony mohou vyvolat štěpení dalších atomů za vzniku dalších neutronů a štěpných produktů. Tento pokračující proces se nazývá řetězovou reakcí. Dva velké úlomky rozštěpeného jádra představují různé chemické prvky, které jsou vysoce radioaktivní a zahrnují takové izotopy, jako jód-131, cesium-137 a stroncium-90.

 Jaderná fúze je v určitém ohledu proces opačný než jaderné štěpení. Dochází ke spojování jader. Tento proces představuje potenciální možnost k uvolnění obrovského množství energie. Sblížit jádra do té míry, aby se spojila, je však krajně obtížné, protože všechna jádra jsou kladně nabitá a stejné náboje se vzájemně odpuzují. Čím blíže se jádra přiblíží, tím větší je jejich odpuzování.

 Významné množství energie produkují při fúzi pouze jádra "lehkých" atomů (v periodické tabulce lehčí než železo s atomovým číslem 26) (v praxi jsou jedinými izotopy používanými při fúzi izotopy vodíku - deuterium a tritium). A navíc čím menší jádra, tím menší energie je potřeba k překonání odpudivé síly mezi atomy. K vyvolání fúze jader lze použít jednoduchých fyzikálních prostředků, například mimořádně vysokých teplot a tlaků, které vznikají při jaderných (štěpných) výbuších.

 

 Jaderný palivový "cyklus"

 Jako jaderný palivový cyklus se označuje celá řada činností, počínaje těžbou uranových (thoriových) rud, přes jejich použití v reaktorech, až po následující zpracování radioaktivních odpadů. Tento cyklus lze rozložit do několika etap, i když u různých typů paliva nebo při různých vládních přístupech nemusí každé palivo projít všemi etapami cyklu.

 

Malý slovníček pojmů, které souvisejí s palivovým cyklem

 

Accident in reactor, reprocessing plant or transport = havárie v reaktoru, zpracovatelském závodě nebo během dopravy

Discharges into the environment = výpustě do prostředí

Fast breeder = rychlý množivý reaktor

Fuel manufacture = výroba paliva

High level = vysoká úroveň [např. radiace]

High level waste = vysokoaktivní odpady

High/low enrichment = vysoké i nízké obohacování

Highly enriched uranium transport = doprava vysoce obohaceného uranu

Low level = nízká úroveň

Low level waste = nízkoaktivní odpady

Mill = závod na drcení

Natural uranium = přírodní uran

Naval propulsion reactors = námořní pohonné reaktory

Nuclear explosion = jaderný výbuch

Nuclear fuel = jaderné palivo

Nuclear power plant = jaderná elektrárna

Nuclear powered satellites = satelity s jadernými zdroji energie

Nuclear weapons manufacture = výroba jaderných zbraní

Ore = ruda

Plutonium and tritium production = výroba plutonia a tritia

Plutonium and tritium transport = doprava plutonia a tritia

Plutonium, uranium = plutonium, uran

Radioactive tailings = radioaktivní hlušina

Reprocessing plant = závod na přepracování

Spent fuel = vyhořelé palivo

Spent fuel transport = doprava vyhořelého paliva

Uranium mine = uranový důl

Useable isotopes = použitelné izotopy

Jaderný cyklus.

Další inspirativní diagram je třeba zde: http://www.animatedsoftware.com/hotwords/fuel_cycle/fix_p12f.gif ze stránek http://www.animatedsoftware.com/hotwords/index.htm  (poznámka překladatele)

 

 

 Při těžbě uranových rud se používá stejných technik jako při těžbě jiných materiálů, avšak vzhledem k riziku, které představuje plynný radon a radioaktivní prach, jsou při tom nutná další bezpečnostní opatření.

 Natěžená ruda se drtí, mele a louhuje, aby se rozpustil uran, který se oddělí a vysráží jako koncentrát, jenž obsahuje 90 i více procent oxidů uranu. Granulovaný koncentrát se označuje jako "yellowcake" (žlutý koláč). Ten je sám o sobě jen mírně radioaktivní. Ve skutečnosti zůstává většina radioaktivity z původní rudy v hlušině (částicích zbylých po extrakci) a kapalných odpadech.

 Pak následuje rafinace na čistý oxid uranu.

 V jaderných zbraních a většině reaktorů nelze však uran v přírodní formě použít. Je tomu tak proto, že v jakémkoliv vzorku je izotopu uranu-238 obsaženo 99,3 procenta a izotopu uranu-235 pouze 0,7 procent. Štěpitelný je ovšem pouze uran-235. Aby se vyvolala udržitelná řetězová reakce, je nutné zvýšit podíl uranu-235. Proces, kterým se toho dosahuje, se nazývá obohacování a vzhledem k použité technologii vyžaduje přeměnu pevného materiálu na plyn - fluorid uranový, který je znám jako "hex", hexafluorid uranu.

 Po obohacení je fluorid uranový převeden zpět do pevné formy (zpravidla oxid uraničitý) a sestaven do jednotek pro zavedení do reaktorů. Podobně jako každé palivo i štěpná složka se v palivových kazetách vyčerpá. Aby se zajistila náležitá funkce reaktorů, je třeba uranové palivo periodicky vyměňovat. Zde začíná to, co se označuje jako zadní část palivového cyklu - hospodaření s odpady, skladování, likvidace a v některých případech přepracování.

 Vyhořelé palivo z reaktoru se od původního paliva liší. V důsledku vzniklých štěpných produktů a vlivů neutronového bombardování jsou palivové kazety silně radioaktivní. Uvolňují též mnoho tepla. Palivo se po vyjmutí z reaktoru obvykle po určitou dobu skladuje, aby poněkud vychladlo a aby se rozpadly izotopy s krátkým poločasem rozpadu. Po ukončení tohoto období zde jsou dvě možnosti - některý ze způsobů dlouhodobého uložení nebo přepracování. Přepracování zahrnuje rozebrání palivových kazet a chemické oddělení různých složek z vyhořelého paliva.

 Pro přepracování paliva hovoří: technické potřeby (dlouhodobá nestabilita vyhořelého paliva skladovaného pod vodou), hospodaření s odpady (uvádí se, že po přepracování lze se vzniklými odpady hospodařit lépe) a lepší využití surovin (recyklace štěpných materiálů pro další použití v reaktorech). V některých zemích používají palivových cyklů, které přepracování nezahrnují a dávají přednost hospodaření s palivem ve formě, ve které opustí reaktor. Při přepracování vznikají velké objemy radioaktivních kapalin a plynů a problémy nakládání s odpady se tím neřeší, zejména pak nakládání s radionuklidy s dlouhým poločasem rozpadu. Přepracování je zodpovědno za vznik historicky nejhorších problémů s radioaktivním zamořením. Navíc vyžaduje přesuny velkých množství silně radioaktivního vyhořelého paliva a z toho vyplývajícího rizika vážných nehod při dopravě mezi reaktory a závody, kde se přepracování provádí. Kdyby se palivo nepřepracovávalo, nebylo by prakticky nutné v civilní oblasti plutonium dopravovat. S recyklací štěpných materiálů z reaktorového paliva se začalo u vojenských reaktorových cyklů ve snaze získat pro jaderné zbraně plutonium. Přepracováním se zvyšuje objem radioaktivních odpadů, které je třeba dlouhodobě obhospodařovat. Při přepracování vzniká velký počet dalších problémů z hlediska prostředí a pracovní hygieny. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) poukázala na to, že přepracování vyhořelého paliva je ve srovnání s dlouhodobým skladováním méně hospodárné.

Radioaktivní odpady lze rozdělit do tří kategorií podle úrovně jejich aktivity. Vysokoaktivní odpady (HLW) obsahují většinu těžkých prvků a štěpných produktů z jaderných reaktorů. Ty zůstanou radioaktivní po mnoho tisíc let a musí se s nimi počítat v některé formě dlouhodobého skladování. V současné době je mnoho těchto odpadů skladováno v kapalné formě v nádržích. V dlouhodobých plánech se počítá se zalitím odpadů do skleněných bloků, které by pak byly pohřbeny hluboko v podzemí.

 Středněaktivní odpady (ILW) zahrnují takové materiály jako kryty z obložení vyhořelého paliva. Jsou méně radioaktivní než HLW a vznikají jich velké objemy. ILW se v současnosti skladují v silech. Dlouhodobé plány zahrnují zabetonování a konečně pohřbení.

 Nízkoaktivní odpady (LLW) vznikají při lékařských a průmyslových použitích záření a opět v jaderném energetickém průmyslu. Vše, co přišlo do styku s radioaktivními látkami, je potenciálně podezřelé a je klasifikováno jako LLW. Tato kategorie zahrnuje položky jako použité ochranné oděvy a odhozené papírové ručníky a rovněž i zbytky z čištění radioaktivní odpadní vody z jaderných elektráren.

 

 JADERNÉ REAKTORY                                OBSAH.>>>>>>>

 

 Konstrukční principy

 Jaderný reaktor je navržen tak, aby umožňoval průběh štěpné řetězové reakci kontrolovanou rychlostí a uvolňované teplo mohlo být usměrněno k výrobě elektřiny. To znamená, že se musí řídit některé charakteristiky štěpných reakcí uvnitř aktivní zóny reaktoru tak, aby každý rozštěp atomu vedl přesně k jednomu dalšímu. Takový stav v reaktoru se nazývá stavem kritickým.

 Uvnitř aktivní zóny reaktoru dochází k uvolnění neutronů při štěpení i k jejich "ztrátám". Ke ztrátám dochází při jejich unikání z reaktoru do jeho okolí nebo tím, že jsou "zachyceny" různými atomy, se kterými se setkají. K tomu, aby se udržela správná rovnováha, se užívá řídících tyčí, které jsou složeny z látek jako je kadmium nebo bór, které mají schopnost silně pohlcovat neutrony. Když by došlo k nahromadění nadměrného množství neutronů, mohla by se řetězová reakce vymknout z kontroly. Malým povytažením řídících tyčí z aktivní zóny se umožní zvýšení populace neutronů a tím i výkonu reaktoru. Po zasunutí dále do reaktoru jeho výkon klesá.

 Nestačí řídit pouze počty neutronů, ale je nutné řídit i jejich rychlost, protože k nejúčinnějšímu štěpení uranu-235 je nutné neutrony brzdit. Tento proces se označuje jako moderování a látky k tomu používané jako moderátory. Moderátor je součástí aktivní zóny reaktoru; neutrony na něj narážejí a ztrácejí rychlost.

 Hlavními materiály používanými jako moderátory jsou lehká (obyčejná) voda, těžká voda, grafit (uhlík) a berylium. Těžká voda je voda, v níž vodíkové atomy obsahují v jádře po jednom protonu a neutronu. Takový izotop vodíku se nazývá deuterium.

 Aby se reaktor nastartoval, je zapotřebí malého zdroje neutronů, který vytvoří malou populaci v jádře reaktoru. Z této počáteční populace se neutrony pomocí štěpného procesu mnoha generacemi znásobí a reaktor uvedou na plný výkon. Tento proces je postupný.

 Všechny tyto děje probíhají v aktivní zóně reaktoru - palivo je obklopeno moderátorem, kontrolní tyče se podle potřeby zasunují a vysunují z aktivní zóny reaktoru. Při práci reaktoru vznikají štěpením uranu štěpné produkty, které odevzdávají svou energii ve formě tepla při svém brzdění v okolním materiálu. Chladivo, které může být též použito jako moderátor, odvádí teplo z aktivní zóny reaktoru. (Jako chladivo se používá voda, těžká voda, vzduch, oxid uhličitý, helium nebo sodík.) Tepelná energie se pak přeměňuje na elektrickou v systému výměníků tepla a turbín. Je to přesně ta samá metoda, jako v uhelných elektrárnách. Zde se však užívá jiného zdroje tepla.

 

Uspořádání reaktoru. Odleva: Kontejnment, chladivo, aktivní zóna (jádro). Palivové články, reaktor; chladivo. Tepelný výměnník; pára, chladič, turbína; generátor.

 

 

 Reaktory různé konstrukce

 Podobně jako technologie, používané v jiných etapách jaderného cyklu (obohacování, přepracování), byly i komerční reaktory současné generace vyvinuty z původních návrhů pro účely vojenské. (Některé si dvojí (civilní a vojenskou) roli zachovaly dodnes. Tlakovodní reaktory byly například vyvinuty jako kompaktní pohonné reaktory pro námořní plavidla. Plynové grafitové reaktory, jakým je Magnox, se vyvinuly z atomových reaktorů navržených k výrobě plutonia pro jaderné zbraně.) U komerčních reaktorů proto nebyla primárním cílem nejbezpečnější a nejekonomičtější výroba energie pro civilní účely. Následkem toho všechny dnes komerčně pracující reaktory mají společné limity v konstrukčních principech, které jsou desítky let staré. V rámci těchto hranic se návrhy vyvinuly k bodu, kdy dosáhly meze své potenciální bezpečnosti a ekonomické výkonnosti.

 Existuje řada různých způsobů, jak v reaktoru sestavit palivo, chladivo, mediátor atd., což vedlo k řadě zásadně odlišných konstrukčních návrhů.

 


 

 Lehkovodní reaktory

 

Varný reaktor. Odzhora: Tlaková nádoba, k turbíně, systém potlačení tlaků, čerpadlo.

 

 Toto jsou nejběžnější reaktory pro výrobu energie, jaké ve světě pracují. Byly vyvinuty ve Spojených státech a používají mírně obohacený uran. Existují dva základní typy - varný reaktor a tlakovodní reaktor. Ve varném reaktoru (BWR) cirkuluje chladicí voda aktivní zónou a vaří se. Pára pohání turbínu a vyrábí elektřinu. V tlakovodním reaktoru (PWR) je chladicí voda pod dostatečným tlakem tak, aby se nevařila a další (sekundární) vodní okruh odnímá z chladiva teplo a používá jej k výrobě elektřiny.

Tlakovodní reaktor. Odzhora: Betonový kontejnment, pára k turbíně, parogenerátor, tlakovač, řídicí tyče, přítok vody, čerpadlo, aktivní zóna / reaktorové jádro, chladivo, tlaková nádoba.

 


 

 Slovníček k problematice reaktorů:

boiling water reactor = varný reaktor

concrete containment = betonová obálka

condenser = kondenzátor

containment = obálka reaktoru (kontejnment)

control rods = řídicí tyče

coolant = chladivo                     

core = aktivní zóna, jádro reaktoru

fuel elements = palivové články

fuelling machine = zakládací zařízení (pro palivo do reaktoru)

gas-cooled reactor = plynem chlazený reaktor

generator = generátor                                                       

heat exchanger = výměník

not to scale = není v měřítku

pressure suppression system = odtlakovací systém

pressure vessel = tlaková nádoba

pressurized water reactor = tlakovodní reaktor

pressurizer = tlaková nádoba

pump = čerpadlo

reactor = reaktor

reactor core = aktivní zóna reaktoru

steam = pára

steam generator = parogenerátor

steam to turbine = pára do turbíny

turbine = turbína

water in-take = přítok vody

                                 

 V BWR je reaktorový chladicí okruh jednodušší než v PWR. Nejsou zde parogenerátory ani tlakovací mechanismy a zatížení čerpadel je menší. Pracovní tlaky jsou nižší při téměř stejně vysoké teplotě. Celý obvod včetně turbín je do určité míry radioaktivně zamořen. Tlaková nádoba BWR musí obsahovat též sušičky a separátory páry pro turbíny a je proto větší než u PWR. V obou typech reaktorů se jako moderátoru používá chladicí vody.

 Bezpečnostní problémy jsou u PWR svázány s celistvostí reaktorové tlakové nádoby a složitého aktivního bezpečnostního systému, který je nutnou součástí konstrukce. Zatímco BWR sdílí s reaktorem PWR stejný základní problém, kterým je spolehlivost tlakové nádoby, je u BWR mnohem větší komplikací objem tlakové nádoby a složitější vnitřní struktura. Bezpečnostní systémy jsou ve srovnání s PWR ještě mnohem složitější, protože regulační tyče jsou zaváděny zespoda a při zasouvání do aktivní zóny reaktoru nelze využívat gravitace.

 Grafitem moderovaný varný reaktor s tlakovým potrubím (RBMK) je sovětské konstrukce. Je chlazen lehkou (obyčejnou) vodou a používá nízko obohacené uranové palivo. Podobně jako u BWR se voda vaří v reaktorové aktivní zóně. Protože horký grafit reaguje s kyslíkem, je objem reaktoru naplněn heliem a dusíkem. Chlazení reaktoru tvoří dvě paralelní smyčky. Pro složitost návrhu jeho tlakového potrubí je jeho údržba a kontrola obtížná.

 Schopnost doplňovat palivo reaktoru za provozu, která byla původně navržena, aby se usnadnila výroba plutonia pro zbraně, představuje další nebezpečí. Za normálních provozních podmínek má tento reaktor "kladný vyprazdňovací součinitel", jehož důsledkem je, že ztráta chladiva z reaktorového jádra vede uvnitř jádra k rychlému nárůstu hladiny výkonu. To může vést k roztavení paliva a možnosti porušení celistvosti reaktorové obálky. Tento jev ve spojení s výbuchem vodíku uvnitř jádra vedl k černobylské havárii.

 

 Těžkovodní reaktory

 Ty používají jako moderátoru i chladiva těžké vody. Těžká voda je mnohem lepším moderátorem než obyčejná voda (zpomaluje neutrony velmi účinně, aniž by je příliš absorbovala) a takové reaktory nepotřebují jako palivo obohacený uran.

 Hlavním komerčně dodávaným těžkovodním reaktorem je v Kanadě navržený CANDU (CANadian Deuterium Uranium reactor). Na rozdíl od lehkovodních reaktorů, v nichž voda cirkuluje jednou velkou tlakovou nádobou, která obsahuje všechny palivové tyče, proudí v CANDU chladivo stovkami zvláštních tlakových trubic obsahujících palivo. Tyto tlakové trubice obklopuje těžká voda, která není pod tlakem a slouží jako moderátor. Konstrukce tlakových trubic je taková, že umožňuje vyjímat a zasunovat palivo za chodu reaktoru (výměna paliva za provozu).

 V CANDU je použito sekundárního okruhu s lehkou vodou. CANDU má některé podobné konstrukční nedostatky jako reaktory RBMK černobylského typu, totiž za určitých provozních podmínek pozitivní vyprazdňovací součinitel, možnost výměny paliva za provozu a možnost reakcí, uvolňujících vodík v aktivní zóně. Složitost konstrukce tlakových trubic komplikuje efektivní uzavření systému.

 

 Reaktory chlazené plynem

 Reaktory chlazené plynem využívají k chlazení místo vody plyny jako oxid uhličitý nebo helium. Tyto reaktory byly vyvinuty ve Francii a Velké Británii, kde první reaktory byly typu Magnox. V nich palivo tvoří přírodní kovový uran v povlaku z hořčíkové slitiny, od čehož byl odvozen název reaktoru. Chladivem je oxid uhličitý, který pod tlakem cirkuluje aktivní zónou. Ta sama se skládá z palivových tyčí a bloků grafitového moderátoru, jímž probíhají chladicí kanály. Plyn prochází výměníky tepla, kde své teplo odevzdává a vyrábí se pára pro generátory.

 

Reaktor chlazený plynem. Odzhora: zavážecí mechanismus, chladivo.

 

 Plynem chlazené reaktory nové generace (AGR) byly vyvinuty rovněž ve Spojeném království. Používají obohacený uran a pracují při vyšších teplotách. V obou typech reaktorů AGR a Magnox byla do původního návrhu zabudována výměna paliva během provozu, což vedlo k nebezpečí při provozu reaktoru. Starší reaktory Magnox jsou zvlášť choulostivé na nehody se ztrátou paliva, reaktory AGR mají zase vážné konstrukční nedostatky, které mohou vést k pronikání vody do aktivní zóny a prudké reakci páry s grafitem a k možnému narušení obálky.

 Třetím odlišným typem plynem chlazeného reaktoru je vysokoteplotní plynový reaktor. Užívá vysoce obohaceného oxidu uranu nebo karbidu uranu ve formě slinutých tabletek. Tabletky samy mají povlak z grafitového moderátoru. (Rovněž bylo použito palivo s thoriem-233.) Aktivní zóna může odolávat velmi vysokým teplotám a heliové chladivo se zahřívá až na 800oC.

 

 Rychlé množivé reaktory

 mají aktivní zónu tvořenou jak štěpitelným uranem-235, plutoniem-239, tak neštěpitelným uranem-238, které jsou obklopeny obálkou z uranu-238. Rychlé neutrony, které unikají z aktivní zóny, mohou být zachyceny jádry uranu-238 a vytvořit štěpitelný materiál ve formě plutonia-239. Rychlé množivé reaktory používají obohaceného uranu. Vysoké objemové zatížení v aktivní zóně vyžaduje účinnější chlazení, což vylučuje použití vody. Uvažovalo se o heliu, ale zatím všechny rychlé množivé reaktory používají v primárním okruhu kapalný sodík. Kapalný sodík je v primárním okruhu problematický tím, že je na vzduchu silně vznětlivý a s vodou reaguje výbušně.

 

 JADERNÉ ZBRANĚ                                      OBSAH.>>>>>>>

 

 Jaderné pomůcky, hlavice a zbraně

 Názvy jaderná pomůcka, jaderná hlavice a jaderná zbraň se často zaměňují. Jaderná výbušná pomůcka je soustava jaderných a jiných materiálů a pojistek, které mohou být použity při pokusech, ale které nemohou být spolehlivě dodány jako součást zbraně. Jaderná hlavice je konstrukčně zdokonalená tak, že ji lze hromadně vyrábět jako spolehlivou jadernou pomůcku, kterou lze dopravovat pomocí raket, letadel nebo jinými prostředky. Jaderná zbraň je jaderná hlavice, která byla zcela integrována do pohonné části. Pohonná část dopravuje jaderné hlavice na cíl. Tyto části zahrnují rakety, dělostřelecké náboje, atomové demoliční miny, letadla a jaderné bomby. Jaderné zbraně se člení na strategické, operační nebo taktické podle zamýšlené vojenské funkce.

 

 Štěpné zbraně

 Při výbuchu se v malém objemu během krátké doby uvolní velké množství energie. Jaderná zbraň je pomůcka, ve které je většina explozivní energie odvozena buď z neřízeného štěpení, fúze nebo z kombinace těchto dvou procesů.

 Ať už uvažujeme štěpení, nebo fúzi, obsahují jaderné zbraně štěpitelné izotopy uranu-235, plutonia-239, uranu-238 a kombinace těchto látek. Plutonium je výrobně dražší, ale umožňuje dosáhnout většího poměru výtěžku k váze než uran. K udržení řetězové reakce je zapotřebí určitého nejmenšího množství materiálu (kritická hmota). Z menšího množství uniká relativně příliš mnoho neutronů. Hmota menší než kritická se nazývá podkritickou nebo subkritickou, větší pak nadkritickou nebo superkritickou.

 Kritické hmoty je nejvýhodnější dosahovat s co nejmenším množstvím štěpného materiálu; zmenšení kritické hmoty lze dosáhnout několika způsoby. Může být obklopena slupkou jiného materiálu, který odráží neutrony, které by jinak unikly. Také lze zvýšit hustotu materiálu (tzv. implozní technika - viz dále). Když je zahájeno štěpení, může se hmota stát subkritickou ještě před proběhnutím neřízené řetězové reakce. Aby se tomu předešlo, je hmota obalena těžkým materiálem.

 

 Konstrukce štěpných výbušnin

 Existují dvě základní konstrukce štěpných zbraní. Je to technika implozní a technika dělové hlavně. Implozní technika je důmyslnější, složitější a účinnější. Obvodová nálož účinné chemické výbušniny je přivedena rovnoměrně k výbuchu takovým způsobem, aby stlačila (implodovala) subkritickou hmotu na superkritickou tím, že zvýší její hustotu. Této techniky se používá u zbraní, kde štěpným materiálem je plutonium-239, uran-235 nebo kombinace obou. Byla použita při první jaderné zkoušce (Trinity, 15. 7. 1945) a též u jaderné bomby Fat Man, která byla spuštěna v Nagasaki.

 Při technice dělové hlavně se spojí dva nebo více kusů štěpného materiálu, z nichž každý je menší než kritická hmota a tedy není schopný zahájit neřízené štěpení. Jsou spojeny účinkem běžných třaskavin. Tento způsob byl použit u jaderné zbraně Little Boy, která byla spuštěna na Hirošimu.

 Implozní pomůcky lze obecně zkonstruovat tak, že mají vyšší účinnost, proto u většiny zásob jaderných zbraní v USA je použito implozní techniky. Obě metody vyžadují k zahájení štěpení počáteční spršku neutronů ve správném okamžiku - tedy neutronový iniciátor - jakým je kulička polónia s beryliem nebo vnější vysokonapěťový neutronový iniciátor.

 

 Fúzní zbraně

 Fúzní nebo vodíkové zbraně se obvykle definují jako atomové zbraně, u nichž alespoň část uvolněné energie pochází z fúze lehkých atomových jader, jakými jsou izotopy vodíku, deuterium a tritium (které se vyrábí z lithia).

 K překonání odpudivých sil mezi jádry je zapotřebí velmi mnoho energie. Vysoké teploty a tlaky, které jsou nutné pro termojaderné zbraně, se dosahují pomocí velkých neřízených štěpných výbuchů. V amerických termojaderných zbraních se používá dvou výbuchů, prvního ke stlačení fúzního paliva, druhého k jeho zapálení. Při fúzi se uvolní neutrony a ty mohou vyvolávat štěpení. Začlenění štěpitelného uranu je levný způsob, jak znásobit účinek zbraně. Obecně pochází energie, uvolněná při výbuchu velké termonukleární zbraně, ze třech zdrojů - štěpné řetězové reakce (1. stadium), hoření termojaderného paliva (2. stadium), štěpení uranu-238, pokud je součástí zařízení (3. stadium).

 Štěpné zbraně jsou termojaderně zesilovány. K tomu se používá termojaderného paliva, nejběžněji deuteria a tritia, které je buď přímo uvnitř nebo blízko jádra štěpného materiálu. Tím se zvyšuje nebo "posiluje" výbušná síla. Účinkuje uplatněním dalších množství volných neutronů, které zvyšují počet štěpení.

 Tritium se v čase rychle rozpadá, proto se účinnost posilujícího účinku může snižovat se stářím zbraně. Proto se ve skladovaných jaderných zbraních tritium periodicky obnovuje.

 

 Zbraně se zvýšenou radiací (neutronové bomby)

 Neutronová bomba je termojaderné zařízení, které je navrženo tak, aby smrtelné účinky energetických neutronů vzniklých při fúzi deuteria a tritia byly co největší a účinky vlastního výbuchu co nejmenší. Uvolněné neutrony zničí živé organismy, ale zůstanou stát budovy. Uvolnění jaderného záření (neutronů a záření gama) je zesíleno zmenšením štěpného výtěžku vzhledem k výtěžku fúznímu.

 

 Fyzikální účinky výbuchů jaderných zbraní

 V jaké formě se uvolní veškerá energie při reorganizaci jader v procesu štěpení - fúze - štěpení? Jaké jsou fyzikální účinky na prostředí?

 Po značně intenzívním uvolnění neutronů a paprsků gama následuje tichá vlna velmi intenzívního tepla a záblesk světla, stokrát jasnější než slunce. Následuje rázová vlna s mimořádným tlakem, která se šíří jako roztahující se kruh a následují ji silné větry s rychlostí několika tisíců km/h. Když se z místa pozemního výbuchu pozvolna zvedne ohnivá koule, vynese miliony tun vypařené půdy, která postupně chladne, kondenzuje a klesne opět k zemi. Větry v horní části atmosféry odnášejí od místa výbuchu velký mrak. Tento substrát se později vrací zpět na zem ve formě radioaktivního spadu. Miliardy kyslíkových a dusíkových molekul ze vzduchu se v žáru sloučí a vzniknou oxidy dusíku, které stoupnou do horní atmosféry.

 Jeden z velmi znepokojujících následků globální jaderné války se nazývá jaderná zima. Obrovská množství prachu, kouře, sazí a popela zamoří ovzduší a zastíní slunce, což se projeví dramatickými změnami podnebí, klesajícími teplotami a následným vlivem na přežívající rostliny, živočichy i na život člověka.

 

 Nehody jaderných zbraní

 Nebezpečí, která vyplývají z nehod jaderných zbraní, se od následků jaderných výbuchů odlišují. Nejpravděpodobnější nehodu představuje požár, který zachvátí jadernou hlavici. Podle americké Obranné jaderné agentury (US Defense Nuclear Agency - DNA) "k nehodám (jaderných zbraní) došlo...s nimi souviselo radioaktivní zamoření způsobené požárem nebo silnými explozemi." K takovým nehodám by mohlo dojít při vnějším požáru na palubě lodí nebo při havárii letadla, kdy by se vznítil v hlavici štěpný materiál. Nebezpečí se zvyšuje nezávislým výbuchem běžné výbušniny, ke kterému může dojít nárazem v případě náhodného vypuštění bomby. V případě nehody rakety mohou být následky ještě zhoršeny následkem hoření kapalné nebo pevné pohonné látky. Za těchto podmínek by plutonium hořelo a vytvářelo jedovatý radioaktivní oblak plutoniových částic, které mohou zamořit širokou oblast a být vdechnuty lidmi. Nebezpečí, které hrozí od jaderných zbraní v případě požáru, bylo dokumentováno americkým ministerstvem obrany (DOD čili Pentagon), nebyly ale provedeny vládní rozbory možných následků a ztrát na životech.

 Greenpeace zadalo několik studií, které zkoumají důsledky nehod jaderných zbraní spojených s požárem pro člověka. V jedné studii, provedené dr. Jacksonem Daviesem (Ústav pro studie o životním prostředí Kalifornské univerzity v Santa Cruz(UCSC)), byly zkoumány možné důsledky tříhodinového požáru na lodi, při kterém by došlo ke spálení jedné jaderné hlavice s pěti kilogramy plutonia, na obyvatele města New York. Podle amerického ministerstva námořnictví "je možnost požáru při nehodě jaderných zbraní velmi pravděpodobná. To by pro prostředí představovalo velké nebezpečí vzhledem k radioaktivním, jedovatým a žíravým výbušninám, obsaženým v jaderných hlavicích a komponentách" (OPNAVIST 3440.15, Washington DC).

 Dr. Jackson Davies odhadl množství uvolněné radioaktivity, vytyčil dráhu rozptylujícího se mraku za pravděpodobných povětrnostních podmínek a odhadl míru absorpce lidmi a počet výsledných obětí. Předpověděl, že do vzdálenosti až 200 km od místa nehody by hodnoty zamoření přesahovaly přípustné hodnoty americké NRC. Usoudil též, že dlouhodobě by ve městě došlo k 30 442 úmrtím na rakovinu.

 Dlouhodobé nebezpečí pro prostředí představují rovněž jaderné zbraně a reaktory, které se ztratí na moři. Greenpeace a Ústav politologie (Institute for Policy Studies - IPS) ukázaly, že následkem námořních nehod, havárií letadel a záměrného potopení (Neptune III) se na dnech oceánů ocitlo 60 jaderných zbraní a šest jaderných ponorek s deseti reaktory. Jaderné zbraně a reaktory, rozlomené tlaky v hloubkách oceánů, mohou rychle uvolňovat svůj radioaktivní obsah. Tyto materiály, které povětšinou budou vypouštět radioaktivitu po tisíce let, nakonec proniknou do mořských potravních řetězců a budou mít měřitelný vliv na lidskou populaci, pokud potopené zbraně a reaktory nebudou vyzvednuty.

Geoff Endacott, Simon Carroll, Damian Durrant. Červenec 1989.

 


 

MAPY

Mapa 1: Některé nehody a incidenty v Evropě (text o nich vyhledejte pomocí daného názvu a funkce „hledej“, ctrl+f

1. Letecká základna Lakenheath

2. Windscale, Sellafield

3. Čeljabinsk, Rusko

4. Francouzské jaderné testy

5. Palomares

6. Jaderné lodě

7. Skorpion, loď amerického námořnictva

8. Operace Holystone (Pemza)

9. Loď amerického nnámořnictva Belknap

10. Bělojarsk

11. Mys La Hague

12. Mount Louis

13. HERO

14. Černobyl

15. Havárie transportu


 

 


 


 

Mapa 2: Některé nehody a pokusy v Americe 

1. Trinity

2. Los Alamos

3. Hanford

4. Zkušební prostor v Nevadě

5. Chalk River

6. letecká základna Kirtland

7. Rocky Flats

8. Florence

9. BOMARC

10. Idaho Falls

11. Goldsboro

12.  Vojenská loď Tresher

13. Fermi

14. Karen Silkwood

15. Browns Ferry

16. Cosmos 954

17. Three Mile Island

18. NORAD

19. Titan B

20. Ginna

21. Mexický šrot

22. Gore, Oklahoma

23. Sovietská ponorka

24. Řeka Savannah

25. Fernald

26. Thule

27. Goiânia

 

 

Mapa 3: Některé nehody a pokusy v Asii a Oceánii

1.        Los Alamos

2.        Hirošima

3.        Nagasaki

4.        Americké jaderný testy

5.        Anglické jaderné testy

6.        Nukey Poo

7.        Čínské jaderné testy

8.        Operace Hat (Klobouk)

9.        Americká loď Ticonderoga

10.     Jaderné lodě

11.     Operace Holystone (Pemza)

12.     Francouzské jaderné testy

13.     Projekt Jennifer

14.     Indický jaderný program

 


 

Odkazy:

Některé ekologické organizace v ČR (dodal překladatel):

(pokud prohlížíte knihu off-line, poklepněte na odkaz pravým tlačítkem myši, zvolte „hypertextový odkaz“ a „přidat k oblíbeným“, případně tuto tabulku překopírujte do nového souboru, ten uložte jako html [„soubor“, „uložit jako html“] pro další využití)

Greenpeace – ekologická organizace

Hnutí Duha – ekologická organizace

Děti Země – ekologická organizace (zabezpečila překlad této knihy)

Jihočeské matky, Infocentrum energie - o Temelíně, úsporách...

Program energetických úspor - české pobočka mezinárodní sítě pro úspory energie

Calla - jihočeské nadace ochránců přírody a expertů na jadernou energetiku

Econnect - server, na kterém najdete skoro všechno o českých NGOs a jejich práci

 

Odkazy na velmi zajímavá místa na internetu, která se zabývají jadernou problematikou – v angličtině (dodal překladatel):

Nuclear Information and Resource Service

World Information Service on Energy (WISE) (Holandsko)

The High Energy Weapons Archive - A Guide to Nuclear Weapons – Pokud bych měl vybrat a uvést pouze jedny stránky, toto by asi byly ony. Výborné!

Medicine & Global Survival - resources on issues related to        international conflict...

Bulletin of the Atomic Scientists - nejnovější údaje o dalším vývoji

The Ecologist – jeden z nejčtenějších ekologických časopisů

Critical Mass Energy Project - Mnoho cenných publikací o jaderné energii

Greenpeace International: počty atomových zbraní ve světě, údaje za rok 1996

Suomen luonnonsuojeluliiton linkkihakemisto - Luonnonsuojeluliiton linkkivinkit... Pokud umíte finsky... :-)

Global Action

NRC – Nuclear Regulatory Comission

"We The People" Links To Social Justice & Sustainable Living

 

Tento přehled zdaleka není vyčerpávající. Doporučujeme použít vyhledávacích serverů jako zdroj dalších odkazů.

 

 (Následující indexy mají spíš encyklopedický charakter, proto nabízíme možnost přeskočit případně rovnou na ČTYŘICÁTÁ LÉTA>>>>>>> , pozn. překl.)

 

 


 

KLÍČOVÉ VÝRAZY (lze je použít jako inspiraci při hledání v knize, v databázích novin a časopisů, na internetu a podobně. Více výrazů viz rejstřík.)                      OBSAH.>>>>>>>                                                             

absorbovaná dávka  

akutní radiační syndrom 

atom   

atomová bomba

becquerel   

cesium - 137 

curie   

částice alfa  

částice beta  

dávka   

dávkový ekvivalent  

deuterium   

efektivní dávkový ekvivalent 

elektron   

emise neutronů  

fluorid uranový (hexafluorid uranu, hex) 

fúze   

fúzní zbraň  

grafitem moderovaný BWR 

gray   

hlušina   

chladivo   

ion   

ionizující záření  

izotop   

jaderná hlavice  

jaderná střela

jaderná zbraň  

jaderná zima  

jaderné testy

jaderné záření  

jaderné zařízení  

jaderné zpracování

jaderný reaktor

 

 

jaderný transport

jádro   

jádro (aktivní zóna) 

jiné incidenty

jód-131   

kritická hmota  

lehkovodní reaktor  

letectvo

lithium   

lodě

máloaktivní odpad  

moderátor

nadkritická hmota  

nemoc z ozáření 

neutron   

neutronová bomba  

nízké dávky radiace 

nosný systém  

obohacení   

palivový cyklus  

paprsky gama

plutonium   

plynem chlazený reaktor 

plynem chlazený reaktor nové generace

poločas   

ponorky

proton   

přepracování   

rad   

radioaktivita   

radioaktivní izotop  

radioaktivní odpad  

radioaktivní rozpad  

radon   

RBMK   

 

  Reaktor   

reaktor CANDU  

reaktor Magnox  

rem   

rentgenové záření  

řetězová reakce  

řídicí tyč  

sievert   

spad   

stroncium-90   

středněaktivní odpad  

subkritická hmota  

štěpení   

štěpná zbraň  

termojaderná zbraň  

těžkovodní reaktor  

tlakovodní reaktor  

tritium   

uran

varný vodní reaktor 

velení a řízení

vodíková zbraň  

výroba zbraní

vysoceaktivní odpad  

záření    

záření alfa  

záření beta  

záření gama  

zbraň se zesíleným zářením

žlutý koláč  

 

 

 

 


 

 ZKRATKY A AKRONYMY                                        OBSAH.>>>>>>>

AEA Atomic Energy Authority - Úřad pro atomovou energii

AEC Atomic Energy Commision - Komise pro atomovou energii, v roce 1975 nahrazena NRC

AFB Air Force Base - letecká základna

AGR Advanced Gas-cooled Reactor - plynem chlazený reaktor nové generace

BMEWS Ballistic Missile Early Warning System - systém včasného varování před balistickými střelami

BNFL British Nuclear Fuels Ltd - Britská jaderná paliva, spol. s r.o.

BWR Boiling-Water Reactor - varný reaktor

CANDU Canadian Deuterium Uranium reactor - kanadský reaktor, moderovaný těžkou vodou

CDI Center for Defense Information - Centrum obranných informací

CEA Commissariat   ľEnergie Atomique - Úřad pro atomovou energii [Francie]

CEGB Central Electricity Generating Board - Ústřední komise pro výrobu elektřiny

CEP Centre d Expérimentation du Pacifique - Centrum pro výzkum Tichého oceánu

CIA Central Intelligence Agency - Centrální výzvědná služba, CIA

DNA Defense Nuclear Agency - Úřad pro protijadernou obranu

DOD Department of Defense - Ministerstvo obrany, Pentagon

DOE Department of Energy (US) - Ministerstvo energetiky (v USA)

DoE Department of the Environment (UK) - Ministerstvo životního prostředí (ve Velké Británii)

EdF Electricité de France - Francouzské elektrárenské závody (obdoba ČEZ)

EEC European Economic Community - Evropské ekonomické společenství

EPA Environmental Protection Agency - Úřad pro ochranu prostředí

FOIA Freedom Of Information Act - Zákon o svobodě informací

GAO General Accounting Office - hlavní účetní/kontrolní úřad

IAEA International Atomic Energy Agency - Mezinárodní úřad pro atomovou energii

ICBM Inter Continental Ballistic Missile - mezikontinentální balistické střely

ICRP International Commission on Radiological Protection - Mezinárodní komise pro ochranu před zářením

INF Intermediate-range Nuclear Forces - jaderné zbraně středního doletu

kt kilotuna

kW kilowatt

Mt megatuna

MOD Ministry of Defence - Ministerstvo obrany (Velká Británie)

MW megawatt

NATO North Atlantic Treaty Organisation - Severoatlantický pakt

NAAV National Association of Atomic Veterans - Národní organizace atomových veteránů

NASA North American Space Agency - Severoamerický úřad pro kosmos

NII Nuclear Installations Inspectorate - Inspekce jaderných zařízení

NORAD North American Aerospace Defense Command Center - Severoamerické centrum řízení protivzdušné obrany

NRC Nuclear Regulatory Commission - Komise pro řízení jaderných otázek

NRPB National Radiological Protection Board - Národní komise pro ochranu před zářením

NSA National Security Agency - Národní bezpečnostní agentura

NTS Nevada Test Site - nevadské pokusné území

OECD Organization for Economic Co-operation & Development - Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj

PTBT Partial Test Ban Treaty - Smlouva o částečném zákazu pokusů

PWR Pressurized-Water Reactor - tlakovodní reaktor

RBMK varný reaktor moderovaný grafitem

RORSAT Radar Ocean Reconnaissance Satellite - radarový pozorovací satelit pro sledování oceánů

RSS - Reactor Safety Study, Rasmussenova studie o otázce bezpečnosti reaktorů

SAC Strategic Air Command - Strategické velení vzdušných sil

SALT Strategic Arms Limitation Treaty - Smlouva o omezení strategických zbraní

SDI Strategic Defense Initiative - Iniciativa strategické obrany

SLBM Submarine Launched Ballistic Missile - balistické střely odpalované z ponorek

SNAP Space Nuclear Auxiliary Power - Vesmírné jaderné přídavné síly

THORP Thermal Oxide Reprocessing Plant - závod pro tepelné přepracování oxidu (uranu)

UKAEA UK Atomic Energy Authority - Úřad pro atomovou energii Velké Británie

USAF US Air Force - Vzdušné síly USA

WHO World Health Organization - Světová zdravotnická organizace, SZO

 

 

PŘEDPONY JEDNOTEK SOUSTAVY SI

tera      T             1 000 000 000 000

giga     G             1 000 000 000

mega   M            1 000 000

kilo      k              1 000

mili      m             1/1 000

mikro µ               1/1 000 000

nano   n             1/1 000 000 000

piko     p             1/1 000 000 000 000

 


 

ČTYŘICÁTÁ LÉTA              OBSAH.>>>>>>>

 16. července 1945

 POKUS TRINITY (TROJICE), NOVÉ MEXIKO

 První pokusný výbuch první pokusné atomové bomby, pojmenované Trinity, byl naplánován na červenec 1945. Měl být uskutečněn ve vysoko položené poušti ve státě Nové Mexiko v USA. Vybraný pruh pouště, dlouhý asi 150 km, se jmenuje Cesta smrti - takhle ho pojmenovali konquistadoři již před několika staletími.

 Území určené k pokusům patřilo americké federální vládě a k testování konvenčních zbraní bylo používáno již od útoku na Pearl Harbour. Protože se jedná o odlehlé místo a protože podléhá vládě, poskytovalo pro provedení tajného projektu ideální předpoklady.

 

Odbočka ze silnice směrem do pokusného území Trinity, u Binghamu, Nové Mexiko, USA (pohled k jihu). Na ceduli stojí: Toto území bývá evakuováno při odpalování střel. Pro vaši vlastní bezpečnost si vyžádejte povolení ke vstupu z centra, telefon 835 1314. Foto Petr Kuča, 1995

Jeden z vjezdů do areálu White Sands Missile Range, kde byl uskutečněn atomový výbuch Trinity. Cca 35 km západně od městečka Carrizozo, NM.   Cedule říká: Bezpečnostní vrátnice 100 m vpředu. Všechny osoby musí zastavit pro inspekci   Foto Petr Kuča, 1995

 

 Přípravy pokusu s novou zbraní probíhaly na části území bombové střelnice Alamogordo o velikosti 30 x 40 km. Vývoj první atomové bomby USA, neboli Projekt Manhattan, se blížil pod vedením generála Leslieho Grovese k úspěšnému dokončení.

 Dva měsíce před pokusem vyšlo z nových výzkumů o následcích výbuchu najevo, že bude nutné vzhledem k očekávanému spadu evakuovat z okolí pokusného území stovky civilistů. Tento fakt dělal velké starosti především plukovníkovi Staffordu Warrenovi, který byl lékařským vedoucím projektu a současně osobním lékařem generála Grovese. Na jeho doporučení začala armáda vypracovávat seriózní plány na případnou evakuaci obyvatel. Účastníci projektu uzavírali sázky o velikosti ničivé síly a o očekávaném spadu. Další neznámou bylo počasí.

 Nepříznivé prognózy meteorologů nebyly brány v úvahu a termín pokusu byl pevně stanoven na 16. července, přestože se v této době očekávaly silné bouřky. Stanovení tohoto termínu mělo pouze politické důvody: Od 17. července do 2. srpna se chtěl Truman zúčastnit důležité konference válečných spojenců v Potsdamu (u Berlína). Groves později ve své autobiografii Now It Can Be Told (1962): "Velmi mi záleželo na tom, aby byl pokus proveden podle časového plánu... Věděl jsem, jak moc na výsledku pokusu závisí formulace Potsdamského ultimata (Japonsku)."

 Protože se očekávalo nestabilní počasí, sdělil Groves telefonicky guvernérovi Nového Mexika, že má případně vyhlásit v centru státu vyjímečný stav. Groves pro tuto situaci připravil falešnou písemnou vyhlášku, ve které se tvrdí, že vybuchl muniční sklad. Šestnáctého července přesně v 5:29:45 hodin "Trinity" explodovala. Atmosféra byla napjatá a nejistá.

 I. I. Rabi byl jeden z očitých svědků výbuchu. V periodiku New Yorker z 21. října 1975 byly uveřejněny jeho vzpomínky: "Nejdřív jsem byl nadšený - byl to uchvacující pohled. Po několika minutách mi na však celém těle naskočila husí kůže: Uvědomil jsem si, co tato událost bude znamenat pro budoucnost lidstva. Až do této doby bylo lidstvo přece jen limitováno evolucí a přírodními procesy. Lidská existence měla zatím nepatrný vliv na oceány, jezera, řeky i atmosféru. Ale síly, rozpoutané nyní, mohou ohrozit nejen lidstvo, ale také všechny jiné formy života včetně moře a ovzduší. Dá se předpokládat, že proti těmto novým silám se nebude schopné postavit vůbec nic."

 Čtvrt hodiny po výbuchu se atomový mrak rozdělil na tři části. Největší část se pohybovala rychlostí asi 16 km/h ve výšce 14 000 - 17 000 metrů směrem na severovýchod. V prvních dvou hodinách po explozi kleslo na zem jen malé množství spadu. Pak bylo spadem poměrně těžce zamořeno území o rozloze asi 480 km2 (záření obnášelo asi 3,3 rentgenů za hodinu). Stopy radioaktivního zamoření byly zjištěny v Santa Fé, Las Vegasu a v Trinidadu v Kolorádu, tedy ve vzdálenosti až 420 km od místa výbuchu. Z Nového Mexika se mrak přenesl přes Kansas, Iowu, severní část státu New York a Novou Anglii až nad moře. Plány na evakuaci obyvatel z bezprostředního okolí výbuchu byly sice zhotoveny, ale nikdy nebyly provedeny. Radioaktivita byla neustále měřena pevně instalovanými měřicími přístroji a mobilními posádkami. Naměřené hodnoty záření se pohybovaly v přijatelných mezích. Pouze jeden kaňon, který byl brzy potom nazván Horký kaňon a který byl vzdálen asi 32 km od místa výbuchu, byl zamořen silně. Na některých místech kaňonu bylo záření tak silné, že nebylo instalovanými přístroji vůbec měřitelné a bylo odhadnuto na 212 až 230 rentgenů. Průměrně bylo v kaňonu naměřeno 20 rentgenů.

 17. července zkoumali tento kaňon dva pracovníci týmu Trinity. S hrůzou objevili starší manžele Raitliffeovy, kteří bydleli v domě postaveném z cihel ani ne 1,5 km daleko od kaňonu. Dům nebyl zaznamenán na žádné mapě této měřící posádky a nikdo nevěděl o jeho existenci. Pracovníci "zjistili, že Raitliffeovi jímali na plechové střeše svého domu dešťovou vodu, kterou pak používali k pití. Protože v noci po výbuchu pršelo, musela být jejich nádrž radioaktivně zamořena." (Szasz, 1984)

 Všechny rodiny z blízkých farem byly vystaveny radioaktivnímu záření. Szasz informuje: "jeden z rančerů, Ted Coker, stál dokonce po určitou dobu pod radioaktivním mrakem a byl poprášen popílkem.  Divně to zapáchalo,  vypravoval později Coker vědcům. Jiná rodina, která bydlela asi 6,5 km od Cokerovy farmy, měla čtrnáctiletou dceru, která si hrála venku na dvoře, když nad ním mrak táhl. Přes tyto incidenty nebyly podniknuty žádné kroky k překontrolování zdravotního stavu těchto osob."

 National Association of Atomic Veterans (NAAV) pověřila svého referenta, aby pomohl vojákům, kteří udávají, že následkem výbuchu Trinity trpí zdravotními potížemi.

 Ve čtyřicátých letech byla naivita představ o radioaktivním záření tak velká, že ještě několik let po výbuchu tajně vnikaly do této oblasti obyvatelé, aby nasbírali "Trinitit" - skelnou hmotu, která vznikla roztavením písku, zahřátého při výbuchu na několik milionů stupňů Celsia. Hmotu pak prodávali turistům.

 Asi padesát kilometrů od epicentra se nachází vápencová vysočina, na které se pásl dobytek z většiny sousedících rančů. Tato vysočina měla ze všech území vně zakázané oblasti největší radioaktivní zamoření. Na tomto dobytku byl také nejdříve pozorován účinek radioaktivního spadu. Asi měsíc po explozi začínaly herefordské krávy ztrácet srst. Brzy jim sice zase narostla nová, ale nebyla již červenohnědá, nýbrž bílá. Krávy se proslavily jako "atomová telata" a byly vystavovány v El Pasu a Alamogordu. Když vyšlo na základě vyšetřování najevo, že změna zbarvení srsti byla způsobena radioaktivním spadem po výbuchu Trinity, bylo 75 krav nejvíc postižených zářením odkoupeno za finanční prostředky Projektu Manhattan a odvezeno do Los Alamos a Oak Ridge. Tam byla ve výzkumných zařízeních provedena další vyšetření. Ještě v roce 1947 nebyly zjištěny žádné genetické změny nebo průkazné mutace. Mnoho krav přežilo a zplodilo zdravé potomstvo. Další byly zabity a snědeny.

Tato telata se nerušeně pásla asi 22 km od tehdejšího místa výbuchu. Fotografováno v noci v roce 1995, asi 20 km západně od městečka Carrizozo, Nové Mexiko, USA. Foto Petr Kuča

 

 Poslední stopa spadu byla zjištěna v květnu 1947. Firma Eastman Kodak Corp. zjistila, že několik dodávek vysoce citlivého filmu do rentgenových přístrojů bylo částečně osvětleno. Po několikaměsíční detektivní práci zodpovědného technického odborníka vyšlo najevo, že vlákna slámové lepenky, která přepažovala krabice s filmy, obsahovala radioaktivní částice.

 Slámová lepenka byla vyrobena ve dvou papírnách. Jedna se nacházela ve Vincennes v Indianě u řeky Wabash, druhá u obce Tama v Iowě u řeky Iowa. Říční voda unášela radioaktivní částice, které byly smyty z území v jejich povodích. Obě papírny jsou vzdáleny od Nového Mexika více než tisíc mil. Když byly nevysvětlitelné stopy radioaktivity nalezeny i ve státě Maryland, napsaly 23. května 1946 noviny New York Times: "tato jediná bomba, explodující v Novém Mexiku, kontaminovala území větší než Austrálie."

 

 21. květen 1946

 LOUIS SLOTIN                                              OBSAH.>>>>>>>

 Následující text od Barbory Moon byl publikován v říjnu 1961 v kanadském časopise Maclean’s. Za tento článek byla Barbora Moon vyznamenána prezidentskou medailí za nejlepší časopisecký článek roku. Text dodnes nepozbyl důležitosti a aktuálnosti. V naší knize je uveřejněn poprvé mimo kanadské území .

Jaderná smrt jaderného vědce

 Louis Slotin je typickým příkladem oněch inteligentních, disciplinovaných a idealistických mladých vědců, kteří pomohli armádě při výrobě bomby.

 Jeho rodiče byli zámožní, distingovaní ruští židé, kteří žili na mnohonárodnostním severním konci kanadského Winnipegu. Tam Slotin vyrostl a chodil do školy. Již brzy se nedalo přehlédnout, že se nehodí pro tradiční roli nejstaršího syna rodiny, což v jeho případě znamenalo převzít zprostředkovatelskou kancelář na dobytek, kterou vedl jeho otec. Slotin byl pilný, disciplinovaný mladý muž s brýlemi, ze kterého se na univerzitě v Manitobě rychle stal excelující student chemie. Měl zvláštní talent pro elegantní a nápadité experimenty na ověřování teorií a uměl šikovně improvizovat s aparaturou používanou při pokusech. Byl zdvořilý, rezervovaný a tichý, ale jeho ostýchavost byla vyrovnávána jeho sklonem k sarkastickým komentářům. Měl "romantický a promyšlený pohled na sebe i na svět", jak se o něm později vyjádřil jeden jeho kamarád.

 Slotin složil doktorát na univerzitě v Londýně, kde se současně vyznamenal jako boxer v bantamové (nízké) váze.

 Po svém návratu z Anglie se Slotin neúspěšně ucházel o místo v Národním výzkumném kolegiu. Potom se dozvěděl o cyklotronu na štěpení atomových jader, který byl vyvinut na univerzitě v Chicagu a který byl první svého typu na světě. Slotin jím byl fascinován. Přidal se k malé skupině nadšených vědců, kteří se vývojem cyklotronu zabývali. U průmyslových závodů si vyprosil měděný drát a skelné komponenty, přístroje vyrobil sám. V letech 1937 až 1940 dokonce pracoval zadarmo.

 Mezitím bylo Slotinovi skoro 30 let a stal se vedoucím mužem v laboratoři. U společného oběda tolik mluvil, že často zapomínal na jídlo, svýma hezkýma výraznýma rukama hledal mezi talíři papírový ubrousek, vyhladil jej a popsal ho diagramy, aby znázornil některý ze svých argumentů. Když zvedl oči od svých diagramů a podíval se na své posluchače přes skla brýlí, měl jeho obličej "výraz nesmělého, zaujatého nadšení", jak vzpomíná jeden jeho kolega.

 Když byl v roce 1942 zahájen intenzivní program vývoje atomové bomby a Manhattanský technický okrsek americké armády hledal kvalifikované pracovní síly, byl Slotin z Chicaga rekrutován.

 V r. 1944 se přestěhoval do Los Alamos. Vědecké centrum, v němž byly bomby sestavovány, bylo ukryto na osamělé stolové hoře s pěti žleby, která se nachází v Novém Mexiku ve starodávné vysočině porostlé borovicemi. Po určité době se Slotin vypracoval do nejvyšší funkce "vrchní zbrojmistr" Spojených států.

 Společně s dalšími vědci měl provádět poslední testy aktivního jádra všech atomových bomb. Jejich úkolem bylo zajistit, aby exploze, pro které byly bomby sestaveny, skutečně proběhly. Způsob, jakým byly tyto testy prováděny, byl riskantní, ale ve válce je vždy za nejlepší považována cesta nejrychlejší.

 V čase Slotinovy smrti již ovšem bylo po válce. Slotin testoval jádro, které bylo vyvinuto v rámci jednostranného urychleného zbrojení a které mělo být odpáleno na Bikinách. Slotin měl v úmyslu zúčastnit se pokusů jako pozorovatel, ale potom chtěl opustit Los Alamos, stejně jako mnoho jeho kolegů předtím, a opět se věnovat své vlastní výzkumné práci. Na podzim se chtěl vrátit na univerzitu v Chicagu a dokonce tam již poslal 11 velkých krabic s knihami a jinými věcmi.

 Slotina se týká ještě jedna záležitost, o níž je potřeba zde napsat. Krátce před skončením války se v Los Alamos mladý technik Harry Daghlian v noci vrátil do laboratoře, kde se proti všem předpisům pokusil o experiment se štěpným materiálem. Okamžik neobratnosti ho odsoudil k smrti: Daghlian zemřel jako první Severoameričan na akutní nemoc z ozáření. Slotin pomáhal doktorům odhadovat dávku radioaktivního záření, kterým byl Daghlian zasažen. Mnoho hodin proseděl u lůžka svého kamaráda, který zápasil se smrtí 24 dní.

 Bylo to cenné poučení - neboť přežívající obyvatelé v Hirošimě a Nagasaki nechápali, proč jejich spoluobčané umírají a kromě toho byli příliš zaměstnáni, takže nemohli analyzovat situaci ani si později vybavit podrobnosti.

 Tak byl Slotin 21. května 1946 člověkem, který si byl obzvlášť vědom, co se děje v lidském těle, když je jeho křehká a zázračná struktura poškozena ionizujícím zářením.

 Toho dne se Slotin zúčastnil konference vedoucích vědeckých skupin, která byla pořádána na jeho domovské základně Pajarito Site v kaňonu Pajarito. Po konferenci byly účastníci provedeni budovou. Prohlídka zahrnovala také návštěvu laboratoře v jižní části hlavní budovy, ve které experimentovaly dvě skupiny pod vedením Slotina a dr. Raemera Schreibera. Laboratoř byla holá, bíle vymalovaná místnost o rozměrech 12x8 m, vybavená pouze kovovým stolem ve středu místnosti, jedním stolem u východní zdi poblíž východu na rampu a skrovnými, nevelkými pomůckami používanými při rozhodujících testech.

 Vedoucí skupin skončili prohlídku laboratoře a pokračovali dále. Ale jeden z nich, dr. Alvin Graves - světlovlasý, podsaditý fyzik z Washingtonu DC - se společně se Slotinem zdržel. Graves měl totiž převzít po Slotinovi práci. Oba se bavili o jednom pokusu, který Graves ještě nikdy neviděl provádět. Slotin řekl: "Proč bych vám vlastně nemohl pokus nyní předvést?"

 Schreiber, vedoucí skupiny, s kterým se Slotin dělil o kancelář, zůstal společně s třiadvacetiletým asistentem Theodorem Perlmanem v laboratoři také. Oba začali pracovat u stolu, který stál u východní zdi, a dokončovali vyhodnocení experimentu, který provedli ráno. Bylo asi 15 hodin.

 V laboratoři byli též přítomni tři členové laboratorního personálu - Marion Cieslicka, Allan Kline a Dwight Young - a bezpečnostní stráž, Patrick Cleary. Pozorovali, jak Slotin připravuje pokus na stole uprostřed místnosti.

 V pokusu se použilo plutoniové jádro bomby, které bylo poniklované, vážilo asi 6 kg a skládalo se ze dvou polokoulí. Když se polokoule přiložily k sobě, podobaly se šedému kovovému kotouči používanému při lední metané. Bylo to aktivní jádro jedné ze tří atomových bomb, které měly být dovezeny na Bikini na Operaci Crossroads. Možná by bylo ještě zajímavé podotknout, že to bylo totéž jádro, které před 9 měsíci zabilo Harry Daghliana.

 Plutonium bylo uloženo v beryliových krytech, které měly miskovitý tvar. Berylium může odrážet unikající neutrony zpět do štěpícího se plutonia, aby byly využity pro štěpnou reakci.

 V beryliovém krytu horní polokoule byl otvor, kterým Slotin nyní prostrčil levý palec a tak držel polokouli, jako drží levák kouli při bowlingu.

 Technika pokusu spočívala v tom, že se horní polokoule postupně spouštěla níže, až se téměř dotkla spodní polokoule. Čím těsněji beryliové polokoule přiléhají na plutoniové jádro, tím více neutronů je nasměrováno zpět do plutonia, až je dosaženo bodu, kdy je počet neutronů dostupných pro řetězovou reakci v jádru o něco větší než celková ztráta neutronů. Tak začne pomalá kontrolovaná řetězová reakce, která je srovnatelná s motorem auta běžícím na nízké otáčky. Řetězová reakce mohla být pomalu spuštěna. Při tom ovšem existoval kritický bod: jestliže se obě polokoule přiblíží na méně než 0.32 cm - dojde ke kritickému přebytku neutronů - a nastane rychlá nekontrolovaná řetězová reakce, tzv. "prompt burst". Přitom však nemůže dojít k explozi, protože se komponenty teplem vzniklým při řetězové reakci roztáhnou, tím se sníží jejich hustota a počet neutronů se stane opět subkritickým. (Aby se z plutoniového jádra opravdu stala bomba, musely by komponenty být nějakým způsobem přitisknuty tak dlouho k sobě, až by došlo k explozi.) Přesto během jedné milisekundy dojde k vyzáření volných neutronů, k úniku gama záření a beta částic a ke vzniku tepelné vlny.

 Byl to jeden z válečných, provizorních pokusů a několik měsíců předtím řekl Slotinovi Enrico Fermi, nositel Nobelovy ceny za fyziku: "Jestliže to nepřestanete takto dělat, do roka zemřete." Protože Slotin již s touto prací končil, předpokládal, že to je tentokrát naposledy.

 Začal tedy Gravesovi předvádět pokus postupně od začátku až ke kritickému bodu. Jednotlivé fáze postupu byly pro přítomné viditelné i slyšitelné, protože jednoduchý přístroj podobný Geigerovu počítači tikal rychleji, když se pokus blížil ke kritickému bodu, a zvýšení radiace také zaznamenával neutronový monitor červeně na papírový záznamový pás.

 Co udělal Slotin dále, bylo nazváno jedním z jeho spolupracovníků "něco odlišného - ne mimořádného, ale ne běžného". Jiný kolega řekl nedávno: "Tento pokus byl prováděn mnohokrát předtím a jeho rysy byly dobře známy. Ale tentokrát to nebylo podle Hoyleho, Slotin improvizoval." A další kolegové trvali na tom, že to byl normální postup. A dodnes není rozhodnuto mezi těmito názory.

 

 

fotografie:  Kopie pasové fotografie Louise Slotina, pravděpodobně z doby jeho prvního příjezdu do Los Alamos v r. 1944. (Zapůjčila: Los Alamos National Laboratory)

 

 Slotin udělal to, že odstranil dvě cínové bezpečnostní pojistky - mezerovače - sloužící k tomu, aby se horní beryliová polokoule úplně nedotkla spodní. Potom, zatímco stále držel horní polokouli palcem a přidržoval ji prsty, opřel ji zespodu o plošku šroubováku, který držel v pravé ruce, a z druhé strany ji částečně podepřel přímo o druhou polokouli. Šroubovák stále udržoval obě polokoule ve vzdálenosti větší než rozhodujících 0.32 cm. Geigerův počítač začal rychleji tikat a Slotin pohnul šroubovákem, aby se polokoule ještě více přiblížily.

  Graves, který stál těsně za Slotinem, pomalu přešlápl a naklonil se, aby lépe viděl. Cieslicka z laboratorního personálu stála za Gravesem po jeho levé straně. Naproti od stolu, něco přes dva metry daleko, se seskupili Cleary z bezpečnostní stráže a další dva pracovníci z laboratoře Kline a Young. Schreiber, zaměstnaný svou vlastní prací, byl náhodou obličejem obrácen do místnosti, zatímco jeho asistent Perlman byl stále skloněn nad pracovním stolem.

 Přesně v 15.20 Graves uslyšel ťuknutí, jak se šroubovák sesmekl a beryliová miska zcela dopadla na druhou polokouli.

 V témže okamžiku osvítil zařízení modrý záblesk, ručička Geigerova počítače vyskočila na maximum, červená čára na neutronovém monitoru přesáhla graf a místností proběhl rychlý závan žáru. To bylo vše.

 V příštím okamžiku pohnul Slotin svou levou rukou a setřásl beryliovou polokouli ze svého palce na podlahu. Stále bylo ještě 15.20 a právě bylo rozhodnuto o jeho smrti .

Nyní fyzikové vědí, že reakce proběhla a byla ukončena teplotní expanzí dříve, než mohl Slotin - nebo kterýkoliv jiný člověk - zareagovat. Ale jeho jednání zůstalo ukázněné, instinktivně udělal to, co považoval za potřebné: rozpojit zařízení a zastavit výbuch. A svým tělem zároveň nevědomky zaštítil Gravese a tak ho nepochybně zachránil. Ostatní, ačkoliv to v té době nikdo neuměl pojmenovat, byli mimo smrtelný dosah.

 Oficiální zpráva o nehodě podléhá stále úřednímu utajení, ale některé její části jsou známy. Jedna z nich popisuje události v laboratoři ihned po nehodě. Píše se v ní: "Kline, Cleary a Young a snad i Cieslicka vyběhli ven z laboratoře východními dveřmi, jakmile byli schopni po nehodě zareagovat. Kline, Cleary a Cieslicka přiběhli k vojenské stráži u brány s tím, aby bránu otevřela, seběhli se další vojenští příslušníci a celá skupina běžela kousek vzhůru po silnici. Young se zastavil za hliněným valem, a protože neviděl Slotina, vrátil se na konec rampy a nahlédl do laboratoře asi minutu po nehodě. Neviděl nikoho a vydal se podél budovy hlavní laboratoře k severnímu konci chodby vedoucí ze severovýchodního rohu laboratoře, kde došlo k nehodě. Perlman běžel touto chodbou ihned po nehodě. Slotin, Graves a Schreiber ho následovali do hlavní laboratoře. Slotin okamžitě zavolal ambulanci, zavolal zpět ty, kteří běželi po silnici, a připravil plánek ukazující přibližné rozmístění přítomných v okamžiku nehody.

 Slotin měl ještě jeden telefonní hovor - se svým přítelem a kolegou Philipem Morrisonem, vynikajícím mladým teoretickým fyzikem. Morrison vzpomíná: "Lou řekl:  Měli jsme nehodu. Bylo to na okamžik kritické a bude lepší, když sem přijedeš.  Dále řekl, nebo já se zeptal:  Byl tam modrý výboj.  Věděli jsme oba, že je to velice vážné."

 Zatímco mlčky čekali na ambulanci, vrátil se Schreiber na Slotinův návrh do laboratoře s měřicím přístrojem. V blízkosti pokusného zařízení vyskočila ručička měřiče až na doraz. Schreiber rychle vzal svůj a Slotinův kabát a spěchal zpět.

 Za necelou hodinu leželo všech osm osob přítomných při pokusu ve třech sousedících pokojích v nemocnici v Los Alamos, byla to nízká, rozsáhlá, zeleně natřená budova na centrální planině. Slotin a Graves byli spolu na jednom pokoji.

 Ještě předtím, než byli muži přijati do nemocnice, přijeli do laboratoře biologové zabývající se zářením a fyzikové projektu včetně Philipa Morrisona a provedli maximum možných měření. Nacházeli se v obtížné situaci, neboť z výsledků měření měli vyvodit přesný průběh nehody. Cílem bylo zjistit, jaký druh záření a jaké množství muži vstřebali, jak dlouho záření trvalo a jakou mělo intenzitu. Přes všechna vykonaná měření nebyli o mnoho moudřejší, protože v té době neexistovala možnost převést neobvyklé nové druhy dávek (záření) na biologický účin.

 Za chvíli už v nemocnici bylo hemžení sester, které měřily teplotu, nabíraly krev a sbíraly malé předměty jako mince z kapes mužů, spony z vázanek, přezky z opasků, prsteny, hodinky - jakékoliv kovové předměty, které vyzařovaly měřitelnou radioaktivitu, aby mohla být přesněji určena dávka, kterou byli pacienti při nehodě zasaženi.

 Slotin cestou do nemocnice trochu zvracel. Nyní Graves zjistil, že on sám očekává, kdy se symptomy projeví u něho, a že by rád věděl: "Bylo to skutečně kritické?" a "Jak to bylo vážné?" a "Nechce se mi také zvracet?" Jakmile byli ponecháni o samotě, Slotin řekl: "Ali, moc mě mrzí, že jsem tě dostal do této situace. Bojím se, že má šance přežít je menší než 50 procent. Doufám, že ty jsi na tom lépe." Graves s ním v duchu souhlasil.

 Kolem šesté hodiny večer přišel na sál dr. Wright Langham, jeden z radiačních biologů, aby si odnesl všechny malé kovové předměty, které sestry posbíraly. Před devíti měsíci vytvořil podobnou sbírku od Harryho Daghliana a Slotin mu později pomáhal s některými jeho matematickými výpočty. Nyní se Slotin podíval na Langhama s povytaženým obočím a řekl zlomeným hlasem: "Vím, proč jsi tady."

 O něco později je při zpáteční cestě z Pajarito Site navštívil Morrison. Mluvili o dávce ozáření. Z určitého hlediska to byla jediná věc, kterou potřebovali probrat, neboť neexistovala žádná protilátka - tehdy ani dnes - proti akutní nemoci z ozáření. Měli jen slabou naději, že Slotin nedostal tak velkou dávku, aby ho zabila. Ještě předtím, než Morrison odešel, zeptal se Slotina, jestli něco nepotřebuje, a Slotin odpověděl, že by si rád něco přečetl. Té noci konzultoval Morrison, který viděl následky Hirošimy, s pracovníky speciální strojírenské dílny připojené k laboratoři svůj nápad a společně začali vymýšlet zařízení ke čtení knih, které se skládalo z hrazdičky umístěné nad nemocničním lůžkem, ze systému nití vedoucích ke každé stránce, z konstrukce ozubených segmentů k obracení listů a z jednoduchého ovládacího zařízení, které bylo umístěno tak, aby mohlo být ovládáno loktem čtenáře. Byl to přístroj umožňující čtení tomu, kdo nemohl používat své ruce.

 První noc v 18.30 - pouhé tři hodiny po nehodě - Slotinova levá ruka otekla a zrudla, palec, kterým držel beryliovou kouli, byl znecitlivělý a píchalo v něm a jeho nehtové lůžko zčernalo.

 Ve středu odpoledne - dvacet čtyři hodiny po nehodě - ruka byla již oteklá tak, že se zdálo, že kůže může každou chvíli prasknout; pravá ruka začala také otékat. Bolesti v obou rukou vzrůstaly, takže lékaři Slotinovi předepsali ledové obklady a morfium. Slotinova spodní část břicha, která byla při nehodě ve výšce pokusu, začala také rudnout. Jinak se cítil dobře, vypadal vesele a přestal zvracet. Bylo to stejné jako před devíti měsíci s Daghlianem. Buňky organismu jsou odolné, svůj metabolismus obnovují i po takovém poškození a přežívají až do doby svého nového dělení. Proto se během krátké doby, dokud většina buněčných struktur pokračuje ve své funkci až do tohoto fatálního bodu dělení, může zdát, že organismus přežije.

 Ve středu v noci se na Slotinově levém palci objevil první velký, k prasknutí nalitý puchýř. Ve čtvrtek se vytvořily další, až do velikosti holubího vejce, na dlani a mezi prsty levé ruky. Levá paže také opuchla, rovněž pravá ruka a část předloktí. Stačil jediný okamžik, kdy byly obě ruce vystaveny modré záři, a byly doslova uvařeny.

 Ve čtvrtek se přihodilo ještě několik dalších věcí.

 Například, v noci proběhla schůzka chemiků, fyziků a biologů, kteří se všichni usilovně snažili různými metodami stanovit dávku ozáření. Dr. Wright Langham, který si vzal ke změření radiace Slotinovy drobné, prsten a hodinky, již provedl na základě jejich radioaktivity rychlé výpočty. Zjistil, že Slotin dostal dávku asi čtyřikrát větší než Daghlian. Nedávno se vyjádřil: "Jsem relativně upřímný člověk, neviděl jsem, že by měl velkou šanci. Ale kolegové fyzici stále počítali. Šel jsem za nimi a řekl jim svůj názor. Phil Morrison prohlédl moje výpočty a mrštil s nimi přes stůl:  Blbost! To přece nemůže být pravda!  Fyzikové se ještě další tři dny pokoušeli Slotina zachránit svými tužkami."

 Ve čtvrtek se také armáda, která měla v Los Alamos posádku, rozhodla, že by mělo být vydáno nějaké tiskové prohlášení o nehodě. Jejich úmyslem jako obvykle bylo chránit veřejnost před hysterií z radiace. Takže připravovali podobné neutrální prohlášení (nehoda... laboratoř... postižen technický personál... uspokojivý stav...) jako v případě Daghlianovy smrti. Když se o tom dozvěděl Morrison, pohrozil, že sám upozorní tisk, jestliže zpráva nebude výslovně uvádět, že oběti byly vystaveny radiaci. Ve skutečné zprávě to bylo nakonec řečeno téměř přesně, i když trochu jinak.

 Ve čtvrtek po vydání prohlášení bylo Slotinovi povoleno spojit se s rodinou. Ještě v podvečer nadiktoval telegram pro svého otce: "Má cesta do Tichomoří odložena na neurčito, podrobnosti napíšu, s pozdravem Louis." Potom později večer s pomocí sestřičky, která mu přidržovala sluchátko, telefonoval. Hovořil klidně a řekl, že měl malou nehodu, že je na čas v nemocnici, a protože to vypadá, že se po cestě na Bikini nebude moci podívat domů, jak původně zamýšlel, mohli by jeho rodiče přijet za ním. Armáda by pro ně přednostně zařídila místo v letadle.

 Pan a paní Slotinovi odjeli z domova následující den - v pátek. Měli přijet do Los Alamos v sobotu v poledne.

 Nyní už morfium a ledové obklady nemohly déle potlačovat bolest ve Slotinových odumírajících rukou. Proto lékaři Slotinovu pravou ruku a celou levou paži úplně obložili ledem, což by mělo mít stejný účinek jako amputace, ale bez následného šoku. Jinak Slotin stále vypadal klidně a čile. Denně dostával krevní transfúze - přátelé stáli ve frontě před vchodem do nemocnice, aby mu darovali krev - ale jeho chuť k jídlu byla dobrá a stále dělal žalostivé grimasy na každého fyzika, který ho přišel navštívit: "Tak jaká to byla dávka?" Morrison přicházel, kdykoliv mohl, aby mu četl z odborných knih. Manželky Slotinových spolupracovníků přinášely kytice gladiolů ze svých zahrad, protože v Los Alamos nebylo žádné květinářství. Z ústředí vyslali zvláštního fotografa, který udělal barevné snímky Slotinových rukou, paží a břicha: protože to byl neobvyklý případ a dokumentace byla neocenitelná.

 Když přijeli v sobotu Slotinovi rodiče, byl Slotin stále ještě v latentní fázi nemoci a mohl se pozvednout na lůžku, aby je přivítal. "Jak se máš, Louisi?" [zeptal se jeho otec.]

 "Proč nemluvíš hebrejsky, otče?" odvětil Slotin laskavě. "Není zač se stydět." Chvíli si povídali a Slotin zlehčoval svůj stav: "Jsem jen trochu popálený", ale paní Slotinová, která se dotkla jeho tmavých vlasů, vykřikla: "Jsou ztuhlé a suché, vypadají jako dráty!" Potom, co odešli z pokoje, pan Slotin vyhledal Morrisona a váhavě se ho zeptal, jestli je někde v Los Alamos možné sehnat láhev whisky.

 Do města přijely ještě dvě další osoby. Jednou z nich byl doktor z Chicaga, který zkoumal smrtelně ozářená zvířata; zjistil, že u psů se v posledním stadiu vyskytuje komplikované silné krvácení, jehož léčba měla určitý úspěch, jestliže použil barvivo nazývané toluidinová modř. Jestliže bude mít Slotinova nemoc podobný průběh, zdravotnický personál bude moci tuto metodu vyzkoušet.

 Druhý příchozí, také z Chicaga, byl dr. Hermann Lisco. Byl to patolog a byl povolán pro případ, že by bylo třeba udělat obdukci.

 Sobota byla pátý den po nehodě a od tohoto dne bylo jasné, že dávka záření byla velmi, velmi vysoká. Annamae Dickie, sestra zabývající se krevním obrazem, počítala jako obvykle bílé krvinky v krvi a propukla v pláč. Jejich počet prudce klesl. Bílé krvinky - ochránci života v krvi - zastavily svou reprodukci a umíraly. Gravese tento den pod záminkou, že Slotinovi rodiče mají právo navštěvovat svého syna o samotě, přestěhovali na jiný pokoj.

 Slotin stále logicky uvažoval a byl čilý. Všiml si, že se mu na jazyku v blízkosti zlatého zubu vytvořil vřed, a to mu připomnělo, že zlatý povlak může efektivně odrážet velikost dávky radioaktivity. Samozřejmě bylo to, že Slotin ví, v jakém je stavu, všem jasné: bylo špatným znamením, že zlatá korunka byla tak radioaktivní, až způsobila vznik nádoru. Morrison píše stručně v jednom dopise, ve kterém popisuje kolegům průběh Slotinovy nemoci: "Pátý a šestý dny byly očividně velmi těžké."

 Potom se Slotin dostal velmi rychle do toxického stavu: jeho teplota rychle stoupala a puls se zrychloval; dolní část břicha opuchla a ztvrdla; jeho žaludek a střeva úplně selhaly, bylo nutné zavést do jeho žaludku hadičku, aby z něho mohla být nepřetržitě odsávána tekutina; jeho pokožka se výrazně zbarvila do tmavě rudo-hnědého odstínu. Jeho tělo se začalo rozkládat.

 V úterý náhle klesl počet trombocytů (krevní destičky, regulující srážlivost krve). "To byl jistý příznak vnitřního krvácení," potom psal Morrison ve zprávě společným přátelům. "Oba jsme to věděli a byli jsme nešťastni, že se to stalo. Očekávali jsme, že příští čtyři nebo pět dní budou velmi zlé."

 Ale už nyní byl Slotin chvílemi duševně pomatený a ve středu upadl do delíria. Jeho rty zmodraly a musel být umístěn pod kyslíkový přístroj. Večer upadl do kómatu a ve čtvrtek 30. května v 11 hodin dopoledne - 9. den po nehodě - zemřel.

 Noviny, americká armáda a mnozí jeho přátelé se snažili najít morálnost v Slotinově smrti tím, že zdůrazňovali, že se v kritické době choval jako hrdina. A samozřejmě je to už dávno pryč. Také je zajímavé, že vědci z Los Alamos se snažili vyhnout se vzpomínkám na Slotina - a stále se o to snaží.

 Teprve letos v létě se jeden z nich vyjádřil: "Nechci o tom vůbec mluvit." Jiní o nehodě mluvili jen "s nechutí", stále se snažili, aby se k nim událost příliš nepřiblížila. Philip Morrison, dnes na Cornellově univerzitě, vyrovnaně řekl: "Bylo to nejbolestnější období mého života a nechci se k tomu vracet."

 Nevysvětlili, proč se tomuto tématu vyhýbají. Možná proto, že nemohou vzpomínat na Louise Slotina, aniž by nevzpomněli na to, co cítili ve dnech, kdy lidstvo ztratilo svou nevinnost.

 Barbara Moon

 říjen 1961

 

Fotografie: Hirošima

Datum: 6. srpna 1945, čas 8.15

Zbraň: primitivní uranová bomba nazvaná "Little Boy" (Malý chlapec)

Ničivá síla: 13 kt (ekvivalent 13 000 tun TNT)

Následky: celkem 136 000 mrtvých, z nich 45 000 zemřelo první den a 19 000 v následujících měsících.

72 000 obětí bylo naživu ještě v r. 1956. 119 000 obyvatel Hirošimy zůstalo nezraněno. (Zapůjčil: Popperfoto)

 

Fotografie: Nagasaki

Datum: 9. srpna 1945, čas 11.02

Zbraň: plutoniová bomba nazvaná "Fat Man" (Tlustý muž)

Ničivá síla: 20 kt (ekvivalent 20 000 tun TNT)

Následky: celkem 64 000 mrtvých, z toho 22 000 lidí zemřelo první den a 17 000 v následujících čtyřech měsících. 25 000 obětí bylo naživu ještě v r. 1951. 110 000 obyvatel Nagasaki zůstalo nezraněno.

(Zapůjčil: Popperfoto)

 

 

 1946 - 1948

 AMERICKÉ ATOMOVÉ POKUSY, ČÁST 1                                            OBSAH.>>>>>>>

 Mikronésii tvoří 2 100 ostrovů a atolů, které jsou roztroušeny v Tichomoří mezi Havají a Filipínami. V posledních 400 letech byly tyto ostrovy pod koloniální nadvládou čtyř států: Španělska, Německa, Japonska a USA.

 USA zabraly ostrovy Japonsku v r. 1944, dva roky po skončení několika nejkrvavějších bitev 2. světové války. Během nich tu zahynulo 6 288 amerických vojáků, asi 70 000 Japonců a 5 000 Mikronézanů. Další tisíce lidí byly zraněny.

 Po převzetí moci USA pomáhali Mikronézané Američanům při stavbě jejich základen na lokalitách Pelelio, Anguar, Saipan, Tinian a Kwajalein. V Tinianu vzniklo největší vojenské letiště na světě: personál tvořilo 20 000 mužů. Odtud bylo vedeno bombardovacími letadly typu B-29 29 000 náletů proti Japonsku a také svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki.

 V červenci 1947 USA a Světová bezpečnostní rada Spojených národů podepsaly smlouvu o ochraně Mikronésie Spojenými státy. Smlouva poskytovala USA právo "opevnit" ostrovy. Jako protislužbu slíbily USA, že "budou chránit zdraví obyvatel, jejich zemi a suroviny" a že "budou podporovat jejich ekonomický rozvoj a soběstačnost" (Dibblin, 1988).

 Pět týdnů po skončení druhé světové války zahájilo americké velení plánování série jaderných pokusů a rovněž začalo hledat "vhodné místo, na němž by pokusy mohly být úspěšně prováděny s přijatelným rizikem a s minimálním ohrožením obyvatel" (Dibblin). V lednu 1946 vybral generální štáb Bikini (skupina 36 ostrovů s celkovou plochou 6 km2), které patří k Marshallovým ostrovům, a místní obyvatelé byly přesídleni na Rongerik. (V prosinci 1947 obsadilo americké námořnictvo také Enewetak - dříve Eniwetok - pro další sérii pokusů.)

 Série pokusů měla krycí jméno Operace Crossroads a jako jeden z nejlepších popisů těchto testů lze označit zprávu General Accounting Office (GAO) z r. 1985 (viz Prameny):

 "Operace Crossroads se skládala ze dvou atomových výbuchů o ničivé síle 23 kilotun, které byly provedeny v létě 1946 v laguně ostrova Bikini. Při prvním pokusu - jmenoval se Test Able - byla jaderná bomba svržena z letadla a explodovala ve výšce 160 metrů. Při druhém pokusu - nazvaném Test Baker - byla atomová bomba zavěšena pod středně velkou výsadkovou lodí na asi 30 m dlouhém kabelu a odpálena pomocí dálkového ovládání. Při každé explozi sloužilo jako cíl asi 80 námořních lodí bez posádky. Po obou pokusech byla do laguny vyslána pohotovostní jednotka složená z příslušníků armády, námořnictva a civilních vědců, ubytovaných ve vzdálenosti asi 20 km od místa výbuchu na doprovodných zásobovacích lodích. Jejich úkolem bylo zjistit škodu způsobenou výbuchy na lodích a změřit na nich radioaktivní záření. Operace Crossroads se zúčastnilo asi 42 000 lidí, 240 lodí (cílové a zásobovací) a 160 letadel. Na cílových lodích bylo umístěno asi 200 koz, 200 prasat a 5 000 krys, aby na nich mohly být zkoumány účinky jaderných výbuchů."

 

 Test Able

 "Test Able se uskutečnil 1. července 1946. Podle zprávy v příručce o radiologické ochraně, která byla publikována po operaci Crossroads, došlo při explozi k oslňujícímu světelnému záblesku, který trval několik milióntin sekundy, a potom se z bublajících žhavých plynů utvořila rychle rostoucí ohnivá koule. Z centra výbuchu se rozšířila nárazová vlna, která byla viditelná na vodě jako ohromné mihotavé světlo šířící se všemi směry. Když ohnivá koule zmizela, vytvořil se velký bílý mrak ve tvaru hřibu, který obsahoval kouř, štěpné produkty, nerozštěpené částice a prach, a zvedl se do výšky 9 000 - 12 000 metrů.

 Po tom, co vítr začal unášet mrak od místa exploze a mrak se rozpouštěl, byla do mraku vyslána dálkově řízená letadla a do místa exploze vyjely neobsazené čluny, aby odebraly vzorky radioaktivity. Asi dvě hodiny po výbuchu se do laguny vrátily námořní dělové čluny, rychlé a dobře ovladatelné, s lidskou posádkou, která měla změřit úroveň záření v blízkosti cílových lodí. Jakmile posádka hodnoty radiace změřila (asi čtyři hodiny po výbuchu), vyloďovací mužstvo a záchranné jednotky přestoupily na cílové lodě a zjistily škody na místech s nízkou radioaktivitou. Ještě téhož dne byly laguny vyhlášeny jako radiologicky bezpečné a do laguny opět vpluly lodě a zakotvily v její jižní části.

 Výbuch při Testu Able způsobil potopení pěti lodí a šest dalších bylo těžce poškozeno. Podle úřední zprávy vydané po operaci Crossroads by výbuch usmrtil všechny členy posádky zdržující se na palubě lodí až do vzdálenosti 1 200 metrů od epicentra a pro ty, kteří by byli chráněni pancířem, by se smrtelná vzdálenost zmenšila asi na polovinu. Jedinou příčinou smrti posádky by byl přímý účinek výbuchu - horko, tlaková vlna a počáteční radiace, protože většina radioaktivity byla obsažena v atomovém hřibu, který odnesl vítr."

 

 Test Baker

 "Po vyhodnocení škod způsobených výbuchem při pokusu Able byl uskutečněn 25. července 1946 Test Baker. Na rozdíl od prvního testu vystříkl při výbuchu Bakeru z laguny do vzduchu velký gejzír vody. Příručka o radiologické obraně publikovaná po Operaci Crossroads popisuje, jak se po počátečním záblesku vytvořil obrovský vodní sloup o průměru téměř 800 metrů a vysoký 1 500 - 1 800 metrů. Na jeho vrcholu se rozpínal hřibovitý mrak plynů a vodní tříště. Když se sloup vody zřítil zpět do laguny, rozšířila se všemi směry mohutná, asi 300 metrů vysoká vlna z napěněné vody a bahna, která zalila cílové lodě.

 Stejně jako po Testu Able byly po výbuchu vyslány do laguny neobsazené čluny a letadla řízená na dálku, aby odebraly vzorky radioaktivity. Další průběh Testu Baker byl zcela rozdílný od předchozího testu. Již dvě hodiny po výbuchu mohly posádky vstoupit na některé cílové lodě nacházející se na vnějším okraji pokusného území, protože tam byly naměřeny nízké hodnoty radioaktivního záření. Blíže centru exploze byly naopak zjištěny velmi vysoké hodnoty záření, a proto zde nemohlo pokračovat vyloďování ani záchranářské práce. Na sklonku dne přesahovala na většině plochy laguny radioaktivita povolený limit.

 Výbuch při Testu Baker potopil osm lodí a dalších osm vážně poškodil nebo je imobilizoval. Podle úředních zpráv o Operaci Crossroads by byly posádky cílových lodí při tomto testu postiženy více než při Testu Able. Na rozdíl od tohoto prvního testu tentokrát zaplavilo obrovské množství vysoce radioaktivní vody paluby lodí a voda také vnikla do podpalubí a zamořila je. Úřední zpráva odhadla, že by členové mužstva zdržující se na palubách lodí vzdálených do 640 metrů od epicentra obdrželi smrtelnou dávku záření za 30 až 60 sekund, ve vzdálenosti do 1 550 metrů za 7 minut a ve vzdálenosti do 2 300 metrů za 3 hodiny.

 Protože ve vodě i na cílových lodích zůstala i nadále vysoká úroveň záření, strávila pohotovostní jednotka, nasazená při testu v prvním týdnu po explozi, nejvíc času odvážením zvířat a vytahováním ponorek, které sloužily jako cílové objekty. S dekontaminací cílových lodí začaly nasazené jednotky v plném měřítku až 1. srpna. Lodě postříkaly pěnou a slanou vodou a potom se na palubu cílových lodí přesunulo téměř 2 000 vojáků vojenského námořnictva. V denních směnách oškrabávali, drhli a omývali lodě, aby snížili radioaktivní záření na přijatelnou mez. Tyto dekontaminační práce pokračovaly až do 10. srpna 1946. V tento den dostal důstojník pro radiologickou ochranu, zodpovědný za operaci Crossroads, informaci, že cílové lodě jsou pravděpodobně těžce kontaminovány plutoniem. Jestliže se plutonium nanese na pokožku, může již mikroskopická dávka působit smrtelně. Když se velitel pohotovostních jednotek dozvěděl o plutoniovém záření, nařídil okamžité zastavení dekontaminačních prací.

 Tento vývoj situace vedl k neočekávanému zakončení Operace Crossroads. Pohotovostní jednotky musely očistit zásobovací lodě, které se po Testu Baker zdržely v laguně Bikin více než jeden den: trupy čistily tryskajícím pískem a zevnitř lodě dekontaminovaly proudem slané vody. Akce trvala od září 1946 až do května 1947. Byla nezbytná, protože pouze takto mohla být radioaktivita na lodích snížena na předepsanou hodnotu. Cílové lodě použité při operaci měly různý osud: kromě osmi lodí, které se potopily při Testu Baker, ještě dalších 6 lodí, které byly těžce poškozeny, potopily jednotky přímo v laguně. Od srpna do září 1946 jednotky postupně odtáhly 42 lodí na ostrov Kwajalein, největší z Marshallových ostrovů, kde vyložily munici z palub těchto lodí a potom je potopily. Ostatní 22 lodě byly buď odtaženy nebo odpluly poháněné vlastním pohonem mezi zářím 1946 a červnem 1948 zpět do USA na dekontaminační pokusy. Většina z nich později přece jen byla potopena, protože se již nedaly znova používat nebo proto, že se je nepodařilo dekontaminovat."

 Později několik tisíc amerických vojáků podalo žalobu, aby dostali odškodnění a zdravotní péči, protože při atomových testech byli zasaženi radioaktivním zářením.

 V květnu 1983 předložila nezávislá americká organizace Národní asociace atomových veteránů (NAAV) na jednání kongresu nové usvědčující důkazy na podporu těchto požadavků. Příslušné materiály byly založeny na informacích z pozůstalosti zemřelého důstojníka radiologické ochrany operace Crossroads, plukovníka Stafforda L. Warrena. Analýza těchto informací (Makhijani a Albright, 1983) vedla k poznatku, že: "operace Crossroads po všech stránkách ohrožovala zdraví 42 000 zúčastněných osob."

 Podle Warrena mnoho těch, kteří se operace účastnili, obdrželo dávky záření stotisíckrát větší, než jsou dávky dnes považované za neškodné. Poznamenal, že generál Leslie Groves, velící projektu Manhattan, "má velký strach ze žalob, které by účastníci pokusů na Bikinách mohli podat."

 Makhijani a Albright podotkli, že Warren již několik měsíců před testem Baker ve své zprávě varoval, že "jestliže radioaktivní sloup vznikající při explozi bude nižší než 3 000 metrů" - což se ve skutečnosti stalo - "budou radiologické následky  velmi vážné ." Warren také poznamenal, že těžce kontaminovanou vodu z laguny postupně vstřebávali všichni vojáci tím, že ji pili, myli se jí a používali ji k vaření, aniž by si byli vědomi rizika. Protože se pokus Baker ukázal jako radiologická katastrofa, byl třetí plánovaný pokus Charlie na Warrenovu radu zrušen.

 Warrenova analýza zpochybnila předběžné údaje Agentury protijaderné obrany (Defense Nuclear Agency - DNA) o rozsáhlém programu, který zadala v r. 1977 organizátorům za účelem vyšetření spojitosti mezi atmosférickými jadernými pokusy a následnými zdravotními problémy účastníků pokusů.

 Následkem těchto rozporů požádal předseda Parlamentního výboru pro záležitosti vojenských veteránů [House Committee on Veterans  Affairs] v srpnu 1984 Hlavního účetního [GAO] o další vyšetření čtyř nejspornějších aspektů operace Crossroads:

1.        Spolehlivost použitých radiačních filmových dozimetrů,

2.        přiměřenost postupů dekontaminace osob,

3.        přiměřenost vojenské odpovědi na bezpečnostní opatření doporučená plukovníkem Warrenem,

4.        přesnost rekonstrukce radiačních dávek, odhadovaných DNA.

 

V říjnu 1984 zveřejnila DNA oficiální zprávu o operaci Crossroads. Došla k závěru, že personál neobdržel dávky záření vyšší než doporučené. Tento odhad byl postaven na vyhodnocení vnějšího záření zaznamenaného filmovými dozimetry, které nosilo 6 300 osob z celkem 42 000 účastníků operace, a na dodatečných odhadech vnitřního radioaktivního záření zúčastněných.

 GAO zveřejnil výsledky vyšetřování v listopadu 1985 a došel k následujícím závěrům: "Osoby, které se zúčastnily operace Crossroads, byly vystaveny čtyřem typům záření - vnitřnímu alfa-záření, vnitřnímu a vnějšímu beta-záření a vnějšímu gama-záření. GAO zjistil, že výpočty DNA z expozičních odhadů pro tyto typy záření by snad měly být opraveny, protože

l. filmové dozimetry nezaznamenaly, jak se původně předpokládalo, dostatečně spolehlivě vnější beta- a gama-záření a ani nebyly používány všemi účastníky operace,

2. postup dekontaminace osob neposkytoval přiměřenou ochranu účastníkům po celou dobu operace,

3. DNA při dodatečných odhadech vnitřního zatížení alfa- a beta-zářením nebrala dostatečně ohled na to, že se zdroje radioaktivního záření mohou dostat do těla třemi cestami - vdechováním, s potravou a otevřenými ranami."

 

 2. prosince 1949

 HANFORD, ČÁST 1 - GREEN RUN                                           OBSAH.>>>>>>>

 Hanford bylo jedno z atomových měst velmi rychle postavených v rámci projektu Manhattan. Od r. 1943 budovalo toto město zaujímající plochu 1 480 km2 na odlehlém místě v zákrutu řeky Columbia na pustém jihovýchodě státu Washington 45 000 dělníků. Současně začali stavět tři reaktory, v nichž se mělo vyrobit plutonium pro první pokusný atomový výbuch a pro bombu na Nagasaki.

 V následujících 10 letech postavili na tomto místě dalších pět reaktorů. Všech osm reaktorů vyprodukovalo do doby odstavení (byly odstaveny v letech 1964 až 1971) padesát tun plutonia na výrobu zbraní. Toto množství bylo dostačující pro výrobu 1 000 bomb s trhací silou, jakou měla bomba svržená na Nagasaki, a tyto bomby tvořily více než jednu polovinu arzenálu atomových zbraní USA.

 Manažeři Hanfordu byli nadšeni tím, že budou vyrábět plutonium k válečným účelům, a proto ignorovali zdravotní rizika. Obrovské mraky radioaktivního jódu, ruthenia, cesia a jiných radioaktivních prvků byly vypouštěny do atmosféry a kontaminovaly lidi, zvířata, zemědělské produkty a vodu v okruhu mnoha set kilometrů. Mezi lety 1944 a 1956 unikl ze zařízení jód o radioaktivitě 530 000 curie. Únik takového množství radioaktivity by byl dnes považován za velkou jadernou nehodu. Jenom v r. 1945 byla emitována radioaktivita v hodnotě 340 000 curie. Vědci a úředníci si sice uvědomovali nebezpečí, které představovalo pro pracovníky na zařízení tak vysoké množství radioaktivity, ale za největší nebezpečí považovali především vdechování radioaktivních látek. Teprve v 50. letech vědci zjistili, že se radioaktivní jód dostává do těla hlavně požíváním kontaminovaného mléka.

 Velkou část kontaminace způsobily pokusy s krátce chlazeným reaktorovým palivem, kterému se říkalo "green" [zelené]. Při nich se získávalo plutonium v zařízeních, která nebyla vybavena filtry. (Ozářený přírodní uran je obvykle před přepracováním chlazený 83 – 101 dní ve vodní lázni. V té době se rozpadne mnoho radioaktivních prvků, které uran po ozáření obsahuje v nebezpečném množství, takže radioaktivita klesne na nižší úroveň. Jestliže ale palivo není chlazeno před ponořením palivových tyčí do kyselinové koupele, v níž se rozpustí jejich kovové obaly, uvolní se velké množství radioaktivních prvků.)

 Tyto experimenty v Hanfordu byly pečlivě dokumentovány a udržovány v tajnosti až do 27. února 1986, kdy byla poskytnuta dokumentace o 19 000 stranách (Hanford Historical Documents 1943-57, americké ministerstvo energetiky) ekologické organizaci Hanfordská liga pro vzdělávání (Hanford Education Action League - HEAL) se sídlem ve Spokane, WA, která o zveřejnění požádala na základě Zákona o svobodě informací (Freedom of Information Act - FOIA).

 2. prosince 1949 se uskutečnil nejznámější z těchto experimentů nazvaný Green Run: jedna tuna ozářeného uranu byla zpracována po chlazení trvajícím pouhých 16 dní místo obvyklých 83 - 101 den. Jak vyplývá z nedávno publikovaného (v květnu 1989) dokumentu Rozpouštění dvacet dní starého kovu v Hanfordu 1. května 1950 ("Dissolving of twenty day metal at Hanford, 1 May 1950"), který byl zveřejněn na základě zákona FOIA, byl experiment hlavní částí složitého vojenského plánu, jenž měl vyzkoušet výrobu plutonia podle technologie Sovětského svazu a lokalizovat tyto závody na jeho území. V Hanfordu měly být simulovány podmínky, které se předpokládaly u Sovětů při urychlené výrobě atomových bomb. Úplné podrobnosti tohoto vojenského plánu ještě nebyly zveřejněny; ze zveřejněného dokumentu byly pod záminkou národních bezpečnostních zájmů odstraněny.

 Karen Wheeless, hanfordská mluvčí ministerstva energetiky, prohlásila v místním tisku (Tri-City Herald, 4. května 1989): "Je potvrzeno, že emise způsobil vývoj monitorovacích metod, včetně zařízení a technologie... byl to vývoj monitorovací schopnosti, aby mohly tajné služby zjistit, kdy jiné země začnou s nukleární aktivitou."

 Experiment byl zahájen v noci 2. prosince 1949 a pokračoval až do 5. hodiny následujícího rána, přestože bylo nepředvídatelné počasí. Radiace, která při experimentu unikla - 2krát až 3krát překročila očekávané hodnoty, dosáhla 20 000 curie xenonu-133 a 7 780 curie jódu-131 - se objevila během úplného bezvětří, a proto utvořila radioaktivní mrak o rozměrech 320x65 km. Tak bylo vystaveno vysoce koncentrované radioaktivitě celé okolí zařízení v Hanfordu a obce vzdálené až 110 km a v několika blízkých městech vznikla tzv. "horká místa" ("hot spots"). Přesto nebylo vydáno oficiální varování před zdravotním rizikem a nebyly provedeny žádné následné studie o zdravotním stavu obyvatel v postižené oblasti. Pro srovnání viz nehoda THREE MILE ISLAND, PENNSYLVANIA v r. 1979, kdy uniklo 15-24 curie radioaktivního jódu.

 Radioaktivní jód je zvlášť nebezpečný pro děti, protože ty reagují až 100krát citlivěji na radiační záření než dospělí. Americké federální Středisko pro potlačování nemocí (Federal Center for Disease Control, CDC) zahájilo v r. 1988, dva roky po zveřejnění prvních podrobností o Green Run, pětiletou studii o výskytu onemocnění štítné žlázy ve třech oblastech státu Washington v blízkosti Hanfordu. Podle odhadu mohlo 20 000 dětí na východě Washingtonu vstřebat nebezpečné dávky radioaktivního jódu z mléka krav, které se pásly na zamořených pastvinách. Dávka záření, kterou obdržely tyto děti, se vyrovná dávce, které byly vystaveny děti na Maršalových ostrovech po atomových pokusech Bravo.

 V prvních dvaceti letech provozu Hanfordu byla také radioaktivitou unikající ze zařízení silně kontaminována řeka Columbia. V r. 1954 v Hanfordu pracovalo 6 reaktorů a v té době se do řeky denně vypouštěly odpady o radioaktivitě asi 8 000 curie. V r. 1957 zde plutonium vyrábělo plným výkonem 8 reaktorů a denní radioaktivita vypouštěných látek byla průměrně 50 000 curie.

 Na základě rostoucích obav veřejnosti týkajících se úrovně radioaktivity v řece Columbia sestavila AEC skupinu znalců nazvanou Columbia River Advisory Group, která v březnu 1961 dokončila znalecký posudek  Zhodnocení účinků znečištění výtoky z hanfordských závodů ["Evaluation of pollutional effects of effluents from Hanford works"], v němž došli k následujícímu závěru: "...Kapacita řeky Columbia přijímat další radioaktivní znečištění se zdá být pro praktické účely téměř, i když ne zcela, vyčerpána, alespoň pokud se týká Hanfordských závodů" (Thomas, 1989). (Viz také Hanford, díl 2,  a Americký komplex zbrojní výroby)


 

 

PADESÁTÁ LÉTA                OBSAH.>>>>>>>

 1951 - 1958

 AMERICKÉ ATOMOVÉ POKUSY, ČÁST 2

 

 V letech 1951 - 1958 bylo v USA na výzkumném území v Nevadě, 120 km na severozápad od Las Vegas, provedeno přes sto nadzemních atomových testů.

 Radioaktivní spad, vzniklý při testech, kontaminoval rozsáhlé okolí výzkumného území. To vedlo k řadě soudních sporů, z nichž mnohé byly rozhodnuty teprve nedávno. Podle odhadů se v padesátých letech zúčastnilo jednoho nebo více nadzemních jaderných testů na výzkumném území v Nevadské poušti asi 150 000 amerických vojáků:

 1951: Během série sedmi testovacích výbuchů, které byly  provedeny pod krycím názvem Operation Buster-Jangle  (Hřmotící puma) se uskutečnily první tři z osmi vojenských  cvičení, nazvaných Desert Rock (Pouštní skála). Cílem těchto  cvičení bylo zjistit taktiku a podmínky boje na atomovém  bojišti.

 1952: 10 600 vojáků se zúčastnilo série osmi výbuchů  s krycím názvem Operation Tumbler-Snapper  (Kejklíř-vztekloun), které byly shrnuty do manévru Desert  Rock IV.

 1953: V tomto roce byl proveden manévr Desert Rock  V s přibližně 21  000 vojáky čtyř složek ozbrojených sil.  Manévr se uskutečnil v rámci operace Upshot-Knothole (Konec díry po suku), série testů  s jedenácti výbuchy.

 1955: Manévr Desert Rock VI měl podle společného tiskového  vyhlášení AEC a ministerstva obrany (NWDB vol II) za úkol:  "Zprostředkovat vojákům správný pohled na atomové  zbraně..... ukázat jim, že tyto zbraně mohou být kontrolovány  a rozumně nasazovány i přes jejich obrovskou sílu..... a že  i přes jejich velkou likvidační schopnost existují proti nim  na bojišti prostředky ochrany". Téměř 8  000 vojáků se  zúčastnilo operace Operation Teapot (Čajový šálek) se sérií  čtrnácti testů.

 1957: Operace Plumbob (Olověné závaží) obsahovala 24  pokusných výbuchů. Současně proběhlo šest bezpečnostních  experimentů, které podle ministerstva energetiky měly  dokázat, že v případě náhodného roznícení nálože, která je  spojena s roznětkou, nedojde k atomové explozi. V rámci této  operace proběhla dvě různá vojenská cvičení: začátkem  července Desert Rock VII za účasti námořnictva a koncem  července a v srpnu Desert Rock VIII za účasti vojska. Celkem  se cvičení zúčastnilo 16 000 vojáků.

 

 Smoky

 Nejznámější pokus v rámci série pokusů operace Plumbob byl Smoky (Kouřící). Tento pokus byl pojmenován podle výběžku hor, které s pokusným územím sousedí. 31. 8. 1957 tam byla z kovové věže 210 metrů vysoké odpálena 44 kt bomba. Vojáci pozorovali test z úkrytu, který byl vzdálen asi 29 kilometrů od epicentra. Za tři dny začali plnit bojové úkoly a zajišťovat dekontaminaci vybavení.

  Většina vojáků se zúčastnila nejen pokusu Smoky, ale alespoň ještě jednoho dalšího výbuchu. Kromě toho se zúčastnili manévrů na území, které bylo pravděpodobně ještě radioaktivně zamořeno předcházejícími výbuchy. Tito vojáci sem byli úmyslně převeleni z amerických jednotek umístěných na nejrůznějších místech světa, aby bylo zamezeno sbratření. Doba pobytu vojáků v Nevadě byla oficiálně opisována jako dočasná služba (temporary duty). Tím bylo prakticky znemožněno dokázat pomocí jejich vojenských knížek, že se zúčastnili jaderných testů. Tento fakt ztěžoval mnoho let snahu získat pro tyto muže odškodnění. Koncem roku 1976 obdrželo Centrum pro potírání nemocí (Federal Center for Disease Control - CDC) v Atlantě, stát Georgia podrobné informace o pacientovi Paulu Cooperovi, který spojoval své onemocnění leukémií se svojí účastí na testu Smoky. CDC bylo upozorněno na tento případ díky tomu, že Cooper žádal americký Úřad pro veterány (Veterans Administration) o odškodnění. Cooper byl jedním ze dvou set parašutistů, kteří byli letadlem dopraveni z Fort Braggue v Severní Karolíně na pokusné území v Nevadě, kde byli experimentálně vystaveni účinkům záření při explozi a poté podrobeni lékařskému a psychologickému testu (Cooper zemřel 9.2. 1978 ve věku 44 let).

 Z neuzavřené zprávy CDC vyplývá, že z 3 224 mužů, kteří se zúčastnily pokusu Smoky, onemocnělo devět na leukémii. Podle očekávané incidence onemocnění mělo onemocnět jen 3.5 muže.

 Druhého září 1957, dva dny po pokusu Smoky, se většina těchto vojáků zúčastnila manévru na volné ploše jen 5 km od místa, kde byla odpálena jedenáctikilotunová bomba Galileo. Podle zprávy, kterou zhotovil soukromý výzkumný institut Human Resources Research Organisation (HUMRO) spolu s armádou v březnu 1958, měli parašutisté krátce po přechodu tlakové vlny rozebrat své zbraně M1.

 "Jak se dalo očekávat, vzniklo značné množství prachu, který ovlivňoval výhled (International Herald Tribune, 18. 1. 1978). Tyto podrobnosti byly poprvé zveřejněny v roce 1978 při vyšetřování Výboru pro otázky zdraví a životního prostředí Kongresu na téma: Následky jaderných testů v Nevadě a v Pacifiku v letech 1946 - 1958.

 Dr. Karl Morgan, "otec" radiologické medicíny a celosvětově uznávaná kapacita v oboru ochrany před zářením, vypovídal jako znalec před parlamentní komisí, že Smoky byl ze všech testů, které vyšetřoval, nejhorší: "Je bez debaty, že došlo k velkému úniku radioaktivity. Byl jsem šokován z informace, že v krytech leželi vojáci" (International Herald Tribune, 26. 1. 1978). Kromě toho řekl: "Nemám nejmenší pochybnosti o tom, že radioaktivní záření při testu Smoky bylo příčinou zatím zjištěných leukémií vojáků, kteří se zúčastnili výbuchu.

 V červnu 1985 zveřejnila Americká akademie věd studii "Mortality of Nuclear Weapons Test Participants", ve které byly vyšetřovány příčiny smrti 49  000 vojenských veteránů. Podle této studie nezemřelo na nemoci, které mohou být způsobeny radioaktivním zářením, neobvykle velké procento veteránů. Avšak z těch 3 554 vojáků, kteří se zúčastnili pokusu Smoky, zemřelo před dosažením čtyřiceti pěti let věku nejméně deset na leukémii. Toto množství případů leukémie bylo 2,5x větší, než se očekávalo. CDC to komentovalo tak, že pravděpodobnost toho, že tato onemocnění jsou náhodná, je 8:1000.

 

 Ti, kteří "žijí po větru..."

 Harry byl odpálen 19. 5. 1953. Tento test byl původně plánován na 2. května, ale byl odložen, protože předcházející výbuch Simon kontaminoval nejen bezprostřední okolí, ale způsobil také spad ve vzdáleném státě New York. Po odpálení bomby Harry (32 kt) se vytvořil obrovský radioaktivní mrak, který vítr přenesl nad územím Nevady, Utahu a Arizony, na kterém žijí převážně Mormoni.

 AEC nepodnikla žádná opatření, aby tyto obyvatele evakuovala nebo alespoň informovala, přestože se většina z nich živí potravinami z vlastních zdrojů, a je proto radioaktivním spadem obzvláště ohrožena. Naopak se AEC pokoušela záměrně informace o radioaktivním spadu za každou cenu zatajit.

 Když byly v roce 1951 zahájeny testy v Nevadě, komise AEC chlácholila americkou veřejnost tvrzením, že není důvodu k obavám, protože prý území nacházející se ve směru převládajících větrů nejsou obydlená. Úvodník periodoka San Francisco Cronicle to komentoval: "Tím je vytvořena nová, zajímavá skupina obyvatelstva: "praktičtí neobyvatelé". Jejich hlasy ve volbách nemají význam protože jich je tak relativně málo - jsou politicky bezpeční a prakticky postradatelní.

 

 

Text k fotografii na straně 89 originálu:

Originální text k této dramatické fotografii, která byla pořízena 28. dubna 1952 v Yucca Flat v Nevadě. Z ní: "Vojáci pozorují nebe ve tvaru hřibu, vzniklého po výbuchu atomové bomby, která byla odpálena při operaci Big Shot (Velký zástřel) na pokusovém území AEC. Muži stojí tak blízko od místa výbuchu, že musí zaklonit hlavy, aby mrak viděli  (Zapůjčil: Popperfoto)

 

AEC se obrátila na ohrožené obyvatele žijící "po větru" až v roce 1955 - časopis Life otiskl tento text v červnu 1980: "Jste v reálném slova smyslu aktivní účastníci programu jaderných testů naší země. Byli jste bezprostředními pozorovateli testů a výrazně jste tak přispěli k tomu, aby vznikly prostředky na obranu našeho státu a svobody světa... V jisté době bylo několik z vás vystaveno určitému riziku, způsobenému atomovým zábleskem, tlakovou vlnou nebo radioaktivním spadem. Rádi jste na sebe vzali všechna nepohodlí a rizika bez vzrušení, křiku a paniky. Díky naší spolupráci jste se podíleli na tom, že bylo dosaženo neobvykle vysoké míry bezpečnosti". Stovky lidí z tohoto území trpěly po výbuchu symptomy nemoci z ozáření - bolesti hlavy, padání vlasů, malátnost a zvracení. Mnoho z nich mělo jen přechodné potíže, některým lidem sice potíže po určité době zmizely, ale po několika letech lidé onemocněli rakovinou nebo jinými smrtícími nemocemi.

 V roce 1978 přivedl paní Vondu McKinney průběh nemoci svobodníka Paula Coopera na myšlenku, že smrtelné onemocnění leukémií jejího muže souvisí s radioaktivním spadem. Paní McKinney vyhledala advokáta a vypravovala mu i o mnoha dalších ženách, jejichž rodinní příslušníci zemřeli na leukémii. Advokát zahájil vyšetřování, na jehož základě požadoval odškodnění pro sto poškozených. Počet žalob později překročil tisíc. Na rakovinu zemřelo 375 lidí.

 Jenom soudní řízení Ireny Allen proti Spojeným státům mělo soudní spis s devíti tisíci stranami. Vypovídalo 98 svědků a spolupracovalo 11 advokátů. 10. května 1984 odsoudil federální soudce Bruce Jenkins vládu k zaplacení odškodného 2 660 000 dolarů pozůstalým osmi obětí leukémie, mezi nimiž byly čtyři děti. Mnoho dalších žalob bylo odmítnuto, protože nebylo dokázáno, že tato onemocnění byla primárně či sekundárně způsobena zářením.

 V dubnu 1987 odvolal odvolací soud rozhodnutí zaplatit odškodné s odůvodněním, že vláda má ústavní výhradní právo, a proto prý nemůže ručit za poškození osob způsobené činností AEC, kterou AEC podniklo za účelem využití vládního oprávnění. Nejvyšší soud potvrdil nový rozsudek v lednu 1988, přičemž připustil, že "princip absolutní imunity je někdy tvrdý". Soudci zakončili svůj projev takto: "Ať už dnes působí úvahy [vlády] jakkoli chybně a zavádějícně, není věcí soudu tyto úvahy nyní zpochybňovat." (New Scientist, 21. 1. 1988)

 

1954: The CONQUEROR (Dobyvatel) a smrt Johna Wayneho

 Poslední film, který produkoval sám Howard Hughes, byl Dobyvatel. Tento film figuroval na seznamu nejch filmů. Hlavní roli Čingischána v tomto drahém filmu hrál John Wayne. Jeho partnerky byly Susan Hayward a Agnes Moorehead.

 Když hledali režisér Powell a jeho asistenti vhodné prostředí pro scény odehrávající se v poušti Gobi, prohledali osm států, než nalezli ideální prostředí u St. George ve státě Utah. (Blízká indiánská rezervace poskytovala možnost mít k dispozici dostatek osob, které by obsadily roli mongolských hord). St. George se však nachází pouze 220 km od pokusného území v Nevadě, kde bylo v předcházejícím roce uskutečněno jedenáct vzdušných jaderných výbuchů. Většina scén se natáčela mezi červnem a srpnem roku 1954 ve Sněhovém kaňonu, o kterém se později zjistilo, že je to z hlediska radioaktivity "žhavé místo". Po skončení natáčení pod širým nebem se filmový tým vrátil do studia. S sebou přivezl z území, kde se natáčelo, pro dodělávky snímků 60 tun písku.

 Do roku 1984 onemocnělo na různé karcinomy z dvěstědvacetičlenného týmu 91 lidí. Více než polovina z nich zemřela na rakovinu, mezi nimi Wayne, Powell, Hayward a Moorehead. Pedro Armandirez byl v r. 1958 vyléčen z rakoviny ledvin, avšak v r. 1963 onemocněl nevyléčitelnou rakovinou lymfatického systému a spáchal sebevraždu. Byl mu 51 rok.

 Dr. Robert C. Pendleton, profesor biologie na universitě v Utahu o tom řekl: "Vzhledem k velkému počtu onemocnění by se v tomto případě dalo mluvit o epidemii. V jednotlivých případech je dokázat spojitost rakoviny s radioaktivním spadem prakticky nemožné, ale u takto veliké skupiny lidí by se za normálních podmínek objevilo zhruba jen třicet nádorových onemocnění... Že se tady jedná o souvislost s expozicí při natáčení filmu, by podle mého mínění obstálo i před soudem."

 Wayne a Hayward byli při natáčení pod širým nebem provázeni svými dětmi. Michael Wayne onemocněl v r. 1975 rakovinou pokožky. Jeho bratrovi Patrickovi byl v r. 1969 odstraněn benigní nádor z hrudníku.

 Podle článku časopisu People (z 10. 11. 1980) špatné svědomí kvůli této události trápilo nejméně jednoho špičkového vědce z Defense Nuclear Agency (DNA). "Prosím Tě, pane Bože," prý řekl, "nedej abychom zabili Johna Wayneho."

 

  1952 - 1958

 BRITSKÉ JADERNÉ TESTY                                        OBSAH.>>>>>>>

 

 Koncem čtyřicátých let se rozhodli britští politici, stimulováni rostoucími obavami z atomové politiky Sovětského svazu a monopolu atomových zbraní USA, vyvinout ve Velké Británii vlastní atomovou zbraň.

 "Usnesení o výrobě atomové bomby bylo přísně utajováno," píše oficiální britská historička jaderných zbraní Lorna Arnoldová (1987). "Usnesení bylo přijato ministry již v lednu 1947, ale parlamentu bylo předloženo až v květnu 1948." Od té chvíle byl nezávislý jaderný program jednou z hlavních záležitostí britské vládní politiky. Tak začalo něco, co nebylo pod dohledem veřejnosti ani pod kontrolou parlamentu.

 Rozhodnutí, že jaderné testy budou provedeny v Austrálii, uvítal australský premiér Robert Menzies, extrémní anglofil, který viděl tento projekt jako příspěvek své země k široce naplánované spolupráci obou zemí v obranné politice. V té době neexistovala v Austrálii proti tomuto projektu výrazná opozice ani v parlamentě, ani mezi veřejností. V letech 1952 - 1958 bylo celkem provedeno 21 britských jaderných testů, 12 z nich na pevnině nebo v její blízkosti a devět na pokusném území na Vánočním ostrově.

 Na základě rostoucích protestů Aboriginálů a bývalých vojáků, kteří trvali na tom, že kvůli testům utrpěli újmy na zdraví, pověřil v roce 1984 australský parlament královskou komisi vyšetřením problému. Komise donutila britskou vládu uveřejnit stovky až dosud utajovaných dokumentů. Proto je možné udělat si přesnější obrázek o sérii pokusů až v poslední době.

 Komise dospěla k závěru: "Pokusy pravděpodobně způsobily zvýšení výskytu rakoviny u veškerého australského obyvatelstva, především však u domorodců, kteří žili v blízkosti pokusného území, a u vojáků a civilistů, kteří se zúčastnili pokusů." (1985)

 

 Popis nejdůležitějších sérií pokusů:

 

 Operace Hurricane (Hurikán) (3. 10. 1952)

 Bomba o trhací síle 25 kt byla přemístěna na staré fregatě do laguny ostrovů Monte Bello v blízkosti severozápadních břehů Západní Austrálie, kde byla odpálena. Zpráva komise to komentuje: "Ostrovy Monte Bello nebyly vhodným místem pro jaderné pokusy vzhledem k tamnějším rozptylovým podmínkám. Byla tam velmi malá možnost odpálit bombu bez značného rizika. Na pevninu dopadl radioaktivní spad, i když je málo pravděpodobné, že radioaktivita dosáhla úrovně, která by mohla uškodit zdraví... Není možné zjistit, jestli byli domorodci vystaveni vážnému krátkodobému nebo dlouhodobému ozáření.

 

 Operace Totem (14. a 26. 10. 1953)

 V Jižní Austrálii, na testovacím území Emu Field, byly z kovového lešení odpáleny dvě pokusné bomby (10 a 8 kt). Pokusy byly provedeny unáhleně a za špatných rozptylových podmínek.

 Totem I způsobil dvakrát více spadu než Totem II. Zprávy domorodců, že jeden z jejich táborů nacházející se v blízkosti pokusného území byl po výbuchu zahalen do "černé mlhy", byly poprvé zaznamenány jedním antropologem až kolem roku 1970 a v australském tisku se objevily až v roce 1980. Mnoho odborníků považovalo příběh za výmysl, ale Královská komise důvěřovala domorodcům. Později byla příhoda oficiálně vyšetřována australským Poradním výborem pro ionizující záření (Australian Ionising Radiation Advisory Council – AIRAC), která dospěla k závěru, že pravděpodobnost vzniku dlouhodobé újmy na zdraví domorodců žijících v té době v blízkosti výbuchu je velmi nízká.

 V rámci operace Hot Box (Horká krabice) proletělo speciálně upravené letadlo typu Canberra s tříčlennou posádkou šest minut po výbuchu atomovým "hřibovitým" oblakem a v tomto mraku překonalo vzdálenost asi 1 800 metrů. Posádka letadla při tom byla vystavena dávce 10 až 15 rem. Radioaktivní mrak si zachovával svoje kontury ještě 24 hodin. Jeho šíření bylo sledováno celkem dva a půl dne.

 

 Operace Mosaic (Mozaika) (16. 5. a 19. 6. 1956)

 Tyto dva pokusy byly provedeny na dvou ostrovech souostroví Monte Bello s bombami o síle 15 kt, resp. 98 kt. Po druhém pokusu, jehož exploze byla podle všech zpráv překrásnou podívanou, přeletěl přes severní část australské pevniny radioaktivní mrak a zanechal v pobřežních oblastech nízkou dávku radioaktivity.

 

 Operace Buffalo (září - říjen 1956)

 Při této operaci byla provedena série čtyř testů. Dvě bomby (15 kt a 10 kt) byly odpáleny z kovových lešení, třetí (3 kt) ve vzduchu a čtvrtá (1,5 kt) na zemi. Byla to první pokusná série v odlehlém území v jižní Austrálii, nazývaném Maralinga, které bylo vybráno jako trvalé pokusné území (Maralinga je název převzatý z jazyka domorodců a znamená "Pole Hromů"). Testy byly součástí britského vojenského jaderného programu a jak se vyjádřil Arnold (1987): "součástí dalekosáhlého programu biologických studií a experimentů, pomocí nichž se měly zjistit následky použití těchto zbraní. Vojsko postavilo celou osadu domů z panelů a poblíž budoucího epicentra umístilo velikou skupinu lidských atrap a živých zvířat, aby byly vystaveny následkům exploze. Skupina asi 250 vojáků ze zemí Commonwealthu, pojmenovaná Vycvičený sbor (Indoctrinee Force), pozorovala pozemní výbuch ze vzdálenosti přibližně 7 km a po výbuchu v průběhu 2 hodin zjišťovala na místě výbuchu jeho následky, při čemž byli vojáci vybaveni ochrannými obleky a plynovými maskami."

 Zpráva komise kritizuje provedení všech čtyř pokusů: "Preventivní opatření, která měla zajistit bezpečnost Aboriginálů během operace Buffalo, byla ze strany odpovědných pracovníků celkově provázena ignorancí, nekompetencí a cynismem. Z toho jednoznačně vyplývá, že pokud nebyl žádný domorodec usmrcen ani zraněn, byla to spíše náhoda, než výsledek přiměřených organizačních a materiálních opatření."

 

 Operace Antler (Paroh) (září - říjen 1957)

 Při tomto pokusu byly odpáleny dvě bomby (1kt a 6kt) z kovového lešení a jedna bomba (25kt) ve vzduchu. Podle zprávy komise byl tento pokus: "lépe plánován, organizován a dokumentován než všechny předchozí pokusy. Bezpečnosti domorodců však opět nebylo věnováno dost pozornosti... Po pokusech žili v zakázané zóně ještě po dobu šesti let lidé, někteří pouze ve vzdálenosti 130 km od míst, na kterých proběhly pokusy."

 Na Emu Field v roce 1953 a na Maralinze v období let 1958 - 1963, tj. v návaznosti na velké pokusy, proběhla řada tajných  menších pokusů  s rozličnými krycími názvy (Koïata, Krysy, Lišky... - Kittens, Rats, Tims a Vixens). Byly provedeny za účelem vyzkoušet jednotlivé složky a materiály, použité při výrobě jaderných bomb a pokus Vixens i za účelem: "vyšetření rozptylu prvků plutonia, uranu a berylia, které se uvolní při výbuchu nebo při požáru, a objasnění rizik, která vznikají při nechtěném přenosu těchto prvků větrem." (Arnold, 1987)

 Komise to komentuje: "Vzhledem k dlouhému poločasu rozpadu plutonia (24 000 let) by býval nesměl být pokus Vixens v Maralinze nikdy proveden." Jedním z výsledků pokusu Vixens bylo rozptýlení asi 10 000 částeček plutonia nad třemi takto vzniklými "horkými místy" v pokusném území.

 Po skončení pokusů v Maralinze provedl tým britského Ústavu pro výzkum jaderných zbraní Atomic Weapons Research Establishment operaci Brumby (Nezkrocený kůň) (duben - červenec 1967), při níž se pracovníci týmu snažili dekontaminovat území zaoráním půdy obsahující plutonium s následným překrytím půdou čistou. Podle zprávy komise byla tato operace: "plánována s velkým spěchem, protože musely být dodrženy politické lhůty. V několika případech tyto úklidové práce ztížily definitivní dekontaminaci území."

 Dr. John Symonds, australský vládní zapisovatel jaderných testů, se vyjádřil, že britské úklidové práce: "zkomplikovaly záležitost fyzicky i politicky. Považuji za správné ty odhady, podle nichž bylo zaoráno asi 20 kg plutonia. Asi kilogram z tohoto množství se nyní opět dostal na povrch ve formě prachu i větších kuliček a je pouštními větry roznášen až 1.5 km daleko všemi směry." (The Times, 24. 2. 1987.)

 

Fotografie: Obrovský atomový mrak ve tvaru hřibu vzniklý při pokusu Mosaic / Mozaika 19. června 1956. Výbuch měl ničivou sílu 98 kt, byl největší ze všech britských pokusných jaderných výbuchů v Austrálii. Po výbuchu byly severní břehy kontinentu pokryty radioaktivním spadem.

 

 V roce 1967 se za území stala zodpovědnou australská vláda. V letech 1974 a 1985 tam byla provedena přesná vyšetření. Na šesti pokusných územích ze sedmi nejdůležitějších byla zjištěna radioaktivita. Čtyři další území, na nichž proběhly pokusy v rámci operace Lišky (Vixens), byla kontaminována těžce. Australský parlament odhlasoval v r. 1984 zákon, podle něhož byla Maralinga přenechána kmeni Tjarutja. Arnold to komentoval: "Ale co si měl kmen s územím počít?"

 Komise dospěla k závěru, že Velká Británie musí uhradit náklady na dekontaminaci všech pokusných území tak, aby "mohla být co nejdřív opět otevřena pro své původní obyvatele." Australská vláda by měla domorodce odškodnit za následky pokusů i za to, že nemohli přes třicet let obývat svou půdu. Také by měla odškodnit odhadem 15 000 osob, které se zúčastnily pokusů a utrpěly újmu na zdraví. Ovšem zájemci o odškodnění musejí dokázat, že jejich nemoc je "s velkou pravděpodobností" způsobena zářením.

 V srpnu 1986 vyhlásila australská vláda, že domorodcům, k jejichž kmenovému území patřila Maralinga, poskytne první odškodnění ve výši 500 000 australských dolarů. Peníze měly být použity na výstavbu silnic, spojů a vodních zásobáren pro domorodce, kteří byly kvůli pokusům přesídleni. Jak řekla vláda, další kompenzace budou plánovány.

 V říjnu 1986 přislíbila Velká Británie, že proplatí polovinu ze tří milionů australských dolarů potřebných na dvouletý výzkumný program na pokusných území v Maralinze a Emu, ale nezavázala se nést podíl na nákladech na celkovou dekontaminaci těchto území, která je odhadována asi na 250 miliónů australských dolarů. Měl by býval být proveden letecký průzkum území, aby mohla být ohraničena kontaminovaná oblast, měly by bývaly být odebrány vzorky z půdy a rostlin, měla by bývala být vyšetřena zvířata a měla by bývala být provedena studie o potenciálním riziku, které Aboriginům v území hrozí.

 V únoru 1987 byly oznámeny detaily společného výzkumného programu, na kterých se obě strany dohodly. Vrtulníky vybavené vysoce citlivými Giegrovými počítači měly přeletět nad kontaminovaným územím o rozloze 600 až 1 000 km2 a změřit velikost zamoření. Touto metodou bylo možné objevit jaderný spad na povrchu země, ale nedalo se zjistit plutonium zaorané.

 V červnu 1987 dospěli vědci, podílející se na výzkumu Maralingy k závěru, že zaoráno bylo pouze 10% z odhadovaného množství 22 kg plutonia. Zbytek byl pravděpodobně roztroušen po okolí pokusného území ve formě asi deseti milionů malých kovových částeček a jiného kontaminovaného odpadu. (Toto množství je stonásobné oproti původně odhadovanému množství.) Stopy plutonia byly nalezeny i v táboře domorodců vzdáleném 130 km od pokusného území. Vyšetřování pomocí vrtulníků ukázalo, že se od tohoto území táhnou severním směrem tři pásma kontaminovaná plutoniem. Koncentrace radioaktivního záření v těchto pásmech stonásobně přesahovaly dávky pro neomezené využití půdy, které byly doporučovány americkým Úřadem pro životní prostředí (EPA).

 V roce 1988 byl zveřejněn závěr jednoletého výzkumu australských, britských a amerických vědců na pokusném území. Ukázalo se, že kontaminace území plutoniem je větší, než se očekávalo, a že se proto plánovaná dekontaminace prodlouží a návrat domorodců do jejich rodných míst zdrží.

 22. prosince 1988 obdržel za škody způsobené radioaktivním zářením během pobytu u Maralingy padesátičtyřletý bývalý pilot australského letectva Rick Johnstone odškodnění 679 500 australských dolarů. V roce 1956, nedlouho po čtyřech pokusných výbuších, dovezl do Maralingy vědce a vojenský personál. Johnstone je prezident Australské asociace jaderných veteránů (Australian Nuclear Veterans  Association) a své odškodnění obdržel po 62 dnech výslechu na základě rozhodnutí čtyřčlenné poroty nejvyššího soudu. Jeho úspěch otevřel cestu k získání odškodnění dalším 43 osobám, které byly zaměstnány na pokusném území, a vdovám po některých obětech.

 

 Vánoční ostrov (květen 1957 - září 1958)

 Když mířily světové velmoci k moratoriu na jaderné pokusy, Velká Británie pro zvýšení poválečné prestiže pocítila nutnost vyvinout a testovat vodíkovou pumu. Výsledkem byla pokusná série Grapple (Drapák) na Vánočním ostrově, která se skládala ze sedmi atmosférických výbuchů vodíkových pum a ze dvou výbuchů pum atomových. Tyto testy byly provedeny v průběhu patnácti měsíců. Podrobné informace o ničivé síle bomb, patřící k největším, které kdy byly v atmosféře odpáleny, jsou až dodnes utajované. Od té doby požádalo mnoho veteránů o odškodnění za poškození radioaktivním zářením, které tenkrát utrpěli.

 Někteří ze zúčastněných vojáků již tenkrát věděli, že se vystavují vysokým dávkám záření. K nim patří například muži 76. eskadry, kteří proletěli v upraveném letadle B6 Canberras mraky vzniklými po výbuchu vodíkové bomby, aby tam nasbírali vzorky radioaktivního materiálu. 3. února 1983 předsedkyně vlády Margaret Thatcherová v písemné odpovědi na parlamentární dotaz zveřejnila, že dva z oněch mužů obdrželi dávky 30 remů.

 Blakeway a Lloyd Roberts ve své knize Fields of Thunder (1985) konstatovali: "Úřady, spoléhající se na bezpečnost pokusů na Vánočním ostrově, nepočítali s tím, že... řada bezpečnostních předpisů, týkajících se záření, byla buď nedostatečná, nebo nebyla respektována."

 První precedens se stal v listopadu 1986 před britským Nejvyšším soudem (High Court): svobodník Melvyn Bruce Pearce, který trpěl lymfomem, žádal o odškodnění. Pierce byl na Vánočním ostrově inženýrem v letech 1957 - 1958. Výsledek tohoto jednání byl rozhodující pro odškodnění dalšího více než tisíce členů Asociace veteránů britských atomových testů (British Nuclear Test Veterans Association), kteří udávali, že onemocněli rakovinou, protože byli v padesátých letech při britských atomových pokusech vystaveni radioaktivnímu záření také.

 Vláda se odvolala na §10 zákona Crown Proceedings Act a žádala o nepřipuštění žaloby. Podle tohoto paragrafu nemůže nikdo žalovat vládu za poškození, která mu byla způsobena během vojenské služby jinými členy armády nebo vládními zaměstnanci.

 Proti tomuto paragrafu nalezli advokáti svobodníka Pierce argument, neboť pokusy byly provedeny Britským úřadem pro atomovou energii UKAEA (United Kingdom Atomic Energy Authority), který nikdy nebyl podřízen ministerstvu obrany (MOD), přestože v letech 1971 - 1973 spadala výroba jaderného materiálu a skupin zbraní pod zodpovědnost ministerstva. V prosinci 1986 bylo svobodníkovi Piercemu přiděleno právo zažalovat vládu za nedbalost. Koruna se okamžitě odvolala a toto odvolání bylo připuštěno, ale v srpnu 1987 rozhodl odvolací soud Appeal Court ve prospěch Pierceho. Přitom však byla připuštěna revize před Horní sněmovnou.

 V lednu 1988 byl konečně zveřejněn dlouho očekávaný znalecký posudek Komise pro radioaktivní záření (National Radiological Protection Board - NRPB). Posudek byl zadán ministerstvem obrany v říjnu 1983 a měl vyšetřit tvrzení, které se objevilo ve sdělovacích prostředcích, že vojáci, kteří se zúčastnili atomových pokusů, často trpěli jistými nemocemi, které jsou způsobeny radioaktivním zářením.

 Studie vedla k závěru, že z 22 347 mužů, kteří se zúčastnili pokusů, jich zemřely na různé druhy rakoviny čtyři sta - mezi nimi 22 na leukémii a 6 na mnohočetný myelom; tyto dva druhy rakoviny se uvádějí v souvislosti s radioaktivním zářením.

 Tyto nálezy byly porovnány s údaji, zjištěnými u kontrolní skupiny 22 326 vojáků, kteří ve stejném období sloužili v tropech. Z nich sice též zemřelo 434 na rakovinu, ale mnohem méně na výše jmenované typy, přímo způsobované radioaktivním zářením - pouze 6 mužů zemřelo na leukémii a žádný nezemřel na mnohočetný myelom. Přestože je rozdíl mezi oběma skupinami statisticky významný, zastávali vědci, vyhodnocující tyto údaje, názor, že rozdíl je způsoben pouze neobvykle nízkým procentem výskytu obou druhů rakoviny v kontrolní skupině.

 NRPB vyvodil z tohoto vyšetření následující závěr: "Je možné, že účast na vládním programu jaderných zbraní nepatrně zvýšila riziko onemocnění leukémií nebo mnohočetným myelomem. Jinak ale účast neměla průkazný vliv na úmrtnost účastníků nebo celkové riziko onemocnění rakovinou." (Společnost britských veteránů jaderných pokusů od začátku tvrdila, že znalecký posudek nebude objektivní, protože NRPB je subjekt sestavený vládou a nemůže být považován za nezávislý.)

 Jeden kladný výsledek tohoto znaleckého posudku každopádně byl - Britské ministerstvo pro zdraví a sociální jistoty (DHSS) začalo platit důchody jednomu vojáku ve výslužbě a jedné vdově. Mluvčí ministerstva prohlásil, že ministerstvo po zveřejnění této zprávy NRPB "takovým lidem ustoupilo pro nedostatek důkazů". (Mail on Sunday, 17. 7. 1988)

 

12. prosinec 1952

 REAKTOR CHALK RIVER, PROVINCIE ONTARIO V KANADĚ                                       OBSAH.>>>>>>>

 První větší neštěstí jaderného reaktoru na světě se přihodilo na experimentálním reaktoru NRX, který byl chlazen lehkou vodou a moderován těžkou vodou. Tento reaktor se nacházel na Chalk River (Křídové řece) asi 160 km na severozápad-západ od Ottavy

 Následující výčet nehod přejímáme z Bertiniho zprávy:

 "Pro NRX reaktory bylo charakteristické, že ztráta lehké, obyčejné vody uvedla reaktor do kritičtějšího stavu než ztráta těžké vody.

Skupiny řídicích tyčí mohly být vytaženy stlačením různých očíslovaných tlačítek na řídícím panelu. Červená světla nad čísly indikovala, že tyče byly v úplně vytažených pozicích. Tyče byly zasouvány vzrůstem tlaku vzduchu nad nimi při stlačení tlačítka číslo 4. Tlačítko 3 aktivovalo solenoid (elektromagnetickou cívku), který posílil utěsnění, aby tento stlačený vzduch neunikal. Proto operátor při zasouvání tyčí do reaktoru musel stlačit tlačítka 3 a 4 najednou. Pro usnadnění byla tlačítka na řídícím panelu umístěna blízko sebe. Tlačítka pro vytažení řídících tyčí byla od sebe vzdálena na délku paže.

12. prosince 1952 byl reaktor podroben zkouškám při nízkém výkonu. V mnoha tyčích byl snížen oběhový tok lehkovodního paliva, protože palivo negenerovalo mnoho tepla. Inspektor zaznamenal, že se náhle rozsvítilo několik červených světel. Šel do základů reaktoru a zjistil, že operátor otevřel ventily, aby se řídicí tyče dostaly do plně vytažené polohy. Vyděsil se a okamžitě všechny nesprávně otevřené ventily zavřel, aby se tyče dostaly zpátky na své pozice. Některé z nich se skutečně vrátily, další se ale z nevysvětlitelných důvodů vrátily jen tak daleko, aby zhasla červená světla - zůstaly tedy takřka zcela vytaženy.

Inspektor zatelefonoval ze základů reaktoru svému asistentovi v řídicí místnosti, aby zastavil zkoušky a zasunul všechny řídicí tyče stlačením tlačítek 3 a 4. Zapletl se mu ale jazyk a řekl:" zmáčkni tlačítka 4 a 1" (tlačítko č. 1 sloužilo k vytažení řídicích tyčí). Asistent odložil sluchátko na stůl, protože stisknutí těchto dvou tlačítek zároveň vyžadovalo široce roztáhnout ruce; proto mu inspektor nemohl hned zavolat znovu, aby se opravil. Dokud nebyl stlačen knoflík číslo tři, vzduchové těsnění nebylo pevně zataženo; to znamenalo, že když vzduch vnikl do pístové dutiny, neuvedl do pohybu tyče, ale zmizel skrz povolené vzduchové těsnění ven. Skupina řídicích tyčí číslo 1 zůstala vytažena.

Operátor v řídicí místnosti brzy zpozoroval, že rapidně stoupl výkon reaktoru a stlačil knoflík nouzového zastavení. Tyče by měly zapadnout do reaktoru i bez pomoci stlačeného vzduchu, jen svojí vlastní vahou, ale opět zasáhly nevysvětlitelné okolnosti a část tyčí zůstala vytažena - výkon reaktoru dále stoupal. Operátor tedy zatelefonoval inspektorovi do suterénu a požádal ho, aby nějakým způsobem zvýšil tlak u pístů. Po bleskové konzultaci s fyziky a hlavním inspektorem, kteří s ním v řídicí místnosti byli, bylo rozhodnuto vylít těžkou vodu, která sloužila jako moderátor. Chvíli to sice trvalo, ale štěpná reakce se nakonec zastavila. Výkon reaktoru začal klesat v momentě, kdy dosáhl tepelného výkonu mezi 60 a 90 MW.

Nepříjemnosti ale nebraly konce. Voda začala vytékat do základů reaktoru (jednalo se o lehkovodní chladivo). V budově i mimo ni se ozval hlásič radiačního zamoření a byla zorganizována evakuace. Dorozumívat se s nasazenými maskami bylo obtížné, a proto se zaměstnanci přesunuli do sousední budovy. Stejně tu již, kromě utěsnění průduchů, nebylo nic na práci.

Kovové ochranné pláště, které zahrnovaly prstence s chladicí vodou pro asi 25 palivových tyčí, praskly, část paliva se roztavila a nádrž s těžkou vodou (calandria) byla na několika místech proděravěna. Počáteční prudký vzrůst výkonu způsobil, že chladicí voda začala kolem tyčí vřít, čímž se zvýšil tlak uvnitř tyčí a popraskal kovový štít. Spolu se ztrátou chladiva to vedlo ke zvýšení reaktivity reaktoru a tím i dalšímu zvýšení výkonu. Do základů reaktoru se vylily asi 4 miliony litrů vody, která obsahovala zhruba 10 000 curie radioaktivních štěpných produktů.

Aktivní zóna reaktoru a nádrž s těžkou vodou (calandria), které byly poškozeny tak, že už nešly opravit, byly odvezeny a zakopány a místo bylo dekontaminováno. Opravená nádrž na těžkou vodu (calandria) byla namontována asi 14 měsíců po nehodě. Nedošlo ke zraněním, ale unikla radioaktivita."

Ani ne za měsíc se Chalk River objevila na scéně znovu, tentokrát ve spojení s další vážnou nehodou. Následníkem neblaze proslulého reaktoru NRX se stal dvěstěmegawattový reaktor NRU. NRU je experimentální reaktor, který používá těžkou vodu jak k moderování, tak i k chlazení. Bertiniho zpráva pokračuje:

"Rozpadové teplo ze štěpných produktů v reaktorovém palivu způsobuje, že reaktor musí být chlazen i určitou dobu po jeho odstavení. Tuto nehodu způsobil právě výpadek chlazení po odstavení reaktoru.

Problém se vytvořil v několika používaných palivových článcích. V plátech, které obklopují palivové tyče, se objevily díry. Tím se některé radioaktivní štěpné produkty dostaly skrz pláty do reaktorové nádrže. Když byl jejich stav zjištěn, byly tyto děravé palivové zásobníky vyměněny, reaktorová nádrž ale už byla částečně kontaminována a toto radioaktivní pozadí zamaskovalo únik z dalších článků, kde se objevily díry později.

V týdnu, který předcházel 23. květnu 1958, byl reaktor v pravidelném provozu, tento den se ale automaticky odstavil, protože signální systém zaregistroval, že výkon roste příliš rychle. Operátor však nemohl najít žádnou příčinu pro takové odstavení a čtyřikrát se pokusil reakci znovu rozběhnout. Falešný signál ho však vždy zadržel, aby to nedělal.

Když to zkoušel popáté, povedlo se mu to a výkon byl zvýšen přepínačem, který řídil poměr jeho vzestupu. O pět minut později byl reaktor opět automaticky zastaven signálem, že se výkon příliš rychle zvyšuje. Tentokrát bylo odstavení doprovázeno signálem poplachu, který označoval, že praskly palivové články, čímž došlo k zamoření chladiva.

 - Je nutno předpokládat, že přepínač, který reguluje rychlost vzrůstu výkonu, byl vadný - dovoloval, aby výkon vzrostl rychleji, než bylo žádoucí. Skryté proděravění palivových článků proto způsobilo akutní krizi. Tlaková vlna pak způsobila falešný signál a řídicí tyče byly vytaženy - tím se vytvořil prudký vzrůst výkonu. A ten odstavil reaktor.

 Dva palivové články byly poškozeny, jeden značně a druhý mírně. Tento méně poškozený článek byl z reaktoru vytažen bez problémů.

 Když je z reaktoru vytahován článek, který již pracoval, připojí se k reaktoru zvláštní matrice, ve které cirkuluje chladicí voda - do této matrice se článek vytáhne a matrice i s článkem je s pomocí obřího jeřábu přesunuta do skladovacího tanku. Matrice má vlastní čerpadlo na pohánění chladicí vody a dokáže po dobu, kdy je článek na cestě z reaktoru do skladovacího tanku, udržet článek v chladném stavu.

 Bylo rozhodnuto přemístit s poškozeným palivovým článkem i vodicí tubu. Když byl palivový článek vytahován do matrice, bylo zjištěno, že vodicí tuba zabraňuje, aby do této matrice přicházelo chladivo. Dále bylo zjištěno, že článek nelze zasunout zpět do reaktoru, kde by mohl být chlazen těžkou vodou. Pokusy provedené v tomto směru způsobily, že se článek v matrici zasekl v nesprávné pozici. Začal se prudce zahřívat a čas dostal cenu zlata.

 Blízko reaktorové nádrže se nacházela hadice nouzového chlazení - takže se pracovníci snažili matrici s článkem přemístit jeřábem na toto místo. Článek však byl v matrici v nesprávné pozici a matrice také nebyla v normálním stavu, vstoupila do hry řada bezpečnostních pojistek, které měly původně sloužit k tomu, aby zabránily pohybu matrice před provedením řady specifických úkonů. Každá pojistka musela být překonána úkony, jejichž provedení zabralo určitý čas. V tom okamžiku se však již začal palivový článek rozpadat a hořet. Jeden kousek dopadl na vršek reaktoru a další, mnohem větší článek, spadl do údržbářské šachty. Úlomky byly zasypány pískem ,aby se hořící uran uhasil. Budova byla silně kontaminována a na jejím odmoření se podílelo šest set mužů. Každý z nich obdržel dávku minimálně 19 rem. Vně budovy bylo kontaminováno území o rozloze větší než čtyřicet hektarů.

 Nedošlo k žádnému viditelnému zranění, ale došlo k vypuštění určitého množství radioaktivity, která se zřejmě omezila na pozemek budovy.

 Obě nehody na Chalk River byly tehdy drženy v tajnosti a oficiálně se tvrdilo, že dávky radiace nezpůsobily na zdraví pracovníků žádné škody. Žádná studie, která by se těmito následky zabývala, však nebyla nikdy provedena. V poslední době ovšem provádí intenzivní vyšetřování Kanadský svaz veteránů.

 


 

 1954 - 1958

 AMERICKÉ JADERNÉ POKUSY, ČÁST 3                                               OBSAH.>>>>>>>

 

 Bravo

 "Dovoluji si poznamenat, že všechny testy jsou prováděny cíleně a testování se nikdy nevymklo kontrole." Toto prohlásil Admirál Lewis Strauss, bývalý ředitel AEC, když hovořil o testu "Bravo" na tiskové konferenci ve Washingtonském tiskovém klubu 30. března 1954. (Dibblin 1988)

 1. března 1954 v 6.45 byla odpálena patnáctimegatunová vodíková bomba s krycím jménem "Bravo" na ostrově Bikini v malé výšce nad zemí. Původně se očekávalo, že bude mít účinek jen 6 Mt, ale ve skutečnosti měla účinek 15 Mt. Výbuch vytvořil kráter hluboký 74 metrů a 1 800 metrů v průměru a ohnivá koule rozrušila ohromné množství korálového atolu; vysála jej a roznesla nad široké území, kde se snesl ve formě smrtonosného spadu. (Bomba byla k tomu, aby vyprodukovala co největší množství spadu, přímo navržena. Jejími strůjci byli Edward Teller a Ernest Lawrence z Livermorovy národní laboratoře v Kalifornii.)

 Ráno před pokusem vítr foukal ve směru na dva obydlené ostrovy Rongelap a Utirik, vzdálené asi 160, respektive 480 km. Před předchozími pokusy bylo obyvatelstvo vždy vysídleno - tentokrát se nic takového nestalo.

 Ostrovy byly skropeny spadem, který Rongelap přikryl matným práškem do výšky 4 cm a Utirik zahalil do radioaktivní mlhy. Až tři dny po tom připluly americké námořní lodě, aby evakuovaly 236 ostrovanů a 28 amerických vojáků na námořní základnu na blízkém ostrově Kwajalein. Tito lidé proto zakusili celou škálu bolestivých symptomů: nucení na zvracení, spálení kůže, průjmy, bolesti hlavy a očí, otupělost, depigmentaci kůže a celkovou vyčerpanost. Rovněž trpěli snížením počtu krevních buněk, především bílých krvinek a T-lymfocytů, které jsou nejdůležitějším prvkem imunitního systému organismu. Slezly jim nehty, prsty jim krvácely a vypadaly jim vlasy. Přesná dávka, kterou ostrované obdrželi, nikdy nebyla změřena, ale je odhadováno, že se jednalo o hodnoty od 11 rem na osobu na Utiriku po 190 rem na Rongelapu.

 Nebyli však jedinými obětmi. Japonský rybářský člun, lovící tuňáky, se v okamžiku výbuchu nacházel 160 kilometrů na východ od Bikini a byl spadem zasažen. Když za dva týdny loď doplula do Japonska, všech 23 členů posádky trpělo nemocí z ozáření. Aikichi Kuboyama zemřel 23. září 1954 na poškození jater a krve. Tento incident vyvolal mezinárodní protesty. O dva roky později zaplatily USA Japonsku kompenzaci větší než 2 miliony dolarů.

 Je otázkou, jestli USA nezneužily obyvatele Rongelapu a Utiriku jako atomové pokusné králíky.

 Ostrované to tak nesporně vidí. Podle Johna Anajina, který byl v době výbuchu soudcem na Rongelapu (Alcalay 1981): "Od začátku testovacího programu na našich ostrovech nás Spojené státy využívají jako zvířata ve vědeckých experimentech pro jejich výzkumy. Přišli a jako zvířata nás zkoumali a dívali se na nás jako na pokusné králíky."

 Důkazy pro tuto domněnku rovněž poskytuje zpráva federálního ústavu Brookhavenská národní laboratoř z roku 1958, která zajišťuje jaderný výzkum pro AEC. Tato zpráva tvrdí, že "Naléhavě potřebujeme větší znalosti o účincích [záření]...Ačkoli byla radioaktivní kontaminace ostrova Rongelap považována za dokonale neškodnou pro lidské osídlení, úroveň aktivity je vyšší, než jaká kdy v nějaké obydlené části světa byla nalezena. Populace lidí na tomto ostrově poskytuje nejcennější data o účincích záření na lidské bytosti."

 Jane Dibblin udělala v Mejato v roce 1986 rozhovor s Katherine Jilej, porodní asistentkou a babičkou. Ta jí řekla: "Velmi se na USA zlobíme a hned vám řeknu proč. Viděla jste někdy... narozené dítě, které vypadalo jako hrozen vína, takže to, že se jedná o lidskou bytost, jsme poznali jenom podle toho, že mělo mozek? Takových dětí se narodilo víc - brzy po porodu umřely.

 Obyvatelé Rongelapu nyní trpí vysokým výskytem zhoubného bujení (rakovinou štítné žlázy a leukémií) a problémy s vlastní reprodukcí. Všechny tyto potíže jsou s radioaktivním spadem přímo spjaty, stejně jako množství sekundárních symptomů spojených se zničením imunitního systému. Obyvatelé Maršalových ostrovů trpí nejvyšším výskytem cukrovky na světě - může to být způsobeno tím, že došlo k prudké změně výživy obyvatel, nebo účinkem mikrovln (druh záření, který není ionizující), nebo účinkem obojího. Také je pronásleduje psychologická fóbie jako reakce na nejistoty v jejich budoucnosti.

 Vědci z Brookhavenské laboratoře dovolili obyvatelům Rongelapu včetně těch, kteří původně radiaci vystaveni nebyli, návrat na jejich ostrov v červenci 1957, přičemž se zaručili, že atol je bezpečný, navzdory "jemné, úporné radiaci". Nebyla provedena žádná dekontaminace.

 Po pouhém jednom roce v tělech ostrovanů prudce vzrostla úroveň radioaktivního stroncia-90, cesia-137 a zinku-65. V roce 1966 někteří brookhavenští vědci sami zkonzumovali kokosové ořechy, vyrostlé na ostrově, ovšem za kontrolovaných laboratorních podmínek. V laboratoři zaznamenávali jejich příjem stroncia a cesia během sedmidenní periody a zjistili, že tento příjem 20x až 60x převýšil normu. Přesto však bylo místním lidem řečeno, že další pobyt na ostrově je pro ně bezpečný.

 V roce 1978 ministerstvo energetiky dokončilo letecký radiační průzkum severní části Maršalových ostrovů a v roce 1979 vědci z tohoto ministerstva obyvatele Rongelapu informovali, že severní ostrovy jejich atolu, které tito lidé posledních 20 let využívali k pěstování kopry a sbírání potravy, jsou k tomu, aby je mohli navštěvovat, příliš zamořené. Výzkum rovněž odhalil, že kromě Rongelapu, Utiriku, Enewetaku a Bikini je zamořeno ještě dalších deset atolů a ostrovů, doslova tyto ostrovy byly poprášeny "radioaktivním spadem středního doletu z jednoho nebo více pokusů megatunového měřítka." Neexistuje žádný zdravotnický program, který by pomohl lidem z těchto dalších ostrovů a nebyly publikovány žádné detailní zdravotnické studie o celé populaci Maršalových ostrovů, která čítá 43 000 lidí.

 V roce 1984 obyvatelé Rongelapu oznámili, že chtějí svůj atol opustit a požádat Američany o pomoc při usídlení se na novém místě. Když nedostali žádnou odpověď, kontaktovali Greenpeace, kteří je evakuovali na lodi Rainbow Warrior (Duhový bojovník) do Mejata.

 Sami obyvatelé Bikin byli z jejich ostrova evakuováni po operaci Crossroads (Rozcestí) v roce 1946 a převezeni na Rongerik. V roce 1948 byli na krátký čas vráceni zpět na základnu Kwajalein a potom byli jednak přemístěni na ostrov Ejit na atolu Majuro a jednak rozptýleni po Maršalových ostrovech. Toto rozdělení mělo katastrofální sociologické následky.

 V roce 1968 americký president Johnson prohlásil, že Bikini bude domorodcům vrácen. Na Bikini proběhlo 23 pokusů, ale podle zprávy AEC: „Vystavení radiaci, které by mohla repatriace způsobit, nepředstavuje závažnou hrozbu pro jejich zdraví a bezpečnost." Domorodci z Bikin, nepřesvědčení částečnou dekontaminací jejich atolu, v roce 1972 hromadně odhlasovali, že se nevrátí. Spojené státy však i přes to byly myšlenkou znovuosídlení nadšeny, takže slíbily, že v případě, že poskytnou zdarma stravu a bydlení federálním zaměstnancům z Bikin a Maršalových ostrovů, pokud se vrátí.

 V roce 1975 byla u sta zbylých obyvatel Bikin nalezena v moči nízká hladina plutonia. V roce 1977 zkoušky ukázaly, že úroveň cesia-137 v těle vzrostla jedenáctkrát. Místo, aby obyvatele evakuovali, byl zaveden umělý systém jejich výživy, aby se zamezilo konzumaci místních potravin.

 V roce 1977 bylo ministerstvo energetiky DOE citováno ve Washington Post (3. 4. 1978), kde se o obyvatelích Bikin zmiňoval jako o "nejlepším dostupném zdroji dat pro sledování přenosu plutonia přes střevní stěnu po jeho začlenění do biologických systémů." Domorodci byli evakuováni až v září 1978.

 Americký Kongres na dekontaminaci ostrova vyhradil pro období 1988-92 devadesát milionů dolarů - pro něj to byla konečná volba, jak splatit obyvatelům Bikin to, co jim USA dluží.

 Vědci z oddělení životního prostředí Národní laboratoře Lawrence Livermorea v Kalifornii navštěvovali atol od roku 1972 každoročně, aby přinášeli na analýzu vzorky půdy a potravy. Jejich závěr je, že aplikace chloridu draselného nebo hnojiv, která by obsahovala draslík, bude příjem cesia-137 z plodin blokovat. (Rostliny využívají cesium z půdy, protože jeho atomární struktura je velmi podobná draslíku.)

 Tyto výsledky mohou znamenat, že se 1 400 obyvatel Bikin po čtyřiceti letech jaderného vyhnanství bude nakonec moci do jejich domoviny přece jenom vrátit.

 V posledních letech se vyvinuly mezi USA a Maršalovými ostrovy nové vztahy. Nová Dohoda o volném sdružení, jejíž přijetí obyvatelé Maršalových ostrovů odhlasovali těsnou většinou hlasů v září 1983, jim byla prodána jako patnáctiletá překlenovací úmluva, než budou ostrovy připraveny k plné samostatnosti. V momentě, kdy ji v roce 1985 ratifikoval americký senát, dala Americe automaticky prodloužení možnosti užívat námořní základnu Kwajalein o dalších patnáct let, tedy až do 21. století (viz níže).

 Článek 177 této dohody stanoví, že přeživší oběti radioaktivity z Rongelapu, Enewetaku, Utiriku a Bikin odškodnění dostaly. Zároveň USA zaplatily vládě Maršalových ostrovů 150 milionů dolarů ve formě depozit, které budou za patnáct let činit 270 milionů dolarů - tyto peníze mají být rozděleny mezi postižené ostrovany.

 Odškodnění má však několik háčků. V článku 177, tak zvané "klauzuli o přijetí odškodnění", jsou ozářeným ostrovanům odňata všechna práva stěžovat si u amerických soudů. Pokud tedy lidé budou chtít být prohlášeni za oběti následků pokusů, nebudou mít žádnou možnost pomoci soudu.

 Dohoda anulovala soudní spory o odškodnění, které stále ještě americké soudy nerozhodly a které požadovaly částku 7 miliard; soudy rozhodly, že "klauzule o přijetí odškodnění" je ústavní a depozita ve výši 150 milionů dolarů jsou satisfakcí dostatečnou a konečnou. Z toho plyne, že obyvatelé Maršalových ostrovů nebudou mít u amerického soudu nikdy "svůj den".

 

 Kwajalein

 Bitva o Kwajalein v druhé světové válce takřka zničila celý ostrov. V boji o získání ostrova, který byl základnou, z níž byl veden útok na Pearl Harbour, bylo zabito skoro 5 000 japonských vojáků. Ostrov byl rozdrcen bombami a granáty, kterých připadalo na každý čtvereční metr 4.1 kg a které měly účinnost 20 kt trinitrotoluenu. Jeden armádní pozorovatel, který sledoval následky, při psaní oficiálního popisu boje poznamenal: "Celý ostrov vypadal jako by byl vyzvednut do výše 6 kilometrů a pak shozen." (Dibblin, 1988)

 Americké námořnictvo po válce založilo na ostrově základnu a místní obyvatelstvo přesunulo na blízký miniaturní ostrůvek Ebeye. Tam nyní na ploše 0.3 km2 bezlesého, špinavého a nemocemi trápeného území žije 10 000 lidí. Pouhých 5 km přes moře odtud se rozkládá prostorná, klimatizovaná, luxusní základna na ostrově, který je desetkrát větší; žije v ní pouze 3 000 vojenských a technických pracovníků.

 Kwajalein v současné době představuje pro USA jedno z nejstrategičtějších míst na Zemi. Od roku 1959 jej používaly jako cílovou zónu pro zkoušky rychlosti a přesnosti amerických mezikontinentálních balistických střel (ICBM). Tyto cvičné střely jsou odpalovány 6 700 km daleko - na letecké základně (AFB) Vandenberg v centrální Kalifornii - a po celých čtyřicet let zde byly zkoušeny vlastně všechny střely dlouhého doletu. Základna byla také životně důležitá pro program hvězdných válek. Podle mluvčího Pentagonu (Washington Times, 26. 6. 1985): "Všechny naše špičkové strategické systémy jsou nějak svázány s Kwajaleinem. Kdybychom byli Kwajalein neměli, nemohli bychom zkoušet střely s tak dlouhou dráhou letu nad širými, více-méně neobydlenými územími zemského povrchu".

 V chráněné Kwajaleinské laguně, obklopené prstencem 93 ostrovů, které vytvářejí korálový útes, dopadají mezikontinentální střely do vody a rozbíjejí se, protože na vodu narazí v rychlosti 9 600 km/h. Mnoho z těchto střel je okovováno "spotřebovaným" uranem-238, který je používán na označení střely, aby bylo možné tyto střely monitorovat radarem stejně jako střely bojové; při zničení střely se uran rozprskne do vody.

 Armádní důstojník pro styk s veřejností Ed Vaughn, působící v Huntsville v Alabamě, poznamenal v Marshall Islands Journal (24. 8. 1982): Na Kwajaleinu provádíme program čištění dna. Vyslali jsme malé ponorky a potápěče, aby našli střepiny ze střel, které dopadly do moře a rozbily se...Netvrdíme, že je najdeme všechny, ale máme v úmyslu vyzvednout každou střepinu, kterou jen budeme moci lokalizovat."

 Jenomže, podle Christian Science Monitor (8. 6. 1989), čističi laguny možná jednu střelu nenašli: "Po odpalu v červenci 1987 se nenašla špička střely, která obsahovala citlivá data o letu. Spekuluje se, že byla nalezena sovětskou miniponorkou. Pentagon však oficiálně prohlásil, že mohla shořet v písčitém dně nebo být ztracena při cestě zpět do USA."

 

27. červenec 1956

 BROKEN ARROW (ZLOMENÝ ŠÍP) Č. 1 -  LETECKÁ ZÁKLADNA LAKENHEATH, VELKÁ BRITÁNIE                                 OBSAH.>>>>>>>

 Americký bombardér B-47 - součást 307. bombardovací letky z Lincolnovy základny v Nebrasce - při běžné úloze nazvané Operace Reflex - uklouzl a sjel z přistávací dráhy na základně Lakenheath, 30 km severovýchodně od Cambridge v Anglii. Rozhořel se v plamenech a vrazil do skladu jaderných bomb, kde byly tři jaderné bomby Mark 6, každá z nich obsahovala 3 000 kg trinitrotoluenu jako součást roznětky, která měla odpálit nukleární jádro bomby. Nebezpečí nukleární exploze nehrozilo, protože bomby nebyly odjištěny, ale kdyby vybuchl trinitrotoluen, plutonium by se do atmosféry dostalo a rozprášilo by se nad rozlehlým územím.

 Podle jistého nejmenovaného generála amerického letectva, který tehdy na Lakenheath přistával jako pilot, "v případě, že by oheň zapálil trinitrotoluen, je možné, že část východní Anglie by se změnila v poušť." (Observer, 9. 8. 1981). Jiný americký důstojník, který tam byl, připustil, že jediné, co katastrofu odvrátilo, byla kombinace "ohromného heroismu, štěsteny a vůle Boží."

 Je zjevné, že velký incident byl odvrácen jen díky tomu, že tehdejší velitel požárníků na základně, seržant L. H. Dunn, nařídil své posádce uhasit pěnou plameny ve skladišti zbraní a vůbec nedbat na to, že hoří bombardér, který na palubě vězní čtyři bezbranné letce. Šance zachránit je byla stejně mizivá.

 Tisk tehdy tento incident odbyl pouhými třemi krátkými články. Došlo k němu totiž v tentýž den, kdy Násir vyhlásil svůj záměr zabrat Suezský průplav, a dva dny po potopení italské linkové lodi Andrea Doria blízko břehů USA, při čemž zahynulo 51 lidí.

 Britský premiér Anthony Eden a americký prezident Eisenhower se obávali, že by incident mohl ještě více podnítit rostoucí protinukleární hnutí v Británii, proto vydali příkaz, že ze všech zpráv o události musí být vymazána zmínka o přítomnosti jaderných zbraní.

 První kompletní obraz o incidentu byl publikován v Omaha World-Herald v listopadu 1979. Francis Pym, ministr obrany Velké Británie na otázky stran incidentu parlamentu řekl, že "Úřady USA již oznámily, že ani na bombardéru, ani v budovách, zasažených požárem, se žádný jaderný materiál nenacházel." (Observer, 9. 8. 1981) Britské ministerstvo obrany neustále odmítalo incident potvrdit nebo popřít a zachovávalo stejný přístup k otázce přítomnosti jaderných zbraní jako velitelství britských a amerických leteckých základen, ačkoliv oficiálně prohlásilo, že všechny muniční sklady jsou nyní proti havarování letadel zajištěny.

 

22. KVĚTNA 1957                                           OBSAH.>>>>>>>

 BROKEN ARROW (ZLOMENÝ ŠÍP) Č. 2 - LETECKÁ ZÁKLADNA KIRTLAND, STÁT NOVÉ MEXIKO

 

 Bombardér B-36 s třináctičlennou posádkou převážel zbraň ze základny Biggs v Texasu do Kirtlandu, letecké základny na jižním okraji hlavního města státu Nové Mexiko, Albuquerque. V 11.50, když bylo ve výšce 520 m, se dostalo do turbulence. Právě v té chvíli jeden důstojník uvolnil uzamykací svorník, který zajišťoval bombu. Uvolnit zámek při startu a přistání bylio tehdy standardním postupem, aby bylo možno bombu nouzově katapultovat, pokud by to bylo nezbytné. Podle palubního radisty George Houstona důstojník ztratil rovnováhu a - pokoušeje se jí opět nabýt - "prudce vzal za mechanismus, sloužící k vypuštění bomby. Dvířka, kterými se bomby shazují, byla zavřena, ale [bomba] je vzala s sebou".

 Houston nehodu přirovnal ke scénám z filmu Dr. Strangelove z roku 1964. (International Herald Tribune, 30/31. 8. 1986)

 Bomba o síle 21 000 kg, 10 Mt (byla to jedna z největších vodíkových pum, jaká kdy byla vyrobena, známá pod označením Mark 17), spadla z výšky 520 m - výšky příliš malé, než aby se stačil otevřít její brzdicí padáček - a přistála 7 kilometrů jižně od Kirtlandské řídicí věže. Když dopadla, explodovala konvenční výbušnina, zabilo to krávu a na pustém území, které patřilo Novomexické univerzitě, vyhloubilo kráter o hloubce 4 m a průměru 7.6 m. Vyhledání bomby a dekontaminaci provedlo Polní komando divize Projektu speciálních zbraní ozbrojených sil, které neobjevilo žádnou radioaktivitu mimo samotný kráter. Pilot Richard Meyer později prohlásil: "K tomu, abychom bombu shodili jako zbraň, jsme na palubě dokonce ani neměli všechny potřebné součásti."

 První oficiální přiznání incidentu se neobjevilo dříve než v roce 1981, detaily však byly zveřejněny až v roce 1986 v časopise Albuquerque Journal ve výčtu, založeném na vojenském dokumentu, který byl získán prostřednictvím Zákona o svobodě informací FOIA v srpnu 1986. (Ben McCarthy z tiskového oddělení ministerstva energetiky v Albuquerque řekl reportéru Daily Telegraph (1. 9. 1986), že zpráva o incidentu v USA již publikována byla - v letech 1957, 1959, 1971 a 1984. Pronesl: "Nechápeme, proč je nyní z faktů každý tak rozrušen, když byl tento příběh publikován již čtyřikrát předtím.")

 Pikantní je, že v Kirtlandu je umístěno Národní atomové museum, kde je verze této bomby Mark 17 umístěna ve vitríně vedle bomb stejného typu jako Tlustý muž a Malý chlapec, bomb, které byly svrženy na Hirošimu a Nagasaki.

 

11. ZÁŘÍ 1957

ROCKY FLATS (SKALNATÉ PLOŠINY), KOLORÁDO                                        OBSAH.>>>>>>>

 

 Provoz Skalnatých plošin, budovaný tajně pod záštitou AEC v roce 1952, je unikátní v tom, že, narozdíl od jiných podobných provozů, které bývají situovány do odlehlých oblastí, tento leží pouze 26 kilometrů proti větru a na severozápad od centra Denveru. [Ještě blíže je město Boulder s velkou Koloradskou univerzitou a četná hustě osídlené příměstská ohniska. Bezprostředně na západ od Rocky Flats se zvedají překrásné Skalnaté hory. Region patří k nejhezčím a zárove× nejrozvinutějším oblastem celého amerického vnitrozemí – pozn. překladatele] V okruhu 48 kilometrů od závodu tak žijí dva milióny lidí.

 V tomto závodě se plutonium vrtá a tvaruje do bojových hlavic. Také se zde demontují staré hlavice, plutonium se z nich extrahuje a používá se znovu. Obě tyto činnosti jsou velmi riskantní. Zacházení s plutoniem je svojí nebezpečností neblaze proslulé; při styku s kyslíkem okamžitě reaguje - zvlášť pokud je ve formě jemných hoblinek - hoří a mění se na oxid. Tato sloučenina může vytvářet neobyčejně malé částice, někdy ne větších velikostí než je velikost molekul. Právě z tohoto důvodu je plutonium mnohem víc než jiné látky nebezpečné při vdechnutí.Tyto malé částice je také neobyčejně obtížné a nebezpečné ze vzduchu odfiltrovat. Potenciální smrtelná dávka je několik miliardtin gramu.

11. září 1957 večer začalo hořet v budově 771, protože se samovznítily hoblinky plutonia v digestoři na zpracovávání vysoce aktivních látek, v níž pracovníci užívají k manipulaci s plutoniem speciální rukavice, potažené vrstvou olova a vsazené napevno do otvorů pro ruce. Vysoce hořlavý plexisklový kryt digestoře začal hořet rovněž. Když se pracovníci pokusili plameny hasit, výbuch odnesl všech 620 ventilačních filtrů v budově a vyslal do ovzduší mohutný oblak černého kouře, který obsahoval radioaktivní částice z asi čtrnácti až dvaceti kilogramů hořícího plutonia.

 Tajná zpráva AEC o výsledcích zkoušek, datovaná v březnu následujícího roku, zjistila v blízkosti přilehlého ranče a dvou základních škol úroveň radiace osmtisíckrát vyšší než záření pozadí. Tato zpráva však tehdy nebyla veřejná a v oficiálním hodnocení se uvádělo, že radioaktivity uniklo jen velmi málo nebo vůbec žádná. (Washington Post, 12. 12. 1988). Doktor Carl Johnson, bývalý ředitel okresního úřadu zdraví v Jefferson county [Jefferson County Health Department], které přiléhá k Denveru, připomenul, že "kouř, znečištěný plutoniem, unikal z továrny půl dne; vysoké úrovně radioaktivity byly nalezeny v obou školách, které se nacházejí ve směru tehdy převládajícího větru." Přesto však, prohlásil dále, nebylo dáno školám, úředníkům správního obvodu, státním zdravotnickým úřadům ani městskému úřadu žádné varování.

 Další významný požár se v továrně objevil o více než deset let později - 11. 5. 1969. Po roce 1957 bylo bylo uděláno jen málo bezpečnostních doplňků, takže nový požár měl příčinu obdobnou - plátek plutonia se na dopravníku uvnitř nám již známé digestoře samovznítil a důsledky byly, tak jako minule, zhoršeny hořlavým materiálem krytu digestoře. Tento požár, který je považován za nejhorší nehodu v dějinách závodu, zavinil škody padesát milionů dolarů a jeho následkem byla zastavena celá výroba nových zbraní na šest měsíců.

 Místní obyvatelé nevěřili ujišťování manažera závodu, který tvrdil, že požár byl zvládnut. Na žádost občanské iniciativy zkoumali vědci z Národního centra atmosférického výzkumu půdu v okolí továrny. Zjistili, že je zamořena plutoniem a americiem (jeden z produktů štěpení plutonia) minimálně na úroveň 210krát větší než je záření pozadí.

 Konfrontován s těmito skutečnostmi, management závodu přiznal další problém - stovky barelů, obsahujících olej, který je kontaminován plutoniem, byly vyrovnány podél plotu kolem pozemku fabriky na východní straně a již více než deset let tečou. Společnost Dow Chemical, která podle smlouvy s AEC závod řídí, odhaduje, že ze sudů vyteklo 86 gramů plutonia.

 V roce 1974 vláda skoupila stovky hektarů zamořené půdy na východ a jihovýchod od Rocky Flats. Na základě soudní pře v roce 1985 byla tato rozloha zvýšena ještě o další stovky hektarů rovněž kontaminované půdy, přičemž vláda svolila za ně zaplatit devět milionů dolarů. (Viz Americký zbrojní komplex)

Závod Rocky Flats je umístěn těsně na úpatí Skalnatých hor, v aglomeraci kolem Denveru. Pohled na okraj aglomerace ze svahů u univerzitního města Boulder, Colorado

Foto Petr Kuča

 

 

 

 10. říjen 1957

 WINDSCALE V SELLAFIELDU, ANGLIE, ČÁST 1                                               OBSAH.>>>>>>>

 Začátkem roku 1946 se vrátili britští atomoví vědci z práce na projektu Manhattan v Los Alamos. Byla skončena i jejich spolupráce na kanadském civilním reaktorovém programu u Chalk River. USA mezitím přeorganizovala svůj atomový výzkumný program, takže Velká Británie nedostávala informace ani štěpný materiál. Protože byla Velká Británie rozhodnuta vyvíjet jaderné zbraně na vlastní pěst, muselo být zajištěno zásobování plutoniem.

 Proto byla spěšně postavena dvě zařízení na výrobu plutonia ve staré továrně na střelivo v Sellafieldu na pobřeží Cumberlandu. Továrna dostala jméno Windscale a skládala se ze dvou jednoduchých atomových reaktorů, které byly chlazeny vzduchem. Jako palivo sloužil přírodní uran, který byl obalen formou z grafitu a ostřelován neutrony, čímž docházelo k transformaci v plutonium-239.

 Grafit sloužil jako moderátor - zpomaloval neutrony a tak zvyšoval pravděpodobnost jejich srážky s uranovýni jádry. Moderátor ale ukázal divnou vlastnost: díky neutronům byly atomy uhlíku v grafitových molekulách vystřeleny z jejich normálních vazeb, čímž grafit měnil svoji strukturu a akumuloval energii. Odborníci se přesvědčili, že tuto přebytečnou energii je nutno odvádět, v září roku 1952, když došlo k spontánímu uvolnění energie. (Tato energie se jmenuje Wignerova energie podle vědce, který poprvé vysvětlil její vznik.) Naštěstí tenkrát nebyl reaktor v provozu. Kontrolovaná vybití byla umožněna tím, že teplo z grafitu bylo použito k nastartování jaderné řetězové reakce v reaktoru. Přitom byly vypnuty ventilátory, které normálně přivádějí chladicí vzduch.

 Tento postup byl zvolen i v pondělí večer, 7. října 1957, potom, co bylo s odváděním Wignerovy energie vyčkáno déle než obvykle. Ventilátory byly vypnuty a reaktor byl uveden do kritického stavu, aby se mohl přes noc nahřát a příští den byl vypnut. Měřiče teploty v aktivní zóně reaktoru však ukazovaly, že Wignerova energie se nevybila v celém objemu. Proto byl reaktor nahřát znovu. Tentokrát ale měřiče ukazovaly nezvykle rychlý nárůst teploty, proto byl reaktor zase ztlumen. Ve středu 9. října se vše zdálo být normální, až na jeden detail: v jedné části aktivní zóny reaktoru teplota ustavičně stoupala. Ve čtvrtek ráno byly zapnuty ventilátory. Teplota klesala v celém reaktoru s výjimkou žhavého místa v jádru, kde teplota stoupala nadále. Asi ve stejnou dobu registrovaly měřící přístroje ve filtrech 150 m vysokého komína zařízení zvýšené hodnoty radioaktivity. Ve 12 hodin následovala další emise radioaktivity, která teď byla také zaznamenána měřícími přístroji, které byly nainstalovány v okolí továrního pozemku. Byly odebrány vzorky vzduchu a zjistilo se, že jeho radioaktivita překračovala normální hodnoty desetinásobně. Bylo stále jasnější, že se stalo něco vážného. Bylo podezření na prasklou palivovou tyč. Pokus nahlédnout do reaktorového jádra pomocí scanneru se nepodařil, protože se scanner zaseknul. Konečně dva pracovníci v ochranných oblecích vytáhli uzavírací ucpávku a do vnitřku reaktoru prostě nahlédli. Palivové kanály, na které viděli, byly v plamenech. Teplota na jednom místě aktivní zóny vystoupila velmi vysoko. Jedna palivová tyč byla prasklá a uran hořel. Tím se uvolnil takový žár, že chytil i grafit. Ventilátory, které byly zapnuty, aby snížily teplotu, rozdmýchaly oheň ještě více. Když oheň dosáhl vrcholu, hořely tři tuny uranu.

 Pracovníci se pokoušeli vytlačit palivové tyče z reaktoru, aby byl oheň ohraničený, ale trvalo jim to příliš dlouho. Proto bylo v pátek 11. října v ranních hodinách rozhodnuto zaplavit reaktor vodou. V pohotovosti byli i požárníci a policie, protože nikdo nevěděl, jestli zaplavení vodou nevyvolá explozi vodíku a kyslíku. Do reaktoru byly zavedeny hadice a potom byla voda vpuštěna. K explozi nedošlo a v 11 hodin byl požár pod kontrolou. Přesto byla voda vpumpovávána do reaktoru pro jistotu po dobu 24 hodin. Teprve teď informoval britský atomový úřad UKAEA o nehodě tisk. Jeden úřední mluvčí byl 12. října 1957 citován v Manchester Guardian se slovy: "Ven uniklo jen malé množství radioaktivity. V žádném okamžiku nepředstavovalo riziko pro zdraví, protože bylo prakticky okamžitě vyneseno větrem nad moře." Nic z toho neodpovídalo pravdě.

 Stavební dělníci v terénu byli vystaveni dávce ozáření, která překračovala maximální přípustnou dávku o 150-ti násobek. Pracovníkům sice bylo řečeno, aby se nezdržovali venku, ale nebyli informováni, v jakém se pohybují nebezpečí. Sedláci a občané okolí obdrželi dávku ozáření, která byla desetkrát vyšší, než maximální přípustná celoživotní dávka. UKAEA a tehdejší vláda o tom věděly, ale přesto rozhodly, že evakuován nikdo nebude. Dva dny po požáru vláda přece jenom začala být aktivní, protože se rýsovalo, že mléko, které bylo vyrobeno v této oblasti, bylo zamořeno radioizotopem jodu-131. Jod-131 poškozuje štítnou žlázu. Asi dva milióny litrů mléka - od krav z oblasti větší než 500 km2 kolem zařízení - bylo vypuštěno do řek a do moře. Ještě týdny po tom páchly řeky v této oblasti kyselým mlékem. Nouzové plány pro takovou nehodu prakticky neexistovaly. Když byly reaktory stavěny, trval sir John Cockcroft, tehdejší hlavní atomový fyzik, na tom, aby byly v komínech kvůli bezpečnosti zabudovány filtry. Tyto filtry, kterým se výsměšně říkalo "Cockcroftova pošetilost", při nehodě zabránily nejhoršímu. První blok nebyl v provozu nikdy více, blok číslo 2 byl odstaven krátce po nehodě. Oba reaktory jsou dnes zality betonem a jsou "památkou naši nevědomosti", jak vyjádřil sir Christopher Hinton, který odpovídal za plánování a výstavbu zařízení. Vnitřek prvního bloku stále ještě obsahuje 22 tun roztaveného a částečně spáleného paliva. Demontování obou reaktorů začalo v roce 1987, ale bude to trvat desetiletí, než budou úplně demotovány. Úplná zpráva o vyšetřování požáru, sepsána sirem Wiliamem Penneyem, který byl otcem britské bomby, tenkrát nebyla zveřejněna. Na veřejnost se dostala v souladu se zákonem Pravidlo třiceti let (podle tohoto zákona nejsou dokumenty britské vlády zveřejňovány po třicet let od jejich vzniku) teprve v roce 1988. UKAEA se sice roku 1957 připojila k názoru svého tehdejšího předsedy, Williama Plowdena, který se stejně jako ministerstvo obrany zasazoval o zveřejnění, premiér Harold Macmillan ale zprávu utajoval s odůvodněním, že její uveřejnění by mohlo ohrozit smlouvu o společném výzkumu na poli jaderné obrany, která byla tehdy uzavřena s prezidentem Eisenhowerem.

 Úřední odhady dávky záření, kterou obyvatelé celkově obdrželi při nehodě, byly zveřejněny teprve o 25 let později. Britská komise pro ochranu před zářením (National Radiological Protection Board - NRPB) zveřejnila v roce 1982 znalecký posudek s názvem "An assessment of the radiological impact of the Windscale fire , October 1957" (Zhodnocení radiologických důsledků požáru ve Windscale, říjen 1957), který údajně dával "úplný popis radiologických následků požáru". NRPB je gremium, které radí vládě v otázkách týkajících se radiologické bezpečnosti. Též stanoví maximální dávky radioaktivity. Znalecký posudek vyšetřuje účinek 41 izotopů, které se tenkrát uvolnily. Posudek odhaduje, že v důsledku selhání bylo způsobeno 260 případů rakoviny, z nich 13 smrtelných. Vyšetřování ale ignorovalo účinky dalšího izotopu, který se též uvolnil ve velkém množství, snadno se usazuje v těle a má poločas rozpadu 140 dní. Jednalo se o polonium-210.

 Polonium, velmi silný alfa-zářič, je málo známý element, který byl také součástí prvních atomových bomb - jako roznětka v srdci jejího spouštěcího mechanismu. Ve Windscale vzniklo během požáru v důsledku ozáření bismutu v postranním potrubí reaktoru.

 Největší radioaktivní mrak z požáru ve Windscale se táhl směrem na jihovýchod, přehnal se napříč největší částí Anglie a pak směřoval přes evropskou pevninu. Podle Johna Urquharta, který byl statistikem na univerzitě v Newcastle-Upon-Tyne, mrak obsahoval polonium s radioaktivitou 370 curie. To odpovídá kolektivní dávce 850  000 "člověkoremů". Urquhart to interpretoval: "Lze tedy říci, že následkem nehody zemřelo více než tisíc lidí." Nato NRPB svá čísla revidovala a vycházela ze 32 možných úmrtí, ze kterých prý polovina je být způsobena poloniem. Mnoho lidí, kteří byli zdravotně poškozeni požárem, mezitím požádalo o odškodnění.

 Výzkumná práce P. M. E. Sheehana a I. B. Hillaryho v British Medical Journal v listopadu 1983 odhaduje, že ze 47 vyšetřovaných vdaných a plodných žen, které v roce 1957 studovaly v irské internátní škole na druhém břehu Irského moře, jich šest porodilo mongoloidní děti. Vysoká incidence této choroby vynikne ještě více tehdy, pokud uvážíme, že průměrný věk rodiček byl 26.8 let; v tomto věku matky obvykle děti s tímto syndromem nerodí.

 Když byly v lednu 1989 na základě zákona Pravidlo třiceti let zveřejněny dokumenty o Windscale, vyšlo najevo, že požár ve Windscale nebyl první nehodou v tomto zařízení, která byla na osobní popud premiéra Harolda Macmillana utajována úřady. Macmillan nařídil již začátkem roku 1957 při jiné nehodě osobně zablokování informací.

 Na jaře 1957 emitoval Windscale stroncium-90, které kontaminovalo mléko na více než 800 farmách v Cumberlandu. V tajném memorandu informoval John Hare, tehdejší ministr zemědělství, Macmillana : "V létě byly hodnoty, které byly naměřeny na některých farmách, několikanásobně vyšší než národní průměr a až desetkrát vyšší, než nejvyšší hodnoty, naměřené ve Wet Hills, kde se prováděly exploze atomových bomb." (Indipendent, 2. 1. 1989) Hare podotknul, že k "zamezení výroby a spotřeby mléka na tamních farmách" nebudou přijata žádná opatření. Zároveň varoval, že "naměřené hodnoty z této oblasti nemohou být utajeny navždy."

 24. října psal Hare Macmillanovi ještě jednou. Medical Research Council prý stanovil nové hodnoty pro "denní přípustnou dávku stroncia-90". Nové limity prý jsou mnohem benevolentnější, což Hare pociťoval jako "velmi uspokojivý" vývoj. Odpověď Macmillana byla jasná a krátká: "smí být zveřejněno jen to, co jsem viděl a schválil".

 Hare vyvinul důkladně promyšlený plán, jak je možné zveřejňovat informaci postupně. Před tím se ještě měla konat ukonejšovací kampaň, která měla kulminovat v manipulovaném dopise dolní sněmovně. Nejdříve se samozřejmě po dobu 18 měsíců nezveřejňovaly o události vůbec žádné informace.

 Mezitím je čím dál jasnější, že emise z jara roku 1957 byla jenom jedna z řady utajených emisí stroncia-90 v polovině padesátých let. Nehody vznikaly tak, že praskly vyhořelé palivové články, které byly připravovány na přepracování.

 

 Radioaktivní emise

Od roku 1956 byly emise radioaktivního záření ze zařízení ve Windscale do Irského moře po dva roky schválně zvyšovány, "částečně, aby bylo možné se zbavit nepohodlného odpadu, hlavně ale, aby bylo možné získat podrobnější experimentální data" (Lancet 25. 8. 1984).

 Dr. John Dunster, tehdy vedoucí odborný fyzik na ochranu před zářením UKAEA a potom vedoucí NRPB, se vyjádřil v roce 1958 na konferenci Spojených národů v Gentu o mírovém využití atomové energie: "Cílem bylo v rámci organizovaného, vědecky opatrovaného experimentu vypustit poměrně velká množství radioaktivity... Experiment by nedosáhl svého cíle, kdyby byla emitovaná radioaktivita omezena na minimum..."(Cutler a Edwards, 1988). Dunster vysvětlil, že tento přístup byl nezbytný, aby bylo možno prakticky vyzkoušet, jestli větší množství radioaktivity má opravdu takový účinek, na který poukazovaly výsledky z laboratoří.

 Zjevným se to stalo teprve o třicet let později, když James Cutler z Yorkshirské televize řekl, že výsledky tohoto přístupu jsou nyní vidět na desetkrát vyšší incidenci leukémie v obci Seascale poblíž Windscale, než je národní průměr. Komentář Johna Cutlera byl odmítnut Dr. Johnem Dunsterem s odůvodněním, že emise v následujících letech prý byly mnohem vyšší (The Times 25. 8. 1984). Čísla, ktera předložil vlastník závodu British Nuclear Fuels Ltd. - BNFL) Blackově komisi v roce 1983, opravdu dosvědčila, že tomu tak bylo. Blackova komise je nezávislé gremium, které na popud vlády vyšetřovalo poměr rakovinných onemocnění v oblasti Windscale. Z údajů vyplývá, že mezi lety 1956 a 1960 byla ve Windscale ročně vypouštěna radioaktivita ve výši 60 000 až 100 000 curie, v roce 1975 dosáhly emise rekordních 250 000 curie.

 Zpráva BNFL byla ale v roce 1986 zpochybněna. Tenkrát se ukázalo, že v Sellafieldu mezi rokem 1952 a 1955 neuniklo 400 g uranu (jak BNFL udal komisi), ale 20 kg, tedy 50krát více. To znamená, že dávka ozáření, které bylo obyvatelstvo vystaveno, musí být pětkrát vyšší, než se předpokládalo.

 

 1957/1958

 ČELJABINSK - 40, SSSR                                              OBSAH.>>>>>>>

 

 Nehoda, která způsobila znečištění tisíců čtverečních kilometrů na Středním Uralu v Rusku, způsobila patrně stovky lidských ztrát. Veškeré zprávy o ní však byly zamlčeny a nebýt jistého složitého vědeckého detektivního úsilí, byla by tajnou dodnes.

 Koncem čtyřicátých let Sověti začali se spěšnou výstavbou Čeljabinsku-40, závodu na produkci plutonia, asi 16 kilometrů východně od průmyslového města Kyštym na jižním břehu jezera Kyzyl-taš [Červeného jezera]. Nukleární vědci byli pod silným nátlakem, aby vyrobili dostatek plutonia, které by umožňovalo provedení zkoušky první sovětské bomby před Stalinovými sedmdesátinami v prosinci 1949. (Bomba byla nakonec přivedena k explozi v srpnu toho roku).

 První narážka na problémy v Čeljabinsku se objevila na konci padesátých let, kdy se v západní Evropě objevily krátké zprávy v tisku, popisující katastrofickou nehodu v Sovětském svazu, při které vzniklo velké množství chemického a radioaktivního odpadu.

 V listopadu 1976 sovětský emigrant biochemik Žores Medvěděv referoval náhodně o "větším neštěstí na Urale" v článku v New Scientist (4. 11. 1976), věnovaném sovětským disidentským vědcům. Zájem o to byl takový, že Medvěděv a další badatelé začali pátrat dále a byla nalezena řada sovětských ekologických vědeckých sdělení, udávajících, že byla radiací kontaminována jezera, půda a více než 200 živočišných a rostlinných druhů v blíže neidentifikované oblasti pokrývající několik tisíc čtverečních kilometrů.

 Zvláště významná byla skutečnost, že radioaktivní "otisky prstů" získané těmito studiemi poukazovaly na neštěstí, vzniklé při ukládání odpadu spojeného s výrobou formy plutonia, vhodné pro zbraně. (Pět radioizotopů, jichž se zprávy týkaly - stroncium-90, ruthenium-106, cesium-137, cer-144 a zirkon-95 - převládají ve vysoce aktivních kapalných odpadech po jednom až dvou letech rozpadu, který následuje po jejich odstranění z reaktoru).

 Lokalizace celého tohoto sovětského výzkumu byla konečně potvrzena poděkováním v jedné z výzkumných prací, které uniklo pozornosti sovětských cenzorů, a které udávalo, že vzorky pocházely z oblasti Čeljabinsku.

 Kousek po kousku zapadly jednotlivé podrobnosti do schématu. K nehodě téměř jistě došlo koncem prosince 1957 či začátkem ledna 1958, protože 9. ledna 1958 radio Moskva věnovalo značnou část vysílacího času informacím o nemoci z ozáření a detailnímu seznamu preventivních opatření.

 To bylo potvrzeno sovětskými vyhnanci, kteří byli tehdy v této oblasti a byli svědky pozdějších účinků. Vláda zřejmě nařídila rychlou evakuaci okolních měst a rekreační budovy a hotely byly zabrány pro nemocnice. Bylo zničeno velké množství potravin a dodány čerstvé zásoby zvenčí. Byl zaveden přídělový systém jako ve válce a území bylo uzavřeno. Hlavní severo-jižní magistrála byla uzavřena 9 měsíců.

 Profesor Leo Tumerman v dopise periodiku Jerusalem Post (New Scientist 30. 6. 1977) uvedl, že cestoval devastovanou oblastí v r. 1960, když jel navštívit místo první větší sovětské atomové elektrárny, Bělojarsk (viz  BĚLOJARSKÝ REAKTOR). Sto kilometrů od Sverdlovska výstražná tabule u cesty varovala řidiče, aby následujících třicet kilometrů nezastavovali a jeli maximální rychlostí se zavřenými okénky. "Na obou stranách cesty byla krajina všude na dohled  mrtvá: žádné vesnice, žádná města, jen komíny zbořených domů, žádná obdělávaná pole či pastviny, žádná stáda, lidé ...nic."

 Tyto dílčí závěry byly později podepřeny zprávou z prosince 1979 - analýzou sovětských map tohoto prostoru, kterou provedli vědci z National Laboratory v Oak Ridge v USA. Srovnáním starších map vyrobených před r. 1958 a novějších přibližně z roku 1970 bylo zjištěno, že názvy třiceti malých obcí menších než dva tisíce obyvatel i několika větších měst byly odstraněny. Města z asi sto kilometrů dlouhého sektoru tvaru písmene L opravdu zmizela, což dokazovalo masový přesun obyvatelstva. Byl změněn i odvodňovací systém oblasti. Bylo odhadnuto, že byla kontaminována většina okolí průmyslového města Kasli a 14 jezer a asi 1619 km2 země bylo otráveno.

 Přesná příčina této pohromy zůstává předmětem dohadů, ale Medvěděv se domnívá, že nejpravděpodobnější vysvětlení je běžná chemická exploze způsobená nahromaděním plynů okolo horkého nukleárního odpadu. V padesátých letech byly technologické postupy pro zacházení s nukleárním odpadem nedokonalé a kvůli úspoře času byly ještě mnohdy obcházeny.

 Medvěděvovo svědectví bylo příkře odmítnuto mnohými nukleárními vědci včetně předsedy UKAEA, sira Johna Hilla, který podle Pringle and Spigelmana označil tento názor jako "pouhou science fiction". Celý problém zacházení s nukleárními odpady byl předmětem sporu zvláště v r. 1977, protože tehdy bylo prováděno rozsáhlé zkoumání návrhů na rozšíření zařízení na regeneraci vyhořelého paliva ve Windscale.

 Analýza z Oak Ridge dala podnět i k jinému možnému vysvětlení této pohromy. Podle toho bylo možné, že z nukleárních odpadních produktů, dříve než byly skládkovány, bylo odstraňováno cesium-137. K tomu byl používán proces, jehož důsledkem je vznik odpadu obsahujícího velké množství dusičnanu amonného. V tanku na ukládání vysoce aktivního odpadu pak selhání chladicího systému mohlo iniciovat mohutnou explozi.

 Při diskusi v americkém televizním, [reportážně-investigativním, pozn. překl.] programu "60 minut" (vysílán na CBS 9. 11. 1980) potvrdil vedoucí vědeckého zpravodajství pro CIA v letech 1955-1963 Herbert Scoville, že i CIA a AEC tehdy o této pohromě věděly. Ralph Nader, jehož organizace Kritická hmota získalo tuto informaci skrz FOIA, se domnívá, příkaz pro utajení této události byl vydán i v USA. Dr. Medvěděv prohlásil v diskusi "60 minut", jíž se také zúčastnil: "V minulých osmi letech nabyla na síle veřejná diskuse o nukleární energii. Kdyby naše vláda byla prozradila důkazy o této katastrofě s radioaktivním odpadem v Sovětském svazu, uveřejnila je a informovala lidi o skutečných nebezpečích nukleární energie, tento spor by byl mohl proběhnout již koncem padesátých a začátkem šedesátých let - v kritické době, kdy se vlády a veřejné instituce rozhodly všude okolo propagovat jaderné elektrárny".

 Moderátor pořadu, Dan Rather, diskusi uzavřel: "...zacházení s nukleárním odpadem... je stále největším problémem, který dnes programy nukleární energie provází. Jak uvedla americká NRC,  nukleární nehoda kdekoliv na světě je nukleární nehodou všude na světě ".

 Tři léta trvající výzkum, který prováděla Národní laboratoř v Los Alamos pro americké Ministerstvo energetiky, který byl zveřejněn v lednu 1982, popíral možnost jakékoliv větší nehody týkající se nukleárního odpadu. Navrhoval vysvětlení, že za pomalou, ale úplnou kontaminaci životního prostředí v okolí Kyštymu byly zodpovědny tři faktory: 1. Voda, používaná od roku 1950 k chlazení reaktorů, silně kontaminovaná průtokem děravými palivovými tyčemi, byla vypouštěna do řeky Teča a tak se kontaminace rozšiřovala; 2. Vegetaci v okolí 20 km okolo zařízení zničily kyselé deště. K extrakci plutonia-239 z ozářených palivových článků byla používána kyselina dusičná a vzniklé oxidy dusíku, jod a xenon byly odváděny ze zásobníků do atmosféry, kde z nich vznikaly nebezpečné a patrně radioaktivní kyselé deště; 3. Sověti ukládali svůj nukleární odpad spíš v otevřených nádržích než v uzavřených cisternách. Po odpaření tekutiny se tak dno nádrže mohlo pokrýt vysoce radioaktivním prachem, který mohl být rozptýlen silnějším větrem.

 Výzkumníci uvažovali, že rozsáhlá radiace si vynutila evakuaci místních obyvatel, a že domy v oblasti byly spáleny, aby se lidem zabránilo v návratu. Zpráva uvádí, že v šedesátých letech bylo do oblasti dopraveno "komando smrti" tvořené vězni, kteří na kontaminovanou plochu rozprostřeli na tři stopy vysokou vrstvu písku a hlíny. Tato zpustošená krajina, ohražená a přejmenovaná na "Čeljabinský celosvazový radiologický manévrovací a cvičný prostor", byla pak používána jako cvičný prostor pro tankové oddíly.

 Medvěděv stále věří, že tam došlo k větší nehodě a tvrdí, že jeho analýza událostí byla  potvrzena jedním členem Akademie věd SSSR.

Další zprávy o Kyštymu se objevily v prosinci 1988. Vedoucí švédské sítě Space Media uváděl, že jejich analýzy snímků získaných satelity Spot a Landsat v letech 1987 a 1988 ukazují, že komplex v Kyštymu znovu pracuje a nové zařízení se rozšiřuje severovýchodním směrem, pět kilometrů od původního komplexu.

 Švédská společnost také citovala Dr. Medvěděva, který tvrdil, že slyšel od sovětských úředníků pro nukleární bezpečnost, že v r. 1967 došlo v oblasti k další větší nehodě.

 V prosinci 1988 došlo také k prvnímu oficiálnímu sovětskému doznání o nehodě v Kyštymu. Jevgenij Velichov, vicepresident Akademie věd SSSR, měl v Japonsku přednášku na mítinku sponzorovaném japonským nukleárním průmyslem a vládou. Řekl svým posluchačům: "Nemáme dostatek informací, protože se to událo před začátkem glasnosti. Ale podrobnosti by měly být zveřejněny a slibuji, že se budu v tomto směru velmi snažit. Myslím, že vyjdou najevo." (Nucleonics Week 8. 12. 1988)

 

 11. březen 1958

 BROKEN ARROW (ZLOMENÝ ŠÍP) 3, FLORENCE, JIŽNÍ KAROLÍNA                           OBSAH.>>>>>>>

 

 Eskadra strojů B-47 z 308. bombardovací letky Strategického vzdušného komanda (SAC) umístěného na Hunterské letecké základny těsně vedle města Savannah v Georgii, byla vyzbrojována pro delší polní cvičení. V operaci s kódovým označením Snow Flurry (Sněžná metelice) měla letadla letět na jednu ze čtyř amerických základen v severní Africe, přičemž napodobovala bitevní podmínky.

 Stejně jako ostatní letadla v eskadře, i letadlo číslo 876 s názvem Město Savannah mělo na palubě skutečnou atomovou bombu, označovanou letci jako "prase". Letadlo neslo také detonátor ve tvaru zátky v uzavřené bezpečnostní schránce, který mohl být použit ke kompletaci zbraně v případě příjmu a potvrzení speciálního kódovaného signálu. Krátce po startu, asi ve výši 4 300 m, se bomba uvolnila ze svého upevnění a prorazila skrze dvířka bombového krytu.

 Bomba spadla do zahrady domu Waltera Gregga v malém městě Mars Bluff nedaleko Florence v Jižní Karolíně, kde vyhloubila kráter 11 metrů hluboký a 23 metrů široký. "Právě když jsem běžel se svým chlapcem do garáže, odfouklo to její stěnu a střechu," vzpomínal si později Gregg. "Okolo nás padaly klády. Všechno zalila hustá zelená mlha, pak mrak černého kouře. Trvalo to asi 30 sekund. Když se vyjasnilo, díval jsem se na dům. Střecha byla zřícena a jedna strana téměř pryč." (Burleson)

 Chemická roznětka určená k odpálení nukleární válečné hlavice explodovala se silou několika set kilogramů trinitrotoluenu. Protože se uvolnilo velké množství tepla, došlo k vypaření nukleárního materiálu a vytvoření prstence zamoření plutoniem okolo základního bodu - místa přímo pod výbuchem. Tlaková vlna z výbuchu vyšinula auta, porazila stromy a poškodila domy v okruhu o poloměru osm set metrů. Dům Waltra Gregga byl zcela odepsán, i když on sám i jeho rodina vyvázli pouze s menšími zraněními.

 Do akce nastoupila speciální nehodová jednotka pod velením generálmajora Carlese B. Doughera, velitele 38. letecké divize v Hunteru. Za 72 hodin byly z místa odstraněny radioaktivní látky a bylo prohlášeno, že území je bez kontaminace, i když byl sledován ještě několik měsíců zdravotní stav místních obyvatel, aby bylo zajištěno, že nebyli vystaveni žádné radiaci.

 Když byl Gregg ujištěn vládou, že dostane plnou náhradu, začal vidět celou záležitost z lepší stránky. "Vždy jsem si přál mít plavecký bazén", řekl, "a nyní mám pro něj zadarmo výkop. Mohu jej otevřít pro veřejnost. A mohu vybírat vstupné za vykoupání ve vodě obohacené uranem." Za pět měsíců nakonec dostal od Air Force 54 tis. dolarů jako náhradu , tedy jen část ze 300 tisíc, které žádal. Kdyby bomba byla spadla o 50 metrů dál, byla by zahynula celá rodina.

 Vše mělo i širší důsledky. Americká Air Force po zjištění, že závada byla mechanického původu, nařídila, aby ve všech letadlech nesoucích nukleární bomby byly tyto zbraně během praktických bojových cvičení zajištěny proti vypadnutí. To snížilo možnost náhodného uvolnění, ale zvýšilo nebezpečí pro posádku v případě havárie letadla.

 

 DOPLŇUJÍCÍ PŘÍHODY                                               OBSAH.>>>>>>>

 

13. února 1950 V bombardovacím letadle B-36 došlo během simulovaného válečného útoku na cestě z Aljašky do Texasu k vážným mechanickým nesnázím a letadlo se zřítilo na ostrov Vancouver na pobřeží kanadské Britské Kolumbie. 16 členů posádky a jeden cestující, kteří byly na palubě, seskočili padákem do bezpečí a byli zachráněni. Nukleární zbraň, která obsahovala slepou schránku, bez nukleárního materiálu, byla vymrštěna ve výšce 2 400 metrů nad Tichým oceánem. Silná výbušnina zbraně při nárazu explodovala. Po zbrani nebylo dále pátráno. (DOD/CDI)

11. dubna 1950 Letoun B-29 narazil 3 minuty po startu ze základny v Kirtlandu v Novém Mexiku do hory na základně Manzano, což je místo "mrtvého skladu", kde byly ukládány zastaralé zbraně. V letadle vypukl požár, který způsobil smrt třinácti členů posádky. Jedna nukleární zbraň, která byla na palubě letadla, měla instalované detonátory a část jejího vysoce explozivního materiálu shořela v benzinovém požáru. Jiné kousky nevyhořelé výbušniny byly rozmetány do okolí trosek. Schránka obsahující nukleární materiál byla na palubě letadla, ale nebyla umístěna do zbraně "z bezpečnostních důvodů". (DOD/CDI)

13. července 1950 Letadlo B-50, které bylo na cvičném letu ze základny Biggs u El Pasa v Texasu, náhle sklouzlo do střemhlavého letu a rozbilo se u Lebanonu v Ohiu, přičemž zahynulo 16 mužů posádky. Při nárazu došlo k detonaci silné výbušniny ze zbraně na palubě, takže vznikl kráter hluboký 8 metrů a o ploše 20 metrů čtverečních. Na palubě nebyla schránka s nukleárním materiálem. (DOD/CDI)

5. srpna 1950 Bombardovací letadlo B-29, které odstartovalo několik minut před půlnocí, právě v den pátého výročí Hirošimy ze základny Fairfield-Suisun, narazilo před koncem startovací dráhy. Stalo se tak poté, co pilot hlásil kontrolní věži, že dva motory špatně pracují a že se zasekl podvozek. Letadlo neslo alespoň jednu nukleární zbraň (tato skutečnost je stále oficiálně popírána), asi tucet dvěstětřicetikilogramových trhavých bomb, tři sta hektolitrů benzínu a posádku 20 lidí. Během několika minut bylo letadlo v moři plamenů a 19 lidí zahynulo, včetně druhého pilota a velitele základny, generála Roberta F. Travise. Dalších 60 lidí bylo zraněno. (DOD/CDI, D.E.Kaplan, „Where the bombs are“ ("Kde jsou bomby"), New West, duben 1981)

10. listopadu 1950 Z důvodu poruchy při letu byla zbraň, která neobsahovala schránku s nukleárním materiálem, vystřelena z výšky 3 200 metrů směrem nad vodu (není uvedeno přesně kam, pouze "mimo Spojené státy"). Byl pozorován výbuch silné třaskaviny. Nález této nukleární zbraně nebyl zaznamenán. (DOD/CDI)

17. ledna 1955 Nautilus, spuštěný na vodu tohoto dne, byl první ponorkou na světě na nukleární pohon a urazil 100 676 km poháněn kouskem uranu-235 velikosti golfového míčku. První nehodu utrpěl ještě před spuštěním na moře. Parní trubka v reaktorovém oddělení se roztrhla a tak se ukázalo, že při jeho konstrukci bylo použito obyčejného potrubí místo bezešvého typu. Všechno podezřelé potrubí muselo být vyměněno. List Washington Post přinesl v prosinci 1957 zprávu, že bylo zatopeno reaktorové oddělení ponorky, protože jeden z ventilů pracoval špatně. V dubnu příštího roku se vytvořila prasklina v jednom z parních kondenzátorů a reaktor byl odstaven. Kapitán nařídil, aby bylo do chladicího systému nalito 70 litrů tekutiny, která se běžně používá na [prozatímní] opravy automobilových chladičů; [vytvoří v systému jemných trubek chladiče povlak na jejich povrchu, který utěsní malé trhliny, ale také sníží chladicí kapacitu. Pozn. překladatele]. To prasklinu zacelilo a reaktor byl znovu uveden do chodu. (Neptune, E. Gray, Sea Classic International, podzim 1986)

29. listopadu 1955 EBR-1 byl experimentální rychlý množivý reaktor na U-235, umístěný v americké Národní stanici pro testování reaktorů v Idahu. Jednalo se o druhý "energetický reaktor" na výrobu elektřiny na světě (prvním byl sovětský APS-1 v Obninsku). Během testů charakteristik chování EBR-1 měla být energie zvyšována až k bodu, při kterém se reaktivita zdvojnásobovala každou desetinu sekundy. Testům asistoval jeden ze štábu vědců, který měl za úkol dát ústní příkaz k zastavení reaktoru a tím k okamžitému ukončení experimentu.

 Test probíhal, ale když byl dán příkaz, technik u kontroly stiskl knoflík pro zastavování pomalé místo okamžitého. V několika sekundách, než stačil stisknout správný knoflík, se téměř polovina palivových tyčí roztavila do jedné hromady na dně kontejnerové nádoby. Množství v hromadě naštěstí nedosáhlo kritické hmotnosti.

 Ani Lewis Strauss, předseda AEC, která reaktor vlastnila a provozovala, o této nehodě nevěděl a dověděl se o ní až po šesti měsících, kdy byl dotazován listem Wall Street Journal a musel přiznat, že o ní nic neví. Teprve pak AEC konečně připustila, že došlo k nehodě (viz REAKTOR SL-1 V IDAHO FALLS). (John G. Fuller, We Almost Lost Detroit (Téměř jsme přišli o Detroit), Berkley Books, 1984, Patterson, Bertini).

10. března 1956 Letoun B-47, jedno ze čtyř letadel, které bylo na seznamu přímých letů ze základny MacDill v Tampě na Floridě na "jednu zámořskou základnu", nenavázalo spojení na svém druhém tankovacím místě nad Středozemním mořem. Selhalo intensivní pátrání po letadle, posádce i dvou schránkách s nukleárním materiálem v přenosných pouzdrech, které byly na palubě. Toto zmizení bylo kvalifikováno jako nehoda. (DOD/CDI)

19. srpna 1956 Během testování reaktoru při plném výkonu na palubě nové ponorky amerického námořnictva Seawolf, která se nacházela u Grotonu ve státě Connecticut, se tento experimentální sodíkem chlazený nukleární reaktor proděravěl. Po nouzových opravách plavidlo své počáteční mořské zkoušky dokončilo, a to v únoru 1957, při sníženém výkonu, ale problémy spojené s chlazením reaktoru sodíkem námořnictvo přiměly, aby tento reaktor nahradilo typem chlazeným vodou. U dalších ponorek pak byly užívány pouze tyto typy. (Neptune)

28. července 1957 U nákladního letadla C-124 došlo na cestě z letecké základny v Doveru ve státě Delaware do Evropy, při níž mělo na palubě tři nukleární zbraně a jednu nukleární nálož (neumístěnou ve zbrani), k poruše dvou z jeho motorů. Protože bylo nemožné dodržet letovou hladinu, bylo rozhodnuto shodit náklad do moře, aby se zachránilo letadlo a posádka. Dvě z nukleárních zbraní byly vyhozeny do Atlantického oceánu, jedna z výše 1 370 metrů, druhá 760 metrů. Bylo předpokládáno, že obě se zničily při nárazu, ale k detonaci nedošlo a nikdy nebyly nalezeny ani tyto zbraně ani jejich trosky. Jsou stále ještě někde v moři. (DOD/CDI)

11. října 1957 Letadlu B-47 praskla při startu ze základny v Homesteadu na Floridě v USA pneumatika na podvozku, a proto krátce po odlepení od země havarovalo. Na palubě mělo jednu nukleární zbraň a jednu nukleární schránku v přenosném pouzdře. Letadlo spadlo do neobydleného prostoru asi 1 200 metrů od konce startovací dráhy. Nukleární zbraň byla obklopena plameny a hořela a doutnala čtyři hodiny, během nichž došlo ke dvěma silným výbuchům. Nukleární schránka a její přenosné pouzdro byly nalezeny nepoškozené. Zahynuli čtyři muži posádky. (DOD/CDI)

31. ledna 1958 Letadlo B-47 na jedné "zámořské základně", patrně americké letecké základně v Sidi Slimanu ve Francouzském Maroku, havarovalo při provádění simulovaného startu během cvičné pohotovosti. Neslo jednu nukleární zbraň. Toto letadlo hořelo sedm hodin. Nedošlo sice k explozi silné výbušniny, ale radioaktivní kontaminace způsobila, že trosky a asfalt pod nimi musely být odstraněny. Po této srážce byly cvičné pohotovosti dočasně zastaveny a kola letadla byla prověřena, zda nejsou vadná. (DOD/CDI)

5. února 1958 Letadlo B-47 ze základny Hunter v Savannah ve státě Georgia, které provádělo simulovaný bitevní let s nukleární zbraní na palubě, se srazilo ve střední letové hladině s letounem F-86. Třikrát se pokusilo o přistání v Hunteru, ale nemohlo dostatečně snížit letovou rychlost. Aby se vyhnulo tomu, že vystaví základnu nebezpečí velmi silného výbuchu (nukleární schránka na palubě nebyla), shodilo nukleární zbraň z výše 2 200 metrů do oceánu, několik kilometrů od ústí řeky Savannah v Georgii. Zbraň nebyla nikdy nalezena. Letadlo přistálo bezpečně. (DOD/CDI)

4. listopadu 1958 V letadle B-47, nesoucím jednu nukleární zbraň, vypukl při startu ze základny Dyess v Texasu požár. Tři ze čtyř členů posádky se bezpečně katapultovali. Čtvrtý zahynul v letadle, které se zřítilo z výšky 450 metrů. Silná výbušnina zbraně explodovala a vyhloubila při tom kráter o průměru 11 metrů a hloubce 2 metry. "V blízkosti místa srážky byly nalezeny nukleární látky." (DOD)

18. listopadu 1958 V Národní stanici pro testování reaktorů ve státě Idaho bylo vybudováno "Zařízení pro experimentální sledování tepelné výměny v reaktorech k testování nejvnitřnějších vysokoteplotních zón aktivní zóny reaktoru. Při této příležitosti měl být používán automatický servo-mechanismus na zvyšování energie nejvnitřnější reaktorové zóny z 90 na 100 %, reagující na reaktorový indikátor energie. Reaktor byl manuálně nastaven až na devadesátiprocentní hladinu a pak byl zapnut automatický mechanismus. Energie začala růst tak jak bylo plánováno, ale pak indikátor energie signalizoval nesprávně pokles energie. Servo-mechanismus na to reagoval vytažením řídicích tyčí, což způsobilo rychlý vzrůst energie nad hladinu 100 %. Reaktor reakci automaticky zarazil, ale jeho nejvnitřnější zóna již utrpěla rozsáhlou škodu. Určité množství radiace proniklo do zařízení a nějaké bylo zjištěno i mimo budovu, ve směru větru. Délka časového úseku mezi zapnutím servo-mechanismu a automatickým zaražením byla asi 20 sekund.(Bertini)

26. listopadu 1958 Letoun B-47 se vzňal na půdě základny Chennault u jezera Charles v Louisianě. V ohni byla zničena jedna nukleární zbraň, která kontaminovala trosky letadla. (DOD)

18. ledna 1959 Letadlo F-100 Super Sabre (šavle) obranného typu, určené jako nosič střel vzduch-vzduch s možnou nukleární náplní, explodovalo v plamenech na rozjezdové dráze jedné pacifické základny při nezpozorovaném vystříknutí paliva z vnějších palivových nádrží. (Není uvedeno přesné místo, ale americké základny byly v té době na Okinawě, Tajwanu, v Jižní Korei a Thajsku). Nukleární schránka nebyla v blízkosti letadla a nehoda se jí netýkala. (DOD/CDI, Hanson)

6. července 1959 Letadlo C-124 s úkolem vyzkoušet organizaci přesunu vojáků a nukleárního materiálu havarovalo při startu ze základny Barksdale v Louisianě a vzňalo se. Oheň zničil letadlo a nukleární zbraň. "Vyskytla se omezená kontaminace na velmi malé ploše přímo pod zničenou zbraní." (DOD)

26. července. 1959 V sodíkovém experimentálním reaktoru AEC v Santa Barbaře v Kalifornii prokázala řada testů, že do sodíkového chladiva pronikl tetralinový tmel. V něm se rozložil a pokryl palivové články, a tím zhoršil převod tepla. Střídavě byly podnikány pokusy o vyčištění chladiva a palivových článků.

 Během konečného běhu bylo nezbytné reaktor zastavit čtrnáctkrát, z toho desetkrát nouzově. Když nakonec operátoři reaktor odstavili, aby zjistili příčinu těchto problémů, nalezli 10 ze 43 palivových svazků vážně poškozených a zjistili, že uniklo trochu radioaktivity. (Bertini)

18. srpna 1959 Motor helikoptéry amerického letectva, který vybuchl během testování v hangáru na palubě lodi Wasp (Vosa), způsobil řadu požárů, jejichž hašení trvalo déle než dvě hodiny. Loď nesla nukleární zbraně. Sklady se střelivem byly pro jistotu zaplaveny a byly vykonány přípravy i pro zaplavení skladu nukleárních zbraní, i když to se nakonec ukázalo být zbytečné. Nicméně voda při usilovném hašení požáru do skladu pronikla podle elektrických kabelů. (Neptune)

15. října. 1959 Letadlo B-52, nesoucí dvě nukleární zbraně bez roznětek, se srazilo s tankovacím letadlem KC-135, které mu předávalo palivo ve výši 9 800 metrů nad Hardinsbergem v Kentucky. Čtyři muži z osmičlenné posádky letadla B-52 se bezpečně katapultovali. Všichni čtyři muži z posádky zásobovacího letadla zahynuli. Obě nukleární zbraně byly nalezeny neporušeny. Jedna byla částečně ohořelá, ale "nezpůsobilo to žádný rozptyl nukleárního materiálu nebo jinou kontaminaci". (DOD)


 

ŠEDESÁTÁ LÉTA

 

 1960 - 1968

 FRANCOUZSKÉ JADERNÉ POKUSY, ČÁST 1                                      OBSAH.>>>>>>>

 

 V 50. letech zahájili Francouzi vlastní vojenský jaderný program zvaný Síla úderu (Force de frappe). K uskutečnění tohoto programu byl založen Komisariát pro atomovou energii (Commissariat a l énergie atomique - CEA). Sedm let byl Pierre Guillaumat jeho generálním předsedou a za tuto dobu dovedl projekt jaderných zbraní až do konce. Během jeho působení se ve funkci vystřídalo ne méně než jedenáct ministerských předsedů. Na vyzkoušení zbraně bylo potřeba najít pokusné území, v r. 1957 bylo vybráno Reggane ve Francouzském Alžírsku a první pokus byl naplánován na rok 1960.

 Před přípravou vlastních pokusů navštívila francouzská delegace v letech 1957 a 1958 americké pokusné území v Nevadě. Při pokusu Smoky 31. srpna 1957 vyzkoušeli řadu podzemních krytů, výzbroje a měřicích přístrojů.

 První francouzský pokus se uskutečnil 13. února 1960 pod krycím jménem Gerboise Bleue. Účinku výbuchu byl kromě rozsáhlého arsenálu válečné výzbroje vystaven také celý zvěřinec a 150 alžírských zajatců (podle údajů alžírské televize, o kterých informovala francouzská tisková agentura - AFP - v Paříži 11. 5. 1985). V letech 1960 a 1961 následovaly tři další atmosférické pokusy a potom byly pokusy přemístěny do podzemí. V letech 1961 až 1966 bylo v masívu Hoggar, asi 560 km jihovýchodně od Reggane, uskutečněno dalších 13 pokusů. Poslední atmosférický pokus byl proveden 25. dubna 1961 ve velkém chvatu, protože hrozilo nebezpečí, že alžírské povstalecké oddíly se pod vedením generála Maurice Challe (bývalý vrchní velitel francouzských ozbrojených sil v Alžírsku) bomby zmocní. Chemická trhavina, která byla použita k odpálení bomby, selhala.

 Při prvním podzemním pokusu, s krycím jménem Beryl, který se uskutečnil 1. května 1962, se měl vyzkoušet prototyp bomby AN 11 pro letadlo Mirage IVA. Vzhledem k tomu, že byly přítomny dvě prominentní osoby (jedna z ministerstva obrany), byla nálož odpálena navzdory nepříznivým větrům i proti doporučení Výboru jaderné bezpečnosti (CNS). Skalní rozsedlinou unikly radioaktivní páry, takže bylo dvanáct vojáků zasaženo radioaktivním zářením, devět z nich dávkami většími než 100 rem.

 Do pěti let po skončení koloniální války a vyhlášení alžírské svrchovanosti v r. 1962 museli Francouzi najít nové pokusné území. Rozhodli se pro Francouzskou Polynésii a v roce 1963 obsadili francouzští legionáři neobydlené atoly Moruroa a Fangataufa, na nichž začali budovat systém základen s veškerým zařízením a organizací pro nový výzkumný program.

 Moruroa je dlouhý, úzký korálový útes (30x10 km), který obepíná lagunu a skládá se z porézního vápence, spočívajícího na tvrdém a drsném čedičovém podkladu, zbytku staré vyhaslé sopky. (V tahitštině toto slovo znamená "velmi tajuplné místo", jméno bylo kartografy francouzského námořnictva zkomoleno na "Mururoa".)

 První atomový pokus ve Francouzské Polynésii byl proveden 2. července 1966. V letech 1966 až 1974 uskutečnili Francouzi v Tichomoří 44 atmosférické pokusy, z toho 39 na Moruroa a 5 na Fangataufě.

 Zpočátku byly kolem pokusů vedeny spory. Francouzi opakovaně ujišťovali, že: "se nedostane ani jediná radioaktivní částečka na žádný obydlený ostrov." (Danielsson, 1986) Nositel Nobelovy ceny dr. Albert Schweitzer zůstal nepřesvědčen. 17. dubna 1967 napsal poslanci teritoriálního sněmu (TA) na Tahiti Johnu Tearikimu, následující dopis: "Již dlouho před tím, než jsem dostal Váš dopis, jsem si dělal starosti o osud národů Francouzské Polynésie. Od roku 1955 bojuji proti jaderným zbraním a proti jejich výzkumu. Je smutné číst o tom, jaké se páchá násilí na obyvatelstvu Vašich ostrovů. Také jsem věděl, že ani francouzský parlament nebude chtít pomoci. Nemá odvahu odporovat a postavit se vojenské generalitě, která je odhodlána konat jaderné pokusy ve Vaší zemi. Ti, kteří tvrdí, že jaderné pokusy nepřinášejí nebezpečí, lžou. Kdo by si mohl pomyslet, že by Francouzi vydali své občany vojsku tímto způsobem?"

 Danielssonovi (1986) píší: "Až do června r. 1963 byly v Journal Officiel každý měsíc zveřejňovány statistiky, které mimo jiné obsahovaly počet zemřelých a příčiny jejich smrti. Také podrobné informace o nemocích a epidemiích byly snadno dostupné. Ale od toho dne, kdy si CEA zařídil své velitelství v Polynésii (nachází se tam dodnes), nebyly už žádné úřední zdravotnické statistiky publikovány. A co je ještě horší: když se někdo odváží zahájit vyšetřování v této posvátné věci, je okamžitě ohlášen tajné policii."

 V září 1966 navštívil De Gaulle na palubě lodi De Grasse ostrov Moruroa, aby mohl pozorovat atmosférický jaderný výbuch. Protože již byl se svým časovým plánem pozadu, nařídil, aby pokus - nejsilnější atmosférický výbuch až do dneška - byl proveden okamžitě, i když hrozilo nebezpečí, že spad bude donesen nepříznivým větrem k obydleným ostrovům.

 Explozí této bomby o síle 120 kt dne 11. září byla těžce zamořena oblast dlouhá tři tisíce kilometrů. Byly zasaženy všechny ostrovy na západ od Moruroa, podle vzdálenosti od výbuchu za několik hodin nebo dní, a spad zamořil i ostrovy Západní Samoa vzdálené více než 3 000 km po směru větru, ostrovy Fidži a Cookovy ostrovy. Podle odhadu Národní radiologické laboratoře z Nového Zélandu obsahovala dešťová voda v nádržích v hlavním městě Apii (Západní Samoa) radioaktivitu 135 000 pCu/l.

 Obyvatelé ostrovů, kteří utekli na Tahiti, potvrdili pověsti, že Francouzi budovali na některých ostrovech protiatomové kryty. Na prvním zasedání Polynéského teritoriálního sněmu (TA) v červnu 1967 byla francouzská vláda vyzvána, aby přesně určila vlastnosti radioaktivního zamoření a aby proto pozvala tři zahraniční specialisty a tři francouzské vědce, aby uskutečnili výzkum přímo na místě. Tuto výzvu francouzská vláda ignorovala.

 Ještě v témže měsíci a také v měsíci následujícím byly odpáleny tři menší jaderné nálože v atmosféře a jedna na mořské hladině. Následkem toho museli být evakuováni a hospitalizováni (aby mohli být vyšetřeni a dekontaminováni) dva francouzští meteorologové z ostrova Tureia, který leží 126 km severně od Moruroa. Šedesát obyvatel ostrova Tureia nebylo evakuováno ani nebylo učiněno žádné opatření pro jejich bezpečnost.

 V květnu 1968 bylo na ostrovech Moruroa, Hao (stálá základna 370 km severozápadně od Moruroa), Fangataufa a na Tahiti 5 936 francouzských vojáků a 2 265 civilních techniků. V témže roce se v rámci pokusů zdržovaly v této oblasti letadlová loď a tři křižníky s dalšími 7 018 osobami na palubě.

 Při čtvrtém z pěti pokusů odpálili Francouzi svou první termojadernou bombu o síle 2.6 Mt. Tímto výbuchem byl ostrov Fangataufa tak silně zamořen, že musel být pro lidi uzavřen na dobu šesti let. Druhá termojaderná bomba byla proto odpálena (8. září) nad Moruroa.

 

Foto: Pohled hrozivé krásy: atmosférický výbuch nad francouzským pokusným územím na Moruroa v jižním Tichomoří.

 

 

 

 7. - 8. červen 1960

 POŽÁR RAKETY BOMARC, NEW JERSEY                                           OBSAH.>>>>>>>

 

 Raketa BOMARC byla 14 metrů dlouhá protiletadlová zbraň, která měla vyhledávat vysokoletící nadzvuková letadla ve vzdálenosti až 720 km a zničit je i s jejich jadernými bojovými hlavicemi. Bylo plánováno přibližně 45 raketových základen. Deset z nich bylo v provozu v různých letech mezi r. 1959 a r. 1972 a na vrcholu rozvoje v nich bylo umístěno celkem 238 raket.

 Dvacet osm těchto raket země-vzduch bylo uskladněno v pohotovostním stavu u 46. protivzdušné raketové eskadry v okrese [county] Jackson (New Jersey), 16 km východně od letecké základny McGuire. Jedna raketa BOMARC byla 7. června 1960 zničena výbuchem a následným požárem, které způsobila exploze vysokotlaké nádrže naplněné héliem. Přitom praskly další palivové nádrže rakety. Oheň zničil bojovou hlavici, ale trhavinu nepřivedl k výbuchu. Do atmosféry uniklo neznámé množství plutonia.

 New York Times psaly, že: "Atomová bojová hlavice zřejmě spadla do žhavé hmoty, která byla vlevo od rakety, a tam byla 45 minut vystavena ohni." Radiace byla způsobena z následujícího důvodu: "Kovový hořčík s příměsí thoria, ze kterého se skládá část zbraně, začal hořet... Kov, který je sám o sobě radioaktivní, se změní na vysoce radioaktivní, když hoří." (CDI)

 V roce 1985 svolili úředníci amerického letectva vydat Ministerstvu životního prostředí (DEP) v New Jersey všechny materiály o nehodě, které nejsou klasifikovány jako tajné. Tak mohli státní úředníci stanovit: a) zda se částice plutonia uvolněné při požáru snesly na obydlené území; b) zda je stanoviště raket, které bylo mezitím opuštěno a částečně zakryto železobetonem, bezpečné. Úředníci ministerstva se obávají, že kontaminace, která byla podle výpovědi Pentagonu omezena na plochu do 30 m od místa požáru, může nyní vyluhováním z půdy zasáhnout podzemní vody.

 

 3. leden 1961

 REAKTOR SL-1 V IDAHO FALLS, STÁT IDAHO

 Stacionární nízkovýkonný reaktor SL-1 byl prototypem třímegawattové vojenské atomové elektrárny a jedním ze sedmnácti reaktorů Národní stanice testování reaktorů (NRTS) Komise pro atomovou energii (AEC). Byl umístěn na odlehlém místě u Idaho Falls o rozloze 2 300 km2, bez požárnické, lékařské nebo jiné pohotovostní služby. Reaktor SL-1 sloužil k získávání provozních zkušeností, k vývoji testů výkonnosti elektráren, k získání údajů o vyhoření jádra, ke školení vojenského personálu v obsluze a údržbě a také k testování komponentů, které by podle možností mohly být později použity ve zlepšené verzi. Když byl reaktor SL-1 uveden v srpnu 1958 do provozu, byl nejmenším známým výkonným reaktorem. Byl částí vojenského programu na vývoj jednoduchých a kompaktních jaderných elektráren, které je možné přemístit letadlem do odlehlých arktických krajů. Začátkem roku 1961 byl SL-1 již 1 100 hodin v provozu. 3. ledna 1961 se na reaktoru v Idaho Falls stala první nehoda, která bezprostředně způsobila několik úmrtí.

 Podle Bertiniho zprávy reaktor "byl v prosinci 1960 vypnut kvůli údržbářským pracem a měl být opět uveden do provozu 4. ledna 1961. Než byl reaktor opět spuštěn, bylo instalováno další přístrojové vybavení a při tom musely být odpojeny řídicí tyče od svého pohonu. Instalace vybavení byla ukončena během denní pracovní směny 3. ledna a následující směna, pracující od 16.00 do 24.00 hodin, měla za úkol znovu připojit řídicí tyče."

 V 16.00 hodin onoho dne spojili tři mladí technici - Richard McKinley, John Byrnes a Richard Legg - řídicí tyče tak, aby mohl být reaktor uveden zpět do provozu. Dva z nich byli zkušení a kvalifikovaní reaktoroví technici a třetí byl na zácviku.

 Bertini popisuje, co se stalo:

"Jakmile jsou řídicí tyče rozpojeny, je možné je manuálně úplně vytáhnout z reaktoru. Tato skutečnost je ospravedlňována tím, že údržba v odlehlých oblastech by měla být co nejjednodušší. Avšak vytažení centrální řídicí tyče asi o 40 centimetrů stačí k tomu, aby se reaktor uvedl do kritického stavu.

 První zaznamenání nehody bylo ve 21.01 hodin, kdy v prostorech hasičů a na bezpečnostní centrále NRTS zazněl poplašný signál. Obě tyto budovy se nacházejí ve značné vzdálenosti od SL-1. Protože nebylo jasné, co poplach vyvolalo, jestli požár, radioaktivní záření nebo kolísání napětí, přispěchali jak požárníci, bezpečnostní personál, tak i fyzik, studující vliv ionizujícího záření na lidský organismus.

 Nejdříve hledali tři muže v budově, která sousedí s reaktorovou budovou, pak v suterénu samotné reaktorové budovy, ale množství radioaktivního záření bylo vyšší než mohly ukázat jejich dozimetry (25 rentgenů/hod.), a proto se vrátili. Nezaznamenali žádný kouř ani oheň. Telefonovali do dalších zařízení na území NRTS, ale pohřešovaní muži nikde nebyli, z toho bylo vyvozeno, že stále ještě musejí být v reaktorové budově. Postupně přicházelo stále víc a víc pomocníků, vojáků a speciálních fyziků.

 Dva muži v ochranném oblečení se vydali nahoru po schodech v reaktorové budově, ale když jejich měřiče zaregistrovaly záření 200 rentgenů za hodinu, stáhli se zpět. Následoval je jiný pár mužů a ti dokázali vyjít až ke konci schodů a podívat se do základů reaktoru, kde naměřili 500 rentgenů za hodinu, a proto se také rychle vrátili. Nespatřili žádného ze tří pohřešovaných, ale viděli důkazy nehody. Bylo přibližně 22.30 hodin.

 Dva další muži pronikli až do základů reaktoru a tam objevili dva muže, jeden z nich se ještě pohyboval. Dostavilo se tam pět dalších mužů a naložilo jednoho postiženého na nosítka. Pak se ujistili, že druhý muž (Byrnes) je mrtvý, a vyběhli ze základů. Muž na nosítku (Legg) měl být dopraven do nemocnice, ale zemřel již při převozu, dřív než jej odvezli dále od reaktoru, a proto se záchranka vrátila zpět k SL-1.

 Čtyři další muži vstoupili do základů a hledali třetího chybějícího muže (McKinley). Když se podívali vzhůru, objevili ho přitisknutého řídicí tyčí ke stropu. Protože si mysleli, že je mrtvý, nepokoušeli se jeho tělo vyprostit a záchranná akce byla přechodně zrušena.

 V 6.00 následujícího dne byl vyložen mrtvý muž ze záchranky, aby mohl být dekontaminován. Při odstrojování mrtvoly si posádka musela obléknout ochranné obleky z olova. U těla mrtvého muže bylo naměřeno záření 300 rentgenů za hodinu (u dalších dvou obětí byly později zjištěny podobné hodnoty).

 Asi v 7.30 začali muži, pracující v týmu, vysvobozovat druhé tělo; jedna skupina vynesla tělo z vysoce radioaktivního prostoru, další skupina z budovy. Na celou akci vysvobození těla bylo potřeba takových skupin šest. Operace byla ukončena 9. ledna.

 Protože záznamové přístroje byly při montování řídicích tyčí vypnuty a nikdo z přítomných nehodu nepřežil, existují o příčině nehody pouze domněnky. Po důkladném vyšetření poškozené aktivní zóny a tlakové nádrže při úklidových pracech dospěl personál jednomyslně k názoru, že centrální řídicí tyč byla vytažena manuálně a to velmi rychle. Vyšetřování ukázala, že tyč byla v době odchylky od režimu vytažena asi o padesát centimetrů a to stačilo na mohutné zvýšení reaktivity... Existují domněnky, že výsledkem zvednutí tyče byl krátký vzestup výkonu, který dosáhl maxima asi 20 000 MW..., to vedlo k náhlému vytvoření množství páry v jádře a ta vyzvedla vodu, nacházející se nad ním, takovým tlakem, že když narazila na víko tlakové nádrže, nádrž vyletěla tři metry vysoko a potom dopadla zpátky do přibližně původní pozice.

 Monitorování radioaktivity území začalo krátce po nehodě. Měření radioaktivity vzduchu, které bylo zahájeno hned následujícího dne, svědčilo o zvýšené radioaktivitě jen v blízkosti SL-1. V dalších devíti dnech byly provedeny čtyři měřicí lety a některé vzorky vzduchu měly úroveň radioaktivity o padesát procent vyšší než základní záření pozadí. Pelyněk, který rostl ve směru větru, vykazoval hodnoty, které byly až čtyřicetkrát vyšší než záření pozadí. Ale i přes tak vysokou radioaktivitu naměřenou v okolí bylo jasné, že skoro všechny štěpné produkty (99.99%) zůstaly v reaktorové budově, ačkoliv ani nevznikl podtlak, ani neexistovaly protitlakové bariéry, vzduchotěsná izolace, apod.

 Tlaková nádrž a jádro byly odstraněny, budova byla zbourána a okolí dekontaminováno a od července 1962 bylo místo opět připraveno pro jiné účely. Došlo zde ke třem úmrtím a uniklo trochu radioaktivity."

 Později bylo v tělech těchto tří mrtvých mužů zjištěno značného množství těžce kontaminované vody z reaktoru. Podle Horana a Gammilla (1963): "Navíc následkem exploze vnikly do jejich pokožky částice paliva a způsobily velké otevřené rány." Při vysvobozování mrtvých těl Byrnesa, Legga a později i McKinleyho obdrželo čtrnáct mužů dávky záření přes 5 rentgenů a šest z nich obdrželo dávky přes 20 rentgenů.

 Po pečlivé obdukci byla těla uložena do rakví vyložených olovem a vojenskými letadly přepravena na ta letiště, která jsou nejblíže hřbitovům, kde měli být mrtví podle přání pozůstalých pochováni.

 Výběr pohřebního místa byl vázán následujícími podmínkami: Mrtví směli být pochováni jen na hřbitovech, které byly stále hlídány a které vedly seznam hrobek; hrobky nesměly být v budoucnu otevřeny bez výslovného povolení AEC; rakve měly být zality do betonu nejméně 30 cm silného a pokryty alespoň jedním metrem kompaktní půdy.

 Při měření radioaktivity v oblastech, které se nalézaly po směru větru od místa nehody, byl sice ve vzduchu, v mléce a v rostlinách zjištěn jód-131, ale podle zveřejněných údajů nepřekračovala tato kontaminace maximální hodnoty, které jsou přípustné pro stálou expozici obyvatelstva mimo vlastní kontaminované území.

 Při vyprošťování kontaminovaných těl - a potom při úklidových pracech - byly kontaminovány nástroje a vozidla, které pak zase kontaminovaly okolí a veřejné silnice. Dekontaminace budovy trvala 18 měsíců, muži pracovali ve čtyřhodinových směnách, ale v budově reaktoru se mohli během směny zdržet jen osm minut.

 Podle článku, který vyšel v březnu 1961 v časopise Nuclear Engineering, bylo již v době nehody známo, že SL-1 měl četné problémy a provozování reaktoru bylo riskantní. "Například... řídicí tyče musely být dokonce i při nouzovém odstavení zasunovány s pomocí motoru a vytahovány ručně... Kromě toho z jádra unikal bór a radioaktivita reaktoru byla vyšší, než směla být." (Viz též Doplňující příhody, 29. listopadu 1955)

 

 29. leden 1961

 BROKEN ARROW (ZLOMENÝ ŠÍP) 4, GOLDSBORO V SEVERNÍ KAROLÍNĚ               OBSAH.>>>>>>>

 

 Při běžném výsadkovém poplašném cvičení Strategického velení vzdušných sil - SAC se jednomu bombardovacímu letadlu B-52 během výcvikového letu z vojenské základny Seymour-Johnson začalo odlamovat křídlo. Posádka začala spalovat přebytečnou pohonnou hmotu, aby bylo letadlo při nouzovém přistání lehčí. Pět z osmi členů posádky seskočilo padákem do bezpečí, tři zbývající muži při zřícení zahynuli.

 Letadlo mělo na palubě dvě jaderné bomby o trhací síle několika megatun. Když se křídlo odlomilo úplně, byly tyto bomby automaticky vyvrženy z letadla. Padák jedné bomby se otevřel a byl později nalezen na jednom stromě; druhá bomba spadla nezbrzděna dolů a při dopadu na zem se rozpadla, aniž by došlo k výbuchu.

 Stockholmský mírový institut (Stockholm International Peace Research Institute - SIPRI) označil nehodu jako "jedinečný, možná nejdůležitější příklad [atomové] nehody, při které téměř došlo ke katastrofě." Nehoda se stala středem prudké debaty. Dr. Ralph Lapp, bývalý výkonný předseda Komise jaderného výzkumu a vývoje (Atomic Research and Development Board) amerického ministerstva obrany píše, že každá hlavice "byla vybavena šesti mezi sebou spojenými pojistkami, které by musely být postupně jedna po druhé uvolněny, aby mohla bomba vybuchnout... Když experti Air Force přispěchali na místo v Severní Karolíně, kam se letadlo zřítilo, zjistili při vyšetření bomby, že pět ze šesti pojistek se nárazem uvolnilo. Pouze jedna pojistka zabránila tomu, aby bomba (24 Mt) vybuchla a šířila oheň a zkázu..." (Mother Jones, duben 1981)

 Pentagon tenkrát tvrdil, že se uvolnily pouze dvě pojistky; tento výrok zopakovali též v roce 1983. V roce 1969 přidal k popisu nehody další výmysl - bomba nebyla ostrá, protože rozhodující část štěpného materiálu nazývaná "kapsule" chyběla. Avšak tyto údaje byly zpochybněny institucí SIPRI a dr. Lappem. V roce 1980 pak Pentagon opět verzi změnil: "Bombu mohla odpálit jen posádka vlastní silou." Pravda o této nehodě zůstala nevyjasněná dodnes.

 Letadlo se zřítilo na území farmy Ellen a Bucka Tyndallových, necelých 20 km od města Faro. Air Force během doby, kdy se požárníci pokoušeli dostat požár pod kontrolu, území farmy uzavřela. Kovové části letadla a další trosky byly nalézány v širokém okruhu kolem místa zřícení a radioaktivita území byla kontrolována po dobu pěti měsíců.

 Jednoho dne viděl Buck Tyndall, jak dva muži vyšetřovali rozlomený kus bomby, který našli. Jeho ženě řekli: "Pro vás to škodlivé není, ale možná to je škodlivé pro vaše vnoučata." (Mother Jones, duben 1981)

 Krátce potom se objevila speciální jednotka z Fort Ord v Kalifornii [Severní Karolína se nachází na druhé straně USA – pozn. překl.] a vyhloubila pomocí velkých lopat upevněných vlečnými lany k traktorům velikou, asi 15 m hlubokou a 3 akry rozsáhlou jámu. Bylo odhrnuto více než 113 000 m3 půdy, ale hledaný předmět, část bomby obsahující uran, "nalezen nebyl", alespoň podle oficiální zprávy Pentagonu (DOD). Jak veliká tato část měla být a kolik měla obsahovat uranu, nebylo nikdy zveřejněno. Tato nehoda se stala čtyři dny po zvolení Johna F. Kennedyho prezidentem, ale podrobné informace o ní nebyly poskytnuty před rokem 1969. Na základě nehody v Goldsboro bylo do amerických jaderných zbraní zabudováno mnoho nových pojistek a Sovětům bylo doporučováno to samé.

 

 7. říjen 1962

 REAKTOR NUKEY POO, ANTARKTIDA

 

Antarktická smlouva, která vstoupila v platnost 23. června 1961, zakazuje jaderné výbuchy i ukládání jaderného odpadu v Antarktidě, avšak nezakazuje použití jaderné energie v této oblasti. Následkem toho mohly USA umístit na základnu McMurdo "Přenosnou elektrárnu 3A střední velikosti" - experimentální 1.8 MW tlakovodní reaktor, aby se pokusily nalézt ekonomičtější způsob výroby tepla a elektřiny.

 Reaktor, který brzy dostal přezdívku Nukey Poo, byl přivezen dne 21. prosince 1961 na lodi, a byl umístěn v polovině cesty na Observation Hill, blízko Mount Erebus, aktivního vulkánu na ostrově Ross Island. Výroba elektřiny začala v červnu 1962. O čtyři roky později oznámila US Navy, že byl překonán rekord v délce nepřetržitého provozu vojenského jaderného reaktoru, a v roce 1971 se jeho výkon zvýšil o 10 procent.

 Po celou tuto dobu prohlašovalo válečné námořnictvo, že jediný závažný problém se na Nukey Poo vyskytl v roce 1962, kdy se kvůli vadnému uzávěru nahromadil ve vrcholu kontejnmentové nádoby vodík a jiskrou z elektrického obvodu se plyn vznítil a došlo tak k požáru. Ve skutečnosti byl desetiletý provoz reaktoru nákladnou sérií zastavení, vznícení a úniků radiace. V roce 1972 došlo v době studie o hospodárnosti, uskutečňované válečným námořnictvem, k dočasnému zastavení provozu vzhledem k úniku chladicí vody do nádrže parogenerátoru. Studie dospěla k závěru, že by bylo příliš nákladné udělat generální opravu a úpravu elektrárny tak, aby vyhovovala novým předpisům (reaktor nebyl vybaven žádným havarijním chladicím systémem aktivní zóny). Následkem toho byl její provoz zastaven a během dalších tří antarktických letních období byla s náklady ve výši 1 milionu dolarů zlikvidována.

 Reaktor a 101 velkých sudů naplněných radioaktivní zeminou byly odvezeny do USA. Nádoba reaktoru, palivové tyče a budovy byly pohřbeny na pozemku závodu Savannah River. Později bylo odstraněno a taktéž odvezeno do USA 11 000 m3 zeminy a skály. Trvalo několik dalších let, než bylo po důkladném čištění možno prohlásit místo za "dekontaminované na nejnižší rozumně dosažitelnou míru", a konečně v květnu 1979 byl pozemek dán k dispozici pro neomezené použití.

 

 10. duben 1963

 PONORKA AMERICKÉHO NÁMOŘNICTVA THRESHER, SEVERNÍ ATLANTIK

 

 Ponorka amerického námořnictva Thresher byla na začátku šedesátých let nejmodernější vojenskou ponorkou na jaderný pohon. V srpnu 1961 byla zprovozněna jako první z nového druhu ponorek, jejichž úkolem bylo ničit jiné ponorky hluboko pod vodou. Když Thresher náhle z nevysvětlitelných důvodů 320 km od pobřeží Nové Anglie klesla ke dnu, způsobilo to americkému námořnictvu těžký otřes.

 Thresher byla od začátku postihována požáry, nehodami a selháním technických součástek. Dvě třetiny doby mezi jejím zprovozněním a jejím tragickým koncem musely být obětovány na opravné práce. Podle Bentleyovy podrobné knihy o nehodách (1975) byla přesto vyslána se dvěma smrtelně nebezpečnými defekty na zkušební plavbu. První z těchto defektů se týkal vysokotlakého potrubního systému na plnění stabilizačních nádrží, druhý se týkal systému, který měl právě tyto nádrže v nouzové situaci vypumpovat, na oba nedostatky upozornil admirál Hyman G. Rickover, otec atomového námořnictva a vedoucí Oddělení reaktorů vojenského námořnictva (Navy Reactor Branch) AEC.

 Krátce po 9.00 hodině osudného dne 10. dubna obdržela americká loď Skylark, doprovázející Thresher při zkušební plavbě, podvodním telefonem následující zprávu: "Máme menší potíže. Zřetelně nakloněná poloha. Pokusíme se o vyrovnání polohy. Budeme vás informovat." O čtyři minuty později se dostavila poslední, neúplná zpráva z ponorky. Byla srozumitelná pouze slova "změřit hloubku", ale bylo jasné, že Thresher má vážné problémy a že směřuje ke dnu. Nikdo ze 129 mužů posádky nepřežil. (National Geographic, červen 1964.)

 Po dvou týdnech náročného hledání určil konečně batyskaf Trieste, v té době jediná ponorka amerického námořnictva, která mohla operovat v takových hlubinách, místo ztroskotané lodě. Trosky ležely v hloubce 2 590 m a podařilo se udělat pouze fotografie pomačkaných zbytků ponorky. Thresher nebyla z vody nikdy vytažena.

 Vyšetřovací výbor námořnictva nemohl s jistotou určit příčinu ztroskotání, ale považoval za pravděpodobné, že prasklo potrubí s mořskou vodou, a proto nadměrným tlakem pronikla dovnitř voda, která zničila pohonné články, takže se ponorka již nemohla vynořit.

 Dnes se ví, že pro ponorky je nebezpečná ta situace, kdy se v mořské vodě souběžně vyskytne vysoký gradient salinity a teploty vody. Kombinace těchto dvou faktorů může vyvolat četné vodní turbulence a tento efekt by mohl být alespoň částečně příčinou havárie ponorky Thresher.

 Ale zůstává stále pochybnost, zda nehodu nezavinil defekt tlakovodního reaktoru ponorky. Úplné soudní řízení námořnictva a následující vyšetřování v Kongresu jsou dodnes tajná, ale z dostupného záznamu vyplývá, že obě skupiny přijaly bez výhrad názor admirála Rickovera, který selhání reaktoru jako příčinu nehody ihned odmítl. Rickover se velmi zdráhal brát vážně v úvahu nehodu reaktoru a jeho teorie "o prasknutí potrubí" byla převzata jako "nejpravděpodobnější vysvětlení" tragédie. (Pringle a Spigelman.)

 Svědectví jednoho chemika z námořní loděnice v Portsmouthu bylo, jak se zdá, ignorováno. Chemik přišel na to, že nalezené umělohmotné části z ponorky, které se používají na obložení reaktoru, byly ožehnuty a obsahovaly kovové částice, což naznačuje, že muselo v reaktoru nebo v jeho bezprostředním okolí dojít k explozi. Jeho svědectví se shodovalo s teorií o roztavení jádra reaktoru, avšak tato naznačená možnost nebyla dále rozpracovávána.

 Kapitán Ralph James (bývalý vedoucí Bureau of Ships amerického námořnictva) a Norman Polmar (10 let byl šéfredaktorem seriózního časopisu Jane’s Fighting Ships) zaujímají k teorii "prasklého potrubí" kritický postoj. Sice věří tomu, že potrubí bylo prasklé, ale domnívají se, že to způsobilo vniknutí natlakované vody do kontrolní konzoly jaderného reaktoru, a to vyvolalo jeho nouzové vypnutí. V důsledku selhání energetického zásobování se Thresher prý nemohla již vynořit a nakonec došlo v důsledku vodního tlaku k implozi.

 Nehoda měla dalekosáhlé následky. Edwin A. Link, průkopník-cestovatel a vynálezce letadlového simulátoru, napsal v National Geographic 1964: "Potopení ponorky Thresher vyvolalo celou záplavu dohadů - dohadů, jejichž vlna se dosud neuklidňuje. Tato katastrofa změnila směr našeho studia oceánů, značně zvýšila jeho tempo a vyvolala potřebu vzniku nového vědního oboru: oceánologie."

 

 1964 a později

 ČÍNSKÉ ATOMOVÉ POKUSY                                    OBSAH.>>>>>>>

 

 USA, SSSR a Velká Británie podepsaly v roce 1963 smlouvu o částečném přerušení atomových pokusů. Tato smlouva zakazovala jaderné pokusy v atmosféře. V té době se sovětský vládní předseda Chruščov dohodl s Čínou, že Rusko bude podporovat čínský program jaderných zbraní, pokud se k dohodě, která zakazuje jaderné pokusy, Čína přidá. Krátce poté Chruščov od této nabídky odstoupil a Čína na to reagovala tím, že k smlouvě o přerušení jaderných pokusů nepřistoupila.

 16. října 1964 odpálila Čína v atmosféře atomovou bombu s trhací silou 20 kt a stala se tak další atomovou velmocí. Už 17. června 1967 odpálila 3 Mt vodíkovou bombu. Tímto absolvovala Čína vývoj od bomby se štěpným jádrem k bombě, která pracuje na fúzním principu, nejrychleji ze všech atomových velmocí, totiž jenom za 32 měsíců. Výzkumné území bylo zřízeno v oblasti Lop-Nor, v provincii Sinkiang, v odlehlém severozápadním koutě země. Radioaktivní spad jednoho nadzemního pokusu, který tam byl proveden 26. září, byl větrem přenesen přes Tichomoří a 3. října klesl s velmi silným deštěm na východní pobřeží USA. New Scientist psal 14. října 1976: "V jisté době se obávali provozovatelé jaderné elektrárny Peach Bottom, která se nachází poblíž Filadelfie, že jejich zařízení je netěsné, protože radioaktivní hodnoty značně stouply."

 Agentura UPI (United Press International) informovala v roce 1981 o stoupajícím procentu jaterní, plicní a kožní rakoviny v Lop-Nor. Čínští úředníci vypravovali diplomatům ze západních zemí, že v Lop-Noru vypěstované broskve mají "gumovité plochy" (International Herald Tribune 23. 8. 1981). Dále říkali: "Ještě před několika lety u nás neexistovaly oběti rakoviny, ale v posledních letech lidé na rakovinu začali umírat. Někteří lidé si myslí, že to je kvůli atomovým pokusům." V roce 1985 informovaly noviny Times (31. 12. 1985), že v Urumči, 800 km na sever od Lop-Nor, proběhly protestní demonstrace asi 100 muslimských studentů proti tamějším jaderným pokusům a proti zřizování pracovních táborů v Lop-Nor. Demonstranti tvrdili, že atomové testy způsobily u poměrně velké části obyvatelstva nemoc z ozáření nebo úmrtí.

 Mezi léty 1964 a 1988 provedla Čína 34 pokusů s jadernými zbraněmi. V březnu 1986 ujišťoval ministerský předseda Zhao Ziyang, že se Čína v budoucnosti zřekne testů v atmosféře. V květnu 1986 se k pokusům vyjádřil Qian Xuesen, vysoký čínský vojenský funkcionář a konzultant národního obranného výboru na poli vědy a technologie, takto: "Fakta jsou fakta. Jistě existovalo pár mrtvých, ale celkově Čína věnovala možným nehodám velkou pozornost. Nedošlo k žádným velkým katastrofám."

 

 1965 - 1967

 OPERACE HAT, HIMÁLAJ                                        OBSAH.>>>>>>>

 

 Jestliže se některé zprávy o atomových nehodách čtou jako scénáře katastrofických filmů z Hollywoodu, tak příběh o Operaci Hat (Klobouk) připomíná karikaturu filmu špionážního.

 Operace Hat začala krátce potom, co Čína provedla svůj první jaderný pokus v roce 1964. CIA plánovala v kooperaci s indickou vládou expedici na Himálaj, jejímž cílem bylo instalovat na 7 930 m vysoké hoře Nanda Devi měřicí stanici poháněnou jadernou energií. S pomocí stanice měl být kontrolován čínský program jaderných pokusů v příhraniční provincii Sinkiang.

 Tajná služba naverbovala několik nejlepších civilních horolezců USA, kteří spolu se čtyřmi nejlepšími horolezci indické expedice na Mount Everest z roku 1962 vytvořili jádro prokleté expedice (Operace Hat). Místo toho, aby Operace Hat poskytla informaci o Čínou utajovaném jaderném pokusném území Lop-Nor, nechybělo mnoho a zamořila jednu z největších řek světa plutoniem.

 Američtí a indičtí horolezci se vydali na podzim 1965 k jižní straně Nanda Devi. Měřicí stanici rozebranou na části a její energetický zdroj SNAP transportovala na zádech skupina nosičů.

 Generátor SNAP (Space Nuclear Auxiliary Power) je jaderná baterie, která byla původně vyvinuta pro civilní a vojenské vesmírné projekty USA. SNAP je kuželovitého tvaru, obsahuje jako palivo 0.5 - 4 kg plutonia a je tak malý, že ho unese jeden muž. Takovýto generátor měl zásobovat měřící stanici na Nanda Devi energií tak dlouho, než by byl splněn její úkol. Pak chtěla CIA vyslat další expedici, která by měřicí stanici a generátor z Nanda Devi snesla.

 První z mnoha nesnází operace se objevila, když se horolezci dostali do špatného počasí a skalní stěna se ukázala být velice špatně zvládnutelná. 600 m pod vrcholem se horolezci rozhodli vrátit. Měřicí stanici schovali na místě, odkud ji měli vyzvednout, až sem za lepších povětrnostních podmínek opět vystoupí.

 Na jaře r. 1966 se horolezci Operace Hat znovu pokusili zdolat horu, ale s hrůzou zjistili, že jejich špionážní stanice byla v zimě stržena lavinou. Smrtelný generátor SNAP a jeho plutónium byly nyní pohřbeny pod hromadou balvanů a sněhu, velikou jako pyramidy z Gizy.

 CIA a její indičtí partneři byli v choulostivé situaci. Jižní strana Nanda Devi, na které byl zavalen generátor SNAP, je nejdůležitější pramennou oblastí řeky Gangy, svaté řeky pěti set miliónů hinduistů. Jen několik kilometrů po proudu řeky od místa, na němž byl generátor SNAP zasypán, se nalézalo svaté koupaliště pro poutníky. Jestli agregát pod nátlakem laviny prasknul, hrozilo reálné nebezpečí, že svaté vody řeky Gangy budou zamořeny smrtelným plutoniem. Tajná služba a indická vláda by tak na sebe vztáhla hněv milionů lidí.

 Expedice, které byly v následujících dvou letech vyslány, aby nalezly a vyprostily generátor, se vrátily s prázdnýma rukama.

 Protože vzorky vody z řeky Gangy nevykazovaly žádné zamoření, bylo nakonec rozhodnuto nechat generátor SNAP tam, kde je, v naději, že zůstane neporušen a že Operace Hat zůstane utajena.

 Ztracení generátoru se podařilo uchovat v tajnosti až do května 1978, kdy americký novinář Howard Kohn v časopise Outside zveřejnil o Operaci Hat článek. V jednom mistrovsky zformulovaném, ale absolutně nic neříkajícím vysvětlení se premiér Morarji Desai pokusil před indickým parlamentem dementovat nebezpečí, které z případu vyplývá: "Až do této chvíle nepřímé důkazy nasvědčují tomu, že bezpečnostní zařízení, která jsou zabudována do jaderného energetického agregátu, by mohla skutečně být tak efektivní, jak se tvrdí, a jestliže tomu tak je, tak ani v budoucnu k znečištění nebezpečnými látkami nesmí dojít." (The Times, 18. 4. 1978)

 V roce 1967 byla Operace Hat přece jenom úspěšná - druhé špionážní zařízení bylo instalováno na svazích blízké hory Nanda Kot. Celé zařízení bude po jisté době eventuálně opět demontováno a odvezeno.

 První přístroj je ještě stále pohřben pod tisíci tunami ledu. Mnoho jaderných expertů je jiného názoru než Morai Desai. Podle jejich názoru generátor SNAP přeci jenom někdy podlehne korozi, rozpadne se a zamoří horní tok jedné z největších řek světa plutoniem.

 

 5. prosinec 1965                                              OBSAH.>>>>>>>

 LETADLOVÁ LOĎ AMERICKÉHO NÁMOŘNICTVA TICONDEROGA, SEVERNÍ TICHOMOŘÍ

 

 "Na moři, Tichomoří: Letadlo A-4 s atomovou bombou na palubě se převalilo z výtahu americké mateřské letadlové lodě a spadlo do moře. Pilot, letadlo a zbraň se ztratili. Příhoda se stala více než 800 km od pevniny." Tak je popisována ve zprávě Pentagonu (DOD) z roku 1981 jediná úředně potvrzená nehoda s jadernými zbraněmi, na které se podílela loď USA. Tato lapidární zpráva ponechala mnoho nevyřčeného a zkreslila důležité podrobnosti. Úplná pravda byla odhalena až v roce 1989.

 5. prosince 1965 se nalézala americká letadlová loď Ticonderoga 110 km na východ od japonských ostrovů Rinkin. Vracela se z pomocného bombardovacího úkolu v Severním Vietnamu a byla na cestě k americké námořní základně v Yokosuce, jižně od Tokia. Útočné proudové letadlo A-4E Skyhawk s jadernou bombou B43 na palubě bylo dovezeno ze svého hangáru k výtahu. Pravděpodobně kvůli selhání brzd sjelo z paluby a spadlo do moře. Letadlo se okamžitě i s pilotem a bombou o síle 1 Mt potopilo, na místě, na kterém je hloubka 4 900 m. Pátrací oddíly nemohly pilota poručíka D. M. Webstera najít, a protože námořnictvo tehdy nevlastnilo zařízení na vytahování objektů z takové hloubky, nebyl ani učiněn pokus o vylovení letadla.

 Tato verze příběhu obsahuje tři důležité body, které ministerstvo obrany nechtělo nechat proniknout na veřejnost - proto se tyto body také nevyskytovaly v úředních zprávách.

 Zaprvé - bylo sice správně řečeno, že místo nehody je vzdáleno 800 km od čínské pevniny, ale bylo zamlčeno, že od obydleného japonského teritoria je vzdálené pouze 110 km. Trhací síla bomby byla 70 krát větší než trhací síla bomby, která v roce 1945 zničila Hirošimu. USA úmyslně japonské vládě neupřesnily polohu místa nehody.

 Zadruhé - nehoda je jednoznačným důkazem toho, že USA prováděly ve vietnamské válce z letadlových lodí cvičné lety s jadernými zbraněmi. Od té doby již letadla startující z letadlových lodí součástí americké strategie atomové války nejsou.

 A zatřetí - Ticonderoga porušila v Japonsku platný předpis zakazující dovoz jaderných zbraní na japonské teritorium: pokračovala v cestě na japonské území a přistála v japonském přístavu. Existují domněnky, že USA porušují tento zákon i dnes.

 Po zveřejnění všech podrobností o nehodě v květnu 1989 tvrdil mluvčí Pentagonu, že nehoda se udála před vietnamským pobřežím a že loď byla tenkrát na cestě do Vietnamu. Dodatečně připustil, že popis místa, který vydal Pentagon - 800 km od pevniny - byl "neúplný" (Neptune). Výzkumní pracovníci Greenpeace tenkrát zveřejnili kopie záznamu z lodního deníku lodi Ticonderoga, v němž je udávána poloha lodi, a tak dokázali že loď dva dny po nehodě přistála v přístavu Yokosuka.

 Na základě tohoto odhalení požadovalo Japonsko odstranění bomby z moře, která možná byla poškozena tlakem, jaký se v hloubce 5 000 m vyskytuje, a která možná již nyní propouští radioaktivní materiál.

 

 17. leden 1966

 BROKEN ARROW 5, PALOMARES, ŠPANĚLSKO                                              OBSAH.>>>>>>>

 

 Nejdramatičtější nehoda šedesátých let se přihodila 17. ledna 1966, kdy se americký bombardovací letoun B-52, který měl na palubě čtyři vodíkové bomby, srazil v blízkosti španělského pobřeží s letadlem, které sloužilo k doplňování paliva ostatním letadlům. Plutonium ze dvou bomb zamořilo oblast o velikosti několika desítek čtverečních kilometrů, které zahrnovalo obec Palomares a její okolí. V obci žijí přibližně dva tisíce obyvatel.

 Letadlo B-52 s krycím jménem TEA 16 se vracelo z pravidelné "vzdušné hlídky" v rámci poplachové pohotovosti na základnu v Severní Karolíně (USA). Posádka letadla se snažila nad španělským pobřežím ve výšce 9 000 m natankovat pohonnou směs z "létajícího tankeru", letadla KC-135 ze základny Amerických vzdušných sil (USAF) v Moronu (jihozápadní Španělsko) a při tomto manévru došlo ke srážce. Obě letadla se rozpadla: 150 000 l benzínu z tankeru vybuchlo a čtyřčlenná posádka tankeru okamžitě zahynula. Čtyři muži ze sedmičlenné posádky B-52 se stihli katapultovat. Trosky obou letadel, která dohromady stála 11 miliónů dolarů, byly roztroušeny v rozsahu 260 čtverečních metrů. Pentagon zpočátku popřel, že letadlo TEA 16 mělo na palubě čtyři vodíkové bomby typu B-28. Jedna bomba byla nalezena téměř nepoškozena ve vyschlém korytu řeky. Ve dvou dalších bombách explodovala výbušnina a bomby zamořily Palomares a okolí plutoniem. Čtvrtá bomba spadla do Středozemního moře.

 Během příštích tří měsíců 1 700 amerických vojáků a členů španělské občanské gardy (Guardia Civil) provedlo v Palomares obrovskou dekontaminační a přemisťovací operaci. Povolané gardy zahrabaly nebo spálily užitkové rostliny a odvezly asi 1 750 tun radioaktivní půdy do USA. (Členové americké posádky nosili ochranné obleky proti radioaktivnímu záření, byli pečlivě kontrolováni na radioaktivitu a mužstva se vyměňovala každé dva týdny. Avšak členové občanské gardy žádná taková bezpečnostní opatření neprováděli.)

 Čtvrtá bomba, která spadla do moře, vyvolala podle slov amerického Centra obranných informací (Center for Defense Information - CDI): "nejdražší, nejintenzivnější a nejnáročnější podvodní pátrací akci po objektu, který byl vyroben člověkem, v dějinách lidstva" Nalezení a zneškodnění bomby trvalo 81 dní: 33 námořních lodí uzavřelo oblast, ve které se pátralo, zatímco malá armáda průzkumných miniponorek, potápěčských zvonů a skupiny s dýchacími přístroji prohledávaly mořské dno. K nim se přidali ještě experti vyzbrojení sonary, podmořští fotografové a 3 000 mužů z námořnictva.

 Dva týdny po zahájení pátrání lokalizovala bombu miniponorka Alvin přibližně 8 km od pobřeží v hloubce 800 m.

 Po několika nezdařených pokusech byla bomba konečně vytažena z moře. Byla promáčknutá, ale jinak v pořádku a neunikala z ní žádná radioaktivita. Celá akce stála přes 11 miliónů dolarů.

 Hledání bomby v moři zaměstnávalo po týdny tisk celého světa, čímž byla odvedena pozornost od druhé a třetí bomby, které kontaminovaly lidi i půdu v Palomares.

 Podle souhrnné zprávy o nehodě v Palomares, publikované v roce 1975 americkou Agenturou pro jadernou obranu (Defense Nuclear Agency) byl teprve 19. ledna, dva dny po nehodě, proveden "první pokus podrobně zobrazit oblast a hranice kontaminovaného území." (Tato výpověď je v rozporu s tiskovým prohlášením Pentagonu, které bylo vydáno 20. ledna, kdy radiologický průzkum sotva začal, a  v němž se tvrdí, že: "Radiologický průzkum ukazuje na to, že nehoda neohrožuje zdraví ani bezpečnost obyvatelstva.")

 V souhrnné zprávě se dále tvrdí:" Monitorování radioaktivity ve vesnici Palomares bylo provedeno ve spolupráci se Španělskou atomovou komisí (Junta de Energia Nuclear - JEN). Měření bylo zahájeno 24. ledna 1966. Nejdříve byla zjišťována radioaktivita domů a namátkově vybraných zemědělských plodin. 3. února vyšlo najevo, že vesnice kontaminována byla..."

 Palomares se nachází v provincii Almeria, což tenkrát byla druhá nejchudší oblast Španělska. Vesničané se živili zemědělstvím a pěstovali jenom jednu plodinu - rajčata - na export. Toho dne, kdy havarovalo letadlo, pracovalo mnoho lidí na poli. Na poli si také hrála se svým mladším bratrem šestiletá Antonia Flores (později se stala starostkou obce). "Slyšeli jsme hlasitý výbuch", vzpomíná, "bylo to, jako by hořelo nebe." Ona i jiní obyvatelé obce pozorovali, jak padaly hořící trosky letadla na zem, a později se zbytků dotýkali rukama.

 Přestože radiologický průzkum vedl k závěru, že bylo kontaminováno více než 2,63 km2 vesnice, statků a orné půdy, kontaminace vesničanů nebyla ve větším měřítku zjišťována. Nebyla stanovena ani žádné normy, určující do jaké míry může být zasažení plutoniem považováno za "přijatelné". "Španělská vláda nestanovila žádná kritéria pro určení přípustné maximální dávky," sděluje souhrnná zpráva: "což je zcela pochopitelné, neboť ve Španělsku žádné jaderné zbraně ani žádná zařízení pro výrobu plutonia neexistovala. Pozoruhodné je, že ani v USA neexistovala podobná kritéria pro nehodové situace. Již existující kritéria platila jen pro továrny produkující plutonium a pro laboratoře, ve kterých se plutonium zpracovávalo. Existoval ale široký okruh směrnic, které byly vytvořeny při pokusech v Nevadě..."

 Tyto směrnice byly, jak dnes víme, nedostatečné. Vypadalo to, jako by už od začátku bylo rozhodnuto, že vážné zasažení obyvatel radioaktivitou je tak nepravděpodobné, že tato možnost nemusí být vůbec řešena.

 

 

Foto: Generálmajor Delmar Wilson (vlevo), velitel 16. Air Force, a admirál William S. Guest, velitel Task Force 65 amerického námořnictva, stojí vedle nalezené vodíkové bomby vytažené z moře. Tato služební fotografie amerického námořnictva, zhotovená 8. dubna 1966, byla první zveřejněná fotografie americké vodíkové bomby.

(Zapůjčil: Popperfoto)

 

 Po odvezení posledního sudu s radioaktivním odpadem lodí z Palomares se USA a Španělsko dohodly na několikaletém programu monitorování radioaktivity půdy a obyvatel pod kontrolou JEN.

 Závěrečná zpráva informuje o tom, že v roce 1971 dr. Wright Langham z vědecké laboratoře AEC v Los Alamos navštívil Palomares. Situace se mu jevila velmi deprimující, protože o pečlivosti a systematičnosti následných vyšetřování se nedalo vůbec mluvit. Nehledě na negativní nálezy na plicích a v moči ze vzorku pouhých sta vesničanů (29 z nich ovšem bylo pozitivních, ale to nebylo považováno za "statisticky významné" množství) Langham zaregistroval: "... že nebyla u palomarských obyvatel provedena žádná další měření."

 Dále Langham zjistil, že vzduch ve vesnici a v okolí byl kontrolován pouze 24 měsíců po nehodě: "Pozitivní nálezy ve vzorcích vzduchu příležitostně zaznamenaly všechny kontrolní stanice, nejvyšší hodnoty (plutonia) se vyskytovaly při silném větru." V době Langhamovy návštěvy byly v provozu už jen dvě ze čtyř stanic kontrolujících vzduch. Během provozu se totiž porouchala část vybavení, a tak, aby nadále mohl být zajištěn provoz zbývajících stanic, první dvě stanice obsluha rozebrala. Přesto byly dvě zbývající stanice: "... také připraveny ukončit činnost".

 Při měření radioaktivity zemědělských výrobků "musí být analyzováno velké množství vzorků a Španělé měli k dispozici pouze jeden alfaspektrometr, který dosahoval mizerných výsledků." "Kontrolování půdy je zdlouhavý, pracný úkol, plný různých překážek..."

 Langham celkově zkonstatoval: "Část vybavení JEN je dnes zastaralá a celé příslušenství je v porovnání s americkým standardem ubohé. Vybavení, které jsme jim dali, je už nyní staré šest let. Nepřizpůsobili ho dnešním normám, nezlepšili ani nedoplnili..."

 "Nadšení (personálu JEN) pro práci se nezdá být tak veliké jako dřív. To může být způsobeno tím, že JEN musela minulý rok přesunout svou pozornost na štěpné produkty vypuštěné do jedné velké řeky, jejíž vodou se zavlažují zemědělské plodiny pěstované pro madridský trh. Příčinou by také mohla být i skutečnost, že již nevěnujeme programu Palomares takový zájem a pozornost, které jsme projevovali na začátku.... JEN má nedostatek technického personálu..."

 Langham uzavřel, že domácí americká pozornost by měla podnítit efektivnější průzkum: "Současný zájem o kontaminaci životního prostředí plutoniem z rychlých množivých reaktorů a z projektů využití plutonia-238 v naší zemi [USA] by mohl ospravedlnit posouzení nového oživení programu v Palomares..." V tomto případě, pokračoval Langham, "by měli Američané přizpůsobit vybavení používané v Palomares nejaktuálnější úrovni a každopádně dát k dispozici nejméně jeden další alfaspektrometr..." Dále by měli "uvažovat o tom, zda nevybavit JEN novým plicním scintigrafem, aby mohla být ještě jednou vyšetřena většina ze sta obyvatel, kteří byli vyšetřováni první rok po nehodě... Výsledky vyšetřování lidí, kteří žili šest let v zamořené oblasti, by mohly mít cenu, i kdyby měly všechny dopadnout negativně – jaka celkem jsem přesvědčen, že budou."

 Autoři závěrečné zprávy o nehodě v Palomares podporují Langhamovy závěry: "Protože politické implikace nestojí radiologické kontrole v cestě, měl by pravděpodobně být proveden program, jak jej Dr. Langham navrhl. Palomares je jedno z mála míst na světě, které se po léta nabízí jako permanentní výzkumná laboratoř, a pravděpodobně jediné místo na světě, které nám poskytuje údaje o zamořené zemědělské oblasti."

 Obyvatelé "permanentní výzkumné laboratoře" v Palomares si jsou naprosto vědomi "politických důsledků" svého smutného osudu. Teprve v roce 1985 měli možnost nahlédnout do svých lékařských posudků - díky energické kampani jejich starostky Antonie Flores, která jako dítě pozorovala ztroskotání letadla.

 Později v témže roce Dr. Francisco Mingot, vedoucí Institutu pro radiobiologii a ochranu životního prostředí JEN, na veřejném shromáždění obyvatel vesnice dvacetileté mlčení přerušil. Ujišťoval vesničany, že od množství plutonia, které ještě zůstalo v jejich okolí, nevychází nebezpečí pro zdraví: "Sice jsme u deseti procent obyvatelstva nalezli stopy plutonia, ale jeho množství zdaleka nedosahuje k hranici, která ohrožuje zdraví..." (Evening Argus, 26. 11. 1985)

 Tato výpověď je zpochybňována dr. Eduardem Rodrigem Farre, který je radiobiologem státní Komise pro vědecký výzkum v Barceloně a členem nezávislé lékařské komise pro otázky Palomares: "Plutonium je jedna z nejjedovatějších látek, které známe. Je to neuvěřitelné, že [JEN] tvrdí něco jiného." (Evening Argus, 26. 11. 1985) Farre je názoru, že lékařská vyšetřování byla nedostatečná, protože nebyly provedeny chromozomové testy. Myslí si, že obyvatelstvo mělo být po nehodě evakuováno a že oblast byla kontaminována víc, než se přiznalo. (Tento poslední názor je potvrzován v závěrečné zprávě o nehodě v Palomares odhalením, že při prvních měřeních vítr rozvířil plutoniový prach a "že celkový rozsah spadu nebudeme nikdy znát.")

 

 

Palomares - problém měření radioaktivity

 Všechna radiologická vyšetření v Palomares byla provedena standardním americkým vojenským přístrojem na měření alfa záření: PAC 1S. Tento přístroj používá americké vojsko na dokazování radioaktivního zamoření plutoniem.

 Alfa částice vznikají při radioaktivním rozpadu plutonia. Mají pouze krátký dosah a mohou být zadrženy listem papíru, stéblem trávy a dokonce i kapičkou rosy. Největší nebezpečí představují alfa částice radioaktivního materiálu uvnitř živého organismu. Mikroskopicky malé množství plutonia, které se dostane do těla - například vdechováním - vyzařuje velké množství těchto alfa částic. Přestože je jejich vlnový rozsah krátký, mohou alfa částice v těle způsobit velkou škodu a také vyvolat rakovinu.

 Se zřetelem k tomuto faktu by se člověk mohl domnívat, že PAC 1S - jediný alfadetektor, který byl v Palomares používán - mohl přesně změřit stupeň zamoření plutoniem. Opak je pravdou. V závěrečné zprávě o nehodě v Palomares je uvedena řada nedostatků vybavení, které dohromady zpochybňují schopnost amerického letectva provádět přesné měření plutoniového zamoření v Palomares. "... přenosné vybavení k důkazu alfa záření se při nasazení ve volném prostoru opakovaně ukázalo být jako nespolehlivé," říká se ve zprávě. Protože alfa částice mají jen krátký dosah - ve vzduchu jen tři až čtyři cm - musí být přístroj PAC 1S držen přímo nad vyšetřovaným povrchem. Toto se ukázalo být problematické. Přístroje selhávaly "nezvykle často" a byly obsluhovány personálem, který k tomu nebyl vyškolen. Závěrečná zpráva uzavírá: "V žádném případě by neměly přístroje PAC 1S přijít do provozu, aniž bude uveden přesný návod jejich používání a aniž bude existovat možnost je opravit."

 

 Generálmajor Delmar Wilson, velitel Šestnácté Air Force a vedoucí dekontaminační operace, se vyjádřil ještě jasněji. Podle závěrečné zprávy řekl, že: "... americké letectvo nebylo připraveno, když se v odlehlé oblasti cizí země stala nehoda s plutoniem, dát svému personálu k dispozici adekvátní měřicí a kontrolní přístroje."

 

5. říjen 1966

 FERMI REAKTOR  DETROIT                                     OBSAH.>>>>>>>

 

 V lednu 1956 se Společnost pro vývoj energetických reaktorů (Power Reactor Development Corporation - PRDC), sdružení asi 35 akciových společností vedené firmou Detroit Edison, rozhodla vybudovat komerční rychlý množivý reaktor. Elektrárna měla být umístěna na Lagoona Beach na západním pobřeží jezera Erie, ležícího asi 50 km jihozápadně od dvoumilionového Detroitu.

 Detroit Edison, jedna z největších energetických akciových společností na Středozápadě, pracovala od r. 1951 ve spolupráci s AEC na studiích zaměřených na ověřování vhodnosti rychlých množivých reaktorů na základě experimentálního reaktoru EBR-1 v Idaho Falls. Jejich plány získaly určitější podobu v srpnu roku 1954, kdy byl Eisenhowerovým zákonem o atomové energii (Atomic Energy Act) umožněn komerční vývoj a využití jaderné energie.

 Plánovaný reaktor, pojmenovaný po jaderném fyzikovi Enrico Fermim, měl být zdokonalenou verzí typu EBR-1, s malým pevným jádrem, kde by bylo umístěno těsně u sebe 14 700 uranových palivových tyček. Hlasy kritiků namítaly, že takové uspořádání reaktoru znamená, že každá nehoda v jádře by měla za následek jeho rychlé tání a explozi, která by rozmetala radioaktivní materiál po širokém okolí. Ani havárie na EBR-1 v roce 1955 (viz 29. listopad 1955) nevěstila pro budoucnost projektu nic dobrého.

 6. června r. 1956 vydal Poradní výbor pro reaktorové zabezpečení (Advisory Committee on Reactor Safeguards) prohlášení, že bezpečnostní záruky nejsou takové, aby reaktor mohl pracovat v blízkosti urbanistického centra. Poradní výbor pro reaktorové zabezpečení se skládá z expertů jmenovaných Kongresem a byl sestaven, aby radil AEC při posuzování bezpečnosti jaderných elektráren.

 Předseda AEC nejen že neuposlechl doporučení, ale dokonce toto prohlášení před veřejností zatajil. Ačkoliv zatajení bylo později jedním členem komise veřejně odhaleno, AEC odolala následné kritice a 4. 8. 1956 vydala povolení ke stavbě.

 V padesátikilometrovém okruhu kolem elektrárny žije půl milionu odborářů z United Auto Workers (UAW). Jejich předák Walter Reuther vznesl požadavek, aby bylo rozhodnutí AEC veřejně prošetřeno. AEC tedy vydala příslib, že po dokončení stavby nebude dáno povolení k provozu, pokud nebude zaručena bezpečnost elektrárny. UAW však zůstala přesvědčena, že když budou do výstavby investovány desítky milionů dolarů, nebude AEC schopna odolat nátlaku na udělení licence.

 Prošetřování rozhodnutí AEC, kterým se zabývalo hlavní ústředí této komise, začalo 8. 1. 1957 a trvalo více než 2 roky. V té době byla vydána zpráva WASH - 740, vykreslující otřesný obraz možných důsledků havárie reaktoru pro USA.

 Studie University of Michigan o možnosti havárie v elektrárně Enrico Fermi předpokládala rozsah ohrožení života, zdraví a majetku dokonce větší, než zpráva WASH-740. V říjnu 1957 hořel britský reaktor ve Windscale a v květnu 1958 havaroval reaktor NRU na Chalk River. Všeobecné znepokojení narůstalo, a tak byl Kongres donucen přijmout Price – Andersonův zákon. Výstavba elektrárny Fermi přes to všechno s neobyčejnou rychlostí pokračovala a 26. května 1959 zakončila AEC veřejné diskuse prohlášením, že povolení ke stavbě udělí.

 25. července 1959 podala UAW společně s hlavní americkou odborovou organizací Americká federace práce - Sdružení průmyslových organizací (American Federation of Labour - Congress of Industrial Organizations, AFL-CIO) žalobu u amerického odvolacího soudu. Soud sdělil svůj verdikt až téměř po roce, 10. července 1960: stavební povolení bylo vydáno nezákonně a stavba musí být zastavena. PRDC a AEC zaslaly soudu odvolání, avšak to bylo zamítnuto a celá záležitost postoupena nejvyššímu soudu. Jeho rozsudek z jara 1961 stanovil, že povolení stavby reaktoru bylo v pravomoci AEC.

 Soudní pře však ani na moment neubraly stavbě reaktoru na tempu a v červenci 1963 byla udělena licence na provoz při nízkém výkonu, jaderné palivo bylo poprvé vloženo do reaktoru. V srpnu začal první komerční rychlý množivý reaktor dodávat elektrický proud do sítě.

 Náchylnost reaktoru k haváriím již byla známa. V srpnu 1959 při zkouškách s chlazením těkavým sodíkem v opuštěném štěrkovém lomu 30 km od elektrárny došlo k výbuchu, při němž bylo 6 osob zraněno těžce a mnoho dalších lehce. Více než po roce testy odhalily, že palivové tyče mohou být využity pouze z 1/3 původního předpokladu a že sodík používaný k jejich chlazení eroduje konstrukci, ve které jsou palivové články upevněny. V roce 1960 se zjistilo, že palivové válečky mohou nabobtnat a zablokovat přívod chlazení, následkem čeho by musel být výkon snížen na polovic. Sodík reaguje také s grafitem, který slouží k odstínění, a většinu grafitu bylo nutné vyměnit. Operace trvala 15 měsíců a stála 2.5 milionů dolarů.

 4. ledna 1963 unikl vadným ventilem sodík a vznítil se. Naštěstí sodík nebyl radioaktivní, neboť v reaktoru dosud nebylo palivo. Ale otázka obecného ohrožení přišla znovu na přetřes a ministerstvo zdravotnictví několikrát žádalo o zvýšení bezpečnostních opatření a zlepšení monitorování v elektrárně.

 Po vložení paliva technické nesnáze s reaktorem pokračovaly, a tak do léta 1966 stála elektrárna kolem 120 milionů dolarů, ale do sítě nedodala více energie než za 303 tisíc dolarů.

 Výše uvedené události však měly být pouze předehrou k tomu, co se přihodilo 6. října 1966 - došlo k neštěstí, které málem dalo za pravdu těm nejčernějším obavám kritiků.

 Stalo se to během série testů, které měly reaktor připravit na výkon 67 MW. Operátoři spustili reaktor. Při výkonu 20 MW se objevil kolísavý signál, ale záhy zmizel a nárůst výkonu mohl pokračovat. Při výkonu asi 30 MW se signál objevil znovu a operátoři zjistili, že některé palivové tyče nejsou v očekávané pozici a že teplota chladiva dvou palivových kazet je vysoká. Nato byl vyhlášen v budově kontejnmentu radiační poplach a obsluha reaktor odstavila.

 Zkoušky sodíkového chladicího systému prokázaly přítomnost vysoce aktivních produktů štěpné reakce, což svědčilo o tom, že část paliva se roztavila. Možnost obrany proti tomu zůstala neznámá a bez vyjasnění tohoto problému nikdo neví, co se dá od reaktoru očekávat. Jakýkoliv pokus o užití dálkově ovládaných nástrojů uvnitř jádra reaktoru může způsobit narušení jemné geometrie palivových tyčí a přivodit velkou katastrofu.

 Patterson k tomu uvádí, že všechny policejní i civilní obranné úřady byly důrazně žádány o přípravu evakuace obyvatel z Detroitu a z ostatních nejvíce zalidněných míst v oblasti, leč všechny oficiální záznamy o vyhlášené pohotovosti byly později skartovány.

 Operátoři vyčkávali několik dní, aby viděli, co se bude dít, a plánovali prošetření aktivní zóny reaktoru. Velmi opatrné testy potvrdily, že část paliva se roztavila, ale příčina tání stále zůstávala tajemstvím. Později nalezli na dně reaktoru kus rozdrceného kovu a ten se stal možným vysvětlením příčiny havárie. Na jeho odstranění použili přesné dálkově ovládané přístroje a po osmnácti měsících mohli hypotézu o příčině nehody potvrdit.

 Na dně reaktorové nádoby byl totiž vztyčen ocelový kužel, aby se palivo v případě tání rozteklo po větší ploše a nestalo se kritickou masou. V posledním okamžiku konstruktéři učinili zvláštní ochranné opatření - nechali kužel obložit zirkonovými pláty. Tuto změnu však do žádného plánu nezaznamenali. Ironií osudu se právě jeden z těchto zirkonových plátů utrhl a ucpal přívod sodíkového chlazení dvou palivových článků. Následkem toho se tyto články začaly tavit.

 Odstraňování zbytků zirkonových plátů trvalo do konce roku 1968 a další rok trvalo získání povolení AEC k obnovenému provozu elektrárny. V květnu 1970 byl chladicí systém reaktoru pod dohledem inspektorů AEC znovu naplněn sodíkem. Při tom uniklo prasklým potrubím asi 100 kg reaktivního chladiva, smísilo se s vodou, vybuchlo a zamořilo budovu. Nicméně příprava obnovení provozu pokračovala a v červenci byl reaktor znovu spuštěn.

 Do dneška stál tento reaktor, který měl znamenat začátek nové éry levné výroby energie, 132 milionů dolarů a vyrobil jen zanedbatelné množství energie. V roce 1971 AEC prodloužila provozovací licenci, ale v roce 1972 provoz reaktoru dočasně zastavila. Reaktor, který byl ekonomickým neštěstím, nechala potom už uzavřený natrvalo.

 

 LODĚ S JADERNÝM POHONEM

 

 V zimě 1966-67 se stala nejhorší známá havárie na lodi s jaderným pohonem. Jeden z reaktorů pohánějících sovětský ledoborec Lenin se roztavil.

 Zdá se, že po nehodě byla loď příliš radioaktivní na to, aby mohla být dál v provozu, a proto jeden rok opuštěně kotvila v Arktidě. Podle zprávy CIA, poprvé uveřejněné v roce 1987 (Toronto Globe and Mail, 8. 6. 1987), zahynulo při nehodě 27 až 30 lidí.

 Jaderné reaktory se pro pohon lodí začaly používat v roce 1954, kdy byla uvedena do provozu ponorka amerických námořních sil Nautilus, a brzy po ní ponorky Seawolf a Skate. Všechny se dostaly rychle na přední stránky novin - Nautilus překonáním Severního ledového oceánu pod ledovým příkrovem, Skate díky vynoření se skrz vrstvu ledu na Severním pólu. Jaderné ponorky se ujaly hlídkování v zamrzlých vodách dalekého severu a Sovětský svaz to nenechal bez povšimnutí.

 Sovětský svaz nejenom že nelenil se svou vlastní podmořskou flotilou (stejně jako Británie a Francie), ale navíc upravil jadernou sílu pro lodě plující po mořské hladině - ledoborce schopné hlídkovat podél severního pobřeží SSSR a razit cestu vodami, které jsou po většinu roku zamrzlé. Ledoborci Lenin, který byl spuštěn na vodu v roce 1959, se rychle podařilo prorazit cestu Vilkitskou úžinou na nejsevernějším cípu pobřeží SSSR, což se žádnému jinému ledoborci nepodařilo.

 USA nezůstaly pozadu - objevily se válečné lodě (křižník amerického námořnictva Long Beach r. 1959 a letadlová loď Enterprise o rok později), a v souladu s politikou prezidenta Eisenhowera "Atom pro mír" byla spuštěna na vodu první jaderná obchodní loď. Slovy Johna Robba, v té době vedoucího vývoje AEC a Námořního úřadu, nejdůležitějším úkolem jaderné lodi Savannah bylo "... prolomit politické, právní a psychologické bariéry použití jaderné energie. Chceme, aby ukázala celému světu, že atom může pracovat na moři jako kterýkoli jiný zdroj energie." (National Geographic, srpen 1962).

 Savannah, nákladní loď pro pevné náklady s nosností 100 000 tun, byla spuštěna na vodu v Yorktownu ve Virgínii v březnu 1962. Problémem pro první jadernou obchodní loď, stejně jako pro komerční jaderné reaktory, bylo pojištění - než byla spuštěna na vodu, pokládala vláda USA za nutné, aby Kongres schválil zákon o pojišťovacím fondu ve výši 500 milionů dolarů pro případ nehody této lodi. Přesto nebyly přístavní úřady ochotny přijmout loď, která mohla potenciálně vyřadit doky na neurčitou dobu z provozu.

 Dále byl na řadě západoněmecký rudovec Otto Hahn, uvedený do provozu v roce 1964. Zahraniční přístavy byly ochotny přijmout loď ještě méně, a proto se musela plavit na méně výhodných linkách. Příslib levné nákladní lodi se brzy začal vytrácet. Ceny nafty byly i nadále nízké, kapitálové a provozní náklady jaderných reaktorů byly vysoké, stejně jako pojištění a mzdy posádek. Vládní subvence na provoz lodi Savannah dosahovala částky třech milionů amerických dolarů ročně.

 18. listopadu 1967 bylo na schůzi americké Společnosti lodních inženýrů a konstruktérů navrženo, že v budoucnosti bude provoz jaderných lodí hospodárnější, pokud se odstraní mnohá opatření sekundární bezpečnosti. Do týdne poté, co přístroje zaznamenaly, že ze sekundárního chladicího systému reaktoru uniká chladicí médium, byla Savannah zpátky ve svém domovském přístavu.

 Dva roky po oznámeném roztavení reaktoru na sovětském atomovém ledoborci Lenin, po kterém byl ledoborec odtažen do přístavu Murmansk na oficiální generální prohlídku a výměnu reaktoru, podnikli své první kroky na poli jaderného pohonu Japonci. Jejich zkušenosti však byly velmi málo povzbudivé.

 V roce 1969 byla v přístavu Mutsu spuštěna na vodu první a jediná japonská loď na jaderný pohon - nákladní loď Mutsu. Byla centrem pozornosti opozice už během výroby a místní obyvatelé v obavě, že únik radiace znemožní rybolov v zátoce Mutsu, zabránili v roce 1972 zkouškám lodi na moři. O dva roky později, 26. srpna 1974, když špatné počasí překazilo rybářům blokádu přístavu, konečně opustila přístav, aby mohl být vyzkoušen jaderný reaktor. Její plavba "pravděpodobně přinesla myšlence jaderného pohonu nevojenských lodí více škody, než kterákoli noční můra, která kdy tento průmysl strašila". (Patterson)

 Když Mutsu vyjela 800 km na moře, spustili reaktor a postupně zvyšovali jeho výkon. Předtím, než dosáhli dvou procent maximálního výkonu, byla v okolí reaktoru zjištěna vysoká úroveň radioaktivity a reaktor byl zastaven. Ukázalo se, že problém způsobila patnácticentimetrová mezera v krytu reaktoru - následek technické chyby. Provést opravu na moři nebylo snadné a výsledek po použití vařené rýže namísto cementu nebyl valný. Nakonec se posádka uchýlila k vycpání mezery starými ponožkami.

 Naneštěstí pro majitele Mutsu se zprávy o potížích dostaly až na břeh. Návrat zpět do Mutsu byl nemyslitelný kvůli hněvu místního obyvatelstva. Ani několik dalších přístavů nepovolilo zmrzačené lodi vjezd a tak zůstala na moři po dobu šesti týdnů, zatímco její majetelé o jejím návratu do Japonska vyjednávali. Až když japonská vláda darovala městu Mutsu téměř dva milióny liber určených pro zlepšení životních podmínek rybářů, dovolili obyvatelé města vjezd lodi do doku. Majitelé Mutsu museli také souhlasit, že najdou pro Mutsu jiný přístav, jaderné palivo ponechají v reaktoru, odstraní z přístavu Mutsu všechna pozemní jaderná zařízení a klíče od jeřábu pro manipulaci s palivem odevzdají do rukou starosty města.

 Konečně mohla zakotvit v docích, její přestavění a oprava však trvaly přes deset let a lze očekávat, že v roce 1989-1990 bude vyřazena z provozu.

 I přes závažnou nehodu reaktoru na palubě Lenina se v sedmdesátých letech sovětská flotila rozrostla o několik dalších atomových ledoborců (Arktika, která jako první loď dosáhla v srpnu 1977 severního pólu, a Sibir); v osmdesátých letech to byly Rossija, Leonid Brežněv, Sovětskij sojuz, Tajmyr, Okťjabrskaja revolucija a Vajgač.

 Podle sovětského obchodního listu Vodnyj Transport (18. 2. 1989) došlo 11. listopadu 1988, kdy Rossija kotvila v severním přístavu Murmansk, málem k roztavení jednoho ze dvou jejích reaktorů. V průběhu "potenciálně nebezpečné jaderné operace" dal hlavní fyzik zjevně "chybný příkaz" k otevření výpustného ventilu chladicího systému reaktoru číslo dvě, který byl v tu chvíli v provozu. Kdyby členové posádky ventil nezavřeli, "reaktor by byl zůstal bez chlazení a jaderné palivo by se pravděpodobně roztavilo." Murmansk, největší město za polárním kruhem, má půl milionu obyvatel.

 V prosinci 1988 vyplul na svou první plavbu gigantický, 33 500 tun těžký transportér říčních lodí Sevmorpuť, ten se však již dočkal veřejného odporu v samotném SSSR. Krátce po vyplutí se objevily zprávy o tom, že na lodi, která stála 260 milionů amerických dolarů, se objevily "trhliny" a že potřebuje pomoc přístavu. Sovětské ekologické skupiny proti tomu protestovaly a v březnu 1989, kdy se vedení čtyř přístavů přidala k pracovníkům doků a zakázala lodi vjezd, musela loď na několik dní zakotvit před přístavem Vladivostok.

 Na západě vlivem hospodářské recese a lepšího uvědomění si rizik spojených s jadernou energií obchodní zájem o jádrem poháněné lodě klesl. V roce 1972 byla vyřazena z provozu loď Savannah a v roce 1979 oznámila německá vláda, že bude zastaven provoz lodi Otto Hahn, neboť užitek, který se z jejich provozu dal očekávat, byl nižší než cena jeho znovunaplnění palivem. Vojenské námořnictvo USA, SSSR, Francie a Británie má v současnosti mnoho jaderných ponorek a bojových lodí a ty slouží také k testování a vývoji v oblasti jaderného pohonu, aniž by jejich výsledky byly přístupné veřejné kontrole, protože v mnoha zemích se vyhlášky o civilní jaderné energetice netýkají reaktorů vojenských.

 


 

 21. leden 1968

 BROKEN ARROW (ZLOMENÝ ŠÍP) 6, THULE, GRÓNSKO                                OBSAH.>>>>>>>

Podle Hanse Henrika Kocha, předsedy Dánské komise pro atomovou energii "je nyní bezpečně zjištěným faktem, že nehoda v Thule neohrozila člověka ani živočichy nebo rostliny.

 Sally Markussenová, žena dánského pracovníka z Thule:

Všichni pracovníci, kteří se zúčastnili vyčišťovacích prací v Thule, jsou nyní již staří. Mému manželovi je pouze 49 let, ale je již starým člověkem.

 HOBO 28, bombardér typu B-52 strategického velení vzdušných sil s jadernou výzbrojí, hlídkoval nad Arktidou v rámci "letecké pohotovosti", když v jeho navigačním oddělení vypukl požár. Protože pilot poznal, že požár nelze uhasit, požádal o povolení nouzového přistání na letecké základně v Thule v Gronsku.

 Krátce poté, co HOBO 28 zahájil sestup směrem k Thule, přerušila se dodávka elektřiny a letadlo se stalo neovladatelné. Po 16.30 dne 21. ledna 1968 se obří osmimotorové letadlo dostalo do příkré levotočivé zatáčky při rychlosti 930 km/h a narazilo na led v zátoce North Star, asi 11 km od přistávací dráhy v Thule. Ze sedmičlenné posádky se šest mužů bezpečně katapultovalo, sedmý se zabil.

 Při nárazu a současném výbuchu více než 91 000 kg tryskového paliva byl HOBO 28 okamžitě zničen. Při výbuchu třaskavin v obalech jeho čtyř 1.1 megatunových vodíkových bomb byly jejich hlavice roztříštěny na úlomky plutonia a tritia s vysokou radioaktivitou. Většina částí roztříštěného letadla pronikla ledem silným 1 metr a klesla na mořské dno do hloubky 210 metrů, kde byla obklopena radioaktivními troskami. Zbývající trosky do velikosti krabiček od cigaret vytvořily černou radioaktivní jizvu na opětně zmrzlém ledu. Výbuchem a požárem se nad kouřícími troskami vytvořil mrak hořícího paliva a dalších radioaktivních úlomků, které se rozptýlily nad zátokou North Star.

 Když bylo velitelské stanoviště USAF v Pentagonu vyrozuměno leteckou základnou v Thule o nehodě, svolalo ihned svou kontrolní skupinu Zlomený šíp (Broken Arrow), aby tato zahájila vyčišťovací operaci.

 Vyčišťovací operace - úředně nazvaná Projekt Vzedmutý led, pracovníky z Thule ale označovaná jako "Dr Freezelove" - se zúčastnili specialisté z více než sedmdesáti amerických agentur. Posílili je vědci z Dánska (Grónsko je pod Dánskou správou) a stovky amerických vojáků a dánských civilistů. V polovině září byly trosky HOBO 28 i jeho bomb, spolu s tisíci tun radioaktivního ledu a sněhu, na lodích dopraveny do Spojených států. Projekt Vzedmutý led skončil.

 Úřední zpráva USAF, uveřejněná v roce 1970, byla více méně cvičením v sebechvále. Generálmajor USAF Richard O. Hunziker, který Projekt Vzedmutý led řídil, napsal, že "se velká pohroma přeměnila na klasický příklad mezinárodní spolupráce... Zdánlivě nepřekonatelný úkol sebrat a odstranit všechny stopy nehody dokazuje znovu, že pravda může být podivnější než představa - a stejně vzrušující."

 Generál Hunziker zlehčoval problémy se zamořením rozptýleným plutoniem a tritiem a tvrdil, že "Vědecké poznatky získané oběma státy ve shodě s původními předpoklady, že člověk, zvířata ani rostliny následky havarie nebyly ohroženy."

 Po dvou desítkách let však zpochybnil ujištění generálmajora Hunzikera zdravotní stav zhruba 500 Dánů, kteří se Projektu Vzedmutý led zúčastnili. Dánští pracovníci si stěžují na řadu nemocí, včetně rakoviny a sterility, což může být uváděno do souvislosti s ozářením, a jejich zdravotní stav vzbuzuje v Dánsku rostoucí veřejný zájem.

 Ale utrpení dánských pracovníků může být jen špičkou ledovce radiologických problémů, pramenících z havarie a následných vyčišťovacích operací. Podobně jako dánští, ani američtí zaměstnanci nebyli podrobeni dlouhodobým radiologickým vyšetřením. Na rozdíl od dánských pracovníků podléhali američtí vojáci nařízením, utajením a byrokracii. Příslušníci USAF nejen že byli vystaveni vyšším úrovním radioaktivního zamoření, než které bylo považováno za bezpečné u jejich dánských protějšků, ale nikdy se o skutečném rozsahu jejich zamoření nikdo nedoví.

 Operace Vzedmutý led se od samého začátku setkávala s obrovskými potížemi. Grónsko se až do února nacházelo v trvalé temnotě. V silných větrech klesala teplota z -33°C až na -57°C. Práce na projektu byly přirozeně omezeny jarním táním, které mělo nastat během několika týdnů, a které mělo rozpustit a rozbít v zálivu North Star ledovou pokrývku.

 Příslušníci USAF stanovili nejprve rozsah zamořené oblasti. Bylo zjištěno, že úlomky plutonia a tritia ze čtyř zničených bomb bylo zamořeno asi 25 000 čtverečních metrů zátoky North Star. Zhruba pravoúhlá oblast, která měla střed v ploše začernalé výbuchem a požárem paliva, byla vyznačeno "nulovou linií", mimo níž (podle Humzikera) nebylo zjištěno žádné záření.

 Zatímco letci v těsné formaci na ledu hledali úlomky HOBO 28 a jeho smrtonosného nákladu, další pracovníci operace Vzedmutý led budovali "z ničeho" osadu na ledu zátoky North Star. Transportní letadla dopravovala dnem i nocí na leteckou základnu Thule prefabrikované domky, přistávací zařízení pro helikoptery, generátory, zařízení pro osvětlování, vytápění i spojovou techniku. Technici zaváděli telefony, telexové linky a na ledu vybudovali tři silnice.

 Vyhledávání trosek letadla probíhalo za obtížných podmínek. Ačkoliv členové vyhledávacích skupin byli vybaveni arktickým oblečením - vatovanými kalhotami známými jako "železné kalhoty", puloverem, leteckou kombinezou a silnou větrovkou - bylo často tak chladno, že museli zůstat uvnitř. Pracovali 13 až 18 hodin denně, po sedm dnů v týdnu. Jako jediné osvětlení jim sloužily petrolejové lucerny a bateriové elektrické svítilny. Vítr s rychlostí až 140 km/h za hodinu, který před sebou hnal v bouři sníh, často trval celý den. Na obličejových maskách a kapucích mrznul dech. Masky omezovaly dýchání, takže je mnozí pracovníci prostě přestali používat, i když to zvyšovalo nebezpečí vdechnutí částic plutonia. Silné chladno mělo vliv i na zařízení: baterie ve svítilnách vystačily jen deset minut. Motory bylo třeba udržovat v chodu, i když se vozy zastavily; nebylo by bývalo možné je znovu nastartovat.

 Pátrací skupiny používaly k lokalizaci trosek různé monitory záření, z nichž většina pro to nebyla vhodná. Jak přiznává zpráva USAF, bylo absolutní určení míry zamoření s ohledem na podmínky v Thule v podstatě nemožné.

 Vyhledávací týmy byly nahrazeny společnými americkými a dánskými skupinami. Jejich příslušníci, kteří podobně jako příslušníci pátracích týmů neměli radiologické ochranné oděvy, začali odstraňovat trosky a shrabovat zamořený sníh do nádob pro převoz do Spojených států. Na tomto opatření, jak vysvětloval Hunziker, přičemž stále zlehčoval radiologický problém, se společně dohodli předem jako na úklidové akci, nehledě při tom na zdravotní nebezpečí.

 Američtí příslušníci letectva řídili buldozery a nakladače, zatímco Dánové, vybraní z více než tisíce civilistů pracujících na letecké základně v Thule, plnili nádoby, které byly později vyprázdněny do zbývajících palivových cisteren s objemem po 946 hl. Při tom se samozřejmě něco rozsypalo: zamořený sníh a led byly prostě smeteny a naházeny zpět do nádob. Někteří dánští pracovníci později tvrdili, že zamořený materiál z cisteren unikal a že monitorování záření bylo prováděno zřídka a nahodile.

 Ke konci směny byli všichni pracovníci odmořeni. Byli zkontrolováni pomocí čítačů, byli jim odebrány vzorky moči a vytřeny nosní dírky, aby se zjistily vdechnuté radioaktivní částice, což byly postupy, které mnohé Dány zneklidňovaly. "K důvodům těchto opatření byly vznášeny četné dotazy", poznamenal Ole Walmod-Larsen z Dánské komise pro atomovou energii. "Jeden z nejvýznamnějších problémů se objevil až po více než jeden a půl hodinové diskusi - otázka sterility a impotence. Když se vysvětlilo, že obavy jsou bezdůvodné, další dotazy již vznášeny nebyly." (Zpráva USAF, 1970)

 Odmořovací postupy nebyly tak důkladné, jak být měly. K úspoře času se odebírání moče nahrazovalo často vytíráním nosních dírek. Podle kapitána Williama K. McRaneye, který byl fyzikem, zabývajícím se vlivem ionizačního záření na lidský organismus v oddělení jaderné bezpečnosti USAF, výtěry "obecně neukázaly zjistitelnou aktivitu. O platnosti takovýchto kontrol lze však pochybovat, protože v tomto počasí měla většina lidí řídkou rýmu." Poznámka McRaneye byla jedna z mála kritických výrazů, které byly vysloveny v celé zprávě o thulské záležitosti.

 Do září 1968 bylo ze zamořené plochy odstraněno celkem 6 710 m2 radiaktivního sněhu, ledu a úlomků, toto vše dáno do sudů a odvezeno do Spojených států k uskladnění (zbytky ze čtyř vodíkových pum byly navráceny do továrny v Amarillo v Texasu). Oblast nárazu byla pak pokryta černým pískem, aby se urychlilo jarní tání, které odneslo zbylý radioaktivní materiál do vod zátoky North Star. Poslední 946-hektolitrová cisterna roztátého sněhu byla naložena na americkou nákladní loď v pátek 13. září 1968.

 Projekt Vzedmutý led skončil bez ceremonií, pouze na víku posledního sudu bylo napsáno "Tak to je všechno".

 Předseda dánské vlády Paul Schlueter v prosinci 1986 oznámil, že přežívající pracovníci z Thule budou vyšetřeni experty-radiology. Toto rozhodnutí bylo opožděnou odpovědí na vzrůst veřejného zájmu o nehodu, následkem vyšetřování paní Sally Markussenové, manželky personálního manažera z Thule v roce 1968. Ta shromáždila jména a zdravotní záznamy o 800 Dánech, kteří se zúčastnili vyšetřovacích operací v Thule. Bylo zjištěno, že přes 500 z těchto osob má zdravotní problémy a 98 jich tvrdilo, že mají rakovinu. Její vlastní manžel Ole onemocněl v roce 1979 ve věku 41 let a trpěl dýchacími potížemi, zvracením a vyměšováním krve. U pracovníků dříve zaměstnaných na základně byly zjištěny běžně příznaky jako úbytek váhy, trvalá únava, ztráta soustředění a rovnováhy, ztráta koordinace mezi rukama a mozkem, zahlenění plic a boláky na holeních a pažích. Pouze dvacet z vyšetřených pracovníků mohlo mít děti a některé z těch, které se narodily, byly znetvořené. Další zkoumání by bylo třeba založit na mnohem přesnější znalosti látek, kterým tito lidé byli vystaveni.

 Proto dánská vláda v březnu 1987 úředně požádala Spojené státy o předání seznamu radioaktivních a jedovatých látek, které při havárii byly uvolněny do prostředí i o informace o zdravotním stavu amerických zaměstnanců, kteří se podíleli na operaci Vzedmutý led.

 V listopadu 1987 byla Dánským ústavem klinické epidemiologie vydána oficiální studie, ve které byla zběžně prozkoumána četnost onemocnění u pracovníků, kteří se účastnili prací na Vzedmutém ledu, a porovnána s četností u 3 000 pracovníků, kteří byli v Thule buď před nebo po havarii. I když bylo zjištěno, že u pracovníků z Thule, kteří pracovali na vyčišťování, bylo procento hospitalizovaných nebo diagnostikovaných s rakovinou oproti obyvatelstvu obecně o 40 % vyšší, nebylo to považováno za statisticky dostatečné, aby mohly být vyvozeny závěry.

 V listopadu roku 1987 byla vydána rovněž zpráva Ústavu rakovinné epidemiologie. Šetřením se přišlo k závěru, že ačkoliv pracovníci účastnivší se vyčišťování vykazovali o 50% vyšší výskyt rakoviny oproti obecnému obyvatelstvu, bylo toto číslo stejné i u pracovníků z Thule, kteří se na vyčišťování nepodíleli. Výskyt rakoviny plic byl na základně v Thule oproti národnímu průměru dvakrát vyšší a ve studii se došlo k závěru, že příčinou toho nebylo ozáření.

 Koncem roku 1987 podalo téměř 200 Dánů nároky na uhrazení škod ve Spojených státech podle Zákona o zahraničních vojenských nárocích. V únoru Letecké síly USA rozhodly nárokům podle tohoto zákona nevyhovět a Dánům sdělilo, že jestliže hodlají dále vést spor, mohou tak učinit v rámci Statutu ozbrojených sil NATO, kde vést právní spor je mnohem obtížnější.

 Po deseti měsících ticha byly v polovině ledna 1988 z Pentagonu na dánské velvyslanectví ve Washingtonu doručeny stovky tajných dokumentů. Základní otázku to však zodpovědět nepomohlo, protože Spojené státy odmítly uvést, co jaderné zbraně obsahovaly. Potvrdila se však jedna věc, totiž že nebyla provedena dlouhodobá vyšetření u stovek Američanů, kteří se operace Vzedmutý led zúčastnili.

 V červenci 1988 zveřejnil Dánský národní ústav radiační hygieny zprávu "Vyměšování plutonia bývalými pracovníky z Thule". V ní se dospělo k závěru, že v moči 53 bývalých pracovníků z Thule nebylo možno zjistit stopy plutonia. Na základě těchto nálezů ústav doporučil vládě, aby další centralizované přešetřování zdravotních následků thulské vyčišťovací operace prováděno nebylo a pokud si někteří pracovníci přejí lékařské vyšetření, mají se obrátit na místní nemocnice.

 Ze společných závěrů úředních zpráv nevyplývají skutečnosti, na základě kterých by thulští pracovníci mohli tvrdit, že příčinou případů rakoviny bylo vystavení záření v roce 1968. Zpráva Sally Markussenové však naznačuje, že tito pracovníci trpí různými jinými chorobami, z nichž žádná nebyla v oficiálních studiích uvažována. A stejně nebylo uvažováno ani o účincích jiných látek rozptýlených na ledu, jejichž povaha nebyla zveřejněna.

 

 Konec pohotovosti

 Několik dní po havarii, která byla desátou v jedenáctileté historii používání bombarderů strategického velení vzdušných sil s jadernou výzbrojí, nařídil ministr obrany Spojených států Robert McNamara, aby jaderné zbraně byly z letounů při letecké pohotovosti odstraněny. Pohotovostní lety byly později omezeny a nakonec zastaveny úplně. USAF to úředně vysvětlovaly tím, že letecká pohotovost byla příliš náročná, a to jak pokud šlo o opotřebení letadel, tak i časovou náročnost pro posádku. V té době byly B-52 rozsáhle používány ve vietnamské válce.

 SAC nyní udržuje 25 až 30 % bombarderů ve stavu pozemní pohotovosti, které při tom jsou vyzbrojené a schopné odstartovat v kritickém období během několika minut (jaderné zbraně se ve Spojených státech dopravují letecky s použitím letadel C-141 a C-130 z Vojenského dopravního velitelství).

 

 Role základny v Thule

 Základna Thule, která leží 1 120 km od severního pólu, tvoří součást systému včasného varování Spojených států. První poplach oznamují tři satelity Podpůrného obranného programu (DSP), které přímo monitorují sovětské odpalovací základny. Radary v Thule s dosahem 4 800 km, známé jako Systém včasného varování před balistickými raketami, zaznamenají v případě sovětského útoku sovětské mezikontinentální balistické střely (ICBM) deset minut poté, co opustí sila. Aby bylo dokázáno, že raketové varování je správně vyhodnoceno, vyžaduje severoamerické velitelské centrum vzdušné obrany současné potvrzení družicovým a radarovým pozorováním. Protože však toto zařízení bylo navrženo koncem padesátých let, je toto zařízení ve světle současné techniky, podobně jako počítače a další podpůrná zařízení, zastaralá.

 5. října 1960 obdrželo ústřední velitelství NORAD z Thule varování o mohutném raketovém útoku. Ukázalo se však, že šlo o poruchu radaru.

 

 Jedna ztracená bomba?

 V prosinci 1987 prozradil jeden dánský inženýr, který se zúčastnil vyčišťovací akce, že jeden vysoce citlivý tajný snímek v archivech Pentagonu, vyfotografovaný z miniaturní ponorky Spojených států v průběhu počátečního průzkumu, ukazuje jednu z vodíkových pum B-52, jak leží neporušená na mořském dně nedaleko Grónska.

 Člen parlamentu za Grónsko požádal, aby film byl zaslán do Dánska, kde by mohl být prohlédnut zástupci vlády (Grónsko je na Dánsku polonezávislé a má plnou kontrolu nad vnitřními záležitostmi. Otázky zahraniční politiky a obrany se řeší s Kodaní). Mluvčí Pentagonu odpověděl citováním prohlášení ministerstva obrany (DOD) vydaného v době nehody, ve kterém se tvrdí, že byly nalezeny úlomky všech bomb a identifikovány na základě seriových čísel, která odpovídají číslům v záznamech SAC, takže je nemožné, že by jedna nebo více bomb byla pronikla ledem.

 

 21. květen 1968

 AMERICKÁ PONORKA SCORPION, SEVERNÍ ATLANTIK                                             OBSAH.>>>>>>>

 

 Podrobnosti zůstávají utajeny o jiné nehodě ponorky, při níž zahynulo 99 členů posádky. Útočná ponorka amerického námořnictva s jaderným pohonem Scorpion, která vážila 3 075 tun, se ozvala naposledy dne 21. května 1968 z místa 400 kilometrů jižně od Azor. Ponorka stará devět let se po třítýdenním cvičení s šestou flotilou ve Středozemním moři vracela do domovského přístavu v Norfolku ve státě Virginie.

 

 

Foto: Kapitán Francis A. Slattery, USN, velitel ponorky Scorpion v květnu 1968.

(Zapůjčil: DAVA Still Media Repository)

 

 Námořnictvo po pěti měsících oznámilo. že oceánografická výzkumná loď Mizar, která hrála klíčovou roli při vyhledávání ztracené bomby u Palomares, identifikovala trosky Scorpionu, jak leží v hloubce 3 050 m na mořském dně, 650 km jihozápadně od Azor. Trup byl roztříštěn a část přídě scházela.

 Případ byl zkoumán sedmičlenným námořním vyšetřovacím soudem, který zasedal 11 týdnů a vyslechl 90 svědků. Bylo zjištěno, že Scorpion hlásil během své poslední mise přinejmenším pět "poměrně drobných" mechanických nesnází, a že po doporučeních, která byla učiněna po nehodě Thresheru, byla ponorka pouze částečně upravena. Zhruba pět týdnů před svým zmizením se Scorpion za bouře srazil s jinou lodí v neapolském přístavu, přičemž se tato loď potopila. Po týdnu se ponorka musela opět vrátit do Neapole, kde museli potápěči z jejího šroubu uvolnit zachycenou rybářskou síť. Škody hlášeny nebyly. Vyšetřovací tribunál dospěl k závěru, že "příčiny ztráty ponorky nelze podle dosavadních poznatků s určitostí zjistit (Washington Star 2. 8. 1981), ale že nic neukazuje na sabotáž, nepřátelskou akci nebo úmyslné zničení.

 V roce 1985 získaly norfolkské místní noviny Virginian Pilot tajné dokumenty, které prozrazují, že ke ztrátě americké ponorky Scorpion došlo následkem výbuchu náhodně odjištěného torpeda Mk 37, které se posádka pokoušela opětně zajistit. V původní zprávě o námořní nehodě není o explozi zmínka a tato možnost byla úředně odmítnuta.

 Podle dokumentů vyšetřovatelé zjistili dvě "akustické události", první přisoudili explozi, druhou pak implozi trupu, když Scorpion klesl do hloubky, ve které již neodolal tlaku (tyto události byly pravděpodobně zaznamenány pomocí hydrofonů v systému k detekci ponorek na východním pobřeží Spojených států). Článek ve Virginian Pilot cituje prohlášení bývalého námořního badatele dr. Johna Cravena, jenž vedl námořní šetření, že nehoda s torpedem odpovídá scénáři, na který se hodí všechny zjištěné skutečnosti.

 Jaderné zbraně na palubě Scorpionu mohly být buď SUBROC nebo ASTOR, pravděpodobně to druhé. SUBROC byla zavedena v roce 1965 a je to z ponorek odpalovaná protiponorková raketa s dosahem 40 až 48 kilometrů, která má vysokou výbušnou sílu. Vynoří se z vody, letí vzduchem, znovu se ponoří a zasáhne ponorku. Byla navržena jako náhrada za ASTOR, protiponorkové torpedo, které bylo vyvinuto jako poslední obranná zbraň ponorek. Vzhledem ke krátkému dosahu těchto torped by účinky jaderné exploze mohla být zasažena i ponorka, která je odpálila.

 Scorpion nebyl jedinou havarovanou ponorkou v období jara 1968. 22. ledna zmizela izraelská ponorka s dieselovým pohonem Dakar ve Středozemním moři 400 km od izraelských břehů s 69 muži na palubě. Pět dnů nato se potopila francouzská ponorka Minerve s dieselovým pohonem ve Středomoří nedaleko Toulonu, přičemž přišlo o život 52 lidí. 11. dubna 1969 se potopila sovětská ponorka s balistickými raketami třídy Golf 1 200 km severozápadně od ostrova Oahu na Havaji, přičemž přišlo o život přibližně 80 mužů (viz projekt JENNIFER). Ztrátou Scorpionu v květnu stoupnul počet obětí na ponorkách během čtyř měsíců na tři sta.

 

 Listopad 1969

 OPERACE HOLYSTONE (PEMZA)                                           OBSAH.>>>>>>>

 

 Ponorka amerického námořnictva Gato s jaderným pohonem a s jadernou výzbrojí se při průzkumné hlídce v Barentsově moři přiblížila na jednu míli (1.6 km) k sovětskému pobřeží a srazila se se sovětskou ponorkou 24 až 40 km od vstupu do Bílého moře, severně od břehů SSSR.

 V New York Times z 6. 7. 1975 bylo citováno prohlášení člena posádky ponorky, podle něhož byla Gato zasažena v místě kovového pancíře, který tvoří ochranu jaderného reaktoru, ale k poškození ponorky nedošlo. Zbrojní důstojník však sestoupil o dvě patra níže a začal odjišťovat raketu SUBROC a tři jaderná torpeda a ponorka se připravila k boji. Podle zprávy v New York Times stačilo k přípravě odpálení torped jen jedno ověření buď kapitánem lodi nebo výkonným důstojníkem.

 Hlídkující ponorka Gato byla součástí Operace Holystone, což byl jeden z nejnebezpečnějších a nejpronikavějších programů dozoru a shromažďování výzvědných dat (který byl také znám pod kódovanými názvy Věžička, Holec a Vilejš (Pinnacle, Bollard a Barnacle).

 Operace byla původně schválena Eisenhowerovou vládou a byla přímo řízena velitelem námořních operací při velitelství atlantické flotily v Norfolku ve Virgínii. Zúčastnily se jich přinejmenším čtyři útočné ponorky třídy SSN-637 nebo Sturgeon, s jadernými zbraněmi a speciálně vybavené důmyslným elektronickým zařízením.

 Ponorky používaly při operaci Holystone různé způsoby získávání informací jako: detailní fotografování spodních částí sovětských lodí a ponorek, narážení do sovětských podvodních spojových kabelů s cílem přerušit předávání informací, které byly považovány za příliš závažné než aby byly vysílány méně bezpečnými způsoby, monitorování zkoušek balistických střel odpalovaných z ponorek, zaznamenávání "zvukových podpisů" sovětských ponorek, tj. charakteristických zvuků, kterými se jednotlivé ponorky vzájemně odlišují. Ponorky účastnící se pemzovských nájezdů se často pohybovaly uvnitř dvanáctimílového (19.3 km) teritoriálního pásma, které Sovětský svaz požadoval, a často dokonce uvnitř pásma třímílového (4.8 km). Jakákoliv nehoda uvnitř tak citlivé oblasti mohla spustit hrozivý řetězec událostí. Obecné příkazy pro pemzovské mise byly očividně takové, že ponorka měla povolení při ohrožení použít zbraně.

 Srážka ponorky amerického námořnictva Gato byla nejzávažnějším známým pemzovským případem, ale mohlo dojít i k mnohým jiným. V polovině šedesátých let se ponorka účastnící se pemzovské operace srazila se sovětskou ponorkou třídy Echo uvnitř vladivostockého přístavu, když fotografovala její spodní stranu. Část zařízení z americké ponorky bylo při tom dočasně vysazeno z činnosti. Před lednem 1968 došlo v průběhu pemzovské hlídky nedaleko sovětského pobřeží na palubě ponorce amerického námořnictva Ronquil pod hladinou k požáru. Sovětské torpédoborce ponorku obklopily a snažily se ji přimět k vynoření. Ta však sovětským lodím unikla.

 V polovině šedesátých let se pemzovská ponorka v Tonkinském zálivu srazila se severovietnamskou ponorkou, která se potopila. Na podzim 1969 narazila jiná americká ponorka blízko sovětského pobřeží na dno a byly obavy, že by při jejím odhalení mohlo dojít k mezinárodními incidentu. V březnu 1971 bylo hlášeno, že ponorka třídy Sturgeon se při tajném průzkumu srazila se sovětskou ponorkou 27 kilometrů od sovětských břehů.

 1. května 1974 se při špionážní průzkumné misi v sovětských teritoriálních vodách americká ponorka Pintado téměř čelně srazila 61 metrů pod hladinou, nedaleko vstupu do petropavlovské námořní základny na Kamčatce, se sovětskou ponorkou s jaderným pohonem třídy Yankee. Pintado tuto oblast rychle opustila a přistála na Guamu, kde byla sedm týdnů opravována. Při srážce byl poškozen sonarový detektor a torpédová výpusť. Ve stejném roce narazila na dno uvnitř vladivostockého přístavu pemzovská ponorka, když se pohybovala malou rychlostí, aby nebyla zpozorována.

 

 DOPLŇUJÍCÍ PŘÍHODY                                               OBSAH.>>>>>>>

 

3. duben 1960 Během zvyšování výkonu na zkušebním reaktoru firmy Westinghouse ve Waltz Mill v Pensylvánii došlo k roztavení palivového článku a k úniku určitého množství radioaktivity do atmosféry. Je domněnka, že se pouzdro článku oddělilo od paliva a zabránilo přenosu tepla na chladicí medium a umožnilo tak, že se palivo rozpálilo. (Bertini)

16. květen 1960 Bylo to poprvé, kdy byl ve všech armádních složkách USA vyhlášen poplašný stav DEFCON 3. Krize netrvala déle než 24 hodin. 14. května začala konference na nejvyšší úrovni na níž se v Paříži sešla Velká Čtyřka - Eisenhower, Chruščov, Macmillan a de Gaulle. Doufalo se v opětovné navázání přátelských vztahů mezi Východem a Západem. Ráno 15. května obdrželi prezident Eisenhower a ministr obrany Thomas Gates informaci, která naznačovala, že Chruščov možná na protest proti incidentu s letadlem U-2, které bylo i s pilotem Gary Powersem sestřeleno dne 1. května 1960 nad sovětským územím, konferenci opustí. Přestože nebyly žádné známky sovětské mobilizace, navrhl Gates, aby byl poplašný systém vyzkoušen a zajistilo se tak, zda budou v případě nezbytnosti armádní velitelé moci obdržet další pokyny. Gates vydal rozkaz, aby se "nenápadně zvýšila připravenost velitelů". Během několika hodin tento "nenápadný rozkaz" nabyl na nápadnosti a celý systém dosáhl stadia Defcon 3. Americká media nejen že oznámila, že armádní složky jsou mobilizovány, ale prozradila i poplašný stupeň a přilila tak do ohně Chruščevovým proklamacím o americké provokaci. Tento incident jasně prokázal, že není možné udržet poplach ve vysokém stupni utajení. (Scott D. Sagan, "Nuclear alerts and crisis management, International Security, Svazek 4, č. 4 - jaro 1985).

 

 DEFCON

 Způsob, kterým jsou americké armádní složky uváděny do poplašeného stavu, se nazývá Systém pro případ obrany - DEFense CONdition system (DEFCON). Byl vytvořen štábními veliteli v prosinci 1959. Existuje pět DEFCONů čili pět poplašných stupňů, přičemž přesnější detaily jsou udržovány v přísném utajení. Je známo, že většina amerických armádních složek je udržována na nejnižším poplašném stupni, DEFCON 5 v normálních mírových podmínkách. Vyjímkou je velení strategických vzdušných sil - Strategie Air Command (SAE) - to je rutinně udržováno ve stavu DEFCON 4. Podobně jsou na vyšších stupních udržovány vojenské síly v blízkosti konfliktních oblastí. Pacifická flotila byla v průběhu vietnamské války udržována na stupni DEFCON 3.

 V průběhu krizových situací se Sovětským svazem došlo k vyhlášení DEFCONu stupně 3 nebo vyššího třikrát v rámci všech jednotek. (viz Doplňující příběhy 16. květen 1960, 22. Říjen 1962, 24. říjen 1973)

 

28. listopad 1960 V době, kdy atomová ponorka amerického námořnictva Nautilus kotvila v Portsmouthu ve státě New Hampshire, 6 mužů bylo promočeno radioaktivním chladicím mediem reaktoru, protože jeden z nich omylem urazil ventil. Dozimetry a kontaminované oděvy byly zahozeny, takže stupeň radiace nebylo možné změřit. (Neptune)

14. březen 1961 V letadle USAF B-52 došlo v oddílu pro posádku k selhání zařízení udržujícího normální atmosférický tlak. Z tohoto důvodu muselo letadlo sestoupit do výšky 3 050 metrů; tím se zvýšila spotřeba paliva, takže toto došlo dřív, nežli se letadlo dostalo k letadlovému tankeru. Celá posádka vyjma kapitána se katapultovala. Kapitán zůstal až do 1 200 metrů, aby odvedl letadlo z obydlených oblastí. Dvě z jaderných zbraní (mohlo jít o bomby s volným pádem, nebo o řízené střely vzduch-země) se utrhly ve chvíli, kdy se letadlo zřítilo poblíž Yuba City v Kalifornii. Nedošlo k explozi, ale jeden z požárníků zemřel při hašení. (DOD/CDI)

6. leden 1962 Ponorka patřící americkým nebo jiným silám NATO byla poškozena a donucena vyplout na hladinu v důsledku provedeného pokusného podvodního výbuchu (20 Mt) 160 km od ponorky v Barentsově moři poblíž SSSR. (Neptune)

26. březen 1962 První atomová ponorka Královského loďstva Dreadnought začala během konstrukce v Barrow-in-Furness hořet. K druhému menšímu požáru došlo v řídícím stanovišti v prosinci 1965, kdy prodělávala opravu v Rosythu ve Skotsku. (Neptune)

19. červen 1962 Zkušební výstřel Starfish, druhý ze série testů mezikontinentálních balistických střel (ICBM) Thor ve velkých výškách v americké Tichomořské testovací oblasti na Johnstonově ostrově způsobil explozi o síle 1.4 Mt 400 km nad středním Pacifikem. Světlo z výbuchu bylo viditelné od Havaje až po Austrálii a jeho elektromagnetický impuls zničil vybavení satelitů a blokoval veškerou vysokofrekvenční radiovou komunikaci přes Pacifik na více než půl hodiny. Mimo to pozměnil Van Allenův pás nabitých částic, klenoucí se nad zeměkoulí. Elektromagnetický impuls, který produkují všechny atomové exploze, má zvláštní důležitost právě pro vojenské představitele, protože by v případě jaderného útoku okamžitě vyřadil z činnosti jejich klíčový komunikační prostředek.

 Dva další z pěti zkušebních odpalů Bluegill Prime selhaly během několika minut po odpalu díky dysfunkci svého naváděcího systému. Tyto střely Thor musely být spolu se svými hlavicemi zničeny v atmosféře. 25. července 1962 při zkušebním odpalu vybuchla řízená střela Thor na odpalovací rampě a způsobila rozsáhlé škody.

 Hlavice byla odpálena rádiovým povelem; v okolí odpalovací rampy došlo ke značné kontaminaci alfa zářením. (Hayes, Zarsky a Bello, American Lake, Penguin, 1986; Nuclear Weapons Databook II; Daniel Ford, The Button, George Allen and Unwin, 1985)

Od 22. října do 20. listopadu 1962 byl u jednotek SAC vyhlášen pohotovostní stupeň DEFCON 2 a u zbývajících amerických jednotek DEFCON 3. Stalo se tak v době kubánské raketové krize (viz rámeček, 1960). (Sagan)

1. červenec 1963 Když byl výzkumný reaktor v Oak Ridge, Tennessee přiváděn do plného výkonu, uvolnila se těsnící vložka v reaktorové nádrži, spadla do aktivní zóny a začala blokovat proud chladicího media okolo jednoho z palivových článků. Část článku se roztavila, došlo k úniku radiace do budovy, která musela být evakuována, a do atmosféry. Podle odhadu muselo do primárního chladicího okruhu uniknout okolo 1 000 curie ve štěpných produktech. (Bertini)

13. listopad 1963 Když tři zaměstnanci odpadového prostoru, patřícího Komisi pro jadernou energii (AEC) na základně Medina v San Antoniu ve státě Texas, demontovali vysoce výbušnou součást jaderné bomby, tato se náhle vznítila a začalo hořet 55 840 kg vysoce výbušných složek zastaralých jaderných zbraní. Pracovníci unikli a utrpěli drobná zranění. (DOD/CDI)

13. leden 1964 Na cestě ze státu Massachusetts na svou domovskou leteckou základnu v Turneru v Georgii stoupal letoun B-52D ve snaze vyhnout se turbulentnímu vzduchu, přesto se však dostal do víru. V letounu došlo ke "strukturálnímu selhání" a zřítil se v opuštěné lesnaté horské oblasti poblíž Cumberlandu v Marylandu. Podle zprávy Pentagonu se "obě zbraně nacházely v taktické poloze pro převoz (s letadlem nebyly spojeny ani elektricky ani mechanicky a bezpečnostní spínač se nacházel v poloze SAFE - ZAJIŠTĚNO). Obě jaderné zbraně zůstaly v letadle, dokud se nezřítilo; byly nalezeny v podstatě neporušeny. Jeden člen posádky zahynul při srážce se zemí. Čtyři další se katapultovali, ale dva z nich potom zemřeli při seskoku následkem podchlazení v mrazivém vzduchu." (DOD)

Květen 1964 Letoun USAF Voodoo z Bentwaters v Suffolku, nesoucí na palubě atomovou zbraň, se zřítil poblíž Argyll ve Skotsku. Podle Malcolma Spavena "existují důkazy naznačující, že atomovou zbraň nesl". (Bradford, Malcolm Spaven, Fortress Scotland, Pluto Press, 1984)

5. prosinec 1964 Na třístupňové mezikontinentální balistické střele LGM 30B Minuteman-1 se na základně v Ellsworthu v Jižní Dakotě při strategickém poplachu vzňala její brzdicí raketa a způsobila, že se vratný mechanismus nesoucí bojový systém zřítil asi ze 23 metrů na podlahu podzemní odpalovací rampy. Nedošlo k výbuchu ani radioaktivnímu zamoření. (DOD/CDI)

8. prosinec 1964 Nadzvukový bombardér B-58, nesoucí pět jaderných zbraní, dostal na zledovatělé ranveji na základně v Bunker Hill (nyní Grissom) v Peru ve státě Indiana, USA smyk, když se zařazoval za jiné letadlo. Bombardér narazil do betonové kabelové šachty a vzplanul. Jeden z členů posádky zemřel, poté co se ve své záchranné kasli vystřelil a přistál dále než 150 metrů od letadla. Několik součástí atomových zbraní shořelo, ale zamoření se omezilo pouze na oblast srážky. (DOD)

11. říjen 1965 Podle amerického ministerstva obrany: /C-124/Wright-Pattersonova letecká základna (poblíž Daytonu) v Ohiu. Když bylo do letadla doplňováno palivo při přípravě na rutinní let v rámci organizačních přesunů, objevil se na zadním konci trajleru s palivem oheň. Zničil trup letadla, v němž se nacházely pouze součásti atomových zbraní a tréninková atrapa. Nedošlo k žádnému neštěstí... Lehčím způsobem bylo zamořeno letadlo, náklad a oděvy ve skladu výbušného arzenálu a požárníci. Zamoření bylo odstraněno obvyklým postupem. (DOD)

19. leden 1966 Atomová hlavice střely Terrier (země-vzduch) se oddělila od střely a spadla na palubu torpédoborce amerického námořnictva Luce, kotvícího v Jacksonsville na Floridě. Kromě hlavice, která byla promáčknuta, nebylo poškozeno další zařízení. (Neptune)

26. říjen 1966 Jeden člen posádky mateřské letadlové lodi amerického námořnictva Oriskany, operující u vietnamských břehů, přemísťoval světlici; v ten moment světlice náhle vzplanula jasným plamenem, pracovník zpanikařil a odhodil ji do skladiště, které obsahovalo 650 dalších světlic. Vzniklý požár se podařilo zkrotit až za tři hodiny, zabil 44 lidí, zničil či poškodil šest letounů a letadlovou loď vyřadil na několik měsíců z provozu. (Neptune)

4. listopad 1966 Na palubě letadlové lodi amerického námořnictva Franklin D. Roosevelt, která se nacházela blízko vietnamských břehů, vzplanul náhle oheň. Hořely oleje a hydraulické roztoky ve skladovacím prostoru. Požár zahubil sedm členů posádky. (Neptune)

Květen 1967 Došlo k částečnému roztavení jednoho ze čtyř reaktorů Magnox v Chapelcross, ležícím v Annan ve Skotsku. Byly postaveny k výrobě plutonia pro vojenské účely, aby posílily produkci reaktorů Windscale. Reaktor číslo dvě byl znovu uveden do provozu po předchozí přestávce na doplnění paliva. Opouzdření kolem části plutoniového paliva se rozlomilo a ucpalo jeden z chladicích kanálů. Palivo se přehřálo a při teplotě 1 000°C začalo hořet. Provoz byl poté zastaven, jeden z palivových článků vypadl ze dna jádra aktivní zóny a roztavil se. Celý incident se podařilo zvládnout, ale část radiace přesto unikla do atmosféry. Reaktorové jádro bylo poškozeno natolik, že jeho výkon byl trvale snížen. Trvalo více než rok, než byly navrženy a vyrobeny speciální nástroje, které umožnily vyprostit palivo z blokového chladicího kanálu. (Patterson; Guardian, 13. 10. 1986 - 9. 2. 1988)

31. srpen 1967 Ponorka Simon Bolívar se při nácviku torpédování dostala do kolize se svou terčovou lodí, americkou Betelgeuse, 113 km jihovýchodně od Charlestownu v Jižní Karolíně. Ponorka nesoucí 16 zajištěných střel Polaris utrpěla poškození, odhadované na 1 milion dolarů. (Neptune)

5. listopad 1967 Britská ponorka Repulse, vybavená jaderným pohonem a osazená balistickými raketami, uvízla 30 minut po vypuštění z Barrow-in-Furness ve Velké Británii na mělčině. K jejímu vytažení bylo zapotřebí sedmi vlečných parníků. (Neptune)

30. leden 1968 Atomová ponorka amerického námořnictva Seawolf narazila 105 km východně od Cape Cod do dna a poškodila si kormidlo. (Neptune)

1. únor 1968 Torpédoborec amerického námořnictva Rowan s protiponorkovými raketami ASROC na palubě měl kolizi se sovětskou nákladní lodí Kapitan Visiobokov v Japonském moři 160 km východně od jihokorejského Pohangu. (Neptune)

12. únor 1968 B-52 s atomovými zbraněmi na palubě se zřítil poblíž Toronta v Kanadě. (Bradford)

Březen 1968 V průběhu plánovaného přerušení provozu neidentifikovaného zkušebního reaktoru byly prováděny úpravy systému reaktorového chladicího bazénu. Ve snaze zabránit, aby při prováděných pracích unikla krycí vrstva vody chránící použité palivo, pouzdra i další radioaktivní materiál, byl do sací linky vložen a nafouknut "basketbalový míč", zabalený v gumové pásce, aby se dvakrát zvětšil jeho průměr. Síla vody vystřelila míč ven a do suterénu nateklo 53 000 litrů radioaktivní vody. AEC to komentovala: "Ve chvíli, kdy dochází k riziku, že se roztaví palivo a bude ohrožena osobní bezpečnost lidí, měla by konzultace s věci znalými lidmi předcházet nejistou operaci." (Pollard, Nugget File, UCS 1979)

9. duben 1968 Ponorka Polaris s názvem Robert E. Lee se zapletla do sítí francouzské rybářské lodi Lorraine-Bretagne v Irském moři. (Neptune)

19. duben 1968 Britské letadlo Shackelton se zřítilo u Mull of Kintyre ve Skotsku - v průběhu šesti měsíců to bylo čtvrté letadlo tohoto typu, které spadlo. O pět týdnů později se zřítilo v Norském moři sovětské letadlo TU-16 Badger když "strašilo" americkou letadlovou loď Essex. Ani v jednom případě není jasné, zda letadla prováděla fotografický průzkum nebo byla na "protiponorkové" patrole, v kterémžto případě by byla měla na palubě hlubinné atomové bomby. (Bradford)

12. červen 1968 Letadlová loď amerického námořnictva Wasp při tankování z lodi Truckee u Virginie způsobila kolizi a těžce obě lodi poškodila. (Neptune)

16 - 17. červen 1968 Proudové stíhačky amerického námořnictva potopily v Tonkinském zálivu u Vietnamu americkou hlídkovou loď, napadly americký křižník Boston a australský torpedoborec Hobart - tyto lodě si totiž spletly s nízko letícími nepřátelskými helikoptérami. Boston je vybaven tak, aby mohl nést na palubě protiletadlové atomové střely Terrier. (Neptune)

26. červen 1968 Britské letadlo Scimitar (jež může nosit atomové zbraně) se zřítilo na Isle of Wight ve Spojeném království poté, co narazilo do drátů nadzemního vedení. (Bradford)

9. srpen 1968 Americká ponorka Polaris s názvem Von Steuben se srazila s obchodní lodí Sealady asi 65 km od jižního pobřeží Španělska a potopila ji. (Neptune)

14. leden 1968 Na atomové letadlové lodi Enterprise, operující 112 km východně od Pearl Harbouru došlo k sérii požárů a výbuchů, které zabily 28 členů posádky a dalších 343 zranily. Tahač, používaný při startech letadel, byl nešťastně zakryt pod křídlem Phantomu F-4 nesoucího střely Zuni. Jeho malý tryskový motor foukal na hlavici jedné ze střel. Raketa explodovala a šrapnely z ní létaly po celé palubě, proděravěly palivové nádrže ostatních letadel a tím vznikl bezpočet menších požárů. Ty zasáhly další bomby a rakety na letadlech i poskládané na palubě lodi, které pak svými explozemi proděravěly ocelovou palubu lodi a způsobily, že se vylilo lodní palivo ze zásobních tanků. Přes omezené možnosti protipožárního vybavení na palubách letadel se podařilo oheň zvládnout, takže po třech hodinách sám uhasl. (Neptune)

21. leden 1969 Švýcaři udělali první krok k využití atomové energie. Postavili experimentální, ve Švýcarsku navržený reaktor, který byl chlazen kysličníkem uhličitým a moderován cisternou těžké vody. Nacházel se v jeskyni pod horou v Lucens Vaud poblíž Lausanne. Umístění pod zemí se ukázalo jako velmi prozřetelné. Došlo totiž k roztavení uzávěru chladicího systému (na bázi kysličníku uhličitého) a v důsledku toho k poklesu tlaku plynu z jeho pracovní úrovně (šedesátinásobek atmosférického tlaku) na tlak atmosférický a následně k omezení možnosti chlazení. Reaktor byl nouzově odstaven, nicméně palivo se zahřálo na takovou teplotu, že se jeden článek i se svým pouzdrem roztavil a do jeskyně pronikla radiace. Přestaly fungovat palivové kanály v moderátorovém tanku a ven prosáklo velké množství těžké vody. Úroveň radiace v jeskyni dosáhla několika stovek rem/hod. Jeskyně byla automaticky zapečetěna a tak se zabránilo jakémukoliv úniku radiace do atmosféry. Reaktor byl tak závažně poškozen a s dekontaminací by byly takové problémy, že bylo na počátku sedmdesátých let rozhodnuto, že se jeskyně bude používat pouze jako skladiště jaderného odpadu. (Bertini; Patterson)

Duben 1969 U jednoho z amerických reaktorů, NRC neidentifikovaných, byla ve vzorcích vody odebraných z kohoutků ve zkušební jímce nepřípustně vysoká radiace. Další šetření odhalila v elektrárně radioaktivitu v jedné z fontánek s pitnou vodou. Příčinou bylo napojení cisterny o objemu 11 360 litrů s radioaktivním odpadem na kohoutek s pitnou vodou (!). AEC to komentovala takto: "To, že došlo k propojení kontaminovaného systému se systémem pitné vody, svědčí o celkové nezkušenosti jako takové..." (Pollard, Nugget File, UCS 1979)

17. říjen 1969 V Saint Laurent des Eaux ve Francii došlo v době, kdy první blok (plynem chlazeného, grafitem moderovaného) reaktoru běžel na plný výkon, k chybě obsluhy, která vedla k tomu, že do aktivní zóny byla vložena namísto palivové tyče tyč vymezující tok chladicího média. Z tohoto důvodu pak stoupla teplota v části aktivní zóny natolik, že došlo k fúzi pěti palivových článků. 50 kg uranu proniklo aktivní zónou a způsobilo vysokou úroveň radioaktivního zamoření. Více než rok byl reaktor mimo provoz, aby mohlo být provedeno nezbytné vyčištění a opravy. (Bertini; Le Dosier Elektronucléaire, Syndicat CFDT de L Energie Atomique, Sciences, 1980)


 

SEDMDESÁTÁ LÉTA

 1970 - 1979

 FRANCOUZSKÉ JADERNÉ POKUSY, ČÁST 2                                      OBSAH.>>>>>>>

 

 V roce 1969 rezignoval po prohraném referendu francouzský prezident De Gaulle a novým prezidentem se stal Georges Pompidou. Program pokusů byl toho roku vzhledem k nedostatku prostředků zastaven, a proto se v něm v následujícím roce 1970 urychleně pokračovalo osmi pokusnými výbuchy. V roce 1971 proběhlo pět výbuchů a v roce 1972 další tři.

 V té době už začali Francouzi cítit tlak světového veřejného mínění. Namítali, že podle jejich výročních zpráv pro Vědeckou komisi pro následky radiace OSN jsou jejich pokusy "neškodné". Přesto byly na Konferenci OSN o lidském životním prostředí, která se konala v červnu 1972 ve Stockholmu, francouzské jaderné zkoušky v Tichomoří odsouzeny. Tato rezoluce byla podle Danielssonových (1986) "motivována právě neuspokojivým charakterem francouzských zpráv pro OSN". Toto odsouzení světovým společenstvím bylo stvrzeno na debatě OSN 29. listopadu, kdy 106 národů hlasovalo proti pokusům.

 Dne 10. června 1972 řekl nový ministr obrany Michel Debré: "Naše pokusy žádným způsobem neškodí životnímu prostředí... Skutečné důvody skryté za kritikou Francie mají politické pozadí... Neexistuje vůbec žádný vědecký důkaz podporující obvinění vznesená proti francouzské vládě." Toto byla i nadále oficiální linie, téhož roku však Pompidou přikázal armádě nalézt vhodné místo pro podzemní pokusy v Tichomoří.

 V roce 1973 se navzdory obnoveným protestům uskutečnilo pět pokusů. Vlády Nového Zélandu a Austrálie společně zahájily soudní řízení proti Francii u Mezinárodního soudního dvora v Haagu, požadujíce zastavení zkoušek. V Evropě se uskutečnily masové demonstrace a do zóny pokusů v Tichomoří vjely mírové flotily. V listopadu 1973 se v rámci přípravy podzemních pokusů začaly hloubit na atolech Moruroa a Fangataufa šachty a na valném shromáždění OSN dne 24. září 1974 Francouzi potvrdili ukončení jaderných pokusů v atmosféře.

 V květnu 1975 byl na žádost CEA a Centra výzkumu Tichomoří (Centre d’Expérimentation du Pacifique - CEP) vyslán na atol Fangataufa francouzský vulkanolog Haroun Tazieff. Ve svém hlášení uvedl: "Určité skály jsou tak porézní a ...nedostatečně odolné vůči nárazům, že existuje riziko úniku radioaktivity ...Protože i navzdory tomu se budou pokusy provádět, je nejlepším řešením ustanovit dohled nestrannou vědeckou organizací." (Greenpeace Report, 1981)

 5. června oznámila australská vláda, že její seismologické observatoře zaznamenaly podzemní explozi. Francouzská vláda potvrdila, že v atolu Fangataufa byla v hloubce 623 m odpálena 8 kt bomba.

 Když se pokusy přestěhovaly do podzemí, došlo k poklesu mezinárodních protestů. Ve snaze naklonit si veřejné mínění pozvali Francouzi k pokusu nazvaném Operace Otevřený atol na atol Fangataufa 60 novinářů. Vojenský lékař, vedoucí radiologické bezpečnostní služby na atolu, prohlásil, že vědecky vypočítal, že radioaktivita zachycená v atolu se vsákne do oceánu za 1 500 let, kdy již bude zcela neškodná. Následující 5-10 kt zkouška na atolu, která se uskutečnila 26. listopadu, byla poslední zkouškou zaznamenanou do roku 1988 na Fangataufě.

 Na atolu Moruroa se v roce 1976 uskutečnilo hned několik podzemních zkoušek: 3. dubna, 11. července, 23. července a 8. prosince. Druhá zkouška v této sérii vedla k tomu, že podle Le Journal de Tahiti (27. 12. 1976) radioaktivní plyn "neunikl očekávanou cestou, a technici se stále snaží zjistit, co se s ním stalo."

 A zkoušky pokračovaly, nyní více než kdy jindy zahalené tajemstvím, a spolu s tím se množily zprávy o lidech, kteří následkem zkoušek utrpěli újmu na zdraví. V dubnu 1978 oznámil Aucklandský deník (8 O’Clock), že na Nový Zéland příjíždějí lidé z Francouzské Polynésie, aby se zde léčili z rakoviny a leukémie. V říjnu téhož roku oznámil Oscar Temaru, předseda Polynéské strany za nezávislost, která se staví proti zkouškám v této oblasti, že na atolu Moruroa je tajně drženo v izolaci 15 Tahiťanů postižených nemocí z ozáření.

 6. července 1979 se stala katastrofa. V jednom z betonových bunkrů na povrchu atolu, používaných k detonačním experimentům pro studium nárazových vln, došlo k explozi a požáru. (Rada pro ochranu přírodních zdrojů se domnívá, že tyto výzkumy studují imploze silných chemických výbušnin na povrchu štepitelného materiálu. Tím dojde vždy k uvolnění plutonia, bunkry jsou proto obvykle po každé zkoušce vyklizeny a uzavřeny.) Z ekonomických důvodů bylo rozhodnuto, že se v rámci experimentu provede pokus o dekontaminaci bunkru, který byl naposledy použit. Vnitřní stěny bunkru byly pokryty papírem nasáklým acetonem a tyto výpary vyplnily komoru. Když se jiskrou z vrtačky vznítil tento plyn, jeden člen dekontaminačního týmu byl okamžitě zabit intenzivním žárem. Druhému rozdrtily letící dveře hrudník a čtyři další byli s vážními popáleninami posláni k léčení do Paříže. Tato nejaderná exploze nicméně rozptýlila plutonium po celém atolu, o jehož dekontaminaci se potom pokoušel čtyřicetičlenný tým.

 O necelé tři týdny později, 25. července, explodovala jaderná nálož na půli cesty do 800 m šachty poté, co se zde zasekla. Došlo k masivní 120 kt explozi, největší a nejobšírněji zaznamenané v období mezi červencem 1976 a prosincem 1981. Byl to výbuch o síle 6.3 stupně Richterovy stupnice. O tři hodiny později se od atolu oddělila ohromná masa, rovnající se jednomu miliónu m3 korálu a skály, a spadla do oceánu. Tak vznikla 2-3 m přílivová vlna, která se rozeběhla mezi ostrovy a zranila šest lidí na jižním okraji Moruroa. CEA popřela jakoukoli souvislost mezi zkouškou a touto vlnou a prohlásila, že vlna vznikla přirozeně.

Tlak ze strany Tahitského shromáždění vedl Francii k souhlasu, že tyto události pečlivěji vyšetří. Pečlivě vybraná skupina vědců - vesměs Francouzů - odletěla spolu s pěti členy Tahitského shromáždění a dvěma vládními úředníky na Moruroa. Strávili tam necelých 24 hodin a nebylo jim umožněno provést jakékoli podrobnější pozorování nebo měření, či navštívit místa, kde se provádějí zkoušky. Pouze letmý pohled na atol z helikoptéry.

 

 18. prosinec 1970

 JADERNÉ ZKOUŠKY USA, ČÁST 4

 

 Nevadská zkušební střelnice (NTS) leží 100 km severozápadně od Las Vegas. Je to obrovská, 3 500 km2 velká oblast s 1 100 km neznačených silnic střežených ozbrojenými mobilními hlídkami. Pracuje zde 9 000 lidí - zejména stavební dělníci, kteří připravují šachty pro další jaderné pokusy, kterým se říká "shots" (bomby) nebo "bogies" (bubáci). Provoz stojí 2 milióny dolarů denně.

 V období mezi lednem 1951, kdy se začalo se zkouškami, a koncem roku 1988, jich zde USA a Británie uskutečnily asi 800. Vedení střelnice teprve nedávno přiznalo, že během 21 let, kdy se v Nevadě uskutečnilo 475 podzemních zkoušek, došlo k 62 nehodám s únikem radiace. Z nich je 53 klasifikováno Ministerstvem obrany jako "leaks" a "seeps" (únik a vsáknutí), což je postupný únik radiace, která obvykle, ale ne vždy, zůstane na tom samém místě, a 9 z nich jako "venting" (vylití), která Ministerstvo obrany definuje jako "masivní únik radiace".

 

 Příprava na "shot"

 Na nevadské pokuské střelnice trvá příprava na "shot" asi 14 měsíců. Vybere se místo a vyvrtá se šachta 1 - 4 m široká a 200 - 1 700 m hluboká. Nálože se odpalují v hloubce 300 - 700 m. Na toto místo se dopraví šestipodlažní "bogey tower" (bubáková věž) a bomba se spustí na dno šachty. Nad bombu se umístí 200 tunový diagnostický modul, jakási miniaturní fyzikální laboratoř. Odsud vede asi 140 kabelů do "rudé chatrče" (red shack), což je předsunuté stanoviště v přívěsu kdesi na zemském povrchu, a do kontrolního centra nazvaného "war room". Šachta se pak zasype pískem a kamením.

 V den zkoušky odjede malá skupina vědců doprovázená ochrankou do "rudé chatrče", odkud elektronicky odjistí nálož nebo bojovou hlavici. Dva z vědců nesou zvláštní kufřík, ve kterém je sáček očíslovaných malých kostiček. Střídavě berou kostky a vkládají čísla do zařízení v kufříku, kterým se zbraň uvádí do provozu. Tím generují náhodný kód, který je speciálním elektrickým kabelem odeslán k bojové hlavici. Vědci se vrátí na kontrolní stanoviště a odsud k hlavici odešlou stejný kód, kterým hlavici odjistí. Výbuch vytvoří pod zemí dutinu, její stěny se zhroutí a tak vznikne na povrchu země sesuvový kráter. Milióny tun okolní zeminy mají pohltit sílu exploze a absorbovat záření.

 

K vylití dojde, když bomba v podzemí vydá více výbušné síly, než se očekávalo, a odnese část zeminy uložené nad ní. Takto vznikne jakýsi komín, který chrlí radioaktivní odpad. Expandující masa bomby směřuje do místa nejnižšího atmosférického tlaku a nese s sebou radioaktivní záření. K ventingu dochází do dvou dní po výbuchu, jakmile posuv zeminy umožní nahromaděnému tlaku uniknout ven.

 Ze všech nejhorší byla zkouška s krycím jménem Baneberry (jedovatá bobule). Výbuch 10 kt bomby dne 18. prosince 1970 vymrštil během 24 hodin do výšky více než 2 700 m do atmosféry radioaktivní oblak obsahující tři miliony curie radioaktivní látky. Na povrchu pouště vznikla rozlehlá díra a oblak radioaktivních látek vystopovalo USAF až v Severní Dakotě. AEC oznámila, že mrak se brzy rozptýlil a mimo pokusné území byla naměřena jenom "nízká úroveň" radioaktivity.

 V roce 1974 podaly vdovy po dvou pracovnících ze zkušební oblasti, kteří byli vystaveni záření z Baneberry a zemřeli na leukémii, žalobu ve smyslu federálního zákona o nápravě křivd a ublížení. Soud zasedal na začátku roku 1979 a rozsudek byl vyřčen v roce 1982. Soudce Roger Foley konstatoval, že vláda zanedbala evakuační a dekontaminační postupy, avšak radiační expozice prý nebyla dost velká k tomu, aby zapříčinila leukémii.

 Plukovník vzdušných sil ve výslužbě Raymond E. Brim (v období 1966 - 1975 služebně nejstarší důstojník Pentagonu v Centru technických aplikací Vzdušných sil, které monitoruje radioaktivní spad pocházející ze zkušební střelnice a ze zkoušek jaderných zbraní v zahraničí) řekl: "Monitorování úniku radiace nám hodně napovídá o tom, co si vláda myslí o jaderných rizicích. Kdykoli se má uskutečnit podzemní zkouška, vzdušné síly, veřejná zdravotnická služba a některá soukromě najatá letadla jsou v pohotovosti, připravena letět podél radioaktivního mraku a sledovat jeho pohyby. Existence těchto letadel dokazuje, že vláda očekává nějakou nehodu." (Washington Monthly, 7. ledna 1981).

V deníku Arizona Daily Star byl 17. 11. 1981 otištěn výběr některých nejvýznamnějších incidentů s únikem:

 

Eagle (12. 12. 1963) Plynný radioaktivní jód cestoval 220 km směrem do střední Jižní Kalifornie.

Red Hot (5. 3. 1966) Za několik hodin se do atmosféry dostalo více než jeden milión Cu radioaktivního materiálu. Radiace se dostala až do východní Iowy na vzdálenost 3 200 km.

Pin Stripe (25. 4. 1966) Únik radiace o síle 350 000 Cu skončil ve východním Kansasu a Nebrasce, kde byl v mléce a štítných žlázách lidí nalezen radioaktivní jód.

Umber (29. 6. 1967) Jód z radioaktivního úniku spadl v Údolí smrti (Death Valley) a v Shoshone, Kalifornie.

Boxcar (duben 1968) Největší "oznámený" podzemní pokus. 1.2 Mt dávka, tedy ekvivalent 1.2 milionů tun TNT.

Schooner (8. 12. 1968) Šestý pokus v rámci programu Ploughshare, který byl vytvořen, aby demonstroval mírové využití jaderných hlavic. Většinou byly výbuchy programu Ploughshare nazývány "kráterové akce". Jaderná nálož byla pohřbena do hloubky pouhých 70 m, takže po explozi vznikl v zemi široký kráter. Spad se tedy automaticky dostal do atmosféry. Radiace z 35 kt výbuchu pokryla většinu východního pobřeží USA a byla zaregistrována na monitorech až v Torontu a Montrealu.

 

 "MIDASŮV MÝTUS " A "MOCNÝ DUB"

 Zkoušky jaderných zbraní - sloužící k odhadu toho, čemu se oficiálně říká "schopnost přežití amerických vojenských systémů v jaderných situacích" a prováděné Agenturou pro nukleární obranu (DNA) - probíhají v horizontálních tunelech, které jsou vyvrtány do hory Rainier Mesa - je to 200 m vysoká hora s plochým vrcholem, zabírající rozlohu 28.5 km2, která je tvořena ztvrdlým vulkanickým popelem. Od roku 1957 zde proběhlo více než padesát jaderných zkoušek.

 Bomba je umístěna na jednom konci horizontálního tunelu v prostoru, do kterého ústí rovněž 300 m dlouhé ocelové potrubí. Součástí tohoto potrubí je i několik pokusných komor, do kterých se umísťují různé materiály a komponenty. Potrubí se zužuje: průměr na straně bomby je jen několik cm, zatímco opačný konec má až 9 m v průměru. Z potrubí může být i odsán vzduch, je-li potřeba simulovat vesmírné podmínky. Snímače měřící radiační a seismické efekty jsou umístěny jak na začátku tunelu, tak i v malé šachtě vedoucí z povrchu dolů k bombě.

 Podzemním výbuchem vzniká žhavá plynová koule, která se rozpíná, přičemž hornina je žárem odpařena a vzniká dutina. Musí být pečlivě propočítáno, je-li síla horniny, ve které je epicentrum výbuchu, dostatečná; jinak by svislé trhliny mohly dosáhnout na povrch. A to je přesně to, co se 15. února 1984 stalo, tři hodiny po pokusném výbuchu s krycím názvem Midasův mýtus. V té chvíli vědci ve čtyřech nebo pěti trailerech na povrchu hory rozpojovali vedení, když se země pod nimi rozevřela a objevila se mělká puklina 20 - 40 m široká a hluboká až 10 m. Lidé i zařízení se zřítili do kráteru. 12 lidí bylo zraněno, jeden z nich, Charles Miesch mladší (59 let) o měsíc později na následky zranění zemřel.

 K další nehodě došlo 10. dubna 1986; výbuch Mocný dub, který si vyžádal škody 70 milionů dolarů, zničil vojenské monitorovací zařízení v hodnotě 15 milionů dolarů a zapříčinil zvýšení úrovně radiace v okolí. Uvnitř ocelového potrubí jsou troje dveře, které se ihned po odpálení uzavírají, čímž má být kontrolováno množství radiace, které projde k monitorovacímu zařízení. V tomto případě měly dvoje dveře poruchu, a proto došlo k úniku radiace. Částice xenonu byly zaznamenány až ve vzdálenosti 80 km od místa výbuchu.

 Monitory v tunelu ještě měsíc po zkoušce zaznamenávaly radiaci kolem 25 rad/hod. Dva z šedesáti pracovníků, kteří odmořovali tunel, náhodou absorbovali 200 milirem, resp. 70 milirem radioaktivního jodu-131, který se jim usadil ve štítné žláze.

 

1973 - 1979

 WINDSCALE, SELLAFIELD, VELKÁ BRITÁNIE, ČÁST 2                  OBSAH.>>>>>>>

 

 Závod na přepracování vyhořelého jaderného paliva ve Windscale v Sellafieldu byl po celá 70. léta postihován řadou nehod a poruch, které začaly v roce 1973, kdy byl zamítnut plán na zvýšení kapacity závodu pro jaderné palivo ze zámoří.

 Závod B205 na přepracování paliva z reaktorů Magnox byl uveden do provozu v polovině 60. let a brzy se ukázalo, že jeho kapacita je zbytečně vysoká. Vedení podniku předpovídalo úspěšnou budoucnost s příchodem nové generace reaktorů AGR a lehkovodních reaktorů, které užívají oxid uranu, ale ukázalo se, že podnik není schopen zpracovat palivo v takové formě, v jaké je reaktory poskytovaly. Proto bylo rozhodnuto, že se toto palivo bude připravovat ke zpracování ve vedlejší dosud nepoužívané budově B204, kde se mělo použité uranové palivo rozpouštět v Butexu, což je organické rozpouštědlo, a poté regenerovat v zařízení B205. Po nezbytných přestavbách a odmořovacích pracech bylo zařízení B204 v srpnu 1969 uvedeno do provozu a pracovalo do poloviny roku 1972, kdy byla budova B205 za účelem oprav na rok odstavena.

 Po opětovném uvedení do chodu 26. září 1973 čekalo obsluhu nepříjemné překvapení. Při procesu rozpouštění paliva zůstávaly v pracovní nádobě granule nerozpustitelných radioaktivních štěpných produktů, což obsluze nebylo známo. Veškerá tekutina se žárem z těchto granulí odpařila a žár rozpálil dno nádoby.

 Když byla do nádoby nalita nová dávka rozpouštědla, došlo na rozpáleném dnu nádoby k prudké reakci a k explozi vzniklých par, při které byl do prostoru zařízení vyhnán radioaktivní plyn. Kontrolní zařízení ohlásila poruchu, ale jak později oznámil NII (inspektorát jaderných zařízení), obsluha tato hlášení poruch ignorovala, neboť se často stávalo, že systém hlásil poruchy bezdůvodně. (NII byl vytvořen v roce 1960 jako reakce na požár ve Windscale v roce 1957.)

 Když si vedoucí personál konečně uvědomil, že desetipatrová budova je zamořena radioaktivitou, byl vydán příkaz k evakuaci tím způsobem, že lidé pobíhali z patra do patra a křičeli na ostatní, ať opustí budovu. Celou dobu byl vzduch v budově životu nebezpečný, ale protože nebyly záznamy o tom, kde kdo pracuje, trvalo to půl hodiny najít a evakuovat i posledního ze zaměstnanců. 35 členů obsluhy tudíž bylo na kůži a na plicích kontaminováno, převážně rutheniem-106. Úroveň radiace uvnitř budovy byla shledána 100x vyšší než je maximální povolená hodnota.

 Po dva následující roky společnost BNFL (British Nuclear Fuels Ltd.) tvrdila, že všechno probíhá bez problémů a zařízení bude brzy opět uvedeno do provozu, ale po čtyřech letech konečně přiznala, že zařízení nebude pracovat už nikdy. Zařízení původně navržené ke zpracování 300 tun paliva ročně za celou dobu svého provozu zpracovalo všeho všudy 100 tun.

 Při výkopových pracech v roce 1975 byla zaznamenána zvýšená radiace půdy - tak silná, že bagrista musel sedět v kabině obložené olovem. 10. října 1976 se konečně ukázalo, že radioaktivní voda prosakuje z nedalekého sila B38, kde se skladoval radioaktivní materiál pro reaktory Magnox.

 Výsledky vyšetřování NII zveřejněné v roce 1980 říkají, že k prosakování mohlo docházet už od roku 1972 a jeho následkem unikla radiace 50 000 curie.

 Jeden z pracovníků provádějící výkopové práce byl i 21-letý David Berry, student strojírenství vykonávající průmyslovou praxi. Za 15 měsíců zemřel na lymfatickou rakovinu. Při soudním vyšetřování vůbec nebyla o výkopových pracech zmínka. BNFL informovala vládu o úniku radiace až měsíc po smrti tohoto studenta.

 K úniku za sila B38 došlo v dobu, která byla pro BNFL velice nevhodná. Veřejnost volala po důkladné veřejné revizi těchto zařízení, zvláště když byly oznámeny návrhy na rozšíření zařízení na obnovu paliva a vybudování nového tepelného zařízení na regeneraci jaderných oxidových paliv THORP; a v této době byl Windscale zase na titulních stránkách novin. V březnu 1977 ohlásil britský sekretariát pro životní prostředí veřejné vyšetřování o Windscale, které začalo 14. června pod předsednictvím soudce Parkera a trvalo sto dní.

 Při šetření, během něhož byli svědci vyslechnuti pod přísahou, vyšlo najevo, že se ve Windscale do roku 1977 stalo 194 významných případů. Je známo, že i tento seznam je neúplný, ale přece jen je realističtější než 27 incidentů přiznaných veřejnosti dříve.

 Šetření, o kterém se později říkalo, že se při něm ignorovaly všechny argumenty odpůrců, skončilo ve prospěch navrženého rozšíření závodu, ačkoliv vláda podlehla tlaku veřejnosti natolik, že připustila před konečným rozhodnutím debatu parlamentu. Debata skončila hlasováním, které vyznělo ve prospěch THORPu, ale počet hlasů proti byl největší za celou dobu odporu proti jaderným rozhodnutím v Británii.

 V roce 1979 byly provedeny vývrty, aby se zjistilo, do jaké hloubky radioaktivita, která unikla ze zásobníku B38, pronikla. Byla zjištěna tak vysoká úroveň radioaktivity, že nemohla pocházet jen z tohoto zásobníku. Tato radioaktivita nepochybně ozářila i pracovníky, kteří vývrty prováděli. Původně bylo toto záření přisouzeno úniku před 20 lety, ale testy odhalily, že únik je recentní a že pokračuje. Trvalo více než rok, než byl nový zdroj nalezen.

 

Dělníci v Sellafieldu

 

 Navzdory "důkladné" bezpečnostní inspekci ve Windscale z roku 1976 existovala v nepoužívané budově B701 cisterna, která se náhodně přes potrubní systém naplnila vysoce radioaktivním odpadem. Po několika letech tekutina začala přetékat a zaplnila žumpu pod cisternou. Ručička ukazatele průtoku žumpou - která jakoby ukazovala správnou hodnotu - ve skutečnosti už dvakrát oběhla stupnici dokola.

 Tato vysoce radioaktivní tekutina až do února 1979, tedy aspoň 3 roky, unikala z žumpy bočními stěnami budovy do půdy. Tento zdroj radioaktivity byl vlastně i předmětem usvědčující studie komisaře pro zdraví a bezpečnost, který uváděl, že na vině je špatné řízení a obsluha zařízení. V srpnu 1980 byl zveřejněn znalecký posudek NII, v němž bylo odhadnuto množství uniklého záření na "spíš více než 100 000 Curie", byla doporučena různá bezpečnostní opatření a v němž bylo konstatováno, že BNFL nedodržel řadu podmínek, které byly stanoveny v provozní licenci pro Sellafield. Přesto nebylo proti BNFL zahájeno žádné řízení.

 

 13. listopad 1974

 KAREN SILKWOOD                                    OBSAH.>>>>>>>

 

 Pozdě odpoledne 13. listopadu 1974 projížděla Karen Silkwood na své Hondě Civic nepříliš frekventovaným úsekem silnice číslo 74 směrem k hotelu Northwest Holiday Inn poblíž Oklahoma City. Zde se měla setkat s pány Stevem Wodkou, odborným poradcem pro otázky zdraví z OCAW (Mezinárodní odborový svaz zaměstnanců ropného, chemického a jaderného průmyslu), Davidem Burnhamem z New York Times a svým přítelem Drewem Stephensem. Pánové Wodka a Burnham od ní měli dostat důležité dokumenty dokazující, že palivové tyče vyráběné v podniku Kerr-McGee Company v obci Cimmaron 48 km od města jsou defektní. Karen Silkwood na místo určení nedojela. Její automobil byl objeven vmáčknutý do betonového můstku a Karen byla za volantem mrtvá.

 Řidič kamionu, který vrak objevil, si všiml, že v autě byly nějaké papíry. Pozdě v noci přijeli inspektoři z AEC a zaměstnanci Kerr-McGee, prý aby změřili případnou radiaci ve vraku, a také hledali zmíněné dokumenty, jak vypověděl majitel garáží, do kterých byl vrak převezen. Když však druhý den přijel pan Stephens, aby si vrak z garáží převzal, žádné dokumenty již nenašel. Rick Fagen, příslušník Oklahomské dopravní policie, který měl případ na starosti, sdělil zástupci firmy Kerr-McGee panu Rayi Kingovi, že "o dokumenty je postaráno".

 Tato ošklivá událost přiměla svaz OCAW k tomu, že si najal experta k nezávislému prošetření případu. Ten objevil na zadním nárazníku automobilu stopy po nárazu a také přinesl důkazy, že Karen Silkwood byla v okamžiku nehody při vědomí - závěr tedy byl, že její automobil byl jiným vozidlem vytlačen z vozovky a tím byla způsobena její smrt.

 Karen, která se narodila v Longview v Texasu v roce 1946, přijela do Oklahoma City v roce 1974 začít znovu poté, co její sedmileté manželství skončilo rozvodem. Získala zaměstnání u firmy Kerr-McGee v Cimarronu jako laborantka. Plutonium se zde formovalo do kuliček, které se posléze umisťovaly do palivových tyčí pro rychlé množivé reaktory.

 Podnik Kerr-McGee začínal podnikat s naftou, pak přešel na uhlí a nakonec v roce 1952, když získal důvěrnou informaci, že jaderné energii se slibuje velká budoucnost, se začal zabývat uranem. Zakladatel firmy Robert Kerr byl chudý chlapec, který se stal naftovým magnátem. Byl guvernérem státu Oklahoma, na předvolební schůzi Demokratů v Chcagu v roce 1952 ztratil možnost ucházet se o funkci prezidenta, avšak v roce 1960 se stal předsedou senátu, což byla funkce poskytující mu velikou moc. Po jeho smrti v roce 1963 převzal podnik jeho partner Dean McGee, jeden z předních naftařských geologů. Do roku 1970 společnost vlastnila čtvrtinu všech známých uranových ložisek v USA a byla největším producentem uranu v USA. A toto byl kolos, který zaměstnal i Karen Silkwood.

 Poprvé přišla Karen do styku s OCAW, když pobočka firmy, kde Karen pracovala, vstoupila do stávky za vyšší platy, lepší průpravu zaměstnanců a lepší zdravotní a bezpečnostní zajištění. Stávka nedosáhla úspěchu, ale Karen se od té doby začala velmi zajímat o to, co se v podniku děje, a nakonec byla zvolena do místního výboru OCAW. Jejím zaměřením bylo zdraví a bezpečnost. 26. září 1974 podala na ústředí OCAW ve Washingtonu zprávu o tom, že podnik je "nepoctivý a nebezpečný". Zde se také poprvé dozvěděla, že plutonium způsobuje rakovinu. Pan Wodka ji zde přemluvil, aby shromáždila více důkazů především o tom, že společnost Kerr-McGee falšovala revizní zprávy i rentgenové snímky palivových tyčí tak, že chybné svary nebyly odhaleny. Následujících šest týdnů hrála Karen dvojí úlohu - technika a tajného vyšetřovatele. Pak ale události dostaly špatný směr.

 5. listopadu šla Karen do zaměstnání jako obvykle, na konci směny však zjistila, že byla ozářena. Ozáření se měří v počtu rozpadů za minutu (r/m). Bezpečná hranice stanovená AEC byla 500 r/m. Karen - zcela oblečena - naměřila 20 000 r/m. Podrobila se testům krve, slin, moči, stolice, pak se řádně osprchovala, aby odstranila aktivní částice z povrchu těla. KerrMcGee nikdy nezjistili příčinu tohoto ozáření.

 Příštího dne Karen opět zjistila, že byla ozářena na pravém předloktí, krku a obličeji. Byla přitom v podniku jen jednu hodinu. Následujícího dne naměřila silné ozáření na obličeji o síle až 40 000 r/m. Zřízenec od Kerr-McGee provedl měření u Karen v bytě a zjistil, že její byt je silně zamořen, především potraviny v ledničce. Právníci firmy později uváděli, že se Karen ozařovala úmyslně, aby své kampani proti společnosti dodala na dramatičnosti.

 11. listopadu byla Karen odvezena do Vědeckých laboratoří v Los Alamos, kde se podrobila důkladnému lékařskému vyšetření. Výsledek těchto vyšetření byl nesprávný - udával, že Kareniny plíce obsahují plutonium o radiaci jen 8 nanocurie; v té době to byla polovina hodnoty, kterou pro pracovníky stanovila AEC. Karen to povzbudilo. Ve skutečnosti, jak pozdější testy dokazují, hodnota záření dvakrát převyšovala přípustný limit AEC; jeden z lékařů dosvědčil, že "Karen byla oddána s rakovinou".

 Do zaměstnání se vrátila v pondělí a slíbila, že připraví důkazy pro New York Times do středy. Když ve středu v noci odcházela z podniku, měla u sebe tmavě hnědé desky a červenohnědý kroužkový záznamník. Nikdy je už nikdo nespatřil. Ještě toho dne byla Karen mrtvá.

 

Karen Silkwood

 

 Na jaře roku 1975 se už zdálo, že se vyšetření Kareniny záhady všichni vzdávají. Oklahomská dopravní policie prohlásila, že Karenina smrt byla zaviněna nešťastnou náhodou a FBI vyšetřování případu ukončila.

 O případ se pak začala zajímat Kitty Tucker, která koordinovala legislativní otázky v Národním svazu žen (NOW) ve Washingtonu, a rozhodla se stát tou, kdo bojuje za spravedlnost a právo v případu Silkwood. Ona a s ní Sara Nelson, předsedkyně odboru pro ochranu pracujících NOW vytvořily nátlakovou skupinu SOS - Supporters of Silkwood (zastánci Silkwoodové) a začaly působit na Ministerstvo spravedlnosti a Kongres, aby se případu dostalo řádného prošetření. Byla to tato skupina, která představila advokáta Dannyho Sheehana Kareniným rodičům. Ten pak v listopadu 1976 podal žalobu - pouhých 5 hodin před vypršením promlčecí lhůty.

 Soudní pře se táhly dva a půl roku, k hlavnímu líčení došlo v březnu 1979. Žaloba proti společnosti Kerr-McGee uváděla, že tato společnost jako opatrovník radioaktivního materiálu má přímou zodpovědnost za Karenino ozáření. Dva další body žaloby proti Kerr-McGee a FBI týkající se protizákonného sledování Karen a popírání Kareniných lidských práv byly soudem odloženy se zdůvodněním, že Federální zákon o lidských právech se v bodě o nezákonném sledování týká jen černochů. Žaloba žádala celkové odškodnění ve výši 11.5 milionu dolarů.

 Tým žalobců vedený právníkem z Wyomingu panem Gerry Spencem tvrdil, že ozáření a smrt Karen byly součástí kampaně Kerr-McGee s cílem odradit ji od vyšetřování, i když její vražda nebyla původním záměrem. Společnost Kerr-McGee se hájila tím, že se Karen nechala ozářit sama, že její záznamník nikdy neexistoval a že její smrt byla jen vyvrcholením sebevražedného šílenství.

 Spence uvedl několik svědků, kteří popisovali, jak v Cimarronu unikala plutoniem kontaminovaná voda, jak byly porušovány skladovací předpisy a jak se dával důraz na produktivitu na úkor bezpečnosti. Právní zástupce Kerr-McGee detailně hovořil o "maximálních povolených dávkách" ozáření stanovených AEC, pokoušel se Karen popsat jako promiskuitní narkomanku, která opustila svého muže i děti. Soudce Theis však rozhodl, že "lidské chyby" byly irelevantní a tento aspekt byl zamítnut.

 Později pan Allen Valentine, dřívější šéf zodpovědný za studium vlivu ionizačního záření v Cimarronu, přiznal, že byl jediným certifikovaným odborníkem, který prováděl vyšetření ozáření všech 1 400 zaměstnanců Kerr-McGee. Také přiznal, že je autorem bezpečnostních pokynů pro společnost Kerr-McGee a že záměrně vypustil veškeré zmínky o karcinogenních účincích i minimálního množství plutonia.

 Další přiložená svědectví odhalují, že společnost neoznámila více než 100 případů kontaminace na závodě a nebyla schopna zdůvodnit, proč jí chybí téměř 18 kg plutonia.

 To, že klidný informativní projev žalobce Spence dělal na porotu lepší dojem, než obhajoba Kerr-McGee opírající se o strohou řeč čísel a technických údajů, bylo jasné od počátku. Pak ale došlo nezávisle k několika událostem, které dokázaly každého přesvědčit o nebezpečí plynoucím z jaderné energie: NRC odstavila po bezpečnostních revizích 15 jaderných zařízení na východním pobřeží, film The China Syndrome (Čínský syndrom), promítaný v Oklahoma City, shlédly obě strany zúčastněné v našem soudním sporu, a konečně jaderná elektrárna Three Mile Island v Harrisburgu v Pennsylvanii se jen tak tak vyhnula jaderné katastrofě. A navíc - v den, kdy autor projektu továrny v Cimarronu před soudem obhajoval odolnost továrny vůči jakékoliv přírodní události, se přes Texas a Oklahomu přehnalo nejsilnější tornádo za posledních 50 let.

 Hlavní líčení skončilo 18. 5. 1979. Soudní stolice rozhodla v neprospěch společnosti Kerr-McGee a stanovila odškodné ve výši 10.5 milionu dolarů, tedy téměř celou požadovanou sumu. Kerr-McGee se okamžitě proti rozsudku odvolal. Odvolací soud rozsudek zrušil se zdůvodněním, že pravomoci k tak podstatným "zásahům" do jaderné energetiky nemají soudy jednotlivých států, ale že spadají pod federální vládu. Toto rozhodnutí bylo v roce 1984 opět negováno Nejvyšším soudem, který podpořil původní rozhodnutí o přisouzení odškodného, přestože jaderné zařízení firmy v podstatě splňovalo tehdejší nedostatečné bezpečnostní předpisy AEC. 22. srpna 1986 souhlasila rodina Karen Silkwoodové s konečným odškodněním ve výši 1, 38 milionu dolarů.

 Causa Silkwood versus Kerr-McGee byla prvním případem, kdy soud rozhodl ve prospěch oběti ozáření způsobeným jaderným zařízením. Případ sloužil jako precedens pro další soudní spory, protože:

 (* americké soudy se řídí tzv. zvykovým právem - jako  argument k rozsudku se neuvádí konkrétní zákon, ale cituje  se některý předchozí soudní rozsudek - poznámka překladatele  (Petr Kuča))

 * soud od té doby mohl podle zákonů jednotlivých států  uvalit vyplácení odškodného na jaderná zařízení, i když  spadají pod federální výbor NRC.

 * jaderný průmysl se už nadále nemohl obhajovat tvrzením, že  unikající radioaktivita je nižší, než připouštějí předpisy  federální vlády.

 * výroba a skladování radioaktivních materiálů je vysoce  nebezpečná činnost zavazující podniky k "přísné zodpovědnosti". Způsobí-li radiace škodu, zodpovídá se  podnik bez ohledu na to, byla-li škoda způsobená nedbalostí  nebo ne.

 

 1974 - 1975

 PROJEKT JENNIFER, SEVERNÍ TICHOMOŘÍ                                        OBSAH.>>>>>>>

 

 Tajná americká mise s krycím názvem Projekt Jennifer se na první stránky novin dostala až v únoru 1975. Byla to nejdražší špionážní akce, která ochudila fondy amerického námořnictva o více než 550 milionů dolarů, které se účastnilo více než 4 000 lidí a která z Howarda Hughese a CIA učinila partnery.

 Nejutajovanější mise od Projektu Manhattan byla zahájena 11. 4. 1968, jeden měsíc před ztrátou ponorky Scorpion a takřka na den pět let před potopením ponorky Thresher. Americké špionážní družice zaznamenaly vyplutí sovětských ponorek z Vladivostoku a od té chvíle byla plavidla sledována detekčním systémem Mořský pavouk (Sea Spider) - systémem s akčním rádiem 1 000 km po celém Pacifiku, který zachycené signály předává do ústředí v Pearl Harbouru. Jako původce zachycených signálů byla v ústředí tentokrát identifikována dieselová ponorka třídy Golf, o které je známo, že nese na palubě 3 střely s nukleárními hlavicemi třídy Serb.

 Někde uprostřed Pacifiku se posádka ponorky připravovala k vynoření, protože potřebovala dobít baterie, vyměnit vzduch a vypustit různé nashromážděné zplodiny. Během vypouštění nádrží však došlo k výbuchu, způsobeném pravděpodobně jiskrou, která zapálila vodík unikající z baterií, a během několika okamžiků se ponorka potopila na dno oceánu, aniž by se kdokoli z 86 členů posádky zachránil. Detekční systém Mořský pavouk explozi zaznamenal a dokázal vrak lokalizovat s přesností 16 km, přibližně 1 200 km severozápadně od Havajských ostrovů, 5 km hluboko.

 Výzvědná služba USA sledovala marné snahy Sovětů lokalizovat vrak ponorky. Při tom si uvědomila, že je jediná, kdo ví, kde se vrak nalézá, a oznámila celou záležitost Výboru čtyřicet, tajnému týmu, vedeném Henry Kissingerem, který ověřil údaje výzvědné služby, a poté bylo rozhodnuto, že se CIA pokusí sovětskou ponorku vyzvednout.

 Výrazným argumentem ve prospěch mise byl fakt, že v případě úspěchu by bylo možno zjistit, jestli jsou Sověti schopni zdokonalovat jaderné zbraně na těchto zastaralých ponorkách. Tato informace by měla při nadcházejících rozhovorech o omezení strategických zbraní mezi oběma velmocemi klíčový význam. Na druhé straně v případě prozrazení plánu by vážně utrpěla Kissingerova politika uvolňování napětí.

 Prvním krokem námořnictva bylo vyslání výzkumné lodi Mizar vybavené sonarem, kamerami a dalšími přístroji, která měla přesně určit polohu ponorky. Když se toto podařilo, obrátila se CIA o pomoc na Howarda Hughese.

 Hughes, který dlouho byl velkým dodavatelem pro obranu, měl zájem o těžbu z velkých hloubek a měl vášeň pro tajné operace. Stál rovněž v čele mnoha špičkových technických firem a tato mise byla tím, co mohlo dokonale vyzkoušet dosažené technologie.

 Hughese plán zcela fascinoval, podobně jako kdysi, když se účastnil stavby letadla Spruce Goose (česky Elegantní husa - největší letadlo, které kdy létalo). Rozhodl, že bude potřeba dvou plavidel.

 Hlavní loď se jmenovala Glomar Explorer. Byla 206 m dlouhá a 40 m široká, vážila 36 000 tun a byla nejdokonalejším plavidlem pro podmořské operace. Uprostřed lodi byl sedmdesátimetrový jeřáb schopný ze dna vyzvednout 800 tun. Uvnitř lodi byl "Moon Pool" - Měsíční bazén - obrovský prostor, který se odsunutím obřích panelů v plochém dnu lodi otevíral do moře. Po otevření panelů byl prostor do poloviny zaplněn vodou.

 Druhým plavidlem byla HMB-1, 50 m široká nákladní loď schopná se ponořit, která vypadala jako plovoucí hangár. Bylo to totiž tajné zařízení sloužící ke složení šedesátimetrových čelistí k uchopení ponorky. Tato loď byla schopna se ponořit a přemístit čelisti až k hlavní lodi Explorer, aniž by byla odhalena. Poté se čelisti mohou pomocí ovládacího potrubí spustit až k ponorce. Po vyzdvižení ponorky a ukrytí uvnitř lodi mělo dojít k jejímu rozebrání a zkoumání.

 Výroba obou lodí a ostatního zařízení trvala bezmála pět let. S čelistmi na palubě vyplul Glomar Explorer 20. června 1974 a v polovině července doplul na místo určení. Zde mohla loď za pomoci počítači řízeného dynamického polohovacího systému stát v místě přesně nad ponorkou. Prostor Měsíčního bazénu byl otevřen, obří mechanický drapák byl připojen k ocelovému ovládacímu potrubí a pomalu spuštěn k ponorce do hloubky 6 000 m.

 Dálkově řízená a vlastními tryskami ovládaná čelist byla přesně navedena a těsně uchopila 106 m dlouhou ponorku. Jejích 4 000 tun váhy bylo zvolna zvedáno ze dna rychlostí 2 m/min, ale v polovině cesty k hladině došlo ke katastrofě. Tři z pěti čelistí se ulomily a ponorka se v půli rozlomila. Videokamery, které byly ke drapáku připevněny, zaznamenaly, jak nejcennější část ponorky - řídící centrum a hlavice - mizí v hlubinách. Čelist udržela jen 13 m dlouhou přední část ponorky, která byla poté dopravena dovnitř Glomar Exploreru.

 Na palubě lodi bylo připraveno chladicí zařízení pro až 100 mrtvých těl posádky ponorky. Bylo však vyloveno jen 6 těl, která byla po pohřebním aktu v ruštině i angličtině pohřbena zpět do moře. Kromě velice dobře zachovalých těl a krabů byl vyloven i promáčený ručně psaný deník. Ten byl po zakonzervování urychleně helikoptérou převezen do Washingtonu k rozboru.

 Posádka záchranné lodi používala ochranný protiradiční oděv, neboť součástí zbytku ponorky byly i tři střely s jadernými hlavicemi a kov byl proto silně radioaktivní. Po několika dnech však členové posádky své ochranné oděvy odložili, a jak se později prokázalo, mohli tak dostat nebezpečné dávky ozáření.

 Během konání mise mělo prvořadou důležitost utajení, což také stálo CIA mnoho prostředků a úsilí. Přesto došlo ke dvěma situacím, kterým se přes veškerou snahu nepodařilo vyhnout.

 V říjnu 1973 odborový svaz zažaloval Global Marine, organizaci, která řídila stavbu Exploreru, kvůli propuštění některých zaměstnanců po předchozí hádce. Vedení společnosti nesmělo u soudu vypovídat, neboť by po přísaze nemohlo zatajit skutečný cíl plavby.

 Pak o 6 let později a pouhých 14 dní před vyplutím Exploreru zasáhl osud. Čtyři ozbrojení muži se vloupali do Hughesovy správní budovy v Hollywoodu a ukradli několik vzácných váz, 68 tisíc dolarů v hotovosti a dvě schránky s tajnými dokumenty včetně důvěrné, ručně psané Hughesovy zprávy o samotném Projektu Jennifer. Během následujících týdnů zloději žádali výkupné za dokumenty ve výši 1 milionu dolarů a Hughes musel o incidentu informovat CIA. CIA požádala o pomoc FBI a ta kontaktovala šéfa policie v Los Angeles.

 V zoufalé snaze utajit obsah dokumentů měla policie instrukce, že po objevení dokumentů je nesmí přečíst. Čím dál tím víc lidí o akci - zatím jen mlhavě - vědělo, únik informací byl nevyhnutelný. Během prvního únorového týdne roku 1975 se v Los Angeles Times objevila první zpráva o dohodě CIA - Hughes s cílem vyzdvihnout sovětskou ponorku (ovšem z Atlantiku) a informaci dávala do spojitosti s vloupáním.

 Poté novinář Seymour Hersh, který si mozaiku tohoto případu skládal už od roku 1973, publikoval svá odhalení v New York Times. Řediteli CIA Williamsovi Colbymu se dlouho dařilo držet vše v tajnosti, ale v březnu Hersh odmítl mlčet a celý případ byl zveřejněn. Tím byly beznadějně pohřbeny všechny plány CIA na případné vylovení i zbytku ponorky. (Ironií osudu zloději při útěku z Hughesovy kanceláře vytrousili dva dokumenty - jedním z nich byla právě ona ručně psaná zpráva o Projektu Jennifer. Tyto dokumenty našel noční hlídač, obsah zprávy byl však tak očividně senzitivní, že ji v panice spláchl do záchodu. Požadavky vyděračů nemohly tedy samotný Projekt Jennifer ohrozit a celá akce nemusela vůbec skončit tak, jak skončila.)

 Mezitím si pro zbytek ponorky připlula sovětská vlečná loď a CIA tím ztratila veškeré šance. Získala pouze pár nových informací o sovětských torpédech a o nízké kvalitě sovětských svarů. Onen ručně psaný deník se však nepodařilo bez znalosti kódu rozluštit. Projekt Jennifer nakonec skončil velmi nákladným krachem...alespoň se nás o tom CIA snaží přesvědčit.

 Profesor Jeffrey Richelson a Desmond Ball v jejich knize "The Ties That Bind" (1985) však tvrdí, že příběh o neúspěchu celé mise je výplodem jistých záměrných dezinformací. Podle jejich knihy "se podařilo vyzvednout důležité části ponorky, včetně části porušeného řídícího centra obsahující 3 rakety SS-N-5". Rovněž se podařilo získat dvě torpéda s jadernými hlavicemi, radiové vybavení, navigační systém ponorky, kódovací zařízení a příslušné kódovací knihy.

 

 22. březen 1975

 POŽÁR V BROWNS FERRY, ALABAMA                                              OBSAH.>>>>>>>

 

 Pod řídícím centrem prvního a druhého bloku jaderné elektrárny Browns Ferry, patřící společnosti Tennessee Valley Authority a nacházející se ve státě Alabama u města Decatur, pracovali v kabelové rozvodně 3 dvojice mužů. Touto rozvodnou procházejí všechny napájecí i ovládací kabely pro první blok elektrárny, odtud vedou skrz stěnu rozvodny do budovy reaktoru. Oba 1000 MW bloky v té době pracovaly s plným výkonem.

 Tlak v budově reaktorů se udržuje mírně pod úrovní atmosférického tlaku, a to proto, že v případě úniků radiace tento podtlak udrží radiaci uvnitř budovy. Tým pracovníků právě ověřoval těsnost stěn v místech, kde uložené kabely procházejí stěnou, a to tak, že sledoval výchylku plamene zapálené svíčky, která signalizovala místo, kde je vzduch nasáván do budovy reaktoru. Jeden z mužů objevil proud vzduchu, který procházel škvírou v rohu místnosti a utěsnil ji kouskem polyuretanu. Poté k místu přiblížil svíčku, aby zjistil, zda vzduch stále proudí z místnosti. Vzduch stále proudil a plamen svíčky zapálil polyuretan.

 Proud vzduchu rychle nasál plamen do škvíry a zapálil polyuretanovou pěnu, kterou byly kabely v místě průchodu stěnou obaleny. Všechny pokusy uhasit oheň chemickými a plynovými hasicími přístroji byly marné a oheň se rychle rozšířil do reaktorové budovy. Nepodařilo se ani spustit hasicí systém elektrárny, protože během zkoušek bylo vypnuto napájení systému.

 Bylo 12.34 hodin a konečně se podařilo zapnout požární hlásič, ale tým požárníků zmatený z výpadku osvětlení a klimatizace a z obavy o elektrické obvody kontrolující reaktor nepoužil k hašení vodu a tak se až do 19. hodiny nepodařilo oheň dostat pod kontrolu. V 19.00 hlavní vedoucí elektrárny váhavě povolil použití vody. Požár byl uhašen za 45 minut.

 Nehody způsobila zmatek na prvním bloku, po zkratování elektrického vedení se automaticky začaly spouštět pumpy a další přístroje, až nakonec došlo k úplnému uzavření přívodu vysokotlaké chladicí vody do aktivní zóny. I když se reaktor okamžitě pomocí kontrolních tyčí zastavil, stále byl v aktivní zóně vysoký žár. Voda obklopující jaderné palivo se začala vyvařovat - ale jediná přístupná čerpadla mohla reaktor zásobovat jen nízkotlakou vodou a vysoký tlak v reaktoru jejich zapojení neumožňoval. Když byl tlak z reaktoru nouzovými ventily manuálně uvolněn, hladina vody ochlazující palivo stále klesala, a to až na úroveň 1, 2 m nad palivo (normální úroveň je 5.08 m).

 Nyní již bylo možné zapojit nízkotlaké pumpy dodávající aktivní zóně chladicí vodu, která po nějakou dobu stačila teplo odvádět, ale posléze obsluha opět ztratila kontrolu nad ručními nouzovými ventily a po 4 hodiny záložní chladicí systém dodával 400 l vody za minutu, což bylo skutečně minimum pro udržení kontroly nad reaktorem. Až ve 21.50 hod. přešla obsluha na normální ochlazovací režim.

 Oheň poškodil 1 611 kabelů včetně jejich uložení. Nehoda zdůraznila podstatnou konstrukční chybu, totiž že kabely hlavního i záložního systému vedou po stejné trase. Více než třetina kabelů, celkem 628, které byly požárem poškozeny, souvisely s bezpečnostním systémem. Oprava si vyžádala více než 10 milionů dolarů a TVA musela svým odběratelům platit každý měsíc dalších 10 milionů jako náhradu za dobu, po kterou byl reaktor mimo provoz.

 Po tomto požáru došlo ještě k několika dalším nehodám. Nejvážnější z nich se stala v červnu 1980, kdy se během běžné rutinní údržby 3. bloku elektrárny nepodařilo zasunout do jádra 75 ze 185 bórových tyčí, které zastavují štěpnou reakci. Po třech neúspěšných ručních pokusech nakonec tyče zasunul automatický systém a tak těsně odvrátil hrozící katastrofu. Ve zprávě o události říká NRC: "Událost zcela zřejmě potvrzuje že ruční zastavení reaktoru by bylo skončilo se stejným výsledkem".

 V roce 1989 opoziční skupina amerických aktivistů Public Citizen vydala zprávu pod názvem "Jaderná bezpečnost 1979 - 1989", ze které plyne, že jaderná elektrárna Browns Ferry v tomto období odevzdala NRC 548 hlášení o poruchách, čímž se zařadila mezi deset nejporuchovějších v USA.

 

 21. listopad 1975

 SRÁŽKA LODÍ BELKNAP A J.F.KENNEDY                                          OBSAH.>>>>>>>

 

 Při nočním cvičení na rozbouřeném moři 110 km východně od Sicílie ve Středozemním moři došlo k dramatické kolizi mezi americkou letadlovou lodí John F. Kennedy a americkým křižníkem Belknap. Loď Kennedy vyslala křižníku Belknap povel ke změně kurzu, tomu se však změnit směr plavby nepodařilo a proplul pod vysunutou přistávací dráhou letadlové lodi, čímž došlo ke zničení všeho zařízení nad úrovní paluby křižníku. Kolize těžce poškodila potrubí s palivem pro letadla na palubě lodi Kennedy a elektrická vedení na palubě křižníku, na obou plavidlech okamžitě propukl požár následovaný mnoha explozemi na palubě křižníku, které způsobily smrt šesti členům posádky křižníku a jednomu muži na palubě lodi Kennedy. Dalších 25 mužů bylo vážně zraněno a 50 námořníků, které výbuch mrštil do mořských vln, muselo být zachráněno doprovodnými plavidly a helikoptérami.

 Požár rychle postupoval a velitel ozbrojených sil 6. americké flotily admirál Eugene Carroll vyslal nouzovou zprávu oznamující možnou nehodu jaderných zbraní. Jeho zpráva varovala vysoké námořní činitele, že "je vysoká pravděpodobnost, že požár vzniklý následkem kolize zachvátí jaderné zbraně na palubě křižníku Belknap a dojde k jejich výbuchu". Křižník nesl na palubě rakety země-vzduch typu Terrier vyzbrojené 1 kT jadernými hlavicemi W45. Tyto zbraně nebyly požárem zachváceny, i když plameny šlehaly pouhých 13 m od nich. Na palubě explodovala pouze konvenční munice, která způsobila déšť střepin v okolí. Trvalo celou noc až do ranních hodin, než se s pomocí okolních plavidel podařilo uhasit i poslední plamen.

 Veškeré zařízení nad úrovní paluby křižníku Belknap včetně můstku a strojoven bylo zcela zničeno. Křižník byl odtažen na Sicílii, zbraně byly přeloženy na jinou loď a pak byl vlečen napříč Atlantikem do doků ve Filadelfii, kde byl 4 roky opravován.

 Ačkoli okolnosti srážky byly ihned zveřejněny, ani Pentagon, ani námořnictvo se nikdy nezmínily o možné jaderné katastrofě ani o existenci nouzové zprávy a tato nehody rovněž chybí v seznamu nehod jaderných zbraní amerického ministerstva obrany.


 

 

Loď Belknap před a po zničení

 

 30. srpen 1976

 HANFORD, ČÁST 2: "ATOMOVÝ MUŽ"                                               OBSAH.>>>>>>>

 

 K nejtěžšímu případu ozáření člověka pracujícího v jaderném zařízení v americké historii došlo po půlnoci 30. srpna 1976 během noční směny 65letého Harolda McCluskeyho v jaderném podniku v Hanfordu, ve kterém se vyrábí americium-241. Americium, vedlejší produkt při výrobě plutonia, je izotop emitující alfa částice a je to jeden z nejnebezpečnějších umělých prvků. Práce McCluskeyho spočívala ve sledování chemických pochodů při tvorbě izotopů ve schránce v přístrojové desce.

 Po několika hodinách této kritické směny zaslechl McCluskey syčení a spatřil hustý dým uvnitř digestoře. V příštím okamžiku došlo k silnému výbuchu a gumová maska na jeho obličeji byla silou výbuchu stržena. Stovky úlomků radioaktivního kovu, olověného skla a gumy se mu zasekly do kůže. Kyselina dusičná ho dočasně oslepila, což mu ztěžovalo únik, během této doby vdechl největší kdy zaznamenanou dávku americia.

 Maximální přípustné ozáření americiem za celou dobu lidského života je 0.05 mikrocurie. McCluskey za těchto pár okamžiků dostal do obličeje dávku větší než 300 mikrocurie.

 Devět dalších zaměstnanců, kteří byli ozářeni též, se po pár dnech vrátilo do práce, McCluskey byl však tak silně ozářen, že Geigerův počítač zaznamenával záření i na 17metrovou vzdálenost. Byl proto rychle převezen do nedalekého Richmondu na Nouzové odmořovací oddělení k dlouhodobé léčbě.

 Nejprve byl osprchován, aby se spláchly aktivní částice. McCluskey vzpomíná: "Točilo se kolem mne 8 doktorů. Čtyři z nich mi dávali 50% naději. Ostatní neříkali nic". Voda ze sprchy obsahovala 3 000 mikrocurie radiace.

 McCluskey strávil následujících 5 měsíců v železobetonové izolační komoře v péči sester, které nosily respirátory a ochranné oděvy. Po většinu této doby neviděl ani neslyšel. Dostával pokusné zinkové injekce, zinková sloučenina měla americium vázat a umožnit jeho vylučování v moči rychlostí 0.02 mikrocurie denně. Tato sloučenina (zinc-dyethylenetriamin-penta-acetic acid) nebyla nikdy dříve aplikována lidem a bylo potřeba získat před její aplikací speciální povolení od Úřadu pro potraviny a léčiva.

 Léčba byla úspěšná a 14. 2. 1977 se McCluskey vrátil domů, protože se podařilo jeho ozáření snížit o 80 procent. Jeho zrak však byl velmi slabý a musel nosit speciální ochranné brýle.

 McCluskey se rozhodl vládu zažalovat o 975  000 dolarů odškodného, nakonec přijal 275 000 a plnou doživotní lékařskou péči. Zároveň dal souhlas k zveřejnění svého chorobopisu a ostatních informací o svém případu.

 Zbytek svého života strávil v ústraní v městečku Prosser, celé dny poslouchal náboženskou hudbu, procházel se s manželkou nebo navštěvoval své doktory, kteří jej léčili. Zemřel 17. srpna 1987.

 

 

Fotografie: Zjizvená tvář Harolda McCluskeyho rok a půl po hanfordské explozi, kdy byl ozářen vysokou dávkou americia - nejhorší případ kontaminace pracovníka v americké jaderné historii.

(Zapůjčil: Tri-City Herald)

 

 24. leden 1978

 KOSMOS 954, KANADA                                            OBSAH.>>>>>>>

 

 Kosmos 954, sovětský radarový pozorovací satelit pro sledování oceánů (RORSAT), vypuštěný 18. září 1977, byl 16 m dlouhý, vážil asi 3 600 kg a letěl rychlostí 1 600 kilometrů za hodinu. Měl vestavěný jaderný reaktor se 45 kg uranu-235. Byla to družice podobná typu Kosmos 952, která byla vypuštěna o dva roky dříve. Tyto dvě družice měly vysílat signály o pohybu amerických plavidel.

 Po uplynutí doby životnosti je obvykle družice posunuta na vyšší oběžnou dráhu kde bude obíhat po staletí, než zanikne její radioaktivita. 29. října však vyšlo najevo, že Kosmos 954 klesá, do 7. prosince bylo zjištěno, že reaktor nebyl z družice vyhozen, jak je to běžné. 28. listopadu bylo ministerstvo zahraničí USA informováno, že družice se vymkla veškeré kontrole. Datum pádu na zem bylo odhadnuto na duben 1978, ale místo dopadu nemohlo být určeno. 6. ledna družice začala rychle padat a nové datum pádu bylo předpovězeno na 23. leden.

 Poradce prezidenta Cartera pro otázky národní bezpečnosti Zbigniew Brzezinski se poprvé setkal se sovětským velvyslancem Anatolijem Dobryninem (bývalým raketovým konstruktérem) 12. ledna. Cílem bylo ověřit, zda je reaktor skutečně stále na palubě družice, a jestli ano, jaké potenciální nebezpečí hrozí. Sovětská strana potvrdila, že jde o družici s jaderným pohonem a že je mimo kontrolu, ale tvrdila, že explodovat nemůže. Následovaly další schůzky, během kterých Američané tajně informovali o situaci spojence v NATO a úřady v Japonsku, Austrálii a na Novém Zélandu.

 Až do posledního dne před dopadem družice bylo místo dopadu neurčité, ačkoli NORAD (Severoamerické centrum řízení protivzdušné obrany) předpokládal dopad na území Kanady. Americké a kanadské pohotovostní týmy byly připraveny okamžitě reagovat na vzniklou situaci.

 Těsně před 7. hodinou 24. ledna družice učinila svůj 2 089. oblet a poté shořela nad Ostrovy královny Charlotte a zamořila radioaktivitou Severozápadní Teritoria Kanady. Očitým svědkům připadala jako kometa nebo meteorit.

 Ihned začala operace "Ranní světlo" (Morning Light). Protože Kanada neměla prostředky k pátrání po radioaktivních úlomcích, požádal DOE oficiálně USA o pomoc. Americké pozorovací letouny C-135 a U-2 provedly vzdušné průzkumy, ale žádnou radiaci nezaznamenaly.

 Po několik dalších dní přepravovaly čtyři nákladní letouny C-130 Hercules do oblasti více než 100 amerických vědců, techniků a vojáků. Kromě nich byl 22-členný tým kanadských odborníků, kteří jsou zodpovědni za odstraňování následků jaderných neštěstí, vyslán do Yellowknife a 44-členná americká jednotka dorazila do Edmontonu, aby zde vytvořila koordinační centrum. Akce se rovněž zúčastnily americké týmy vědců. Podle odhadnutého místa dopadu, výpočtů z dráhy družice a z pozemních pozorování byl zahájen důkladný průzkum letecký i pozemní na území, které tvořilo 50 400 km2 ledové pustiny s teplotou hluboko pod bodem mrazu. Ukázalo se ale, že ani při použití moderní techniky a velkého počtu odborníků bude mimořádně obtížné satelit objevit.

 První stopu objevil 25. ledna kanadský tým. Později se ukázalo, že šlo o kus zuhelnatělého kovu. Byl označen jako "horká destička", protože emitoval 200 roentgenů za hodinu. Kanadský ministr národní obrany Barney Danson řekl tisku: "našli jsme buď úlomek vraku, nebo nejlepší naleziště uranu na světě" (Morrison, 1982). Bohužel však vědci nebyli schopni z nálezu nic vyvodit a tisku tak bylo oznámeno, že to byl planý poplach. (Později byli všichni v rozpacích, protože se prokázalo, že šlo o pozitivní nález.)

 První větší kus družice (tzv. paroh - podle jeho tvaru) byl nalezen 28. ledna. Nenalezli jej, jak by se očekávalo, členové pátracích týmů, ale účastníci vědecké výpravy (5 Američanů a 1 Kanaďan), kteří se vydali minulé jaro ve stopách expedice z let 1926 - 27 vedenou anglickým dobrodruhem Johnem Hornbym. Když členy expedice překvapil první sníh, usídlili se ve starém srubu, ze kterého podnikali výpravy.

 V 15.00 odpoledne dva z nich - John Mordhorst a Mike Mobley - jeli v psím spřežení podél řeky Thelon, když uviděli kráter ve sněhu, ze kterého trčely dráty. Po návratu do srubu řekli o svém objevu ostatním, kteří již o pádu satelitu věděli. To je přesvědčilo o tom, že našli družici, a nález radiostanicí oznámili úřadům.

 

Sovětské družice

 Sovětské družice RORSAT sledují pohyb námořních plavidel pomocí radaru s dlouhou anténou. Většina z nich získává energii ze solárních článků, ale ty nejsou příliš výkonné (solární panel dodává pouze 1 kW). Další nevýhodou je zvýšený odpor panelů při letu na nízkých orbitálních drahách - na kterých musí satelit letět z důvodu lepší rozlišovací schopnosti - a tak je družice více ovlivňována zemskou přitažlivostí. Proto Sověti používají dva hlavní druhy atomových zdrojů energie:

* radioizotopové termoelektrické generátory (RTG). Tyto  generátory využívají tepla, které produkuje přirozená  radiace radioizotopů, k výrobě elektrické energie  v termočláncích (zařízení, ve kterém je teplota jeho dvou  částí rozdílná a tento rozdíl generuje elektrický proud).  RTG generátory jsou vysoce spolehlivé, protože mají minimum  pohyblivých částí, ale nejsou tak výkonné, jako reaktory.

* malé, zcela automatické jaderné reaktory převádějící  tepelnou energii z jádra na elektrický proud buď proudem  tekutého kovového chladicího media pohánějícího  turbogenerátor, nebo pomocí řady termočlánků.

 První sovětské družice s RTG generátory mohly být vypuštěny už v roce 1965 a od té doby bylo vypuštěno na oběžnou dráhu více než třicet dalších družic. Většina z nich obsahovala jaderný reaktor.

 

Brzy poté na místě nálezu přistálo v helikoptéře Chinook třináct Kanaďanů a členové výpravy i se svými psy byli rychle převezeni k lékařskému vyšetření. Mordhorst a Tobley, jak se ukázalo, byli vystaveni záření odpovídajícímu dvěma rentgenovým vyšetřením plic. Ostatní byli zcela v pořádku. Mezitím se s drobnou pomocí USA Kanaďané vydali ke kráteru, který ale byl radioaktivní jen lehce, což svědčilo o tom, že samotný reaktor spadl na jiné místo.

 O dva dny později byly nalezeny další úlomky ve sněhu na zamrzlém Velkém otročím jezeře [Great Slave Lake]. Některé úlomky byly tak radioaktivní, že s nimi mohlo být manipulováno jen pomocí dlouhých kleští a pracovník musel stát za 700 kg těžkým olověným štítem - to vše při teplotě hluboko pod nulou a větru o rychlosti 60 km/h. V okolí místa nálezu bylo lze naměřit zvýšenou koncentraci rubidia, zirkonu a niobu; měřicí balóny nalezly stopy obohaceného uranu i v atmosféře.

 Rozsáhlé šetření skončilo 4. února. Pět radioaktivních kusů družice bylo pečlivě uloženo a byly zahájeny přípravy pro druhou část akce - dokonalý průzkum krajiny pomocí letadlových detekčních systémů, aby se ověřilo, že území je "čisté". Následoval ještě důkladnější průzkum za pomoci helikoptér a hledaly se skutečně tisíce drobných úlomků reaktoru, které byly rozptýleny na území o rozloze 160 000 km2.

 Jenom kanadské letectvo nalétalo během operace asi 5 000 letových hodin. Bylo zaznamenáno 200 "objevů", z nichž 88 vedlo ke skutečnému nálezu úlomků. Operace Ranní světlo oficiálně skončila 21. dubna a kontrolu nad situací převzala Kanadská kontrolní rada pro atomovou energii, která ještě zorganizovala letní průzkum a definitivní vyčištění území v době od července do září 1978.

 V souladu s Mezinárodní konvencí OSN o zodpovědnosti za škody způsobené kosmickými objekty z roku 1972 žádala Kanada od SSSR odškodné za výdaje spojené se škodami ve výši šesti milionů kanadských dolarů. Jednání se táhla od ledna 1979 do prosince 1980, kdy se obě strany dohodly na částce 3 miliony CAD.

 V důsledku nehody družice Kosmos 954 se prezident Carter v roce 1978 zaručil, že podnikne kroky, které povedou k zákazu využívání jaderné energie ve vesmíru. Později se ale této záruky vzdal. Ve stejném roce James Schlesinger, americký ministr energetiky, vyhlásil, že "z důvodu vysokých rizik považuji za nevhodné, aby na oběžné dráze pracovaly jaderné reaktory" (Aftergood, 1988).

 Dalším důsledkem nehody bylo to, že po následující 2 roky Sověti nevypustili ani jeden nový nukleární satelit a návrh družice RORSAT byl přepracován. Nyní se satelity po uplynutí doby životnosti rozpadnou na 3 části. Část přístrojová se od reaktoru oddělí jako první. Pak je zapojen přídavný motor, který vynese reaktor na vyšší dráhu, přičemž je aktivní zóna vymrštěno mimo tělo reaktoru.

 Sověty potkaly s těmito družicemi ještě dvě další nehody. 28. prosince 1982 došlo ke komplikacím u družice Kosmos 1 402; přístrojová část se neoddělila od reaktoru, družice tudíž nemohla vyletět na vyšší oběžnou dráhu a začala po spirále padat do atmosféry, do které vletěla nad Indickým oceánem 7. února 1983.

 Názory na osud družice se liší, zejména na variantu, že celá družice v atmosféře shořela. Větší část družice mohla spadnout přímo do oceánu.

 10. dubna 1988 sovětské pozemní kontrolní středisko ztratilo spojení s další družicí, Kosmos 1 900. Po dlouhých měsících plných obav, že dojde ke zničení družice a na Zemi dopadne radioaktivní déšť z padesáti kilogramů uranu-235 na palubě družice, Sověti oznámili, že čidla v družici zaznamenala, že družice zvolna padá, a proto byl reaktor vypnut, zapojeny motory a družice úspěšně vynesena na vyšší oběžnou dráhu.

 Úspěšné vyzkoušení nového bezpečnostního systému, který byl v družici zabudován, bylo přivítáno analytikem Nikolajem Železnovem ze sovětské agentury TASS. Železnov oznámil, že tento úspěch umožnil "podstatně uvolnit přísné restrikce na aplikace jaderné energie v kosmu".

 Shodou okolností v květnu 1988, ve stejný den, kdy Sověti oznámili, že družice Kosmos 1 900 klesá, Americká vědecká federace a Výbor sovětských vědců proti jadernému ohrožení vydali společné vyhlášení.

 Požaduje se v něm, aby sovětská strana zastavila svůj jaderný špionážní program a americká strana aby zastavila vývoj kosmických reaktorů pro strategický obranný program SDI.

 Předseda Výboru sovětských vědců a bývalý ředitel Institutu pro kosmický výzkum Roald Z. Sagdějev napsal americkému senátorovi J. Bennett Johnsonovi, že "nejhorší možná nehoda družice by byla srovnatelná s dlouhodobými následky černobylské katastrofy".

 

AMERICKÝ KOSMICKÝ PROGRAM VYUŽÍVAJÍCÍ JADERNOU ENERGII

 Vývoj malých jaderných zdrojů energie určených pro provoz ve vesmíru byl v USA zahájen v roce 1955 v rámci programu SNAP (program jaderných zdrojů energie pro kosmické účely). První takový jaderný zdroj energie začal v kosmu pracovat v roce 1961 a do roku 1973 bylo vypuštěno dalších 22 družic s generátory RTG a jeden satelit s reaktorem - a to jak pro vojenské, tak pro civilní účely. V roce 1973 bylo užívání reaktorů ve vesmíru zastaveno.

 U těchto družic došlo k řadě nehod:

21. dubna 1964: navigační družice 5BN-3 Transit nesoucí generátor RTG typu SNAP 9-A nedoletěla na oběžnou dráhu a rozpadla se v atmosféře ve výšce 50 km. Radioaktivní částice byly rozptýleny nad velkou částí jižní polokoule, což potvrdil rozbor vzorků půdy z 65 míst na světě v období říjen 1970 - leden 1971. Rozptýlení 17 000 curie, které tato jedna nehoda znamenala, zvýšilo znečištění zemského povrchu plutoniem (které pochází především ze vzdušných zkoušek jaderných zbraní) asi o 4%.

18. květen 1968: po neúspěšném startu americké družice Nimbus B-1 došlo k jejímu zničení a její dva RTG generátory SNAP-19A spadly do Kanálu sv. Barbory u jižní Kalifornie. Po pětiměsíčním hledání byly vyloveny v neporušeném stavu.

17. duben 1970: během dramatické záchranné akce Apolla 13 byl lunární modul s jaderným zdrojem energie SNAP-27 z výšky 18 tisíc km shozen do jižního Pacifiku. Dopadl do oceánu v blízkosti ostrova Tonga. Nikdy nebyl nalezen, ale americké úřady tvrdí, že k úniku plutonia nedošlo.

 Po desetileté odmlce začínají USA v dnešní době vývoj nového reaktoru SP-100 v rámci programu SDI. Tyto reaktory jsou považovány za základní komponent pro řízené zbraně.

 Kosmická loď Galileo, která má být podle plánu NASA vypuštěna z raketoplánu v říjnu 1989 a zamířit k Jupiteru, má být poháněna dvěmi generátory RTG, každý z nich s obsahem 11 kg plutonia-238. Ty budou generovat 4,2 kW tepla, které bude přeměněno na 280 W elektrické energie. Plutonium-238 je 270x aktivnější než Plutonium-239, Galileo tedy bude mít na palubě plutonium s radiací 274 000 curie. Při případné nehodě během startu nebo při neplánovaném návratu tělesa k Zemi by do atmosféry uniklo opravdu velkého množství radiace.

 

V lednu 1989 prozradilo 6 čelních sovětských vědců na konferenci v USA, že SSSR provedl dva úspěšné zkušební lety s reaktorem nové třídy Topaz. Jsou plněny asi 50 kg obohaceného uranu a schopny produkovat 10 kW elektrické energie. Vědci tvrdili, že tyto zkoušky jsou prvním krokem k vývoji kosmických lodí s jaderným pohonem pro let na Mars s lidskou posádkou a že tato technologie bude nabídnuta i Západu.

 V únoru 1989 kalifornský člen Kongresu George E. Brown mladší, člen Výboru pro vědu, technologii a otázky vesmíru znovu v Kongresu navrhl zákon zakazující provoz družic s jaderným pohonem. V interview pro Time (2. 2. 1989) řekl: "Jestliže nezastavíme práci jaderných reaktorů nad našimi hlavami, jednoho rána nám může takový reaktor spadnout na hlavu". Tato argumentace směřovala proti názoru, že Amerika potřebuje především protidružicový systém ASAT, který je schopen vyřadit sovětské vojenské "vesmírné oči". Spojené státy jsou velmi - dokonce více než SSSR - závislé na vojenských družicích sloužících i ke komunikaci, navigaci, nouzovým hlášením a výzvědným akcím. Zákaz činnosti reaktorů by ohrozil tuto síť.

 Znečištění gama zářením z družic na oběžné dráze představují stále nebezpečnější problém astronomické komunity. Americká mise Solar Maximum Mission zachytila už v roce 1980 gama paprsky z družic RORSAT, ale tato informace byla potvrzena až v roce 1988. Reaktory na oběžné dráze vyzařují paprsky přímo (do svého okolí), nebo emisí pozitronů. Pozitrony z reaktorů letí podél magnetických čar Země tisíce kilometrů a gama paprsky generují při srážce s libovolnou družicí. Pozitivní na celé věci je jen to, že díky pozitronové emisi bude možné na případný zákaz reaktorů dohlížet, ověřovat jeho plnění.

 

 30. - 31. prosinec 1978

 BĚLOJARSKÝ REAKTOR, SSSR                                               OBSAH.>>>>>>>

 

 Nehoda v jaderném komplexu v Bělojarsku byla popisována jako "nejvážnější nehoda jaderného zařízení před Černobylem". Nic na tom nemění ani skutečnost, že sovětská vláda nehodu nikdy oficiálně neoznámila a ani nebyla hlášena Mezinárodní agentuře pro jadernou energii IAEA. Dlouhé mlčení o nehodě přerušil až sovětský časopis Socialistický průmysl, který popisoval, jak požár téměř zničil tři reaktory bělojarského komplexu. "Člověk se rozčílí, když si na to vzpomene", píše Socialistický průmysl. "Proč lidem neoznámili, kdo bělojarskou elektrárnu zachránil a proč nevyvodí ponaučení? Kdyby to byli bývali udělali, možná by bylo nedošlo k černobylské katastrofě..."

 Bělojarský jaderný komplex leží 50 km od Sverdlovska a obsahuje dva varné reaktory černobylského typu a nově instalovaný rychlý množivý reaktor BM600. Podle časopisu Socialistický průmysl k havárii došlo po vzniku požáru, který způsobil zkrat ve strojovně. To, co se dělo během následujícího dne a noci, připomínalo podle očitých svědků scénář katastrofického filmu z Hollywoodu.

 Obsluha v řídícím centru byla vyburcována hlasitým výbuchem ve strojovně, jak vzpomíná šéf elektrické údržby S. Morchov: "Vtrhl jsem do strojovny. Uviděl jsem nebe a hvězdy. V tu chvíli mi nedošlo, že střecha je pryč. Ocelové nosníky a zesílený betonový strop nevydržel žár a zhroutil se dovnitř haly, čímž nad 2. generátorem vznikla obrovská díra." Požár posléze vyzkratoval elektrické kabely, propukly další požáry a selhal automatický hasicí systém .Zatímco se zaměstnanci snažili dostat požár pod kontrolu, došlo k výpadku osvětlení.

 Morchov a jeho kolegové stáli před hlavním úkolem: zahájit nouzová opatření vedoucí k odstavení obou reaktorů. Ale venku byla pravá ruská zima a teplota se blížila -50 oC.

 Kdyby odstavili oba reaktory, chladicí systémy by zamrzly a aktivní zóny by se přehřály - což by vedlo k jejich roztavení. Druhá věc, kterou bylo nutno vzít v úvahu, byly následky odpojení tepla a elektřiny pro celou oblast Bělojarska.

 Protože generátor 2. reaktoru byl zasypán sutinami, bylo rozhodnuto tento reaktor odstavit a 1. reaktor a jeho turbíny nechat v provozu. Ale i když ve strojovně zuřil požár, teplota zde byla -40 oC a první turbína byla zamrzlá. "Turbína 1. generátoru byla zamrzlá v ledu a sněhu", dodává Morchov. "Bylo ale nutné uvést ji do chodu, aby začala generovat elektrický proud, který byl potřeba k provozu chladicích systémů obou reaktorů."

 Požár se však rychle šířil podél kabelových vedení po celé budově a obsluha řídícího velínu nemohla déle zůstat u ovládacích panelů. Náhodou právě dorazili první z 1 200 požárníků: "Byli vybaveni dýchacími přístroji a ručními svítilnami a doprovázeli obsluhu elektrárny, operátoři doběhli k řídícím panelům, zjistili, která zařízení ještě pracují a jaké hodnoty ovládacích prvků je třeba kde nastavit, rychle se vrátili nadechnout se...Další zatím nastavovali přístroje ručně. Někteří ztratili vědomí a museli být odtaženi. Za pár minut se ale vrátili do práce. Nikdo jiný by to nedokázal."

 V budově reaktorů vystoupila teplota na 80oC. Požárníci byli zasypáváni jiskrami odlétajícími od zkratovaných vodičů a velmi je zdržoval nedostatek dýchacích přístrojů. Peklo už postoupilo až k místnosti, kde byly řídící počítačové systémy a vypadalo to, že se reaktory vymknou kontrole: "Do konce roku 1978 zbývalo 17 minut a lidé si mysleli, že to je i jejich konec. Nikomu už nezbývalo sil. Specialisté hovořili o tom, že prudkým žárem je ohrožena i samotná aktivní zóna. Ředitel Malašev utvořil záchranný nouzový tým a zahájil přípravy k evakuaci."

 V poslední chvíli získali požárníci nad komplexem kontrolu, hrozba roztavení jader reaktorů byla odvrácena a Sverdlovsk byl spasen od největšího jaderného neštěstí na světě. Jako zázrakem zůstaly oba kontejnmenty neporušeny. Nedošlo k úniku žádné radioaktivity. Jako reakce na tento požár byly zpřísněny bezpečnostní předpisy.

 Jak napsal Socialistický průmysl, 84 požárníků a členů obsluhy dostalo vyznamenání za statečnost. Jejich jména stejně jako následky neštěstí nebyla ale nikdy zveřejněna.

 

 28. března 1979

THREE MILE ISLAND (TMI), PENNSYLVANIA           OBSAH.>>>>>>>

 

 Ostrov Three Mile Island leží v polovině toku řeky Susquehanna River, asi 16 km po proudu od Harrisburgu, hlavního města Pennsylvánie, které má 60 tis. obyvatel. Tato část údolí Susquehanny patří do okresu [county] Dauphin a má kolem čtvrt milionu obyvatel. Dauphin County je kraj farmářských komunit, necelých 370 km od města New York. Většina půdy je obdělávána již po 200 či více let těmi samými rodinami, konzervativními lidmi, jejichž předkové byli němečtí osadníci, vinou nesprávného překladu však dnes jsou nazýváni Pensylvánští Holanďané.

 Three Mile Island je tak dlouhý, jak sděluje jeho jméno, zato však široký je pouhých několik set metrů. Na osmikilometrovém ostrově je několik obcí: Middletown, Royalton, Falmouth, Newberry, York Haven a Goldsboro. Tito lidé žijící a farmařící na ostrově a v okrese Dauphin při havárii na druhém bloku nejvíce utrpěli.

 Druhý blok byl jedním ze dvou tlakovodních reaktorů o výkonu 1 000 MW, postavených firmou Babcock & Wilcox. Oba bloky byly provozovány firmou Metropolitan Edison Company (MetEd), dceřinnou společností majitele elektrárny General Public Utilities Company (GPU), později přejmenované na GPU Nuclear Corporation. V tlakovodním reaktoru jsou dva okruhy s vodou pod vysokým tlakem, odebírající teplo z jádra nukleárního reaktoru, a ty pohánějí turbíny, které vyrábějí elektřinu. Tyto okruhy jsou seřízené tak, aby udržovaly teplotu reaktoru v bezpečných mezích.

 Primární chladicí okruh odebírá teplo přímo z jádra reaktoru a předává jej parogenerátoru. Protože omývá aktivní zónu, je voda v primárním okruhu velmi radioaktivní a horká. Aby voda v primárním okruhu nepřecházela v páru, což by mohlo přinést závažné problémy, je pod obrovským tlakem.

 Uvnitř generátoru páry prochází voda z primárního okruhu tisíci kovových trubek, obklopených méně radioaktivní, nízkotlakou vodou. Voda v tomto sekundárním chladicím okruhu se mění v páru, která pohání turbíny. Pára je tedy v sekundárním okruhu tlakového reaktoru užitečná, neboť pohání turbíny elektrárny, v primárním je však nebezpečná - to když poklesne tlak uvnitř primárního okruhu a voda se přemění v páru, tehdy je reaktor ohrožen přehřátím. V tom nejkatastrofičtějším scénáři se může nedostatečně chlazený reaktor i roztavit.

 V době nehody byl blok č. 2 v provozu pouze tři měsíce. Za tuto krátkou dobu zažil tento nový reaktor již několik poruch. Společnost MetEd však měla velký důvod ke spěchu: tím, že reaktor začal pracoval již na konci roku 1978, a ne na začátku r. 1979, získal GPU - majitel elektrárny - značné daňové úlevy. Když se Druhý blok 30. prosince 1978 rozeběhl, GPU ušetřil 40 milionů dolarů na daňových úlevách a získal možnost zvýšit tarify, což přineslo asi 50 milionů dolarů.

 Série událostí, které vedly k nejhorší nehodě komerčního jaderného reaktoru v Americe, začala ve středu 28. 3. 1979 brzy ráno. Krátce po 4:00, kdy Druhý blok běžel na plný výkon, selhala v sekundárním chladicím okruhu vodní pumpa a turbína reaktoru se automaticky zastavila. I když Druhý blok již nevyráběl žádnou energii, reaktor stále běžel na plný výkon. Jak stoupala teplota v primárním chladicím okruhu, sepnula se dvě další automatická zařízení. Zaprvé se otevřela tlaková pojistka PORV na primárním okruhu, která snížila nebezpečný tlak podobně jako ventil na tlakovém hrnci. Zadruhé došlo k nouzovému odstavení jaderného reaktoru.

 Ani jedna z těchto dvou událostí, které se staly během několika sekund, nebyla nic neobvyklého. Operátorům Druhého bloku se stalo již předtím, že klopýtl reaktor nebo turbína. Věděli proto, že až poleví náhlá změna tlaku, PORV se zavře a systém začne normálně pracovat. Nevěděli však o tom, že se PORV zasekl v otevřené poloze, a tím neustále snižoval tlak uvnitř primárního chladicího okruhu a zároveň plnil výpustnou nádrž. Po několika minutách se tento tank naplnil a radioaktivní voda z primárního okruhu zalila kontejnmentovou nádrž. Toto byla první ze série selhání zařízení a chyb operátorů, která vedla ke katastrofě.

 Brzy po úvodním selhání pumpy se poplašné zařízení Druhého bloku rozeznělo ve velínu podruhé. Operátoři tentokrát věděli, že se něco stalo, ale netušili, kde spočívá příčina tohoto stavu - kontrolka signalizovala, že se PORV normálně zavřel.

 Otevřený ventil nebyl zdaleka jediným problémem. Záložní systémy, které měly pumpovat vodu do sekundárního chladicího okruhu, také nepracovaly, jak by měly. Byly z důvodu údržby mimo provoz, a visačky, které tuto skutečnost ukazovaly, blokovaly varovné kontrolky na konzole. Operátoři Druhého bloku tak opět nevěděli, že životně důležitý systém nefunguje.

 Protože nouzové bezpečnostní systémy byly uzavřené, parní generátor vyschl. Primární systém, který rychle ztrácel otevřeným PORV tlak, byl jedinou cestou, kterou se ochlazoval reaktor Druhého bloku. (I když byl reaktor zastaven, jaderným rozpadem se stále uvolňovalo 6 % normálního tepelného výkonu.) Najednou se však aktivoval nouzový systém a začal pod vysokým tlakem pumpovat tisíce litrů vody do primárního systému.

 Tím se měla snížit teplota vody a zvýšit tlak v chladicím systému. Lidská chyba však opět zvítězila nad domněle nikdy neselhávajícím systémem: operátoři si špatně vysvětlili situaci a zastavili jedno z nouzových čerpadel. V několika minutách klesla hladina chladicí směsi v primárním okruhu Druhého bloku na tak nízkou hodnotu, že se voda vypařila. Teploty uvnitř aktivní zóny, která byl nyní částečně odkryta, prudce stouply, a palivové tyče se roztrhly. Operátoři o tom v tu chvíli nevěděli, ale Druhý blok se začínal tavit. To už radioaktivní plyny vyrážely k obloze nad nic netušící Dauphin County.

 Okamžitým důsledkem byl zmatek. Zástupci GPU několik dní minimalizovali rozsah nehody a vydávali protichůdné informace. Joseph Hendrie, tehdejší předseda Jaderné regulační komise (NRC) USA, řekl v kanceláři havarijní služby NRC ve Washingtonu dva dny po nehodě: "Operujeme skoro úplně v tmě. Jeho [pennsylvánského guvernéra Richarda Thornburgha] informace neexistují, moje jsou dvojznačné. Jsme jako dvojice slepců vrávorajících kolem rozhodování."

 Thronburghovi trvalo dva dny, než se rozhodl evakuovat 3 500 dětí a těhotných žen, žijících do 8 km od elektrárny. Dalších 200 000 lidí v okolí nedůvěřovalo zprávám o tom, že Druhý blok je pod kontrolou a že uniklo jen málo radioaktivity, a dobrovolně prchli z oblasti. "Všichni byli ve stavu paniky a nikdo nevěděl, co dělat", řekla Patricia Longeneckerová, obyvatelka Elizabethtownu, který leží 11 km od elektrárny. "Vzduch byl plný sirén a vysílání městského rozhlasu. Lidé začali rychle odjíždět a někteří ani nevěděli, kam pojedou. Do neděle se Elizabethtown proměnil v město duchů." Do té doby se už nejhorší záření přestěhovalo dál.

 Zatímco obyvatelé Dauphin County prchali před opravdovou nehodou reaktoru, diváci v kinech po celých Spojených státech zaplavili kina, aby shlédli filmové zpracování takové události. Ve filmu The China Syndrome (Čínský syndrom) vystoupili v hlavních rolích Jane Fonda, Michael Douglas a Jack Lemmon; film byl poprvé uveden 12 dní před touto nehodou, a když se rozkřikly zprávy o nehodě, davy lidí se vydali do kina: "Nárůst zájmu začal v den nehody", řekl prezident Columbia Pictures. "Všichni slyšeli, že v kině uvidí do toho, co se v Harrisburgu udělalo za chyby."

 Film byl o tom, jak v kalifornské jaderné elektrárně téměř došlo k nehodě, která začala zastavením čerpadel a chybnými rozhodnutími. (Jméno filmu je odvozeno od ironického jména, které se v jaderném průmyslu používá pro závažné roztavení jádra reaktoru; v tomto případě proudí tuny roztaveného jaderného paliva pod zemí ve směru Asie.) "Nejvíc je vždycky dostane scéna, kde Jack Lemmon (jako ustaraný jaderný inženýr) říká, že roztavení reaktoru v Kalifornii by mohlo smést z povrchu země oblast velkou jako Pennsylvánie. Diváci se smějí a pak začnou tleskat", řekl tehdejší ředitel kina.

 V této filmové fikci - natočené 9 měsíců před nehodou na Three Mile Island - je reaktor zachráněn a katastrofa odvrácena. Nedojde k úniku radiace, roztavení jádra reaktoru ani evakuaci. Ústřední motiv filmu - chybné navržení a konstrukce reaktoru, neschopné vedení elektrárny a jeho snaha uchovat rozsah poškození v tajnosti - předpověděl s nevídanou přesností události, které předcházely a snad také zavinily nehodu na Three Mile Island.

 Film byl volně založen na řadě předcházejících nehod na amerických jaderných reaktorech, včetně nehody na elektrárně Rancho Seco v Kalifornii, což byl také tlakovodní reaktor od firmy Babcock & Wilcox. Podle amerických vládních dokumentů zveřejněných Svazem angažovaných vědců [Union of Concerned Scientists - UCS] krátce po nehodě, byli operátoři na Three Mile Islandu varováni, že na Rancho Seco došlo v srpnu 1978 následkem klopýtnutí turbíny k závažným problémům. Kalifornská elektrárna měla také své zkušenosti se zaseknutými ventily, které vedly k nebezpečnému poklesu tlaku chladicího média, a s případy selhání nouzových chladicích pump na základě špatného posouzení situace v primárním systému. Bývalý inženýr NRC Robert Pollard podrobně popsal opakované problémy s chladicími systémy Babcock & Wilcox a prohlásil, že vláda USA povolila provoz Druhého bloku "i přes červené praporky". Navíc podle hlášení UCS inspektor NRC oficiálně doporučil dva měsíce před nehodou, aby se reaktory Babcock & Wilcox pro široký okruh problémů zkontrolovaly. Jeho hlášení se zamítlo.

 Během vyšetřování NRC v měsících po nehodě (MetEd musela zaplatit pokutu ve výši 155 000 dolarů, nejvyšší zákonem povolenou částku) řekl bývalý operátor z velína Druhého bloku Harold Hartman vyšetřovatelům, že zničený reaktor trpěl již před nehodou řadou problémů, které se však tajily. Prohlásil, že operátoři s vědomím některých ředitelů MetEd systematicky falšovali číselné údaje o úniku z primárního chladicího systému, aby udrželi elektrárnu v provozu. Záznamy v dokumentech též ukázaly předchozí selhání primárního chladicího systému. Tyto problémy prý naučily operátory nebrat varovné signály příliš vážně a možná také poškodily PORV natolik, že zůstal během nehody otevřený. V roce 1983 obvinilo Ministerstvo spravedlnosti USA MetEd z protizákonného falšování a ničení bezpečnostních údajů. Při přelíčení uvedl prokurátor, že "obžalovaná strana (MetEd) sama provedla řadu vlastních opatření. Jedním z nich byl dosti velkorysý slib, že společnost bude v budoucnosti postupovat tak, jak podle mého názoru měla postupovat po celou dobu provozu elektrárny v letech 1978 a 1979, tj. řídit se technickými údaji, dodržovat předpisy a provozovat elektrárnu v budoucnosti tak, jak slíbila. Po všechny předcházející týdny a měsíce však tomu tak nebylo. To je nepopíratelný a nesporný fakt ..." Společnost se přiznala k některým bodům obžaloby a žádné nezpochybnila.

 Vzhledem k zodpovědnosti za to, že stejně jako jejich fiktivní kolegové z filmu The China Syndrome se vedoucí Three Mile Islandu pokoušeli zakrýt opravdový rozsah nehody, uvádí se v oficiálním hlášení komise Sněmovny reprezentantů vydaném dva roky po nehodě: "Ředitelé Three Mile Island neposkytli informace, které měli k dispozici a o kterých věděli, že souvisí s vážností situace ...(což) zabránilo státním a federálním činovníkům v tom, aby přesně zhodnotili stav elektrárny. Navíc ze záznamu vyplývá, že ředitelé Three Mile Island předkládali státním a federálním úředníkům zavádějící údaje, které navozovaly dojem, že nehoda byla v podstatě méně závažná a zároveň více pod kontrolou, než samotní vedoucí věřili a než byla koneckonců pravda."

 "Závěr je ten, že nikdo opravdu neví, kolik radiace uniklo", řekl Dr. Ernest Sternglass, emeritní profesor radiologické fyziky lékařské fakulty university v Pittsburghu.

 První odhad množství radiace uniklé při nehodě z Druhého bloku vycházel ze samotné elektrárny. Operátoři udávali, že by na Goldsboro, ležící jen 3 km od Druhého bloku, mohlo dopadnout velké množství radioaktivního spadu, až 40 rad za hodinu. Jak však byla závažnost nehody snižována, snižovaly se i údaje o úrovni radiace. Po nehodě MetEd dokonce ve svých reklamách přirovnával kolektivní obdrženou dávku k dávce, kterou by lidé v této oblasti obdrželi, kdyby všichni šli na RTG vyšetření.

 MetEd a NRC namítají, že externí monitory v okolí elektrárny, helikoptéry a letadla létající nad Three Mile Island detekovaly jen malé množství emisí, a testy mléka a jiných produktů okolních farem neprokázaly žádnou vysokou úroveň radioaktivního spadu. Tyto nálezy sloužily jako základ pro oficiální postoj Three Mile Islandu, tedy tvrzení, že z Druhého bloku nedošlo při ani po nehodě k úniku signifikantního množství radiace. Množství radiace uniklé z poničené elektrárny a radioaktivní spad, který se snesl na Dauphin County a další blízké okresy však zůstaly tématem diskusí celých 10 let.

 Během nehody se monitory ve ventilové šachtě, kudy uniklo velké množství radiace, nasytily vlhkostí a přestaly fungovat. Podle MetEd se záznamy o úrovních úniku radiace v klíčových dvou dnech nehody ztratily. Navíc se kvůli komplikacím v průběhu masivní úklidové operace neprovedla tzv. "inventura jádra" - technika srovnávající známá množství radioaktivity uvnitř jádra před a po nehodě.

 Nezávislá studie o monitorování radiace při nehodě, vydaná v r. 1984, kterou sestavil Dr. Jan Beyea, hlavní vědec-energetik National Audubon Society, zjistila, že "monitorovací síť uvnitř elektrárny i venku nefungovala adekvátně", že "sběr vzorků z okolí ...byl nedostatečně koordinován" a že "velká část klíčových údajů chybí nebo je nespolehlivá".

 "Na místě nebylo dost zařízení na měření radiace", říká Beyea, "polovina nepracovala a mnoho hodnot šlo mimo stupnice, neboť činovníci jaderného průmyslu nepočítali s tak velkým únikem" Jiné studie, nezávislé na jaderném průmyslu, zjistily, že v malých savcích chycených v oblasti byla zvýšená úroveň radiace. Že radioaktivita mohla unikat i jinými otvory, než průduchy ventilu. Že zhruba milión litrů vysoce radioaktivní vody byl bez varování vylit do řeky Susquehanna River. Že jeden externí monitor zaznamenal vysokou radiaci v místě, kudy podle kritiků v počátečních stadiích nehody procházel nejhorší oblak. A že jiné mraky mohly bez povšimnutí projít mezerami v monitorovacím systému.

 "Lidé byli vystaveni vyšším dávkám, než se oznámilo", říká ředitel Institutu pro výzkum energetiky a životního prostředí (IEER) Dr. Bernd Franke, který pracoval na rekonstrukci úrovní radiace v místě nehody. "V oblasti byly  horké body , které nebyly detekovány prostě proto, že ne vždy si oblak poslušně sedne na váš detekční přístroj."

 

 "Lidé v okolí padají jako mouchy. Každý den je to horší. Už není otázkou to, zda elektrárna na to měla nějaký dopad. Už je to jen otázka toho, koho to zasáhne příště, a kdy." Jane Lee, místní obyvatelka.

 

 Marie Holowková pracovala na farmě blízko Three Mile Island více než 50 let. V okamžiku nehody zrovna dojila krávy, když tu se chlév začal třást. Z podzemí byl slyšet zvuk, "jako by se v konvici vařila voda", a pomyslela si, že to je zemětřesení. Za rozbřesku, když vycházela z chléva, "začalo mě štípat v očích a v ústech jsem měla divnou chuť ...Neviděla jsem dál jak na tři metry." Cestou do domu se cítila tak slabá, že třikrát upadla. Vyladila několik místních rozhlasových stanic, nedozvěděla se nic až do 9:00, kdy stanice ve Philadelphii vzdálené 160 km oznámila velkou nehodu na Three Mile Island a doporučila lidem, aby neopouštěli své domy.

 O dvě hodiny později navštívil Marii úředník okresu a řekl jí, její sestře a bratrovi Paulovi, aby dali dobytku dost píce na tři dny a připravili se na evakuaci. Nic víc jim nikdo neřekl. Na místních rozhlasových stanicích se o nehodě ani evakuaci nehovořilo.

 Mnoho mladých lidí odjelo vlastními prostředky, ale starší lidé včetně Holowkových zůstali, protože neměli kam jít.

 Pálení v očích a slabost vystřídala u Marie vyrážka, která se nehojila. Půl roku po havárii dostala zánět štítné žlázy a potom rakovinu. Zemřela v roce 1989 v 73 letech, podstoupila do té doby 6 operací a 39 léčebných kúr zářením. Mnoho jejích sousedů zemřelo po roce 1979 na rakovinu. 14 z nich jen v roce 1987. Od doby, kdy elektrárna Three Mile Island začala pracovat, ztratili Holowkovi ze svého stáda více než 200 dojnic. Veterináři nenašli v jejich tělech žádné známky jedovatých látek nebo nemocí. "Dříve, když se narodilo tele, věděli jste, že vyroste", řekla. "To už není pravda. Teď se prostě složí a zemře."

 Příběh Marie Holowkové je velmi podobný stovkám, jestli ne tisícům místních usedlíků. Ve dnech po ozáření zažilo mnoho lidí příznaky související s radiační expozicí: silně kovovou příchuť v ústech, pocit horké kůže, pálení a slzení očí, nevolnost, zvracení, průjem. Některým vyskočila vyrážka, která se nehojila, jiným se zvýšil počet bílých krvinek.

 Byli však poškození nejenom lidé: z vajec se nic nelíhlo, dobytek zmíral nebo se rodila mrtvá, poškozená nebo nedostatečně vyvinutá mláďata. Listy a poupata na rostlinách přerůstaly nebo byly deformovány. Botanik Dr. James E. Gunckel, expert na následky radiace, našel na rostlinných druzích dovezených z postižené oblasti "množství anomálií zcela srovnatelných s anomáliemi indukované ionizačním zářením".

 Za dobu 10 let po nehodě byly provedeny jen čtyři větší studie o zdravotním stavu lidí žijících v blízkosti elektrárny. Oficiální verze je ta, že při nehodě uniklo jen malé množství radiace a proto není nutné monitorovat zdraví statisíců lidí.

 Dvě z těchto studií provedl Dr. George Tokuhata, ředitel epidemiologického oddělení Pennsylvánského zdravotního oddělení. Závěr první z nich z roku 1981 je, že se od nehody neočekávají žádné významné zdravotní následky, druhá studie provedená o čtyři roky později nezjistila žádný vzestup výskytu rakoviny v okolí Three Mile Islandu. Obě dvě studie byly nezávislými vědci včetně Dr. Roberta A. Huttguista, profesora statistiky Pennsylvánské státní university, a Dr.George Hutchinsona, universitního profesora epidemiologie z Harvardu, kritizovány jako pochybné.

 Studie tajemníka Pennsylvánského státního zdravotního ústavu Dr. Gordona MacLeoda z roku 1980 však zjistila abnormální počet dětí s vrozenými vadami štítné žlázy - což je často výmluvná známka radiační expozice - a dramatický vzestup dětské úmrtnosti. MacLeod, otevřený kritik toho, jak se Zdravotní ústav stavěl ke zdravotním aspektům nehody, byl ještě téhož roku propuštěn.

 

 

Fotografie:Marie Holowková a její bratr Paul dříve často vyhrávali ceny na výstavách dobytka. Po nehodě na Three Mile Islandu uhynulo jim i jejím sousedům mnoho krav. U Marie byla v srpnu 1980 zjištěna rakovina. Zemřela v roce 1989 krátce po tom, co vznikla tato fotografie.

(Zapůjčil: Brian Jaudon)

 

 O čtyři roky později iniciovali Marjorie Aadmodtová, bývalá psycholožka firmy Bell Laboratories, a její manžel, kteří bydleli 80 km od Three Mile Islandu, studii o zdravotních následcích v oblasti. Zjistili, že úmrtnost na rakovinu v této oblasti mnohokrát převyšuje celostátní průměr. Třebaže tuto studii podpořilo několik nezávislých vědců, jaderný průmysl ji odmítl.

 Nejvíce deprimující zhodnocení následků nehody druhého bloku pro zdraví lidí pochází od dr. Ernesta Sternglasse, emeritního profesora radiologické fyziky lékařské fakult univerzity v Pittsburghu a mezinárodně uznávaného odborníka na záření a zdraví. Sternglass, který přijel do Harrisburgu druhý den po nehodě s Geiger-Millerovým počítačem, ukazujícím zvýšenou úroveň radiace, později začal studovat oficiální americké zdravotní statistiky a objevil, že z pozdějších publikací se vytratil vrchol dětské úmrtnosti v letech 1979-1980. Později zmizel i záznam o poklesu dětské úmrtnosti v době, kdy byl druhý blok mimo provoz. Sternglass z toho usoudil, že statistiky byly záměrně "upraveny", aby se zakryly pravé následky havárie na Three Mile Islandu: "Jinak si tyto změny vysvětlit nelze," řekl.

 

„Proč vlastně nebylo jádro reaktoru na podlaze?!“ Inženýr Ministerstva energetiky během dekontaminace druhého bloku.

 

 V následujícím roce po nehodě začalo 1 700 pracovníků plnit dlouhý úkol: dekontaminaci Druhého bloku. MetEd odhadovala, že tento proces bude trvat nanejvýš několik roků a bude stát kolem 140 miliard dolarů. O deset let později s náklady přes miliardu dolarů je Druhý blok stále horký a dekontaminační práce stále nejsou u konce. Tento dekontaminační proces na tomto bloku se ukázal, s možnou výjimkou Černobylu, být největší, nejproblematičtější a nejdražší úklidovou operací v civilní nukleární historii.

 V roce 1982 klesla radiace uvnitř kontejnmentu dostatečně nízko, aby mohli jaderní inženýři podniknout první kroky v určování skutečného rozsahu škod v jádru reaktoru. Dálkově ovládaná televizní kamera, umístěná uvnitř reaktorové nádoby, odhalila metr a půl hlubokou dutinu v místě, kde původně byly konce palivových tyčí. Až nyní přítomní inženýři shledali, že teploty uvnitř reaktoru vystoupily tak vysoko, že palivové zásobníky se roztrhly a otevřely. Podle očitých svědků "se nálada podobala šoku".

 Další šoky však měly teprve přijít" po dalších třech letech nadzvedli inženýři 55 tunové víko reaktoru a na jeho dno spustili další kameru. Ta spatřila ztvrdlé lávové lůžko, které obsahovalo mimo jiné dvacet tun kdysi roztaveného uranového paliva. Podle toho inženýři zjistili, že teplota uvnitř reaktoru musela dosáhnout více než 2 800 stupňů Celsia, protože tato teplota je bodem tání této směsi.

 Rozsah škod na druhém bloku byl daleko větší, než si kdo mohl v roce 1979 představit. Roztavilo se přes 53% reaktorového jádra, na mnoha místech v takovém rozsahu, že hrozilo nebezpečí prolomení dvacet centimetrů silné stěny nádoby reaktoru z uhlíkaté oceli. Jak to ohodnotil jeden z inženýrů: "Proč vlastně nebylo jádro reaktoru na podlaze?"

 Jak se postupovalo hlouběji do srdce poničeného reaktoru, vypracovali jaderní odborníci novou rekonstrukci posledních hodin provozu Druhého bloku. Během prvních dvou hodin nehody poklesla hladina chladicí kapaliny na nejnižší hodnotu a teplota odkrytého jádra vzrostla tak vysoko, že popraskaly pláty kolem kuliček paliva. Za dvě a půl hodiny poté začalo hořící pancéřování spolu s částečně roztaveným palivem stékat dolů na palivové zásobníky. Za tři hodiny se do systému začalo pumpovat více vody a tím se zvýšilo její množství v primárním okruhu, přehřáté zásobníky paliva se roztříštily jako horké sklo pod proudem ledové vody. Ještě než minula čtvrtá hodina, začalo roztavené jádro téci směrem ke dnu reaktoru a zasáhlo jej za necelou minutu. Jaderní inženýři tvrdí, že prasknutí reaktoru zabránilo pouze malé zbylé množství chladicí kapaliny. Zhruba v té době se však naštěstí spustilo dlouhodobé chlazení. Druhý blok jen o vlásek unikl úplnému roztavení a úniku radiace v měřítku srovnatelném s Černobylem.

 Hlavním tématem úklidu Druhého bloku se stalo odstranění tun radioaktivní strusky, která kdysi byla jádrem reaktoru. Tento proces je známý pod označením „odstranění paliva“, „defuelling“. Je riskantní, časově náročný a drahý. Pracovníci, kteří prací na ocelových a olověných plošinách nad zničeným reaktorem, používají prosté nástroje: kleště, sekáče a lopaty, připevněné na dlouhé kovové násady. S nimi se snaží odsekávat malé kousky škváry od hlavní masy. Každý kousek se musí protáhnout štěrbinou v plošině širokou 45 cm a rozbít pneumatickým kladivem na sutinu tak malou, aby se vešla do 20 cm nádoby, Jeden novinář popsal tento proces jako "rozbíjení radioaktivních skal velkými klacíky". Tato operace probíhá sedm dní v týdnu, každý den v pěti směnách. Aby bylo ozáření pracovníků co nejmenší, smějí pracovat na plošině jen po dobu čtyř hodin, a pouze jeden tden ze šesti. Přestože mají na sobě plastické holínky, dva protiradiační obleky, plastický pracovní plášť, několik párů rukavic (které vyměňují každou čtvrthodinu) a bateriemi poháněný respirátor, stejně jsou vystaveni vysokým dávkám záření. Podle jejich vlastních slov se stanou dvě kontaminující nehody týdně. Jednou se stalo to, že pracovník zapadl až po pás do vody, obklopující poničené jádro reaktoru.

 Za deset let po roztavení Druhého bloku bylo z nádoby reaktoru odstraněno 150 tun radioaktivní škváry. Občas se v horké vodě, která nyní zakrývá poškozené jádro, namnoží baktérie, a voda se promění v radioaktivní polévku. Když k tomu dojde, anebo když se rozvířením usazenin sníží viditelnost, pracují dekontaminační pracovníci poslepu.

 Struska ve svých plechovkách se po železnici odesílá 3 000 km daleko do největšího světového "Hot shopu" - horkého obchodu, což je 2 300 km2 velké jaderné smetiště v Idaho Falls ve státě Idaho. Zde odpočívají zbytky 52 experimentálních reaktorů a jiného odpadu atomového věku (včetně vysoce radioaktivních vraků experimentálních jaderných tryskových motorů). Zde se plechovky ukládají do jakéhosi skladu, který bude jejich přístavem až do doby, než USA vyvinou nový národní hřbitov jaderného odpadu.

 Odstranění paliva z Druhého bloku není jeho jediným problémem. Při nehodě zaplavila kontaminovaná voda přízemí budovy reaktoru, a ta je stále ještě příliš radioaktivní na to, aby se do ní dalo vstoupit. Proto kolem objíždějí dva roboti, kteří chrlí pod vysokým tlakem vodu na stěny a odsávají horké bahno.

 Nikdo neví, kdy čistící práce skončí, ani kolik budou stát. GPU Nuclear Corporation neustále dobu, potřebnou k dekontaminaci Druhého bloku, podhodnocuje. Například v roce 1987 společnost sebevědomě předpovídala, že dekontaminace bude ukončena do konce téhož roku. V roce 1989 společnost předvídala ukončení dekontaminace do roku 1990.

 Někdy kolem roku 2020 bude ukončen provoz na prvním bloku elektrárny Three Mile Island a oba bloky budou společně rozmontovány. Zatím stála dekontaminace přes jednu miliardu dolarů. Do dodatečných nákladů je nutno připočítat téměř 200 milionů dolarů, určených pro skladování suti v Idahu a které americká vláda hradí z daňových poplatků. Další čistící práce budou stát kolem 200 milionů dolarů, pohřbení zbytku elektrárny 500 milionů dolarů (ta pak bude sledována padesáti inženýry), vyřazení z provozu dalších 200 milionů dolarů. Konzervativní odhad je 2.1 miliardy dolarů, a to je třikrát více, než stálo samotné postavení elektrárny.

 Definovat cenu, kterou budou muset za havárii na Druhém bloku zaplatit lidé, je těžší. V roce 1989 projednávaly soudy 2 000 případů, které představovaly, jak popsal jeden reportér, "ohromný katalog lidského utrpení". Žalobci předkládali případy potracení, vrozených vad, poškození ledvin, štítné žlázy a rakoviny všeho druhu. Tyto případy čekaly na přelíčení až čtyři roky. Odklady jsou technického rázu: mohou lidé přijít k soudu 10 let po nehodě? Může dědic podat žalobu namísto zemřelých? A který soud by tyto případy měl projednávat? Soud okresu, státu, nebo federální soud? Některé případy již byly řešeny mimosoudně. GPU Nuclear, která tvrdí, že tato mimosoudní urovnání jsou činěna čistě proto, aby se bylo možné vyhnout soudním poplatkům a nepřipouští žádnou vinu, je podmínila mlčením žalobců.

 Prokázat psychologické problémy obyvatel okresu Dauphin je snazší. Několik studií ukázalo, že místní obyvatelé trpí vlivem havárie, několikaleté dekontaminace Druhého bloku (během níž se do řeky Susquehanna a do ovzduší uvolnila další radiace) a možností znovuspuštění prvního bloku, abnormálně vysokým výskytem stavů úzkosti, deprese a nepřátelství. Mnoho lidí, a někteří jsou z rodin, bydlících v okrese Dauphin již po celé generace, opustilo navždy tento okres. Ti, kdož zůstali, říká místní aktivista Kay Pickering, nevěří ujištěním, že Three Mile Island je nyní bezpečný, a cítí se bezmocní vůči plánovanému odpařování milionů litrů radioaktivní vody a pokračujícímu úniku radiace z Druhého bloku. Musejí se také vyrovnávat s faktem, že stejně jako u mnoha jejich sousedů může u nich nebo jejich dětí propuknout v budoucnu rakovina, vyvolaná havárií. „Místní názor“, říká, je:  „Musím se s tím naučit žít . Lidé již tak silně nebojují“.

 Když byl v roce 1979 druhý blok spuštěn, stavělo se v USA na 94 jaderných elektráren. O deset let později již jenom dvě. Ty byly zadané již před rokem 1974 a stále se ještě stavěly; neustálá zdržení jejich dokončení vyplývala z přísnějších norem NRC a neschopnosti řízení.

 Ekonomický a politický dopad TMI udeřil na americký jaderný průmysl jako průtrž mračen. Presidentská komise Jimmy Cartera to vyjádřila věcně: "Aby se zabránilo jaderným haváriím... budou nezbytné zásadní změny v organizaci, provozu a praktikách jaderného průmyslu."

 Byly vypracovány a prosazeny nové předpisy, pokrývající vše od uspořádání velínu po školení operátorů a kontrolu kvality řízení - další finanční břemeno na bedrech průmyslu již tak trpícího ohromnými převisy nákladů. Stále se zvyšující náklady, nové bezpečnostní předpisy, opozice vůči jaderné energii a zpomalení poptávky po elektřině vedly ke zrušení jaderných elektráren v cenách několika miliard dolarů, mnohé z nich již byly ve výstavbě.

 Ty, které přežily tuto čistku, dnes trápí vysoké náklady. V roce 1989 stála průměrná jaderná elektrárna v USA 4 miliardy dolarů. Některé se vyšplhaly až na šest miliard dolarů – pro nutnost zohlednit při konstrukci možná rizika. Tím se zvedla cena jaderné energie na dvojnásobek ceny konvenčně vyráběné energie. Americký sen o jaderné elektřině "tak levné, že nemá smysl ji měřit" se probudil do reality Three Mile Islandu.

 

 Post skriptum

V polovině 80. let přinesly noviny v Torontu zprávu, že pozdější admirál Hyman Rickover - otec amerického jaderného námořnictva a tlakovodních reaktorů - způsobil úžasný poprask. Rickoverova snacha Jane Rickoverová učinila přísežné prohlášení, že jí on řekl, že použil svého osobního vlivu na prezidenta Cartera, aby ututlal nejvíce alarmující aspekty zprávy prezidentské komise o TMI a vydal tuto zprávu patřičně naředěnou. Kdyby byla tato zpráva vydána ve své úplnosti, pokračoval Rickover, byla by zničila americký civilní jaderný průmysl, "protože havárie na TMI byla nekonečně nebezpečnější, než se kdy zveřejnilo." Carter sloužil pod Rickoverem jako důstojník válečného námořnictva z povolání se specializací na jaderné inženýrství. Někteří úředníci GPU dokonce sloužili v Rickoverově štábu. (Prezident Carter v doprovodu expertů spěchal již druhý den po nehodě na TMI, aby svými osobními odbornými znalostmi utišil rostoucí strach. Později se stal v otázce jaderné energie značně skeptickým.)

 

 

Fotografie: Dva pracovníci oblékli speciální ochranné "radiační obleky" k dekontaminačním operacím na Three Mile Island. Obleky mají obšité švy, aby jimi nemohl pronikat radioaktivní prach.

(Zapůjčil: Alexander Tsiaras/Science Photo Library)

 

 

 DOPLŇUJÍCÍ PŘÍHODY                                               OBSAH.>>>>>>>

 

10. 1. 1970 Během cvičení u Jacksonville na Floridě se na palubě letadlové lodi amerického námořnictva Shangri-La vzňalo letadlo A-4 Skyhawk. Na lodi vznikl požár, jedna osoba zahynula (Neptune)

10. 1. 1970 Bylo oznámeno, že italský parník pravidelné linky Angelina Lauro narazil v Neapolském zálivu na neidentifikovaný předmět. O několik dní později byla spatřena sovětská ponorka Foxtrot s uraženou přídí - chybělo šest metrů. Jestli v té době byla na její palubě nukleární torpéda, mohlo by se předpokládat, že některá z nich při nárazu vnikla do její přední části. (Neptune; Bradford)

10. 1. 1970 Oprava ponorky s nukleárním pohonem HMS Dreadnought u Rosythu ve Skotsku byla zdržena o několik měsíců v důsledku vážných potíží během doplňování paliva jejího nukleárního reaktoru. To bylo prvně, kdy se takovéto doplňování paliva provádělo v britské loděnici. (Neptune)

29. 1. 1970 Ponorka amerického námořnictva Nathanael Greene najela v silné mlze na mělčinu v Charlestonském přístavu, Jižní Karolína. Trvalo 7 hodin, než byla znovu spuštěna na vodu. (Neptune)

leden nebo únor 1970 Velmi rozsáhlá exploze nastala v docích ponorek ve městě Nižnyj Novgorod (dříve Gorkij) v SSSR. Řeka Volha a Černé moře u ústí řeky bylo při tomto incidentu kontaminovány. (Bradford)

12. 4. 1970 Sovětská atomová ponorka třídy "Listopad" se potopila v Atlantiku, 500 kilometrů severozápadně od Španělska. Ponorka byla pozorována zakotvena ve vodách předešlého dne s posádkou, která se snažila dostat ponorku do vleku dvou sovětských lodí. Ale ráno 12. 4. americké námořní hlídkové letadlo našlo pouze 2 olejové skvrny. Sovětské průzkumné lodě hlídaly tento prostor pak po několik měsíců. Má se za to, že nehoda se týkala atomového pohonného systému. (Neptune)

28. 5. 1970 ponorka Polaris amerického námořnictva Daniel Boone se srazila s filipínskou obchodní lodí President Quezon při zkušební plavbě poblíž Cape Henry, Virgínie. Škoda na ponorce byla menší, ale Prezident Quezon byla těžce poškozena.

13. 6. 1970 Křižník amerického námořnictva Little Rock, vlajková loď 6. flotily, vyzbrojená řízenými střelami Talos, se srazila s řeckým torpédoborcem Lonzhi u jižního pobřeží Řecka během cvičení NATO „Hlídka za úsvitu“, „Dawn Patrol 70“ (Neptune)

16. 6. 1970 Torpédoborec amerického námořnictva Eugene A. Greene, vyzbrojený nukleárními protiponorkovými náložemi ASROC, se srazil s tankovou lodí amerického námořnictva Waccamaw ve Středozemním moři a způsobil menší škody. (Neptune)

4. 11. 1970 Výbuch kotle na torpédoborci amerického námořnictva Goldsborough, vyzbrojeného řízenými střelami ASROC a Tartar, zabil dva členy posádky a zranil další čtyři. Loď se nacházela severozápadně od Tchaiwanu. (Neptune)

29. 11. 1970 V Holy Lochu ve Skotsku vypukl oheň v zadní části americké lodi Canopus, která sloužila jako základna pro ponorky a nesla rakety Polaris. Dvě ponorky s raketami Polaris Francis Scott Key a James K. Polk byly přivázány po stranách lodi. Tři muži uhořeli. Trvalo čtyři hodiny, než byl oheň zvládnut.

2. 2. 1971 Francouzská atomová ponorka s balistickými střelami Redoutable se srazila s rybářskou lodí blízko Brestu ve Francii. Rybářská loď byla proražena a její posádka musela být zachráněna francouzskou lodí. (Neptune)

29. 12. 1971 Atomová ponorka amerického námořnictva Dace nešťastnou náhodou vypustila 2 000 litrů vody používané k chlazení reaktoru do řeky Temže u Nového Londýna, Connecticut, USA. (Neptune)

31. 12. 1971 Při dvou událostech v r. 1971 byly nešťastnou náhodou uvolněny poplašné bóje z US atomové ponorky s balistickými raketami. Bóje vyrazily k hladině, signalizovaly, že ponorky byly potopeny v důsledku nepřátelské akce. Kritikové namítali, že toto uvedení do bojové pohotovosti zvýšilo nebezpečí náhodné války, ale mluvčí Pentagonu (připustil, že byly neúmyslně uvolněny bóje v r. 1971 ve Středozemním moři a v severním Atlantiku) prohlásil, že domácí základny byly okamžitě o vypuštění (nešťastnou náhodou) bóje  informovány a že nevznikl žádný druh poplachu. (Neptune)

1972 Poprvé od r. 1946 bylo zveřejněno, že AEC (komise pro atomovou energii) potopila enormní množství radioaktivního odpadu v přibližně 50 podmořských skládkách při pobřeží US. Jedna z nejrozsáhlejších těchto skládek byla blízko Farallonových ostrovů, 37 km od Golden Gate v San Francisku. Tato skládka byla místem pro 47 500 sudů po 208 litrech. Oceánograf z EPA (vládní agentury pro ochranu životního prostředí) zveřejnil v roce 1980, že přibližně 25% sudů bylo porušených a otevřených a že odpad s nízkou hladinou radioaktivity unikl do prostoru, kde žily ryby jako hlubokomořský platýz a mečoun. Radioaktivita v sedimentech dna byla 2000x větší, než dříve. AEC udělila povolení k skladování 28 000 sudů v Atlantiku. Jen několik z těchto barelů bylo nalezeno otevřených, ale radiační hladina v místě, kde byly nalezeny, byla 260 000x větší než dříve. Zprávy o unikajících barelech přinutily dřívějšího korvetního kapitána, George Earle IV, aby zveřejnil poprvé od října 1947, že vedl tři tajné mise, aby vyhodily polovinu velkých kovových barelů, z nichž každý obsahoval 2-3 tuny radioaktivního odpadu, do moře 160 km od města Atlantic City v New Jersey. (Rosalie Bertel, No Immediate Danger, The Women s Press, 1985. S. A. Gourlay, Poisoners of the Seas, Zed Books, 1988. Ron Claborne, "Bares" 47 air drop of atom waste off Jersey, New York News 2. 1. 81)

24. 2. 1972 Sovětská ponorka třídy Hotel II byla zjištěna hlídkovým letadlem US Navy P-3 Orion na hladině. Atomová ponorka zřejmě nebyla schopna další plavby v důsledku nehody, při níž pravděpodobně několik členů posádky zahynulo. Ponorka neschopná pohybu byla sovětskými loděmi odtažena domů přes Atlantik do Bílého moře v bouřlivých podmínkách v pěti týdnech. (Neptune; Bradford)

březen 1972 V důsledku zkoušek na prvním bloku reaktoru Oconee v Senece, Jižní Karolína, inspekce sdělila rozsáhlé poškození chladicího systému reaktoru. Bylo zjištěno, že to muselo být způsobeno uvolněním kovových částí uvnitř systému, hlavně v jádře trysek. Z 52 trysek bylo 21 uvolněných a značně tím poškodily konce trubice a sváry, poškodily a poškrábaly části celé reaktorové nádoby a parního generátoru. (Bertini)

11. 4. 1972 Ponorka Polaris amerického námořnictva Benjamin Franklin se srazila s remorkérem blízko Grotonu v Connecticutu, a potopila jej. Ponorka nebyla poškozena (Neptune)

12. 4. 1972 Během testovacích zkoušek varného 670 MW reaktoru Wurgassen poblíž Kasselu v bývalém Západním Německu se náhodně otevřel pomocný ventil v hlavním parním vedení, takže pára unikala do přetlakové nádrže rychlostí okolo 6.5 tuny/minutu. Ventil nemohl být uzavřen.

 Okamžité odstavení by okamžitě vytvořilo silné napětí (tlak) v tlakové nádobě reaktoru, proto byl výkon reaktoru snižován postupně. Teplota v přetlakové nádrži stále stoupala a vibrace způsobené mohutnými tlakovými pulsy v kondenzační komoře by poškodily přetlakovou nádrž, což by způsobilo, že by voda unikala do kontejnmentu. Rychlost snižování energie byla zvýšena a pomocný ventil byl konečně uzavřen. Nicméně vlivem ztráty vody z přetlakové komory se pomocný ventil brzy otevřel, aby snížil tlak v reaktoru.

Toto závěrečné, úmyslné otevření pomocného ventilu a současné rychlé snížení teploty vedlo nakonec přesto vystavilo reaktorovou tlakovou nádobu těžké zkoušce. Pokud by byla nevydržela, žádný bezpečnostní systém by nemohl zabránit katastrofální nehodě. Jednalo se o nejtěžší nehodu na německých varných reaktorech a byla skutečná možnost tavení aktivní zóny. V pěti dnech po nehodě bylo vypuštěno více než 1 000 000 litrů  radioaktivní vody do řeky Weser. V r. 1981 tento reaktor a tři další stejného typu přestaly pracovat podle nařízení federálního ministra vnitra. Nařízení přišla poté, co bonnská bezpečnostní komise zjistila korozi a trhliny v primárních okruzích - v mohutném parním potrubí připojujícím reaktory k turbínám. To muselo být kompletně vyměněno s náklady 160 miliónů dolarů za elektrárnu. (Dr. Helmut Hirsch, Gruppe Ökologie Hannover, prosinec 88. WISE 29. 2. 1981)

9. 6. 1972 Dělníci upravovali v suterénu reaktorového komplexu Quad Cities v Cordově ve státě Illinois ventily v parním chladicím systému. V té chvíli se třímetrový motýlovitý ventil s nárazem zavřel.

 Náraz protrhl hermetický uzávěr v cirkulačním systému, který přivádí vodu z Mississippi k chlazení páry a říční voda tekla do suterénu v generátorové budově a zaplavila jej do výšky 4.5 metru. (Bertini)

27. 7. 1972 Dva muži na reaktoru prvního bloku elektrárny Surrey v Gravel Necku ve Virgínii zkoušeli nalézt závadu v parních vypouštěcích ventilech, které přestaly fungovat. Ventily začaly vypouštět páru do místnosti a pára pracovníky těžce popálila. Oba muži byli okamžitě dopraveni do nemocnice, přesto však po čtyřech dnech zemřeli. (Bertini)

1. 9. 1972 Na reaktoru prvního bloku elektrárny v Millstone v Connecticutu je voda z Atlantiku používána ke kondenzaci páry z varného reaktoru. Po zjištění nadměrného množství chloridů v primárním chladiči musel být reaktor zastaven. Bylo zjištěno, že slaná voda způsobila zkorodování potrubí v kondenzátoru a vnikla do primárního systému. Všech 120 přístrojů, které měřily výkon reaktoru, bylo poškozeno a muselo být vyměněno. (Bertini)

6. 10. 1972 Ponorka amerického námořnictva s atomovým pohonem Tullibee se srazila se západoněmeckou obchodní lodí Hagen, když se ponorka za bouřlivého počasí plavila pod hladinou 240 km od mysu Hatteras, Massachusetts. Žádné z obou plavidel nebylo vážněji poškozeno. (Neptune)

29. 10. 1972 Tři lidé zahynuli při požáru na palubě letadlové lodi amerického námořnictva Saratoga v Singapurském přístavu. (Neptune)

Prosinec 1972 Podle zprávy CIA utrpěla sovětská ponorka s atomovým pohonem na východním pobřeží USA jadernou nehodu - vytékaly látky z jaderného torpéda. Dveře byly okamžitě zajištěny v souladu s předpisy a několik členů posádky bylo uvězněno v prostoru, kde únik radiace nastal. Další zprávu oznámila CIA o několik týdnů později. Poškozená sovětská ponorka byla během šesti týdnů vlečena přes Atlantik do tehdejšího SSSR. "Členové posádky, uvěznění v příďovém prostoru, nejprve konzumovali suchou stravu, která byla v tomto prostoru skladována, později přijímali potravu, která jim byla podávána malým otvorem v palubě. Po příjezdu do Severomorsku bylo členům posádky povoleno, aby se vylodili. Několik mužů zemřelo krátce po nehodě, ostatní později...Většina členů posádky ochořela některou z forem nemoci z ozáření." (Neptune)

13. 12. 1972 Požár v hlavní strojovně letadlové lodi amerického námořnictva Ranger, která kotvila u pobřeží Vietnamu. Požár se podařilo zvládnout za dvě hodiny. (Neptune; Bradford)

1972 nebo 1973 Tuto zprávu získal z archivů CIA na základě Zákona o svobodě informací David Kaplan z Centra investigativníhozpravodajství, s. r. o.,  v San Francisku. Týká se informace z května 1975 až listopadu 1976 o jaderné nehodě na sovětském jaderném polygonu u Semipalatinska. Tato zpráva byla rozšířena z několika různých služeben NCO (komise pro jadernou energii), které sloužily na začátku sedmdesátých let na [nečitelné] letišti... že jaderná nehoda na semipalatinském polygonu zabila celou posádku vojáků, kteří byli zodpovědni za údržbu testovacího zařízení.

 Tvrdí se, že se nehoda stala v roce 1972 nebo 1973. Exploze při zkouškách způsobila paniku v posádce, umístěné asi 25 kilometrů od polygonu. Vojáci ze strachu z radiace opustili stanoviště a utekli do stepi. Nakonec však byli bezpečnostní policií obklíčeni a vráceni zpět k posádce.

březen 1973 Na japonském reaktoru 1. bloku elektrárny Mihama v prefektuře Fukui porucha v toku chladicího média způsobila ulomení konců dvou palivových tyčí v délce 70 cm, při čemž se úlomky oxidu uranu rozptýlily v chladicím systému reaktoru. Uranové palivo se možná částečně roztavilo. Majitelé - Kansai Electrical Power Company - nepovažovali za nutné tuto nehodu oficiálně oznámit a drželi ji v tajnosti tři měsíce.

 Tento reaktor byl již dříve postižen úniky v trubkách parogenerátoru a v důsledku oprav byl opakovaně odstaven. V roce 1973 byla označena jako defektní a musela být opravena jedna pětina potrubí. Další opravy byly prováděny počátkem roku 1974, ale reaktor po spuštění běžel jen 42 dní na čtyřicetiprocentní výkon, protože se znovu objevily dřívější úniky radioaktivity. Inspekce na blocích Mihama-2 a Mihama-3 odhalily podobné problémy.

 Poškození trubek bylo udáno jako jediný důvod konečného odstavení reaktoru Mihama-1 v červenci 1974, ale o dva roky později skupina pracovníků z elektrárny odhalila, že pravým důvodem nehody v roce 1973 byla porucha v aktivní zóně. Majitelé elektrárny a vláda to popřeli, ale tým z ministerstva obchodu a průmyslu prozkoumal elektrárnu a veřejně přiznal, že to skutečně problém v jádře reaktoru byl.

 V prosinci 1976 objevila místní protiatomová skupina, že zlomené tyče byly dopravovány po silnici do vládní výzkumné stanice v Tokai-Muře dříve, než radioaktivita klesla na požadovanou úroveň. Odboráři a političtí vůdci se připojili k protestu "v sedě", aby zablokovali brány elektrárny. Bylo přivoláno 250 policistů ze zásahové skupiny, aby demonstraci potlačili. (J. Takagi, originální příspěvek; Cook)

21. duben 1973 U americké atomové ponorky Guardfish nastal únik chladicího média při podmořské plavbě u západních břehů USA. Ponorka se vynořila na hladinu, aby mohla být provedena dekontaminace a opravy. Čtyři členové posádky se podrobili pozorování v Námořní nemocnici v Puget Soundu. (Neptune)

5. září 1973 - Americké ministerstvo obrany oznámilo, že vidělo sovětskou ponorku třídy Echo II. v Karibském moři jižně od Kuby s trhlinou o délce 2.4 metru v jejím boku, pravděpodobně jako důsledek srážky se sovětským křižníkem, který byl v tomto prostoru pozorován s odřeným trupem. (Neptune)

7. 10. 1973 Při sledování britské letadlové lodi Hermes během cvičení NATO v Severním moři vznikl na sovětském atomovém torpédoborci třídy Kanin požár v torpédové hlavni a nešťastnou náhodou se uvolnilo torpédo. Ostatní torpéda musela být odpálena z hlavní, které ohrožoval požár. (Neptune)

24. 10. 1973 Ke konci války na Středním východě byl vyhlášen DEFCON 3. To odpoledne, kdy příměří bylo přerušeno a egyptská 3. armáda byla pod hrozbou zničení, se Sadat obrátil na Sověty a Američany, aby poslali vojenské jednotky k zajištění příměří. Americká vláda byla rozhodnuta zamezit silou vniknutí sovětských jednotek na Střední východ, bude-li to zapotřebí. Globální strategické jaderné síly byly uvedeny do stavu poplachu. (Scott D. Sagan, "Jaderné poplachy a krizová opatření", International Security, jaro 1985)

10. 12. 1973 Operátor na reaktoru Surrey v Gravel Necku ve Virgínii prošel dveřmi, které udržují tlak v reaktorové budově na nižší úrovni, než je tlak atmosférický, a nezavřel je za sebou ani nesnížil tlak v přístupové chodbě. Tlak v reaktorové budově byl proto značně nižší, než tlak v místě, kde právě pracoval. Když zkoušel neprodyšnost dveří pro mezní hodnoty, tyto se náhle otevřely. Operátor byl vsán do dveří a letěl 6 metrů vzduchem a narazil na jeřáb. Když následně tlak v reaktoru stoupl, reaktor byl odstaven a inženýři začali pátrat po příčinách, ale nebyli schopni otevřít dveře do vzduchové komory, dokud se tlaky na obou stranách dveří nevyrovnaly. To trvalo asi půl hodiny. Pak byl operátor konečně objeven a dopraven do nemocnice s vážnými zraněními. (Bertini)

11. 12. 1973 Šest členů posádky americké lodi Kitty Hawk zahynulo při požáru v hlavní strojovně. Letadlová loď byla tehdy 1 100 východně od Filipín. (Neptune)

1974 První sovětský plutoniový množivý reaktor byl postaven poblíž města Ševčenko na východním břehu Kaspického moře. Tento reaktor vyráběl elektrickou energii a jeho pára se využívala ještě k odsolování mořské vody. Chladicí systém, který odvádí teplo z reaktoru do parogenerátorů, obsahuje tekutý sodík, prvek, který prudce reaguje s vodou. V roce 1974, rok po uvedení do provozu, povolil svár na jedné trubce v parogenerátoru a 473 litrů vody se smíchalo s jednou tunou sodíku. Uvolněný vodík explodoval. Sověti tvrdili, že nehoda nebyla natolik vážná, aby elektrárna musela být odstavena, přestože to Američané požadovali, protože jejich špionážní družice nehodu zachytily. Michail Trojanov, zástupce ředitele Institutu fyziky a energetického inženýrství, řekl americkým vědcům, kteří byli v tehdejším SSSR na návštěvě, organizované ve spolupráci mezi Sověty a Atomic Industrial Forum (obchodní organizací se sídlem ve Washingtonu, zřízená hlavními jadernými dodavateli): "Tato nehoda byla tak bezvýznamná, že nebylo možné, aby ji družice zaznamenaly, když ji dokonce nezpozorovali ani místní obyvatelé."

 Tak jak tak, protržená trubka nebyla opravena až do roku 1979, kdy byl instalován nový parogenerátor a chladicí okruh. Do toho okamžiku byla elektrárna přinucena pracovat na pouze 65% výkonu. (Thomas O Toole, "Russia pushes on with breeder reactor", International Herald Tribune 6. 10. 1978; Reuter, Sunday Times 23. 11. 1988)

8. 1. 1974 Americká atomová ponorka Finback se srazila s americkou lodí Kittiwake u námořní základny Norfolk ve Virgínii a způsobila menší poškození trupu lodi Kittiwake. (Neptune)

Červen 1974 Operátor kanadské jaderné elektrárny Pickering-A na severním břehu jezera Ontário náhodně, za plného provozu, spustil nouzový systém chlazení aktivní zóny čtvrtého bloku reaktoru. Vzniklé "vodní kladivo" vyrazilo těsnicí vložku a zaplavilo odpadovou jámu - která měla poskytovat nouzovou chladicí vodu v případě náhodné ztráty chladiva - do hloubky 2.7 m, vyřadilo reaktor z činnosti na několik měsíců. Důležité indikátory v jámě, které měly varovat, že úroveň byla překročena, nepracovaly, protože byly všechny zaneseny. Kontroly na ostatních blocích Pickering-A ukázaly, že indikátory úrovně v těchto jámách byly zaneseny rovněž.

 Elektrárna Pickering-A obsahuje čtyři CANDU (CANadian Deuterium Uranium) reaktory, které jsou chlazeny a moderovány těžkou vodou. Je to jediný typ reaktoru, který je v Kanadě používán. Havárie v chladicím systému může u CANDU reaktoru vést k odstartování řetězové reakce a k jeho roztavení, pokud by nebyl havarijní systém aktivován během několika sekund.

 Když byla elektrárna v roce 1971 spuštěna, její vlastníci, Ontario Hydro, představovali reaktor CANDU jako model bezpečnosti a spolehlivosti. Svou důvěru opírali o tři vestavěné ochranné systémy - nouzové uzavření pro zastavení řetězové reakce; nouzové chlazení aktivní zóny pro odvedení štěpného tepla; kontejnment pro zadržení jakéhokoli úniku radiace z budovy reaktoru. Byly si bezpečností reaktoru tak jisti, že řekli komisi Ontario Royal Commission on Electrical Planning, že ‘pravděpodobnost roztavení CANDU je...jedna k deseti milionům nebo ještě méně’ .

 V desetiletém období před rokem 1983 elektrárna Pickering sama předkládá 1 400 'zpráv o významných událostech' a přes oficiální předpovědi, že pravděpodobnost nekontrolovatelné řetězové reakce je jedna za sto let, se taková událost stala v prvních čtyřech letech provozu šestkrát.(Paul McKay, Electric Empire, Between the Lines, 1983)

26. června 1974 Helikoptéra CH-47, převážející nukleární zbraně z Long Islandu do New Jersey, byla nucena nouzově přistát na Jones Beach, Long Island.( Bradford)

červenec 1974 V atomové elektrárně H. B. Robinson v Hartsville, Jižní Karolína smluvní zaměstnanec, který utěsňoval trubky parního generátoru, se rozhodl očistit vysavač, který používal. Pokusil se jej spustit po oblečení ochranného oděvu, ale před nasazením respirátoru. Vysavač nepracoval, tak ho otevřel, aby ho prověřil a dal do pořádku. Později pracovník zjistil, že byl zasažen radioaktivním prachem. Agent čistící jeho pokožku neudělal nic, aby snížil úroveň jeho zamoření a pozdější lékařské prohlídky ukázaly, že měl vnitřní zamoření vysokého stupně. Po tomto incidentu byly všechny vysavače na elektrárně uzamčeny. (Pollard, Nugget File, UCS 1979)

20. srpen 1974 Blok 1 tlakovodního reaktoru v Beznau ve Švýcarsku pracoval na plný výkon. Výpadek ve vnějším elektrickém zásobování však způsobil, že se zastavila jedna ze dvou turbín. Ventil, který měl otevřít průchod páry z reaktoru do sběrného okruhu turbíny, zůstal uzavřen a způsobil, že tlak v energetickém systému se začal zvyšovat. Tím se začala zvyšovat teplota a tlak v primárním systému. Dva nouzové ventily se otevřely. Když se tlak snížil, jenom jeden z nich se opět uzavřel. Tímto neuzavřeným ventilem pára a voda vytékaly do odpadové nádrže, což mělo za následek velké snížení tlaku v primárním okruhu. Reaktor byl odstaven a druhá turbína se uzavřela, jenomže voda nadále vytékala z primárního okruhu, dokud operátor vypouštěcí ventil nevyměnil za nový.

 Tento incident byl zahrnut do Bertiniho zprávy, protože to bylo považováno za 'předchůdce mnohem vážnější nehody, jaká se stala na Three Mile Island v březnu 1979'.(Bertini)

27. září 1974 List The New York Times oznámil, že sovětský torpédoborec Kašin, schopný nést jaderné zbraně, během zkoušky v Černém moři explodoval a potopil se. Nejméně 275 členů posádky je považováno za mrtvé. (Neptune)

10. ledna 1975 V komplexu reaktoru Tsuruga-I v Japonsku vyteklo 13 tun radioaktivního tekutého odpadu na podlahu budovy. Odmořovací týmy byly vystaveny vysoké úrovni záření. (J.Takagi, originální příspěvek)

Květen 1975 Kolaps na uzávěrech primární chladicí pumpy na druhém bloku reaktoru H. B. Robinson vedl k úniku 500 000 l primární chladicí vody, která zaplavila podlahu kontejnmentu do výše třiceti centimetrů.( Bertini)

5. listopadu 1975 Ventil systému odpadních plynů ve varném reaktoru Cooper v Brownville v Nebrasce byl omylem ponechán uzavřen a odváděl vodík, kyslík a páru do odpadové jámy. Ve chvíli, kdy dva muži zjišťovali příčinu stoupání tlaku v odpadové jámě, jiskra, která vznikla zapnutím elektrického odebírače vzorků vzduchu zapálila směs plynů a způsobila zranění obou mužů a únik radioaktivních látek v místě exploze.

 O dva měsíce později, když reaktor pracoval na 88% výkonu, signalizovalo poplašné zařízení, že se redukoval proud vzduchu z komína, unášející odpadní plyny do atmosféry. Zapnutí ventilátorů nezpůsobilo žádnou změnu, tak to kontrolor a operátor šli přešetřit. Při vstupu do budovy s odpadními plyny zjistili neobvyklý zápach a úroveň radioaktivity byla příliš silná, než aby se jejich přístroji dala změřit. 'Okamžitě opustili budovu a budova krátce potom explodovala. Všecko bylo kompletně zničeno. Reaktor byl okamžitě uzavřen.'

 Vypadalo to, že se v komíně zformovala zátka z ledu a zabránila úniku plynů. Exploze byla pravděpodobně způsobena jiskrou ze strojového zařízení. Určité množství radioaktivity uniklo do okolí exploze, jenže úroveň v místě hranic pozemku elektrárny byla 'nižší než maximum koncentrací, přípustných během havárie.' Za 11 dní byla budova opět postavena s modifikovaným komínem a reaktor byl opět uveden do chodu. (Bertini)

Začátek května 1976 Norské rybářské plavidlo, plavící se z Murmanska, zachytilo kýlovku sovětské útočné ponorky na jaderný pohon, která plula 140 metrů pod hladinou. Ponorka se vynořila a sovětská posádka odsekla lana s použitím kladiv a dlát. Sovětské záchranné lodě odtáhly ponorku do Murmanska. O dva měsíce později byla jiná norská rybářská loď tažena pozpátku přibližně 1.6 km v Barentsově moři, blízko murmanské základny, když se do jejích sítí zachytil předek sovětské atomové útočné ponorky Listopad [November]. (Neptune)

28. srpna 1976 Sovětská atomová ponorka Echo II narazila ve Středozemním moři do levého boku fregaty OSN Voge, rozštěpila její čelo, strhla kování a poškodila lodní šroub. Voge musela být odtažena 240 km na severovýchod na její základnu v Souda Bay na Krétě. Sovětská ponorka utrpěla škodu na pozorovací věži. (Neptune)

14. září 1976 Letoun F-14 Tomcat, vyzbrojen zbraní Phoenix, spadl z paluby letadlové lodě amerického námořnictva John F. Kennedy a klesl do hloubky 576 metrů, 120 km severozápadně od Scapa Slow ve Skotsku. (Letoun byl vytažen 11. listopadu.) Ještě tu noc se John F. Kennedy srazil s torpédoborcem amerického námořnictva Bordelon v době přípravy na tankování. (Neptune; Bradford)

Říjen 1976 Podle informačních zpráv CIA byla sovětská atomová ponorka poškozena požárem na jejím odpalovacím zařízení, tři důstojníci zahynuli. (Neptune)

8. října 1976 Sítě japonské rybářské lodě zachytily kapitánský můstek sovětské vojenské ponorky Charlie plavící se 260 km od pobřeží poloostrova Kamčatka, takže rybářská loď byla tažena dozadu. Ponorka se vynořila a sítě byly proseknuty. (Neptune)

25. října 1976 Švédské seismografy zaregistrovaly zemětřesení v oblasti moře mezi Finskem a Estonskem. Podezření, že příčinou záchvěvů byla nehoda na blízké sovětské základně Paldiski, kde jsou ponorky vyzbrojené jadernými zbraněmi chráněny v krytech, vyhloubených v křídových útesech, byly potvrzeny, když došly výtisky novin Sovětskaja Estonia. Ve čtyřech vydáních z 26. - 29. října bylo zaznamenáno dvacet úmrtí, která byla charakterizována jako náhlá. Všechny oběti měly sovětská jména. Byli mezi nimi: Alexander Napokjuks, major vojenského zdravotního sboru v záloze; Marija Zjurba, doktorka státní policie; Bartoloměj Blintsov, člen policejní školy v Tallinu, a Jurij Semjonov, člen námořní důstojnické akademie.

 Poslední zemětřesení v téhle oblasti bylo zaznamenáno v roce 1953. Finští odborníci nenašli stopy radioaktivity. Sověti neřekli nic a incident je zahalen rouškou tajemství. (Lars Persson, 'Soviet quake disaster rumoured', Sunday Times 21. 11. 1976; Colin Narbrough, 'Nuclear "Earthquake"', Observer 21. 11. 1976)

8. prosince 1976 Letoun F-14 Tomcat při přistávání na palubě letadlové lodi amerického námořnictva Enterprise narazil do dvou dalších letounů, vymkl se kontrole a zřítil se do Jihočínského moře. (Neptune)

1976 nebo 1977 Někdy v tomhle období oheň na palubě atomové ponorce HMS Repulse způsobil škodu v hodnotě 200 000 liber. (Neptune)

1977 Zpravodajství CIA uvedlo, že sovětská atomová ponorka byla přinucena vynořit se v Indickém oceánu kvůli požáru na palubě. Hašení požáru trvalo několik dní a ponorka byla potom odtažena do Vladivostoku sovětskou rybářskou lodí. (Neptune)

20. března 1977 Operátor na reaktoru Rancho Seco v Kalifornii vyměňoval žárovku na kontrolním panelu, při čemž mu uvolněná žárovka spadla dolů do elektrického okruhu. Způsobilo to zkrat a přerušení přívodu elektřiny do dvou třetin neatomových přístrojů, které ukazují informace z integrálního kontrolního systému (ICS), který kontroluje ventily a jiná zařízení.

 Reakcí na nesprávné signály bylo, že ICS zastavil přísun vody do parních generátorů, které pak nemohly vykonávat funkci chlazení primárního chladicího systému. Teplota a tlak v primárním okruhu stouply a výpustní ventil dal nadbytečnému tlaku průchod, jenomže pokusy o znovuzprůchodnění přísunu vody do parních generátorů byly zmařeny ICS, který stále reagoval na proměnlivé a mylné signály způsobené zkratem. Normální fungování bylo nakonec obnoveno po 70 minutách.

 Podobná nehoda, kdy systém spojený s dodáváním napájecí vody pro parní generátor ze stále ještě neznámých příčin zastavil reaktor, se stala o šest měsíců později na reaktoru Davis-Besse v Oak Harboru v Ohiu. (Bertini)

27. července 1977 V Japonsku byly při běžné kontrole zjištěny dva a půl centimetru hluboké pukliny na vnitřní straně tlakové nádoby reaktoru Fukushima I-I, což obrátilo pozornost k otázce bezpečnosti všech japonských varných reaktorů. Pracovníci, kteří prováděli vnitřní opravy nádoby, byli vystaveni radiaci. (J.Takagi, originální příspěvek)

20. září 1977 Atomová útočná ponorka amerického námořnictva Ray zapálila mořskou základnu ve Středozemním moři jižně od Sardinie, tři členové posádky byli zraněni. Potom Ray s eskortou odplula do La Maddaleny, námořní základny na Sardínii. (Neptune)

11. - 13. října 1977 Do chladicího systému plynem chlazeného reaktoru nové generace Hunterston-B na řece Clyde vnikla náhodou mořská voda. Technici totiž udělali dočasné potrubí a nechali ho připojené. Do aktivní zóny se vlilo 230 hl slané vody a sůl zanechala usazeniny na stěnách tlakové nádoby z nerezavějící oceli. Naštěstí se v té době reaktor podroboval údržbě a byl odstaven. Opravy trvaly dva a půl roku a stály 15 miliónů liber. Jih skotské elektrické sítě byl během odstavení elektrárny nucen nakoupit elektřinu za přibližně 50 miliónů liber. (The Safety of Nuclear Power Plants, Uranium Institute)

3. února 1978 Bombardovací letoun B-52 byl na letecké základně Robins v Georgii poškozen personálem základny. Na základně byl stav pohotovosti, takže byl letoun vyzbrojen útočnými zbraněmi krátkého doletu s nukleárními hlavicemi. S jednou zbraní bylo manipulováno a 'vypadalo to jako by po ní někdo bil kladivem'. (Bradford; Washington Star 6. 2. 1978)

18. června 1978 V osmisetmegawattovém varném reaktoru Brunsbuttel blízko Hamburgu v Západním Německu unikly trhlinou v parním potrubí dvě tuny radioaktivní páry do atmosféry a emise 131I překročila povolenou hranici. Navzdory trhlině a v rozporu s pravidly, stanovenými v příručce operátorů, provoz reaktoru pokračoval po vzniku trhliny ještě dvě hodiny a čtyřicet jedna minut. Automatický systém měl reaktor automaticky zastavit po pěti minutách, jenomže operátoři tento systém z ekonomických důvodů odpojili. Později se ukázalo, že to byla běžná praxe. (Dr Helmut Hirsch, Gruppe Ökologie Hanover, originální příspěvek, 1988)

19. srpna 1978 Sovětská vojenská ponorka Echo II s řízenými střelami byla ve vodách blízko Rockall Bank, 230 km severozápadně od Skotska, spatřena v havarijním stavu. Nastal totiž úbytek energie, který byl způsoben problémy s atomovým pohonným systémem. Příští den byla ponorka zpozorována ve vleku jižně od Faerských ostrovů. (Neptune)

1979 V roce 1979 se v USA stalo 2 310 nehod v 68 atomových provozech. Čtvrtinu z nich způsobily lidské chyby. (Public Citizen 1979-87)

1979 V severoamerickém závodě Palisades bylo zjištěno, že několik vypouštěcích ventilů bylo po dobu jeden a půl roku uzamčeno v otevřené poloze. Naneštěstí to byly ventily, které umožňovaly vypouštění radioaktivních materiálů. NRC pokutovala vlastníky továrny, Consument Power Company, sumou 450 000 dolarů, později slevila na polovinu. (Public Citizen 1979-87)

5. února 1979 Torpédoborec amerického námořnictva Farragut vystřelil během tréninkové plavby v Karibském moři osm tréninkových nábojů. Dopadly asi 6 km od sovětského výzkumného plavidla, které do oblasti dělostřelecké střelnice zabloudilo, když vleklo sovětskou ponorku Foxtrot. (Byers)

7. března 1979 Atomová ponorka amerického námořnictva Alexander Hamilton se zachytila do sítí skotské rybářské lodi v průlivu Jura při západním pobřeží Skotska a táhla rybářské plavidlo dozadu přibližně 45 minut, dokud nebyly sítě odseknuty posádkou lodi. (Neptune)

2. května 1979 Na varném reaktoru v Oyster Creek v USA vadný elektrický systém náhle odstavil reaktor z provozu tím, že uzavřel oběh chladiva a vodní čerpadlo. Chladivo tak nemohlo odvádět teplo, vzniklé štěpením. Aktivní zóna musela být chlazena zkapalňovadly a reaktor byl přiveden k chladnému odstavení z provozu [cold shutdown] (The Safety of Nuclear Power Plants, Uranium Institute)

11. května 1979 Chladicí voda z primárního okruhu vytekla z jednoho ze dvou atomových reaktorů na letadlové lodi amerického námořnictva Nimitz. (Neptune)

20. června 1979 Na ponorce amerického námořnictva Hawkbill praskl primární chladicí systém reaktoru. Americké námořnictvo vyhlásilo, že ‚trhlina byla způsobena normálním opotřebováním vnitřních částí ventilů. Takové trhliny příležitostně vznikají‘. (Neptune)

3. prosince 1979 Uvolněná přípojka v primárním chladicím okruhu na japonském reaktoru Takahama-2 způsobila, že v průběhu devíti hodin vyteklo 80 tun chladiva. (J.Takagi, originální příspěvek)


 

 

OSMDESÁTÁ LÉTA

 Od roku 1980

 FRANCOUZSKÉ JADERNÉ POKUSY, ČÁST 3                                      OBSAH.>>>>>>>

 

 Dne 23. 3. 1980, téhož dne kdy Francie odpálila 50 kt nukleární nálož na Moruroa, pořádal francouzský ministr obrany Yvon Bourges tiskovou konferenci na Tahiti. O podzemních zkouškách řekl: "V okamžiku exploze dochází k přeměně horniny ve sklovitou hmotu a produkty výbuchu jsou zataveny v komůrce, tedy ve skále... děláme bezpečnostní opatření až směšně důkladná."

 V květnu 1980 uvedla zpráva ve Washington Post, že podzemní zkoušky zanechaly atol Moruroa jako "ementál". Francouzský ministr obrany o této poznámce prohlásil , že je "groteskní".

 Během sedmdesátých let byl Moruroa postižen řadou tropických cyklonů. V roce 1981 probíhala série testů a 11. - 12. března se přehnala nad ostrovem zvlášť silná bouře, která odtrhla vrstvy asfaltu přikrývající radioaktivní odpad a střepiny na severním pobřeží Moruroa a smetla je do moře.

 Zpráva o tom byla uveřejněna až v listopadu, kdy tři inženýři CEA, členové Socialistické demokratické konfederace práce (Socialist Confédération Francaise Démocratique du Travail - CFDT), sdružení, které zastupuje techniky zaměstnané na Moruroa, porušili francouzský Zákon o utajení obranných skutečností a sdělili svůj příběh francouzskému tisku. Jejich svědectví, že hodnoty radioaktivity na atolu se v posledních čtyřech měsících zdvojnásobily, prokázalo opodstatnění požadavků 2 500 civilních techniků na Moruroa, kteří v předchozím měsíci hrozili stávkou, pokud nebude odstraněn radioaktivní odpad uvolněný bouřemi. (V samotném roce 1981 byly ještě tři cyklony, které mohly rozptýlit radioaktivní materiál po ostrově. Od roku 1983 byl program zkoušek upraven tak, aby všechny testy proběhly mimo období cyklonů, od prosince do dubna.)

 Francois Mitterand byl zvolen prezidentem v květnu 1981. A 4. srpna toho roku nový, socialistický ministr obrany Charles Hernu učinil toto prohlášení: "Tisk musí být informován o problémech bezpečnosti. Dojde-li k nehodě, je lepší, aby byla známa pravda, než aby se šířily různé druhy fám. Nesmí být skrýváno nic, co má vliv na zdraví lidí. Žádají-li Nový Zéland a Australie informace o těchto problémech, dáme jim je." (Greenpeace 1981)

 To nezarazilo kampaň Polynésanů, francouzských odborářů a politiků, ani Nového Zélandu a dalších zemí Pacifiku za ukončení zkoušek.

 V červenci 1981 francouzský časopis Actuel uveřejnil zprávu, že Polynésané trpící rakovinou byli tajně převáženi vojenskými letadly do vojenských nemocnic ve Francii. Takovýchto případů bylo zjištěno 50 v roce 1976, 70 v roce 1980 a 72 v prvních šesti měsících roku 1981. To přimělo francouzskou vládu, aby vyslala na Moruroa koncem června 1982 osmičlenný vědecký tým, vedený francouzským vulkanologem Harounem Tazieffem. Po pouhých třech dnech na Moruroa, během kterých byli vědci svědky pokusu, který byl označen jako vůbec nejmenší jaderný výbuch - méně než 1 kt - prohlásili přesvědčivě sdělovacím prostředkům, že nenašli žádný důkaz úniku radiace. (Vědcům bylo zakázáno navštívit severní pobřeží Moruroa, kde byl umístěn jaderný odpad.) To nikoho neuspokojilo a protesty dále pokračovaly.

 23. února 1983 byl Moruroa zasažen cyklonem Orama. 23. března oznámil Hernu, že řada testů, již pozdních v této sezóně, bude odložena "z technických a meteorologických důvodů". V březnu a dubnu zachvátily oblast cyklony Reva a Veena. O týden později se uvádělo v článku v New Zealand Heraldu (30. 3. 1983), že důstojníci CEA připustili, že: "Moruroa začíná vykazovat známky opotřebování způsobeného (jadernými) zkouškami v posledním desetiletí."

 19. dubna vybuchlo na Moruroa během průchodu hurikánu William přes toto území padesátikilotunové zařízení. V červnu byla v oběhu na Tahiti diskutabilní mapa tohoto atolu. Mapa, za kterou údajně byli zodpovědni francouzští odboráři, ukazovala čtyři větší praskliny podél šedesátikilometrového korálového lemu atolu; těžce kontaminované území, na němž byl očividně ukládán radioaktivní odpad; a zóny "zákazu vstupu."

 Pokračující starost projevovaná zeměmi Pacifiku, že pokusy na Moruroa jsou méně bezpečné, než se oficiálně udává, vedla k další misi pěti vědců z Austrálie, Nového Zélandu a Papuy - Nové Guiney na atol během čtyř dní v říjnu 1983. Tato tzv. Atkinsonova mise (vedená Hughem Atkinsonem, ředitelem novozélandské Národní radiační laboratoře [National Radiation Laboratory]), probíhající pod přísným francouzským dohledem, nesměla sledovat žádné pokusy, prohlížet místa pokusů, navštívit místo skládky odpadů nebo odebírat vzorky z laguny k provedení testů.

 Jejich zpráva, vydaná 8. července 1984, byla označena Francouzy jako důkaz, že jejich program zkoušek je bezpečný. V říjnu Francouzi oznámili, že zkoušky budou probíhat ještě alespoň 15 dalších let.

 Polemika pokračuje v nezmenšené míře. Jacques-Yves Cousteau a posádka lodi Calypso strávili v červnu roku 1987 u Moruroa pět dní, během nichž jim byl povolen omezený přístup do oblasti. 10. listopadu 1988 Cousteauova nadace uveřejnila v Paříži své předběžné vědecké nálezy: analýzy vzorků vody, sedimentu a planktonu nevykazují podstatnější radioaktivní kontaminaci. Závěrem zprávy bylo, že pokusy nepředstavují ohrožení zdraví francouzských Polynézanů.

 Nicméně film, který Cousteau a jeho posádka pořídili u Moruroa pod vodou, potvrzuje výskyt ohromných trhlin a štěrbin, podmořských sesuvů a usazenin. Později francouzští vojenští úředníci ohlásili své plány provádět největší podzemní pokusy na Fangataufě, aby bylo zabráněno dalšímu poškozování na Moruroa.

 Poslední pokus ze série osmi výbuchů v roce 1988 byl tedy proveden na Fangataufě, ale s tímto přesunem vzniklo dokonce ještě více problémů. Fangataufa je ještě menší atol než Moruroa, jen o rozměrech 6x10 kilometrů. Na ostrově nemohly být vyhloubeny šachty, protože stále zůstával zamořen po předchozích vzdušných pokusech. Proto byla vybudována vrtná plošina, která umožnila Francouzům hloubit šachty do základů atolu pod vodami laguny.

 V říjnu roku 1988 místní vláda na Tahiti zaslala petici do Paříže, v níž žádala, aby byla vytvořena výzkumná lékařská komise, která by se zabývala vlivem nukleárních zkoušek v této oblasti na zdraví obyvatel.

 V únoru roku 1989 zamítl Evropský parlament těsnou většinou hlasů rezoluci žádající vytvoření mezinárodní nezávislé vědecké komise, která by vyšetřila dopad francouzského zkušebního programu na životní prostředí. (Francouzská socialistická vláda vyvinula nátlak na španělské a řecké socialisty, aby rezoluci blokovali.)

 Zpráva konzília National Resources Defense Council (NRDC) French Nuclear Testing 1960-1988 shrnuje základní poznatky této organizace takto: "Francie provedla od roku 1960 celkem 172 jaderných pokusů, tedy téměř 10% z přibližně 1 800 nukleárních pokusů provedených ve světě od roku 1945, ale vyrobila méně než jedno procento z přibližně 100  000 bojových hlavic vyrobených ve světě v témže časovém období... Pro každý typ francouzské bojové hlavice bylo provedeno asi 20 nukleárních pokusů. Od roku 1963 vyrobila Francie přibližně 800 nukleárních bojových hlavic osmi hlavních typů."

 

Ciguatera

 Od šedesátých let došlo k prudkému vzrůstu počtu ostrovanů v Tichomoří, kteří trpí ciguaterou, nyní nejrozšířenější formou otravy potravinami. Podle studie Tilmana A. Ruffa z Monašské lékařské školy (Monash Medical School) ve Victorii v Austrálii (The Lancet Vol. 1, 1989) je to z největší části způsobeno vlivem jaderných pokusů a s nimi souvisejících pomocných operací na ekologii korálových útesů.

 Poškozené útesy hostí abnormálně vysoké množství planktonu druhu nazývaného Gambierdiscus toxicus. Rybám, které tento druh požívají a absorbují tak jeho toxin, tento toxin nevadí; lidé, kteří se živí těmito rybami, trpí zvracením, průjmy, ztrátou rovnováhy a koordinace. Byly zaznamenány i smrtelné případy.

 Nemoc byla pojmenována podle Gambierových ostrovů ve Francouzské Polynésii, kde byla poprvé zjištěna v roce 1968 po vybudování vojenské základny. Průměrný počet záchvatů ciguatery v období mezi léty 1960 a 1984 byl 5.7 v přepočtu na jednoho ostrovana.

 Na ostrově Hao byla ciguatera před rokem 1965 neznámou - tehdy Francouzi poprvé využili ostrova jako podpůrné základny pro program jaderných pokusů. Avšak v polovině roku 1968 jí bylo postiženo 43% z 650 obyvatel ostrova.

 Výskyt ciguatery ve Francouzské Polynésii kulminoval začátkem sedmdesátých let, kdy otravou trpělo 12 obyvatel z tisíce; roční výskyt mezi lety 1960 a 1984 tak vzrostl desetkrát. Podobná situace byla popsána i na Maršalových ostrovech.

[pozn.překl. – tato otrava se od té doby rozšířila do mnoha dalších moří a oceánů a stala se vážným zdravotním problémem]

 

 Od roku 1980

 INDICKÝ NUKLEÁRNÍ PROGRAM                                                         OBSAH.>>>>>>>

 

 Tarápur

 Tarápurská atomová elektrárna (TAPS) byla jednou z prvních jaderných elektráren v Asii a byla dodána americkou společností General Electric a jejím kontraktorem Bechtel "na klíč". To znamená, že ministerstvo pro atomovou energii (Department of Atomic Energy - DAE) nebylo účastno na žádné etapě stavby - ať už šlo o projekt, inženýrskou stránku, stavbu či testování reaktorů. Když se brzy poté, co začala komerční výroba energie v roce 1969, vyskytly v zařízení problémy, nebyl DAE, přirozeně, způsobilý situaci zvládnout.

 Podle zprávy Střediska pro vědu a životní prostředí (CSE) z roku 1986 v Dillí: "Tento klenot indické nukleární koruny je současně nejhůře pracující atomovou elektrárnou na světě... Daň, kterou si vybírá od svých pracovníků, vyjádřená v celkových "člověko-remech", je v přepočtu na její výkon i na množství energie nejvyšší, jaká je vůbec ve světě známa."

 Prvním větším problémem v tarápurském varném reaktoru byly vady palivových článků, jak vysvětluje CSE: "Když selže palivový svazek, v pouzdru ze zirkoniové slitiny vznikají trhliny a vysoce radioaktivní odpad z jaderného paliva proniká do chladicích trubek. Tak vznikají vysoce radioaktivní – „horké“ oblasti - uvnitř reaktoru, a protože se radioaktivní materiál rozptýlí i v chladicích okruzích, jejich trubkách a nakonec i v parních generátorech, kondenzátorech a turbínách, je rychle zamořena celá elektrárna."

 Ale selhání paliva nebylo zdaleka jediným problémem závodu. CSE tvrdí: "V elektrárně je plno problémů: stěna trubky parního generátoru propouští kapalinu, recirkulační čerpadlo selhává, kontrolní ventil teče, selhávají táhla řídicích tyčí (potřebných k regulaci a odstavování reaktoru), v potrubí systému jsou četné praskliny, dochází k rozsáhlé korozi, trubky kondenzátoru netěsní a je v něm slabé vákuum, ve výměníku mezi primárním a sekundárním vodním okruhem jsou velké trhliny, objevuje se vnitrotraktorový vysoký tok elektronů, vyskytují se poruchy čerpadla na napájecí vodu a také - což je velmi závažné - četné poruchy elektronických monitorovacích a kontrolních systémů a přístrojového vybavení." Kromě toho CSE uvádí, že reaktory TAPS mají problémy, které jsou vlastní všem varným reaktorům - "praskání intragranulární ­tlakovou korozí" - které postihuje řadu parních trubek, kloubových spojek, ventilů a svarů.

 Následkem těchto problémů se v tarápurském zařízení vyskytlo během prvních pěti let komerčního provozu 38 "mimořádných událostí". Do roku 1980 počet nehod vzrostl na 344. Více než 70% z toho bylo způsobeno nedostatky ve vybavení nebo konstrukci.

 K nejhorší nehodě došlo v březnu 1980. Obsluha při běžné kontrole nalezla malou prasklinu v trubce primárního okruhu. Proto se rozhodla, že odstraní tuto půl metru dlouhou prasklou trubku a přivaří nový kousek potrubí. Indický časopis Sunday (1980) vysvětluje, že operace nebyla vůbec jednoduchá:

"Trubka primárního chladicího okruhu vede horkou radioaktivní vodu z aktivní zóny reaktoru a malá prasklina postačí, aby vyteklo takové množství radioaktivní vody, které může během sekundy zamořit okolí. Pomalé, ale stálé unikání vody by nutně vedlo k poklesu hladiny vody v aktivní zóně reaktoru, což by způsobilo, že by nezadržitelně stoupla teplota aktivní zóny. Tak by vzrostla teplota na hrozivých několik tisíc stupňů Celsia. Roztavení aktivní zóny by pak bylo nevyhnutelné. Běžný postup, jak zabránit výtoku horké radioaktivní vody, je na chvíli trubku ucpat a prasklinu zavařit. Uzávěr trubky v Tarápuru byl proveden pomocí "ledové zátky" z kapalného dusíku, který pronikne hluboko dovnitř trubky, zmrazí vodu, která podle očekávání má odolávat tlaku po dostatečně dlouhou dobu.

 K "nehodě" došlo 14. března v osm hodin ráno, protože "ledová zátka" nevydržela uvnitř v chladicí trubce dostatečně dlouho, ale byla vytlačena prudce proudící vodou v okamžiku, kdy již špatná trubka byla odříznuta a nová ještě nebyla přivařena. Obsluha pak dovnitř vsunula jakousi dočasnou zátku a zachytila ji tam řetězy. Vytékání vody bylo zabráněno, ale odkapávání ne. Při počátečním vystříknutí vyteklo obrovské množství horké radioaktivní vody ven na podlahu haly, což způsobilo paniku a hysterii. Hladina vody v aktivní zóně klesla a to byl okamžik, kdy se rozpoutalo peklo... Běžná kontrola, některá nedbalá rozhodnutí, špatné načasování, nedostatek přesnosti, nepatrně delší prodleva, než připouští režim reaktoru, mohou během pár minut změnit jednoduchou rutinní práci v nervy drásající hrůznou krizi."

 CSE tvrdí: "DAE měla nekvalifikované a negramotné dělníky z blízké vesnice a poslala je do vysoce radioaktivní vody, aby přinesli zpět zátku. Nikdo neví, jakým dávkám radioaktivity byli ti muži vystaveni, ale je rozumné předpokládat, že tyto dávky musely být značně vysoké."

 Do konce roku 1982 pracovalo celkem 10 806 těchto nezkušených pracovníků v TAPS ve vysoce radioaktivním prostředí. Podle jednoho indického časopisu citovaného v Nature (7. 6. 1979): "Tarápur je tak těžce kontaminován..., že je nemožné vykonávat údržbové práce bez překročení osobní čtrnáctidenní dávky 0.4 rem během několika minut. Tak je v Tarápuru běžným jevem, že údržbář, držící v jedné ruce šroubovák a v druhé kapesní dozimetr, otočí dvakrát či třikrát šroubem a utíká z pracoviště".

 

 Rádžastán

 Rádžastánská atomová elektrárna (RAPS) má nejhorší účinnost ze všech CANDU reaktorů na světě. První blok těžkovodního reaktoru o výkonu 220 MW musel být za své desetileté existence 251x odstaven - tedy zhruba jednou za 14 dní.

 V roce 1982 byly zjištěny mimořádné radiační poměry okolo reaktorové nádoby a inspekce objevila vážnou prasklinu ve víku reaktoru. Protože nebylo možné se kvůli vysoké hladině radiace k reaktoru přiblížit, strávili inženýři čtyři roky pokusy najít a zatavit praskliny pomocí dálkově ovládaného zařízení, ale neúspěšně.

 Problém byl patrně způsoben tím, že došlo k nečekaně rychlému radiačnímu křehnutí desek z uhlíkaté oceli, které víko tvořily.

 Konstrukční náklady byly překročeny u prvního bloku o 76 procent a u bloku 2 o více než 90 procent.

 Z obou reaktorů také unikala těžká voda - až 80 kg denně. Kromě toho byly zaznamenány poruchy turbin, netěsnící ventily, defekty trubek a špatné funkce strojů doplňujících palivo (zavážecích strojů). Velký počet pracovníků RAPS byl vystaven ionizujícímu záření a působení tritia. RAPS-1 byl zavřen v březnu 1982 a dodnes nebyl znovu spuštěn. Nyní se staví dva další 235 MW bloky.

 

 Narora

 CANDU reaktory budované v Naroře v západním Uttarpradéši byly předmětem polemiky. Dva plánované bloky jsou vzdáleny pouze asi 100 km od Dillí, v geologicky nestabilní oblasti vzdálené 56 kilometrů od epicentra většího zemětřesení, které tam bylo roku 1956. Průzkumné vrty pro základy elektrárny byly vyhloubeny až do 300 metrů, což je trojnásobek normální hloubky, ale ani v této hloubce nebyl nalezen pevný skalní podklad. Oba reaktory - dvojčata jsou také blízko břehů řeky Ganga a v místě s hustým osídlením.

 Dr. Dhirendra Sharma, vůdce protestu proti elektrárně, se dotazoval lidí v Naroře, kteří říkali, že při její stavbě byl používán stavební materiál podstandardní jakosti. Dr. Sharma tvrdí: "Kdyby v atomové elektrárně v Naroře došlo ke stejné nehodě jako v Bhópálu, milióny lidí žijících tisíc kilometrů níže po řece v úrodných rovinách Uttarpradéše, Biharu a Bengálska by utrpěly nezvratné genetické poškození. Oblast by se stala nehostinnou ne pro jednu generaci, ale na tisíce let." (1986)

 Elektrárna v Naroře začala pracovat koncem roku 1988. Její protivníci proti ní argumentují nejen tím, že není bezpečná, ale i tím, že je nepotřebná, protože 470 MW jejího elektrického výkonu by mohlo být získáno za nižší cenu na základě programu vodních elektráren. (Indie má v provozu dva 235 MW CANDU reaktory v Madrásu a plánuje další čtyři bloky - v Kakraparu a Kaize.)

 

 Těžká voda

 Ukázalo se, že největším problémem v indickém nukleárním programu je produkce dostatečného množství těžké vody, která se používá jako moderátor v CANDU tepelných reaktorech. Obyčejná voda obsahuje 0.015% deuteria, těžšího izotopu vodíku; získání jednoho kilogramu těžké vody vyžaduje zpracování dvaceti dvou tun obyčejné vody. Voda se upravuje chemikáliemi jako sirovodík nebo amoniak a pak prochází pracnými procesy elektrolýzy nebo destilace.

 Indie používá výměnný proces amoniak - vodík a její zařízení na výrobu těžké vody v Barodě, Tuticorinu a Talcheru pracují návazně se zařízeními na výrobu hnojiv. Amoniak, který je také surovinou pro čpavková hnojiva, je vyráběn z uhlí.

 Továrna v Talcheru za 60 miliónů dolarů, 560 km jihozápadně od Kalkaty, byla stavěna v roce 1972 podle německého návrhu, ale těžkou vodu začala vyrábět až v prosinci 1985. Její vybudování se zdrželo o dva roky, protože část zařízení spadla při dopravě z Německa nedaleko Portugalska do moře.

 30. dubna 1986 vypukl po roztržení plynového potrubí větší požár. Stovky pracovníků a rodin z okolí uprchly před požárem, ten dostalo pod kontrolu sedm požárních sborů až po třech, čtyřech hodinách. Oheň zničil kontrolní a čerpací střediska závodu.

 V závodu v Barodě během pokusného provozu v roce 1977 způsobily chyby zařízení explozi a podnik byl odstaven až do roku 1981. Podnik v Kotě byl zavřen 23. října 1984 poté, kdy únik sirovodíku zapříčinil úmrtí jednoho inženýra a škody na zdraví dvou dalších osob.

 Závod v Tuticorinu měl mnoho technických problémů a dosáhl zatím pouze třetiny své kapacity.

 Vědecký novinář Nagesh Hegde poznamenal (1987): "Tragedie reaktorů typu CANDU je v tom, že jsou závislé na těžké vodě, která zase závisí na hladkém chodu závodů na výrobu hnojiv; tyto závody jsou odkázány na dodávku elektřiny, která je nespolehlivá, jsou-li jejím zdrojem nukleární elektrárny. Je to bezvadný začarovaný kruh."

 

indická bomba

 Tvůrcem nukleárního programu Indie byl Horni Bhabha, který získal vzdělání v jaderné fyzice v Evropě a pak použil svých rodinných vztahů s Tataovými, vlastníky největšího průmyslového majetku v Indii, k ustavení indické Komise pro atomovou energii (AEC) v roce 1948. Bhabha byl předsedou Komise; toto postavení měl až do své smrti v letadle blízko Ženevy v roce 1966.

 Za Nehrúovy podpory byla indická AEC chráněna před demokratickým dohledem a pracovala v maximálním utajení až do sedmdesátých let, kdy byla rouška okolo její činnosti odhalena. Bhabhova dlouhodobá strategie byla založena na skutečnosti, že Indie má největší ložiska thoria na světě. Jeho plán byl budovat reaktory na přírodní uran k výrobě plutonia. To by se zpracovalo v rychlých množivých jaderných reaktorech při použití thoriové svrchní vrstvy za vzniku uranu-233, který by se používal jako palivo pro thoriové reaktory.

 Bhabha v roce 1956 uzavřel smlouvu s Kanadou - ta dodala Indii její první těžkovodní reaktor vyrábějící plutonium - a později použil americké technologie k vybudování závodu na přepracování, kde se extrahovalo plutonium z vyhořelých palivových tyčí. Když Čína provedla výbuch své první atomové bomby, Bhabha zahájil přípravy pro první indický jaderný pokus. Asi 20 000 lidí se muselo přemístit z oblasti pouště Pakhran v Rádžastánu a 18. května 1974 tam byla provedena exploze zařízení o síle 15 kt v hloubce 100 m pod zemí. Kódované poselství zaslané do Nového Dillí o úspěchu exploze znělo: "Buddha se směje".

 

3. červen 1980

 NORADSKÉ POČÍTAČOVÉ ZÁVADY    (COLORADO)                                       OBSAH.>>>>>>>

 

 Počátkem šedesátých let byla vystřílena řada štol ve skalách v koloradské hoře Cheyenne Mountain, která leží na jižním konci pásmového pohoří Skalnaté hory (Rocky Mountains), blízko města Colorado Springs ve státě Kolorádo; tam je umístěno Velitelské středisko Severoamerické protivzdušné obrany (North American Aerospace Defense Command Center - NORAD).

 Ocelové stavby vybudované uvnitř objektu střediska jsou napojeny na celosvětovou síť senzorů tvořenou pozorovacími satelity na oběžné dráze a pozemskými radary. Jejich údaje i údaje z jiných výzvědných zdrojů tu zpracovává 87 počítačů a vyhodnocuje je mnoho technických expertů. Účel: zjistit, zda Sovětský svaz nezáhajil útok na Severní Ameriku řízenými střelami nebo bombardéry.

 Dne 3. června 1980 v 02:26:00 hodin místního času v podzemním stanovišti při hlavním stanu SAC na základně Offut v Nebrasce jedna ze dvou video obrazovek, které jsou používány v kontrolním varovném systému (WISC) ke sledování dráhy blížících se střel, signalizovala poplach. Dvě sovětské balistické střely SLBM (tj. vystřelované z ponorek) se blížily ze severního Atlantiku.

 Hlavní kontrolor se spojil s Pentagonem kvůli dalším informacím a vyhlásil poplach pro posádky 76 bombardérů B-52 ze SAC, pro osm dvoučlenných posádek nukleárních bombardérů FB-III a pro posádky u 240 střel. Pak konzultoval s pohotovostní posádkou z NORAD v jejím bunkru v Cheyenne Mountain. Počítač blížících se střel odtikával dráhy střel tak rychle, že se během několika sekund zdálo, že se jich blíží stovky, a důstojníci mající službu v NORAD sledovali svůj varovný systém, zda se útok nějak potvrdí. Když nic nezjistili, kontrolor ze SAC nařídil, aby posádky vypnuly své stroje, ale aby zůstaly v pohotovosti.

 Dál se objevovaly stř